Staré hodnoty v nových rukou
Padesát let pražské inteligence
Robin Healey
Toto je český překlad článku, který vyšel zde v časopise Central Europe Review.
Praha je město, překypující vynikající architekturou, všude je kvalitní hudba a krása není nikdy daleko. Už alespoň 650 let, od doby, kdy tu založil Karel IV. Univerzitu a přilákal do Prahy vědce a umělce, je město intelektuálním, uměleckým a kulturním střediskem - a bylo jím i v oněch častých a mnohdy dlouhých obdobích válek a útlaku, kdy tu bylo těžko žít.
Takové středisko kultury mohli vytvořit a udržovat při životě jen kultivovaní lidé. Pražská architektura mohla vzniknout jen v důsledku součinnosti osvícených mecenášů, vedoucích představitelů města, talentovaných architektů a restaurátorů, vážně beroucích svou práci. Pozoruhodné bohatství kulturní nabídky v Praze závisí na schopných umělcích, na publiku, které jejich práci dokáže ocenit a na rozsáhlém financování kultury ze státních fondů i od soukromých sponzorů. Vysoce civilizovaní občané Prahy jsou následníky mužů (a jejich manželek), kteří město vybudovali a přivedli ho k rozkvětu.
Jak byly překonány krize a jak vznikla rozmanitost
Dlouho už hraje v životě města významnou roli pražská inteligence (PI), která se také účastnila neustálého, často neúspěšného úsilí o autonomní a dobře řízený český stát. Inteligence hrála významnou úlohu během národního obrození, které vyvrcholilo vytvořením první Československé republiky v roce 1918. To vedlo docela přirozeně a rychle - podle historie, jak ji interpretuje a šíří PI - k velkému intelektuálnímu, hospodářskému a politickému rozkvětu Prahy i celé země, který bohužel brzo a krutě zastavili Němci koncem třicátých let. Pokusy oživit intelektuálně a ekonomicky prosperující československý stát byly podle téže verze historie znovu zmařeny příchodem komunismu, v důsledku krizí koncem čtyřicátých let a v roce 1968.
Když roku 1945 odešli Němci, pražská architektura zůstala víceméně nedotčena. Komunisté respektovali architekturu, umělecký život i pražské tradice. V období od konce třicátých let do konce osmdesátých let neutrpěly významné pražské budovy ničím jiným než jen zanedbáním a odstraněním cenných předmětů.
Avšak PI utrpěla daleko víc než architektura jejího města. Němci považovali PI za hrozbu a rozhodli se pražské intelektuály zlikvidovat - většina z nich byla protiněmecká. Za komunismu byli disidentští pražští intelektuálové opět v nebezpečí, avšak ti, kdo z různých důvodů s režimem spolupracovali, měli možnost si vybudovat úspěšné kariéry a v mnoha případech dosáhli i vynikajících uměleckých či vědeckých výsledků. Po většinu doby od konce třicátých let až do roku 1989 byla dosti podstatná část pražské inteligence utlačována, i když zjevně nikoliv tak intenzivně jako ostatní skupiny obyvatelstva. Avšak inteligence byla zvyklá na to hrát čelnou roli ve společnosti a budit respekt, a tak intelektuálové pociťovali ponížení silněji než zemědělci na venkově nebo tovární dělníci, kteří byli na těžký život a na politické elity zvyklí.
PI nebyla nikdy soudržnou skupinou a padesát let útlaku, zaměřeného na její nejrůznější složky, ji ještě dále roztříštilo. Až do druhé světové války existovalo v Praze mnoho německých a židovských intelektuálních skupin, ale do konce čtyřicátých let byly tyto skupiny úplně rozprášeny. Je však nutno zdůraznit, že i zbývající PI je podstatně rozrůzněná. Jejím jádrem je vnitřní kruh starých a dobře etablovaných pražských intelektuálních dynastií, čelných vědců z nejrůznějších disciplin, a slavných umělců, spisovatelů a hudebníků. Součástí vnějšího kruhu jsou intelektuálové, kteří neměli možnost strávit dětství v Praze, a méně slavné osoby s různým zázemím, které nicméně přispívají svým způsobem k intelektuálnímu životu města.
Outsideři, "osoby na část úvazku" a ženy
Každá inteligence má nestálý počet členů. Vědec či umělec často dosáhne věhlasu až dost pozdě v životě a talent přechází na mladší generace jen ve velmi rozmělněné formě. Vskutku, mnoho velkých mužů mělo jen dcery a jen malý počet pražských žen je připuštěno do nejvyšších vrstev inteligence, i když jsou tolerovány, dokonce i zbožňovány, jako společnice velkých mužů.
Inteligence potřebuje neustále novou krev. Praha, jako všechna velká města, neustále čerpá životadárnou krev z venkovského zázemí. Mladí umělci a vědci, spisovatelé, malíři, hudebníci, inženýři a architekti - z malých měst a vesnic v Čechách, na Moravě a na Slovensku a z obyčejných pražských rodin - přicházejí do hlavního města, pracují ve svých profesích a možná nakonec dosáhnou i věhlasu, avšak stará PI je nikdy plně mezi sebe nepřijme.
Taky tu existuje velké množství "intelektuálů na část úvazku", kteří fungují jako intelektuálové jen příležitostně. Muži a ženy, kteří si vydělávají na živobytí v méně intelektuálně exaltovaných povoláních, tvoří nadšenou, i když nikoliv distinguovanou součást intelektuální scény tím, že mimo pracovní dobu zpívají ve sboru, chodí na koncerty a do galerií, získávají znalosti a vedou civilizovaný život.
Vždycky, samozřejmě, existovali talentovaní lidé a lidé méně talentovaní, pracovití lidé a zahaleči, ti, kdo mluví, a ti, kdo něco dělají.
Je riskantní činit všeobecné soudy o tak mlhavě definované a rozrůzněné skupině lidí, o to více, že nemám žádné akademické tituly, ani důkazní materiál, sebraný na kvazivědecké bázi, který by poskytl důvěryhodnost pouhým dojmům, jež zde nabízím. Je docela dobře možné, že jsem se stal obětí falešného dojmu ohledně této sofistikované, ale složité skupiny lidí, mnozí z nichž strávili většinu dvacátého století tím, že před outsidery skrývali daleko více, než jim odhalili. U veškerých generalizací o PI bude jistě množství výjimek, tak jak se to dá u každé skupiny mimořádných lidí jistě očekávat. A přirozeně, značný počet výjimečných a nekonformních PI bude vždycky daleko zajímavější než masa jejich běžnějších protějšků.
Obnova - navzdory útlaku
Za socialismu existovala disidentská inteligence a rudá inteligence, i když byla dělící čára mezi nimi občas velmi nejasná a v letech, uplynulých od roku 1989, bylo často docela nemožné jasně ji definovat. Součástí disidentské inteligence byl jednak omezený počet otevřených antikomunistů, kteří byli utlačováni se svými rodinami, a jednak ale i většina, která projevovala vůči komunistickému režimu víceméně pasivní existenci, dávala si pozor na pusu a až v listopadu 1989 se vydala do ulic.
Za socialismu však došlo k velmi výrazné obnově inteligence. Vysoké školy a profesionální kulturní organizace se rozrostly a vznikl velký počet velmi dobrých umělců a vědců. Skoro nikdo z PI, kteří si stěžují, jak špatné bylo školství za socialismu, by nesouhlasil s názorem, že jim samotným - produktům kritizovaného komunistického školství - se dostalo beznadějně špatného vzdělání!
Někteří příslušníci nové inteligence byli disidenti anebo kryptodisidenti, jiní pracovali, s různou měrou angažovanosti, uvnitř systému. Někteří měli štěstí, že měli vlastní profesi, například byli profesionálními hudebníky nebo inženýry, v níž mohli vyniknout a nemuseli dělat příliš mnoho politických kompromisů. Jiní, novináři a právníci, se dostávali v zaměstnání neustále do styku s oficiální ideologií. Součástí práce v těchto profesích byla složitá a často nejasná kombinace nutnosti realizovat ideologii v praxi anebo - či zároveň hledat způsoby, jak omezovat či bránit její realizaci v praxi.
Rok 1968 byl bodem obratu: do té doby si mohl PI myslet, že je možné, aby působil upřímně a čestně v rámci komunistického systému, že "socialismus s lidskou tváří" je možný. Avšak vstup vojsk Varšavského paktu v srpnu 1968 ukázal docela jasně, že česk(oslovenská) inteligence nebude vyloučena z nutnosti hrát určitou roli a že se jí nikdo nebude ptát na to, co by se mělo dělat.
Jak reagovala PI na tři rány, k nimž došlo během dvacátého století (na německou invazi, na komunistické převzetí moci a na události roku 1968) a jak reagovala na dlouhé roky mezi těmito katastrofami a po nich? Otevřený odpor byl velmi nebezpečný a nebyl taktikou, jakou si česká inteligence zvolila. Některým se podařilo odjet do zahraničí, ale většina zůstala doma, chovala se nenápadně, pohřbila hlavu do písku a praktikovala pasivní rezistenci. Během padesáti let útlaku se tomuto volnému seskupení PI podařilo přežít, aniž by se se muselo vzdát starých hodnot, které považovalo za nejcennější.
Pokusím se vyjmenovat některé hodnoty, které, jak se zdá, udržovaly během 50 let PI při životě, a hodnoty, které se PI snažili zachovat.Bezpochyby bylo nejvýznamnější hodnotou akademické vzdělání a vědecká práce. Znalosti jsou něčím, co se lidem dá těžko vzít, a utlačovaným to poskytuje sebedůvěru a seberespekt. Druhou velkou hodnotou byla kultura. Hudba, divadlo, malířství, sochařství a další umění - to pomáhalo mnoha lidem. A správný PI musí umět hrát dost dobře na hudební nástroj, hovořit s dobrými znalostmi o vážných formách umění, znát životopisy velkých umělců. atd.
Třetí hodnotou byla civilizovaná oddechová činnost. Kromě své znalosti a lásky architektury a umění, správný příslušník PI musí umět dobře tančit a musí mít hlubokou, i když silně sentimentální lásku k českému venkovu. Je šťasten, když tráví víkendy na chatě nebo na chalupě, chodí na dlouhé procházky, v zimě jezdí na běžkách, sedí u táboráku a večer u něho zpívá. Všechny tyto činnosti, velmi náročné na čas, se dobře hodily do uvolněného pracovního prostředí, kdy "jsme předstírali, že pracujeme, a oni předstírali, že nás platí".
Ti intelektuálové, jejichž kariéra byla zničena, ať už tomu bylo ve skutečnosti anebo jen v jejich představách, se soustředili na svůj osobní a rodinný život: na to, že zastávají civilizované hodnoty, že mají vzdělanou mysl, že žijí v krásném městě, že mají v soukromém životě velké množství volného času a možná i duchovní kvalitu. Za komunismu nebyla Praha vůbec kulturní ani vzdělanostní pouští: existovala tu kina, divadla, koncerty a dobré levné pivo, knihkupectví a dlouhé víkendy na venkově. Obyčejní lidé si mohli dovolit účastnit se nejvýznamnějších kulturních akcí.
Strategie pro přežívání
To, že nebylo možno mít vynikající veřejnou kariéru, samozřejmě frustrovalo ty osoby, které byly svým založením ctižádostivé (včetně těch, jejichž zklamání bylo založeno na přehnaném hodnocení vlastního frustrovaného talentu). Většina příslušníků PI se nechtěla vzdát všech možností mít veřejnou kariéru a spolupracovala s režimem aspoň natolik, aby mohla zastávat určitý veřejný úřad a občas mít možnost vycestovat do zahraničí.
Ať už však byl jejich soukromý život jakkoliv bohatý, disidenští příslušníci PI si museli vypracovat strategie, jak přežít na veřejnosti a v zaměstnání. Otevřený odpor se vyskytoval zřídkakdy, hlavní strategií byla pasivní rezistence. Příslušníci PI se naučili stovkám způsobů, jak nenápadně sabotovat plány utlačitelů, přičemž předstírali, že plní veškeré příkazy. Naučili se, že je třeba vždycky mít připravenu stovku hodnověrně znějících výmluv, proč nic nedělají. Schválně se vyhýbali získávání kvalifikace, která by mohla napomoci utlačitelům - anebo takovou kvalifikaci alespoň před nimi skrývali. Například záměrně ustoupili do akademicky vysoce specializované oblasti, takže si měli možnost vypracovat vynikající vědeckou pověst, aniž by se museli podílet na čemkoliv, co se týkalo reálného světa.
Dobrý voják Švejk nebyl považován za komickou postavu - stal se vzorem toho, jak může vlastenecký Čech přežít v nepříznivých dobách. Vzhledem k tomu, že neexistovala pro diskriminované intelektuály žádná vazba mezi schopnostmi, povyšováním v práci a příjmem, neexistoval také skoro žádný tlak na to, aby člověk udělal kariéru a vydělával peníze. O těch lidech, kteří zastávali vysoká místa, se předpokládalo, že s režimem kolaborují, zatímco o těch, kdo měli peníze, se předpokládalo, že jsou to podvodníci.
Vážné problémy - svobody
V listopadu byly hlavy PI náhle a neočekávaně vystrčeny ven z písku. Najednou znovu existoval národ, který bylo nutno řídit. Příslušníci PI se postavili do čela "sametové revoluce" a předpokládali, že převezmou v zemi politické i intelektuální vedení. Zbytek národa všeobecně považoval jejich postoj za arogantní. Velmi brzo začala skupina slovenských politiků bojovat proti tomu, co považovali za trvající a zažraný pragocentrismus. Už v roce 1993 se jim podařilo docílit sametového rozvodu.
Mnoho Moravanů i mimopražských Čechů také považují příslušníky PI za arogantní a populističtí politikové toho mohou dodneška využívat. Inteligence ztratila vliv na hlavní politické strany, které vznikly v devadesátých letech, ODS a ČSSD. Představitelé těchto politických stran vědí, že výroky, zaměřené proti PI, mohou zvýšit jejich popularitu u voličů.
V roce 1989 PI předpokládali, že se z jejich řad, jako obvykle, budou rekrutovat přirození vůdci národa. PI stáli v čele disidentů, patřili mezi národní elitu. Jenže o padesát, čtyřicet, nebo třeba jen dvacet let vývoje nelze přijít, aniž by za to člověk nezaplatil určitou cenu. Příslušníci PI, jednoduše řečeno, nebyli na rok 1989 připraveni. Jejich postoje zůstaly zakonzervovány v roce 1968 nebo 1948 nebo dokonce 1938. Chyběla jim kvalifikace, know-how a zkušenosti (zejména v oblasti managementu), jak řídit postkomunistickou zemi, postkomunistickou univerzitu, postkomunistické divadlo nebo televizi. Tak se toho ujali tvrdší, méně nadaní muži, kteří odsunuli PI stranou.
Inteligence měla ve zvyku cítit se nadřazeně, ale nebyla vůbec připravena na to, řídit zemi v době obtížné transformace. V důsledku předchozích padesáti let si příslušníci PI zvykli více kritizovat než konstruktivně jednat či řídit, naučili se lépe psát satiru než dělat záznamy o průběhu schůze navykli si raději sedět v sobotu večer s přáteli, než aby museli jednat s tvrdými muži, odhodlanými získat moc a vydělávat peníze. Všeobecně jim šlo lépe mluvit než jednat. Po dobu padesáti let neposuzoval PI nikdo podle toho, co dokázali, ale podle toho, čím byli. A v devadesátých letech se zjistilo, že nejsou dobří.
Zvyky, založené na touze přežít a na pasivní rezistenci odumírají pomalu, zejména u starších generací, které se v některých případech stále ještě cítí ohroženy neúprosným novým světem, do něhož byly ve stáří vrženy, ve světě, kde jsou úsudky o tom, co je "dobré", založeny, jak se zdá, na úsudku baptistických účetních odborníků z jihu Spojených států a nikoliv na argumentech pražských filozofů.
Nová generace
Jaká je budoucnost? Členové PI, kteří strávili roky, které je utvořily, snahou napodobovat dobrého vojáka Švejka, mají pořád ještě potíže při přizpůsobování se požadavkům na vedoucí představitele společnosti uprostřed transformace. Jako generace jsou tito lidé ztraceni, ale existuje velké množství čestných výjimek: inteligentních lidí, kteří ve věku čtyřiceti nebo padesáti let na sobě tvrdě pracovali ve snaze získat kvalifikaci, potřebnou pro čelná postavení nového věku: znalost angličtiny a užívání počítačů, účetnictví a manažerskou praxi.
Skoro vůbec jsme dosud nehovořili o jejich ženách. Vzdělané ženy v Praze se vždy především zabývaly péčí o své muže, příslušníky PI, a o jejich děti, anebo, až příliš často, tím, jak přežít po rozvodu. Jejich příjem ze zaměstnání ve státní sféře, stejně jako příjem jejich manželů, je velmi malý. A rodinný rozpočet vyžaduje nejen dva příjmy, ale spoustu dodatečných příjmů z práce na volné noze.
Naštěstí pro vystresovanou manželku-matku-zaměstnankyni ve státním sektoru-pracovnice na volné noze je situace taková, že se od ní neočekává, aby ve svém hlavním zaměstnání pracovala skutečně tvrdě. Často má možnost trávit spoustu času v práci odpočíváním, než se uprostřed odpoledne rozloučí s kolegy a vydá se k pracovně náročnější práci na volné noze a k práci pro domácnost. Jen výjimečně projevují pražské dámy určitého věku na pracovišti intenzivní pracovní nasazení. Jejich dcery však patří k úplně jiné generaci.
Skoro žádné vzdělané ženy v Praze nemají dost času na to, aby se mohly připojit k inteligenci, což je stejně výlučně mužský klub a akceptuje ženy jen jako doprovod. Proto existuje jen minimální počet příslušnic PI., všechny z nich jsou čestné výjimky.
Od roku 1989 uplynulo více než 11 let. Během celé této doby se PI obnovovala a vzniká nová generace lidí, kteří jsou kvalitně vzdělaní a mají plné ambice získat kvalifikaci pro řízení země v novém zlatém věku. Už to není stará akademická či umělecká inteligence se spoustou volného času. Její hodnoty jsou, jak se zdá, daleko hmotnější než hodnoty předchozích generací. Mladí muži a mladé ženy jsou připraveni pracovat déle, tvrději a efektivněji, často v soukromém sektoru, ale očekávají, že za to dostanou slušný plat.
Nová generace dává přednost horám ve Švýcarsku před Špindlerovým Mlýnem, hotelu u Egejského moře před chatou v Jižních Čechách. Její horizont, zájmy a aspirace jdou za hranice Prahy. PI se za krátké období změnila - už to nejsou lidé s volným časem, ale bez peněz - jsou to lidé s penězi, kteří však nemají čas.
Bude dědictví podpory pro vynikající tradici intelektuálního života v Praze bezpečné v rukou nové generace pražské inteligence a městských radních? Doufejme, že ano. Doufejme, že se budoucí generace města budou starat o kulturní život Prahy tak intenzivně jako jejich předkové, že pražští radní budou i nadále financovat státními (i sponzorskými) penězi intelektuální a kulturní činnost a hlavně, že nové století přinese méně politických katastrof než století minulé, aby Praha mohla být městem, které bude dál vytvářet dobrou kvalitu života pro své občany i pro velké množství spokojených návštěvníků.
(Robin Healey pracuje v Praze od roku 1991. Je zaměstnán v mezinárodní kanceláři ČVUT.)
