Vystavba postkomunistického hospodářství
Malá proverka efektivnosti aneb od emocí k businessu
Po trech letech od prelomu roku 1989 je mozná vhodné se vrátit nazpátek a podívat se na rok 1989, to co mu predcházelo a co mu následovalo v národním hospodárství ocima jakéhosi politicko-ekonomického accountanta neboli revisora úctu, jak se dríve ríkalo.
Zacneme tedy nejprve s prípravou roku 1989 v zahranicí, odkud jiz dvakrát v historii Ceskoslovenska se vedly za svetovych válek akce pripravující poválecny vyvoj. Jak tedy k ní prispela poválecná emigrace? Rozdelíme si ji zjednodusene na dve skupiny: první vlnu po roce 1948 a druhou po roce 1968. Po ekonomické stránce je mezi nimi jeden podstatny rozdíl - první vlna nemá vlastních zkuseností se "socialistickym vyrobním zpusobem", t.j. úplnym znárodnením ci postátnením veskeré hospodárske cinnosti a jeho následky. Její prední zástupci se snazili prispet k obnovení demokratického systému v CSR politickymi prostredky, s kterymi byli zvyklí zacházet, t.j. deklaracemi, osobními ci písemnymi intervencemi u západních vlád ci institucí a pod. Obnovením hospodárského systému se blíze nezabyvali, pokud je autorovi známo, nikdo se nepokusil aspon nacrtnout nejaky projekt ci program s tímto cílem. To jim nelze vycítat, protoze, jak se o tom presvedcili jejich následovníci po roce 1968, je nesmírne tezké prenáset "ekonomické" zkusenosti z komunistického systému. Západní odborny svet v tomto ohledu k podstate veci nikdy nepronikl, jak to ukázalo pusobení západních expertu v byvalych socialistickych zemích po roce 1989.
Emigracní vlna z roku 1968 odesla jiz s temito zkusenostmi, ale byla zatízena jinym problémem. Zatím co emigranti z roku 1948 byli pomerne homogenním celkem lidí, kterí odesli vyslovene a vylucne z politickych duvodu, bylo slození druhé vlny podstatne pestrejsí. Krome politickych emigrantu v ní bylo slusné procento emigrantu ekonomickych, komunistu ci "komunistu", kterí proste usoudili, ze to na západe více vynásí a o kterych nebylo tak jisté, zda to nehrají na obe strany. Zkusenosti z domova s udavacstvím a strach z moznych sankcí také proti rodinnym príslusníkum v CSR zpusobily nechut k nejakému sdruzování. Takze se pak v emigracním tisku objevovaly jen isolované clánky, kritiky, komentáre a vzácne i knizky tykající se národního hospodárství. Na tomoto míste nemá smysl je nejak hodnotit, protoze nikdy neprekrocily stadium normální publikace a "neprerostly" do nejakého programu; rozdíl mezi publikací a vypracovanym programem je ovsem podstatny. Uvázíme-li ze slusny pocet krajanu pracuje na západních universitách jako politologové a ekonomové, je to ponekud zarázející. Prakticky prínos emigrace k vystavbe postkomunistického hospodárství k datu 17.11.89 tedy konvergoval k nule, jak se ríká v matematice nebo byl nula z naseho hlediska, protoze revisori úctu takove veci jako konvergence neuznávají.
Je mozno se ovsem zeptat, co tedy vlastne mela emigrace udelat? Odpoved je jednoduchá: utvorit vybor nebo skupinu, která by nejaky zakladní program navrhla a systematicky a prubezne jej prizpusobovala vyvoji a situaci v CSR s jedinou ustrední myslenkou: zítra se zhroutí komunisticky rezim, co podnikneme vubec a zvláste v hospodárské oblasti - jinak receno akcní program, jak jsme se mohli naucit od komunistu. Protoze v osmdesátych letech KSC uz nemohla zabránit oboustrannému pruniku informací, bylo by byvalo mozné získat ke spolupráci i jednotlivce z domova a postupne tak rozsirovat okruh lidí, kterí by v kritickém okamziku mohli prevzít rízení akce doma. "Polehcující" okolnost: ani ostatní zeme nebyly na zlom ve vyvoji, ktery se dal alespon od nastoupeni Gorbaceva ocekávat, vubec pripraveny, coz nejvíce prekvapilo u Nemecké Spolkové Republiky, pro níz sjednocení obou cástí Nemecka bylo základním cílem veskeré politiky.
Co se udelalo doma pro prípravu postkomunistického hospodárství, je tezké hodnotit, protoze prakticky nebylo mozné se o tom neco dovedet. Reformní cást ekonomu se zrejme alespon v posledním údobí pred 1989 podílela na zákonu o státním podniku, ktery mel vytvorit aspon predstavu, ze bylo mozné podnikat i v rámci komunistického systému. Zákon byl prílis krátkou dobu v platnosti, nez aby stálo za to se jím zabyvat, ale jeho nejvetsím prekvapujícím následkem je, ze cástecne ci prevázne na jeho základe rabují (prevázne) komunistické spicky podniku národní podniky, jejichz aktiva prevádejí "legálne" do vlastních kapes. Strucny a hutny souhrn cinnosti na domácí fronte podal asi dobre informovany Karel Kriz. Z jeho clánku vyplyvá, ze nedoslo k vytvorení nejakého souvislého programu, jak tomu ostatne nasvedcuje i brozura "Ceskoslovensko na rozcestí" vydaná pocátkem roku 1990, dále fakt, ze základní element prestavby - (podle autorova názoru velmi problematická) myslenka kuponové privatisace pochází asi od profesora Svejnara z Pittsburgu a i prohlásení V. Klause, ze se nezúcastnil tretího cesko-slovenského jednání (v Trencianskych Teplicích?), protoze v téze dobe psal s F. Dlouhym scénár ekonomické reformy. K hodnocení cinnosti "domácí fronty" se ovsem ani zdaleka nedají uplatnovat stejne prísná kriteria jako na exil. Sesly-li se 3 osoby k více méne privátní diskusi o techto problémech, dalo se pravdepodobne predpokládat, ze aspon jedna z nich je informantem nejakého typu ci stupne. Domácí angazované osoby by se byvaly mohly nejlépe a asi nejbezpecneji zapojit do prípravy programu pres zahranicí, kdyby jim k tomu exil pripravil vhodné moznosti, coz se nestalo. Takze domácí prínos k príprave programu pro postkomunistické hospodárství muzeme povazovat podle zvoleného kriteria rovnez za nulovy.
Tato nepripravenost na zvrat v politické situaci mela pak samozrejme své nepríznivé dusledky. Kdyby se byla v listopadovych dnech predstavila skupina lidí s pripravenym hospodárskym programem, s podporou exilu a jeho znalostmi soucasného stavu západní spolecnosti, bylo by asi doslo k zásadne jinému dalsímu vyvoji. To se tedy nestalo, komunisté vlastne nemeli komu predat moc krome disidentu, ze znacne cásti tedy svym byvalym soudruhum a tak se v cele octl díky svému velkému morálnímu kreditu spisovatel Václav Havel. Ríká se, ze kazdy clovek píse cely zivot jednu knihu - bohuzel Havlova kniha byla o necem jiném, nez bylo potreba. Havel zil ve svete svych her, ve kterych se prevázne zabyval problémy a reakcemi lidí vystavenych totalitární moci a pokousel se - bohuzel úspesne - zejména v prvé fázi polistopadového vyvoje své názory uplatnovat v politické praxi. Ackoliv bylo, vlastne muselo byt zrejmé, ze korektní, ale dusledné vyporádání se starym rezimem bylo a je primární podmínkou pro zmenu politického ovzdusí jako nezbytného predpokladu hospodárskych reforem, prosadil více ci méne svuj názor, ze "komunistická strana se prihlásila k demokratickym principum, takze není duvod k jejímu zákazu" a tím umoznil komunistum pokracování v politické cinnosti. Vytvoril svérázny celonárodní i alespon se zacátku na západe obdivovany celonárodní "konsensus", z nehoz byvalí utlacovaní odvozovali jen nadeji, ze bude lépe, zatím co byvalí utlacovatelé jistotu, ze jim nikdo na jimi nakradeny majetek nesáhne, ze budou dokonce moci pokracovat v rabování národního majetku a za své preciny nebo i zlociny nebudou nijak postizeni. Základní hospodárské problémy mu byly vzdálené stejne tak jako teamu, kterym se obklopil. Dusledne se pokousel uplatnovat a prosazovat naivní idealismus v politické praxi v k tomu nejméne vhodné situaci. Ve svych Hovorech z Lán se na pr. zabyvá rostoucím voláním po politice silné ruky, zcela správne konstatuje, ze lidé na ni byli zvyklí a ze neschopnost nove se formující demokratické moci zakrocit vyvolává pocit nejistoty, ktery je zivnou pudou pro agresivní skupiny jako skinheadi, svym zpusobem Sládkova strana a na Slovensku nacionalistické skupiny, ale s nejakym praktickym politickym resením neprichází, chce budovat systematicky obcanskou odpovednost, smysl pro kázen, pro porádek jako vyraz svobody, jako vec dobrovolné volby. To je sice vznesená, ale v praxi velice neúcinná methoda, protoze se obrací jen na pomerne malou cást národa, která to ostatne v podstate nepotrebuje. Prakticky politik ci manazer vidí v takové situaci "volny prostor" (v marketingu "market niche") - neobsadí-li ho on sám svou politikou ci na trhu svymi vyrobky, obsadí jej nekdo jiny, konkurence, jak to názorne ukázal na Slovensku komsomolec pan Meciar a jak o tom svedcí v poslední dobe prudké stoupání popularity pana Sládka v nekterych oblastech ceskych zemí. Realista by si v této situaci musel uvedomit, ze prechod od jednoho extrému (komunisticky rezim) k druhému (demokracie bez mezí a hranic) je tak asi to poslední, co zeme potrebovala a ze optimální bylo neco mezi temito dvema extrémy, t.j. uvolnené osobní svobody, ale jeste pevnejsí ruka v oblasti kriminality a rozkrádání, pracovní morálky a ochrany a bezpecnosti státu a národního majetku. Pripocteme k tomu jeste zcela nepochopitelnou a ve svych dusledcích tragikomickou a skodlivou snahu o právní kontinuitu s predcházejícím rezimem, coz je absolutní absurdita. Je totiz známo, ze komunisté se snazili o lesklou fasádu zvucnymi, ale zcela prázdnymi frázemi v dokumentech jako na pr. v ústave, které byly ovsem vzdy doplneny "gumovymi" paragrafy, které mohly kdykoliv ten ci jiny zákon zcela znemoznit. Mimo to je známo, ze sami komunisté své vlastní zákony nebrali nikdy vázne - vse se rozhodovalo na pude strany a pokud to snad bylo v rozporu se zákonem, tím hure pro zákon.
Podtrzeno a secteno: zádná konkrétní akcní plán doma ci v zahranicí, zcela nevhodny typ prvního nástupnického rezimu, coz byl asi ten nejnepríznivejsí faktor, protoze velmi ztízil ne-li na dlouhou dobu znemoznil skutecnou morální a ekonomickou asanaci státu. Nejvetsím problémem postkomunistického hospodárství není ani tak úplné znárodnení národního hospodárství, ale rozpad morálky, silny nivelisacní tlak, rozkrádání, nedostatek kázne a úplne rozrusená prirozená hierarchie lidí ve spolecnosti. Státní ci národní podniky totiz byly jsou a budou vzdy méne efektivní nez soukromé, ale rozdíl mezi obema muze byt vetsí ci mensí v závislosti na místních podmínkách. Tak na príklad pri jedné nedávné privatisacní operaci v cs. hutnictví se mezi ctyrmi posledními vybranymi kandidáty octly jeden rakousky a jeden italsky státní podnik (státní= minimálne kontrolní balík akcií je v rukou státu). Francouzské podniky a banky (Air France, Crédit Lyonnais a j.) podobného typu expandují v zahranicí, pri cemz jim stát "kryje záda". Holandská spolecnost DSM nyní také privatisovaná, byla nepochybne a zvláste videno cs. ocima seriosní podnik. V dané situaci je rozhodující obnovení prirozené hierarchie vsude ve spolecnosti. Kuponová privatisace sama o sobe k ní nemuze vyrazne prispet. Drobní akcionári jsou vsude na svete vetsinou jen stádem bezmocnych (podle situace) nadsencu ci zoufalcu, kterí se snazí získat akcie prosperujících a zbavit se akcií neúspesnych podniku, coz ciní obvykle pozde a nevyhodne. Nikdy se ovsem nepokousejí zasahovat do rízení podniku. Stejne tak zájmem investicních fondu bude vzdy vyhodne prodat ci koupit, ale ne resit vnitropodnikové problémy, to je vecí profesionálních velkoakcionáru. Probíhá-li tedy v soucasné dobe kuponová privatisace úspesne, vztahuje se to zatím jen na její administrativne-organisacní cast, coz je samozrejme úspech, ale práve jen administrativne-organisacní. Na skutecné vysledky se musí pockat; dá se ocekávat, ze jiz dnes (nemnohé) úspesné podniky by nemely mít s akcionári problémy, spatnym akcionári nepomohou; hierarchii v podnicích vsak tezko mohou vyrazne ovlivnit. Kuponová privatisace má vsak svou financní stinnou stránku, kterou analysoval pan Nepil z Londyna, a kterou je mozno velmi zhruba krátce shrnout, ze stát dává zadarmo z rukou majetek; chybející príjny z neho bude muset pozdeji dohonit zvysenymi danemi. Její hlavní nedostatek je ovsem, ze nijak nemobilisuje lidi v zádoucím smeru, k pracovní aktivite, nybrz v podstate rozvíjí socialisticky "trend" dostat se bez práce a zadarmo k penezum. Místo skutecnych podnikatelu prinese asi vlnu obratnych spekulantu a skandály.
Soucasná koalicní vláda stojí pred nezávideníhodnym ukolem. Má presvedcit vetsinu, ze je v jejím zájmu, aby majetek a hospodárskou moc vlastnila mensina, která s obojím umí zacházet lépe, nez socialisticky rezim a to v silne nivelisacním prostredí, bez vyrazné politické prevahy v parlamentu, s vyhlídkou vseobecnych voleb za ctyri roky a v situaci, kdy rozhodující cást intelektuální kapacity bude zamestnána delenín státu. Sázet vse na kuponovou privatisaci jako na jediného kone bez alternativních privatisacních postupu se muze tezce nevyplatit.
J. Teplý, 24. 9. 1992
(Vyšlo v časopise POLYGON 8/92 pod titulem Po trech letech)