Nepotrestaná pedofilie v brněnském dětském domově
Když byl ředitel ústavu v Brně-Hlinkách informován o podrobnostech pedofilie ze strany jednoho svého zaměstnance, místo, aby proti tomu učinil patřičné kroky, sdělil Fabianu Golgovi, že on "není členem jeho rodiny", takže nemá právo "se ho dotazovat na podrobnosti sexuálních aktů". Pokud je nám známo, pedofilní zaměstnanec působí v dětském domově beztrestně dál.
Účelem článku o Jiřím Szutovi bylo vyvolat diskusi o problému dětských domovů (bohužel to jen vyvolalo diskusi o tom, jestli jsem pořádný novinář). Udělal jsem chybu, že jsem oba články napsal česky: nepovšiml jsem si proto, že zněly příliš melodramaticky. Spoléhal jsem hodně na samotné výroky Jiřího Szuty, protože mi to psaní česky ulehčovalo.
Zvolil jsem takový styl, abych byl schopen komunikovat, jak se ten chlapec cítil a o čem svědčil. Než jsem ten článek publikoval, spojil jsem se však:
1. s ředitelem brněnského ústavu, kde byl Szuta podle svého svědectví šikanován a zneužíván,
2. s jeho rodiči,
3. se čtyřmi sousedy,
4. s dvěma bývalými učiteli,
5. s režisérem filmu Z pekla štěstí,
6. s právničkou Vodičkovou,
7. s knězem z Telče (místní faráři obyčejně vědí, co se v jejich oblasti děje),
8. s ministerstvem školství,
9. s policií,
10. se Szutovým dědečkem a
11. s Českou televizi (mají pořad, který se těmito věcmi zabývá).
Ani ředitel brněnského ústavu nepopíral, že byl Jirka sexuálně zneužíván. Dodal jen, že si "o to říkal", protože masturboval před ostatními dětmi. Zeptal jsem se tedy Jirky, proč masturboval před ostatními dětmi. Odpověděl, že jediná místnost, kde tam má člověk soukromí, je záchod, ale v zimě je tam příliš zima a kromě toho, když tam zůstanete příliš dlouho, ptají se, co tam děláte.
Dodal, že neonanoval "před ostatními dětmi", ale v posteli, pod peřinou, i když, samozřejmě, byly v místnosti další děti. Dodal, že to tak dělají všechny děti.
Konfrontoval jsem ředitele ústavu s touto verzí. Přiznal, že Jirka masturboval pod peřinou a že je na záchodě zima. Avšak trval na tom, že dva "cikáni" (já jsem nepožadoval informace o etnickém původu těch chlapců) Jirku zneužili, protože masturboval v ložnici.
Jirka svědčil o tom, že přestože všichni chlapci dělali totéž, pouze on a ještě jeden druhý chlapec byli neustále obtěžováni, a to jedním ze zaměstnanců ústavu. Svědčil o tom, že tento muž prostě často čekal ve tmě, někdy i dvě hodiny, a potom vyskočil, když tito dva konkrétní chlapci masturbovali, nikdy se to netýkalo nikoho jiného, strhl z nich přikrývku, rozsvítil světlo, dokonce se i nesouhlasně dotýkal jejich genitálií při erekci, pak je bral do jiné místnosti a jako "trest" je nutil, aby masturbaci před ním dokončili. (Bral každého chlapce zvlášť, dělo se to mnohokrát.) Po ejakulaci jim pak dělal dlouhé přednášky o tom, proč je onanie špatná.
Tentýž muž se díval na to, jak Jirku sexuálně zneužívají oni dva "cikáni".
Výše uvedené svědectví vychází jen od Jiřího Szuty, ale v každé normální západní zemi by se jím úřady vážně zabývaly.
Ředitel ústavu mi sdělil, že se mu z podrobností případu dělá špatně a že není mým příbuzným, takže nemám právo se ho dotazovat na podrobnosti sexuálních aktů.
Co se týče pravdivosti Jirkova příběhu, konfrontoval jsem s ním jeho příbuzné. Rodiče nepopřeli žádná z uvedených obvinění, jen řekli, že je to jejich věc a nikomu jinému do toho nic není. Dědeček také řekl, že je to všechno pravda, ale že nechce, aby jeho syn skončil ve vězení. Nechal jsem Jirkovy příbuzné vyslechnout nahrávku Jirkova svědectví. Když to potvrdil Jirkův dědeček, otec pachatele, byl jsem si jist, že je to skoro úplně všechno pravda. Ústav to taky nepopíral, jen se snažil zkreslit některé podrobnosti. Výše uvedené konfrontace mi stačily, abych považoval za prokázané, že Jirka skutečně protrpěl většinu toho, co tvrdil.
Po mých protestech a poté, co jsem křičel na mnoho lidí, včetně policie, byl Jiří Szuta převeden jinam. Je nyní v malé vesnici, nikoliv mezi mladými delikventy a je na pokoji nikoliv s třiceti, ale s devíti jinými dětmi. Ředitel mě a mého asistenta pozval, abychom je navštěvovali o každém víkendu, pokud chceme, a když tak ho brali i ven. Spojil jsem se s mnoha rodinami, které se starají o bezprizorné děti, a jedna z nich nyní právě podstupuje byrokratickou proceduru, aby si Jirku mohla vzít domů. Přesvědčil jsem dva lidi z České televize, aby natočili dokumentární filmy nikoliv o Jirkovi, to je jen jeden, extrémní, případ, ale o jedné holčičce v jednom případě a o jednom domově pro děti v druhém případě. Poslal jsem mnoha politikům, ze všech politických stran, včetně KSČM, zprávu o všech těch případech dětí, o nichž jsem se dověděl za poslední čtyři roky. Nedávno byl schválen zákon proti sexuálním zločinům páchaným na mužích. Jeho účelem bylo poskytnout ochranu právě těmto dětským "prostitutům". Několik měsíců před přijetím tohoto zákona poslal můj asistent tento text s naším návrhem mnoha českým poslancům, včetně Ivana Langera. Zda to jednání o zákonu ovlivnilo, to nevím. S kolegou antropologem Timothy Hallem posíláme o této věci zprávu Organizaci spojených národů a Evropské unii.
Takže myslíte, že jsem měl raději mlčet? Když vidím, že česká společnost akceptuje, že jsou státní úředníci a politikové zkorumpovaní, nemám o tom psát? Jestliže vidím nespravedlnost, ale společnost je na to zvyklá, mám předstírat, že to nevidím?
Připomíná mi to jednu mou sousedku v Brazílii, která mi vykládala, že její sestřenici denně bije manžel. Snažil jsem se v té věci něco udělat, ale sousedka a policie se shodli: je to normální děje se to všude, nedá se tomu zabránit.
Odhalit, že česká společnost ignoruje tyto děti, to pomáhá, ano, pomáhá to velice. Už proto, že "česká společnost" je široký pojem. Nesmíme zapomínat, že existuje mnoho lidí, kteří mají svědomí.
Lidé, kteří reagují záporně, mě chtějí umlčet, protože je jim nepříjemné, že jim někdo připomíná, co se v těchto institucích děje.
Nedávno se obrátilo jisté sdružení na Radu pro reklamu a přimělo ji, aby zasáhla proti plakátům v pražském metru, na němž bylo například dítě s panenkou a text "ta se mnou mluví, maminka ne" s dodatkem: "Ignorovat dítě je týrání". Bylo rozhodnuto, že plakáty mají být staženy, protože by mohly "vést děti k tomu, že si budou myslet, že jejich rodiče nejsou hodní".
Absolutně si nemyslím, že děti, jejichž rodiče se jim věnují, najednou uvidí tyhle plakáty a řeknou si: "Aha, moji rodiče jsou zlí." Ty plakáty přece mohly umožnit dětem, jimž se rodiče nevěnují, aby zavolaly na Linku bezpečí. Ale ne, už se to nestane, jakémusi sdružení se to zdálo nevhodné. Možná že to bylo sdružení rodičů, kteří se nestarají o děti, nevím.
Má práce týkající se Jiřího Szuty a podobně postižených dětí je investigativní. Můj článek ovšem neobsahoval všechny etapy mé investigativní práce. Je zjevné, že vy lidé v České republice jste zvyklí na nesmírně stereotypní novinářskou práci - nikdy jste neslyšeli nic o lidech, jako je Tom Wolfe nebo o desítkách jiných novinářských stylů. Měli byste si přečíst nějaké francouzské, australské, španělské, italské, kanadské nebo snad i brazilské noviny a časopisy - zjistíte, že reportér může být účastníkem v příběhu, vyjadřovat mínění.
Čtenářská diskuse k tomuto tématu pokračuje v závěru těchto Britských listů.
