Svět podle Bělohradského
(Polemika občas neposlušného člena ODS)
Salon Práva přinesl 8. února rozsáhlý názor z pera Václava Bělohradského pod sugestivním titulkem, Poučení z krizového vývoje (ať už dopadne jakkoli). U intelektuála formátu profesora Bělohradského zaráží fascinace laciným klišé - za veškeré zlo v naší zemi může opoziční smlouva, ODS a Václav Klaus. Tak černobílý svět vskutku není. Opoziční smlouva není ani o korytech, ale také není smlouvou politicky kartelovou. Je méně obvyklá než smlouva koaliční, jistě, že nestandardní. Je však výsledkem daného rozložení politických sil. Takto karty rozdal volič. Nic na tehdejší situaci nezmění přání mnoha politologů či vlivných hráčů na mediálním poli, kteří by dali přednost pravo-středové koalici s vyloučením ČSSD či takovému povolebnímu uskupení, které by zcela vyloučilo ODS. Tolik nenáviděná a kritizovaná opoziční smlouva je výsledkem politiky, která je označovaná jako umění možného. To, že i uvnitř ODS měla a má své odpůrce není žádným tajemstvím.
1. Démon opoziční smlouva nebo neschopnost se dohodnout
Kupodivu předchozí opoziční smlouva, která umožnila menšinovou pravo-středovou vládu výměnou za parlamentní vedení pro ČSSD nikoho nepohoršila. Jsem si vědom rozdílu. Především na ní výrazně participovala dnešní čtyřkoalice. Opoziční smlouva nevyšachovala politické koaly z mocenských struktur. Byla to jejich neschopnost se dohodnout. Kladení maximalistických požadavků, které hraničily s vydíráním a především neshoda mezi lidoveckými a unionistickými poslanci. Myslím, že celé vedení ČSSD nespalo v hrůze, že lidovci s unií přijmou nezměrně velkorysý návrh, že se Zeman vzdá nároku na předsedu vlády a uvolní půlku křesel. Sázka na principiální ideologické pravičáky, ztělesněné v osobě Jana Rumla, dokonale vyšla. Ani tato nabídka nebyla přijata.
2. ODS draze platí stabilitu a účet ještě není uzavřen
Na argument, že opoziční smlouva přináší nestabilitu, nelze odpovědět, že vytvořila relativně stabilní politickoekonomické prostředí v naší zemi. Odpůrci tohoto řešení totiž nejsou ochotni přijmout názor jak zahraničních investorů, tak i hodnocení Evropské unie. Budiž, je to jejich právo. Podle mého názoru smlouva o politické stabilitě nejen že přináší onu stabilitu, ale je obrovským vkladem do budoucna. Tento budoucí celospolečenský profit Občanská demokratická strana draze platí a nepochybně tento účet ještě není uzavřen. I nejzavilejší nepřítel levice, který akceptuje parlamentní systém, musí připustit že se volební kyvadlo dříve nebo později vychýlí doleva.
Sociální demokracie je a doufám, že ještě dlouho bude jedinou relevantní levicovou politickou silou. Nepochybuji, že lidovci velmi usilovali o možnost podílet se na moci a hned tak část z nich Rumlovi a celé Unii svobody nezapomene jejich vyšachování. Strana lidová je historicky zvyklá participovat na moci a to skoro vždy. Řekněme, že má opravdu silný koaliční potenciál. Nicméně Zemanova ČSSD po volbách představovala silnou kávu pro nemalou část KDU-ČSL především na Moravě. A to bez ohledu na skutečnost, že deklarovaný volební program ČSSD je v mnoha bodech této straně bližší než unionistický. Sociální demokracie totiž postrádala jakoukoli zkušenost s vládnutím.
3. Nezbytná zkušenost s vládnutím
Díky Bělohradského nedemokratické pasti - jím tolik zlehčované opo-smlouvě - dostala ČSSD neopakovatelnou možnost se naučit vládnout. Zdůrazňuji, že bez bolestných a složitých koaličních vztahů. Nemyslím vládnout dobře.
Postačí, pokud se naučí odpovědně nakládat s mocí. Cenné je zjištění, jak moc a přerozdělování státních peněz může korumpovat a že jde o nesmírně vyčerpávající činnost, která je děsivě odpovědná je nesdělitelný prožitek. Zaplať bůh za zjištění Zemanova týmu a jeho následovníků, že dávat neuvážené a populistické sliby může být dlouhodobě politickým mementem mori.
Byl jsem přesvědčen, že nelze mít horší mediální politiku než má ODS. Mediální politikou strany nemám na mysli nadbíhání novinářům či jejich korumpování nejrůznějšími metodami, až po přímé kupování prostoru v mediích. Od počátku by postačila nekonfliktní či neurážlivá komunikace bez poučování, za kterou by se dalo očekávat férové jednání od druhé strany. Dovolím si použít staré a velmi pěkné české přísloví - Jít po něko jako slepice po flusu. Tento pocit sdílí značná část členů ODS z obrazu, který je o ODS mediálně vytvářen. S jistou dávkou škodolibosti musím konstatovat, že v této oblasti ČSSD dokázala skoro nemožné. Přes špatný vládní nástup, Zemanův tým nevládne tak, jak je v některých mediích vykreslován. Troufnu si prohlásit, že někteří ministři jsou ve srovnání s jejich předchůdci nejlepší.
Tolik odsuzovaná a nenáviděná oposmlouva umožnila nesmírně zvýšit koaliční potenciál neopominutelné levicové straně a tím vlastně vyloučila opakování oposmlouvy do budoucna. Pokud by se měla opakovat povolební situace, umím si představit jednání s ČSSD o vytvoření vládní koalice. Že by to nebylo vůbec jednoduché a snadné, o tom není nejmenšího sporu.
4. Opoziční smlouva a krize v České televizi
Nevím, kdo zavedl do české společnosti pojem virtuální svět. Přesně takový pocit jsem měl nad Bělohradského závěry v kauze Česká televize. Příčinou krize je opoziční smlouva a bezskrupulózní touha občanských demokratů po moci. Jsem si vědom, že to není názor ojedinělý a bývá doplněn přesvědčením, že se prý ODS chtěla zmocnit veřejnoprávní televize. Také zazněla obvinění, že se ODS pokusila zabránit svobodě slova v České televizi, což byl hlavní důvod uváděný účastníky mítinků na Václavském náměstí či v areálu ČT.
Opusťme svět chtěné a účelově manipulované virtuality a přejděme do reálné skutečnosti. Není nejmenších pochyb, že poslanecký klub ODS hrubě podcenil důležitost nominace do Rady České televize. Výběr kandidátů, kteří byli posléze zvoleni do Rady ČT takzvaně za ODS, byl velmi neodpovědný. V Občanské demokratické straně je velmi silné konkurenční prostředí. Ti, kteří jména bývalých televizních radních navrhli a přesvědčili poslanecký klub, aby je zvolil jako kandidáty ODS, za tuto chybu zaplatí. Není ale od věci připomenout, že Rada měla devět členů a rozhodovala šesti hlasy. Rada vždy mohla rozhodnout cokoli a to bez ohledu na názor třech členů, které delegovala ODS. Tento fakt platil do doby, než podruhé utekl od odpovědnosti za veřejnoprávní televizi mediálně prezentovaná jediná osobnost této rady, pan Raichrt. Úvaha, že zloduch Dědečková měla manipulovat celou radou, je trapně komická.
Myslím, že se celá rada dopustila několika zásadních chyb. Odvolala ředitele Chmelíčka, aniž by veřejnosti jasně a srozumitelně vysvětlila důvody jeho odvolání. Dále, aniž by provedla standardní výběrové řízení, jehož nezbytnou součástí musí být veřejné slyšení, použila pana Hodače jako klacku, od kterého očekávala, že zavede ekonomický pořádek v ČT. Ředitel Hodač neměl nejmenší šanci cokoli provést, protože chyby Rady završil velmi nešťastným personálním výběrem svých nejbližších spolupracovníků. Řešit vzpouru v ČT, která byla později přejmenovaná na stávku, nebylo v silách Hodačova týmu a Rada v této krizové situaci naposled a totálně selhala.
5. Příčina malé české televizní války
Nemá smysl pojmenovávat selhání či porušení zákonů jednou či druhou stranou sporu. Důležité je, co bylo příčinou či počátkem malé české televizní války. Připomínám, že roční rozpočet naší veřejnoprávní televize je srovnatelný s rozpočtem Ministerstva kultury. Dále platí, že veřejnoprávní televize (rozhlas) existuje pouze díky veřejným poplatkům. Jde o druh daně. Zákon nám všem ukládá povinnost nedobrovolně platit peníze, ze kterých je hrazen provoz těchto institucí. Tvrzení některých zainteresovaných redaktorů, že zde není tato souvislost, protože je zpoplatněno držení příjmače, nestojí za komentář.
Jeden nejmenovaný politik skvěle formuloval většinu cílů nebo zájmů v naší společnosti směřovaných nejen ke státu a obcím, ale vůči všem veřejným rozpočtům. O peníze jde vždy až na prvním místě. Jako komunální politik - předseda Finančního výboru Městské části Praha 1 mám nemalou zkušenost s miliardovým ročním rozpočtem obce. A to jak s přípravou a architekturou rozpočtu, tak především s odpovědností, která plyne z maximální informační otevřenosti. Naše radnice musí vždy zdůvodnit i tu nejmenší položku v rozpočtu. Není to nic neobvyklého či mimořádného. Je to naší samozřejmou povinností, protože nakládáme s penězi, které nám nepatří a které máme pouze právo spravovat a to pod přísnou veřejnou kuratelou.
To samé musí platit jak pro Českou televizi, tak i pro Český rozhlas. Počátek sporu vznikl u pochybností o hospodaření s veřejnými prostředky v ČT. I nositel Nobelovi ceny za literaturu musí počítat s tím, že pokud se chce ucházet o zakázku v České televizi (Českém rozhlasu), která je hrazena z veřejných peněz, že se bude muset zúčastnit soutěže. Pokud ji vyhraje, musí počítat s možností, že se veřejnost dozví výši jeho odměny či honoráře. Pokoušet se hovořit v těchto souvislostech o obchodním tajemství již není pokrytectvím, ale nezměrnou drzostí. Naplatí tvrzení některých příjemců nemalých částek od ČT, že zveřejňovat výši jejich zakázek není ničím jiným než socialistickou hrou na strunu české závisti. Veřejné soutěže se nevztahují jen na uměleckou tvorbu, ale na většinu peněz utrácených našimi veřejnoprávními medii. Veřejná kontrola minimálně představuje zveřejnění podrobného rozpočtu a následnou výroční zprávu o hospodaření. Toto je skutečný a fundamentální základ budoucí stability nejen v České televizi.
