Britské listy

A tak se veřejnosti nejeví tato kubánská anabáze jako hrdinský čin hodný kronikářova pera, a boj našich předních představitelů za jejich propuštění zůstává jen holým aktem křesťanské solidarity, která nám velí nenechat bližního svého ve štychu a milovat Boha v každé, byť sebenepodařenějši replice jeho původního, nesporně dokonalejšího výrobku než je Pilip, Bubeník a my ostatní.

Odkud pramení tento nedostatek opravdové lásky a obdivu k těmto našim, přinejmenším podle životopisu význačným a ambiciózním osobnostem, mladým mužům v plné síle a tvůrčím rozletu? Proč je nikdo nedokáže vnímat jako autentické autory svých vlastních pohnutek a činů, jako hrdiny a potenciální osvoboditele kubánského lidu? Proč naše veřejnost tak ochotně ponejprv přijala Castrovu prohnanou a vypočítavou verzi o špiónech USA a vzápětí stejně neodůvodněnou představu o tom, že CIA by na tom musela být hodně špatně, kdyby chtěla tato naše esa zaměstnat?

Bez ohledu na to, zda si naše nezávislá osvobozenecká jednotka naše sympatie zaslouží či ne, musíme přiznat, že naše společnost je značně podezíravá, že láska a důveřivost se značně vytrácejí. To je škoda, i když si nejsem jist, zda Pilip s Bubeníkem nejsou právě ty případy, které mohou náš případný entuziazmus zklamat.

Je známo, že masy se dají snadno zmanipulovat, a také, že uvažují často iracionálně - dokáží tak na straně jedné přijmout glorifikaci vrahů, včetně masových, na druhé straně dokáží ochotně přijímanými předsudky ublížit opravdovým světcům a svým mlčením dát souhlas k jejich dehonestaci či pronásledování.

Lidé dají také často na intuici, a ta nám často mnoho důležitého napoví, někdy ovšem zcela selže. Když si dnes v televizi pustím staré dokumenty, ve kterých vystupují komunističtí nebo nacističtí zločinci různého kalibru, dávám si do souvislosti to, co z jejich tváří vyzařuje (a co také masy citlivě vnímají i na našich politicích) s tím, co o nich již dnes víme. Spojitost charakteru, výrazu a dojmu z tohoto výrazu je pro mě často přesvědčivá. Na druhé straně na tváři Stalina dodnes nezáří (téměř) nic vic než úsměv spokojeného prohnaného kocoura a z tváře Lenina nadšení revolučně naladěného intelektuála, jehož mysl je plně a nezištně upřena k modravým dálkám světlých zítřků. Ještě dnes i mnoha věci znalým lidem ukápne slza nad sugestivními dokumenty zachycujícími propagandistickými prostředky smrt a pohřeb těchto milníků, o které dějiny zakoply.

Pilip a Bubeník nejsou ani vrazi, ani světci a z jejich tváří mluví všechno možné a dojem z nich se i u různých pozorovatelů liší. Proto, a protože je, jak bylo řečeno, intuice někdy zrádná, nechme své pocity tentokrát v říši pocitů.

To, že lidé, zejména tvoří-li masu, uvažují emocionálně či intuitivně, je však realita, se kterou mnozí propagandisté odjakživa počítali. Žanrové obrázky Pilipa s rodinkou a dětmi a neustálé připomínání citových vazeb obou protagonistů s jejich blízkými během veznění a po jejich návratu v čtenářích našich deníků a televizních divácích na jedné straně otupilo osten nesouhlasu vyplývající z matného podezření. že jde o jakousi „šmejďárnu“, na druhé straně vytvořilo podezření nové a zcela konkrétní: Nejde o manipulaci hrající zámerně na percipientovy city?

Vím také, že slušňácká turisticko-diplomatická dobrodružsví hrdinů, za kterými stojí statisíce dolarů (byť sebehumánnější pomoci) nejsou vnímána tak vřele jako odvážná zbojnictví jiných, chudobnějších a zcela nezávislých Jánošíků, prestože jejich činy často nesledují ani ušlechtilé cíle (které bychom prý měli pričítat našim kubánským protagonistům) a jejichž způsoby jsou převzaty z lokálů nižší cenové kategorie.

Vím také, že lidé, kteří doma, byť v dobách míru a vytoužené demokracie, tak často mlčí ke zlořádu různého kalibru, velmi rychle ztratí kredit bývalých revolucionářů a sebedobrodružnější akce v zahraničí jim tento kredit težko vrátí. Neveřím prostě na „agenty“ se železnou vůlí, kteří tak dlouho úspěšně tají své dobro a svou ochotu nasadit své jméno, ne-li dokonce životy, ve věci vyšších či prostě lidských zájmů, aby si tyto své vlastnosti ušetřili pro nečekanou a o to uspěšnější akci (jednou za 10 let), která bude stát za to. Silná vůle totiž zpravidla není u výrazných osobností silnější než touha pomoci či ozvat se tam, kde je toho třeba, i když to není vždy taktické.

Na to, aby jednali takticky, máme jistě stovky profesionálních agentů, kterým by se nemohlo stát, že u nich najdou finanční pomoc nebo disketu se jmény disidentů, máme jistě dost agentů, kteří nejsou známí jako veřejné osobnosti natolik, aby jejich šlapnutí vedle diskreditovalo celou vládní garnituru nebo politickou stranu.

Proto, ať již pánové Pilip a Bubeník jednali ze zájmu osobních či státních, klonil bych se k názoru Petra Cibulky, že šlo o zajištění mocenských pozic, i když specifikace těchto zájmů je obtížná. To je totiž jediný možný důvod, proč riskovat pověst znamé osobnosti (třeba i svou vlastní), pokud vyloučíme svazácky nezištně uvědomělou pomoc, která amatérsky riskuje pověst ČR a bezpečnost disidentů.

"Situaci na Kubě můžeme definovat jako předprivatizační období. Všichni vědí, že konec se bliží a zainteresované objekty (= hlavní v kauze potenciálně vysledovatelné zainteresované subjekty /DN) se snaží získat majetek a vliv do popřevratove doby. Nomenklaturní kádry se snaží získat co nejvíce dolarů z rozvrácené ekonomiky, kde funguje dvojí měna a dvojí trh... V této hře na komunizmus mají své zastoupení i disidenti. Opravdoví protikomunističtí bojovníci už dávno museli emigrovat nebo byli zlikvidováni. Zůstali ti, kteří nejsou do budoucna nomenklaturním kádrům nebezpeční, tzn., že jsou dostatečně "sametoví". Tyto si kubánská tajná policie (Securidad) pěstuje. Předpokládá se, že by se mohli stát budoucími politiky."

I když članek Vlastimila Podrackého (Necenzurované Noviny, 2/2001), ze kterého je citát vzat, promítá věc jen úzce ekonomicky, je velmi přesvědčivý a jeho obraz připravovaného převratu na Kubě nám výmluvně připomíná něco, co již veřejnost dlouho tušila o naší vlastní něžné revoluci. A pomalu již také není nikdo, kdo by považoval obranu nějakého jiného obrazu naší novodobé historie a obrazu našich dnešních zahraničně-politických zájmů za něco smysluplného.