Úpadek a soumrak Britských listů
Neodpustím si na tu hrůzu chvilku civět
Vím, že nejsem sám, kdo vzpomíná na dobu, kdy se Britské listy četly se zájmem a s radostí, že existuje vzdělaný, inteligentní a věci oddaný človíček, který se nezištně takovéto dobré věci věnuje. Prostor k diskusi, který tu takto vznikl využívala celá řada čtenářů, různého zaměření, vyznání a přesvědčení. Až na malé výjimky zde vládnula atmosféra slušnosti a byla zřetelná jakási intelektuální úroveň. A nejsem sám, kdo s měrou lítosti pozoruje hrozivý úpadek, a absenci několika častých dopisovatelů, kteří obsah diskusí obohacovali.
Zřetelné zešeření nastalo po návratu T.P., který se velkou měrou zasloužil o bulvarizaci tohoto známého internetového deníku. To, co tento nadaný pán vypouští z počítače, je někdy až neskutečné. Možná, že se některý, ještě zbylý, čtenář zeptá - co tu tedy chceš?, proč to čteš?. Sám se tomu divím. Je to jakýsi druh masochizmu. Asi jako když jedete kolem truchlivé scény nehody a neodpustíte si na tu hrůzu chvilku civět. Nebo škrábat si svědící komáří píchnutí.
S nechutí a zhnusením jsem sledoval neuvěřitelně předpojaté zprávy a komentáře událostí kolem zasedání Měnového fondu loni v Kongresovém centru. Už jsem se zde jednou k tomu vyjádřil a v současnosti paranoidní kritika právě probíhajícího sčítání lidu. Postoj, který zaujaly Britské listy se dá nazvat výzvou k občanské neposlušnosti. Jak si vlastně lidi představujete život v moderní společnosti? Stát je něco, před čím si musíme dát pozor!? Stát o nás chce vědět všechno možné, aby s námi mohl točit a manipulovat!? Policie je jeho brutálním nástrojem a proto je v pořádku ji občas kamenovat dlažebními kostkami!?
Vím, že v Čechách není mnoho prostoru se někde zašít - uschovat. Pro tyto paranoiky mám ale řešení. Sbalte svých pět švestek a přemístěte se sem na divoký Západ. Zejména ve státech Montana, Idaho, Washington a Oregon najdete v hlubokých lesích své ideologické souputníky. Jsou různého zaměření, ale není nutné se s nimi spolčovat. Někteří tvrdí, že jediným platným zákonem je Písmo svaté, jiní prostě tvrdí to co vy: “Státe, nech si své zákony, nech mě být a nevšímej si mně. Nechtěj na mně daní, neboť já od tebe taky nic nechci”. S flintou, nebo samopalem v ruce můžete bránit SVÉ právo, jako se to tu už několikrát stalo. Žilo se tu tak, je to jen pouhých 200 roků. Nebylo policie, nebylo daní, žádné úřady, instituce. Vše se řešilo velmi jednoduše. Lid si vše řešil sám. Vládnul soudce Lynch. Jeden by nevěřil, že by po takovém způsobu žití někdo mohl dychtit. A vypadá to, že takoví jedinci existují. A kupodivu - dokonce umí psát!
Trochu mírnější poznámku těm, kteří volají po “přímé demokracii”. Je to samozřejmě možná varianta, ale není to žádné spasení. V Oregonu, kde žiji už skoro čtvrt století je systém, který se dá nazvat přímou demokracií. Několikrát za rok jsou volby, kde se hlasuje o různých problémech. Je to proces nákladný a zdlouhavý a často dochází ke škodám, na které občané potom poukazují. Jeden příklad z mnoha: Na nadjezdu pomocné dálnice 217 s mezistátní č. 5 byla na obou stranách přejezdu signální světla. Po letech vlivem růstu populace čekání na zelenou způsobovalo drastické zpomalení provozu. Po několik let voliči neschválili několikamilionový projekt mimoúrovňového řešení. Znal jsem několik, kteří volili proti, protože tamtudy jedou jednou za uherský rok. (Po pěti letech se konečně přejezdy staví, kde na to stát vzal peníze nevím). Z podobných důvodů není dostatek peněz na školství. Bývá slyšet: “Já už děti školou povinné nemám, tak co bych platil!” Jako všude jinde, i zde je řada demagogů a populistů a tak se mnohokrát stává, že nějaký nesmysl ve volbách zvítězí a následně ústavní soud zjistí a rozhodne, že je to protiústavní a věc zruší. Takže to není tak dobré, jak se může zdát, proto velká většina zemí s demokratickým systémem tvoří zákony ve volených zastupitelských orgánech. Proč a jestli vůbec, to funguje ve Švýcarsku, nevím. Je jistě jednodušší (i když ne jednoduché) vybrat kvalitní zastupitele, než zkvalitnit celou společnost. A je tedy na voličích, aby si své zástupce vybírali zodpovědně.
Je mi líto Britských listů, těch, na které vzpomínám. Těch je opravdu škoda. Vůbec bych se nerozmýšlel takové finančně podpořit. Ale osud jejich současného formátu je mi lhostejný. A mráz mi běží po zádech, když si uvědomím, že bych měl i finančně podporovat pódium, kde převládá laciná bulvární havěť a prostor takovým kreaturám, jako je soudruh Exner a podobní.
Poznámka JČ: 1. Pan Obereigner je veden omylem. Britské listy nikdy nikoho nenaváděly k tomu, aby házel na policisty dlažební kostky. Psaly o tom, že v dnešním světě, jemuž dominuje manipulace (od) sdělovacích prostředků, se do mezinárodních zpráv dostane jen událost, podbarvená násilím, a to mohlo vést tvrdé jádro antiglobalizačních demonstrantů loni v září v Praze, aby se pokusili o určitou míru dosti kašírovaného násilí - bylo to nepříliš realistické, protože většina demonstrantů se násilí neúčastnila.
Co se týče práva občanů porušovat zákony, redaktor Britských listů se přiklání k názoru, že v závažných kauzách asi občan právo - ve veřejném zájmu - zákon porušovat má (viz kauza sufražetek na přelomu 19. a 20. století ve Velké Británii) - musí však být plně připraven za to nést právní, tedy i trestní důsledky.
2. Pokud má pan Obereigner námitky proti článkům Tomáše Peciny, musí být konkrétní: jakých věcných nepřesností, chyb či zkreslení se podle něho pan Pecina dopouští. Rádi každou chybu - nejsme neomylní - opravíme. Zajímavá by byla jistě i konkrétní charakteristika s příklady, co pan Obereigner považuje za bulvární.
3. Stát musí být pod trvalou, kritickou kontrolou občanů. Britské listy jsou hrdé na to, že jsou schopny k této kontrole svou prací přispívat.
4. S politickým přesvědčením nemá psaní Britských listů nic společného. Z textů profesionálního novináře nesmí být vidět, jaké politické názory osobně zastává.
