Informační ghetta: internet a demokratická debata

Cass Sunstein: "republic.com", Princeton University Press, 224 stran, 12 liber 95, ISBN 0 691 07025 3

V recenzi této knihy, publikované v deníku Guardian a v London Review of Books, hodnotí Thomas Nagel tvrzení, že internet ohrožuje demokracii. Shrnujeme.

Jedním z nejpozoruhodnějších důsledků internetu je, že umožňuje neomezenou specializaci kontaktů a informací. Hledáte-li dávno vyprodanou knihu na esoterické téma, můžete okamžitě zjistit, kde jsou k dispozici antikvární výtisky, od Islandu až po Austrálii, během několika vteřin máte možnost porovnat si ceny a knihu objednat. Můžete si přečíst, co píší lidé z celého světa na téma, které vás zajímá, podílet se na diskusi s lidmi, kteří sdílejí tento zájem, a komunikovat vlastní myšlenky roztroušené komunitě odborníků, dokonce i v nesmírně specializovaném oboru. Taková komunita by těžko mohla existovat bez možnosti elektronické identifikace a bez elektronického vyjadřování. Specializované sítě vznikají ve všech oborech.

Cass Sunstein, čelný americký ústavní právník, oceňuje všechny tyto možnosti, ale zároveň volá na poplach ohledně jiných důsledků internetu. Argumentuje, že moc internetu poskytuje každému z nás možnost úmyslně kontrolovat, jakým informacím a jakým názorům jsme vystaveni, a že vytvářet si komunikační svět podle předem daných zájmů a přesvědčení - je hrozbou demokracii.

Hrozbou je, že soubor těchto individuálních voleb, učiněných jednotlivými občany, celkově vyvolává fragmentaci společnosti, která je tak hluboká, že veřejná sféra prý přestane existovat. Nadále budou existovat jen četné izolované skupinky lidí, kteří budou komunikovat jen s těmi členy své skupiny, s nimiž souhlasí, a nikdy s lidmi, s nimiž nesouhlasí, a kteří budou také vždy vystavováni jen těm názorům, jaké chtějí slyšet.

Kdyby k tomu došlo, bylo by to hrozbou demokracii, protože podle republikánského konceptu demokracie, založeného na diskusi, který Sunstein zastává, nefunguje demokracie pouze tak, že shromáždí jednotlivé dílčí soukromé preference všech členů ve společnosti. Od demokracie se očekává, že donutí občany, aby dospěli ke kolektivnímu rozhodnutí prostřednictvím veřejné debaty, která částečně probíhá i  prostřednictvím jejich zvolených zástupců. Motorem této debaty je potřeba přesvědčit se navzájem anebo alespoň dospět k oboustranně přijatelným kompromisům.

Sunstein se obává, že bez veřejného prostoru, který poskytuje tisk s velkým nákladem, časopisy a televize, už nebude existovat prostor, kde by se takovéto debaty mohly konat a byly zároveň aktivně sledovány voliči. Nebude existovat žádná společná veřejná debata, které by se lidé nemohli vyhnout - nebudou vystaveni ničemu než tomu, co si předem vyberou.

Sunstein argumentuje, že jde o rozpor mezi dvěma pojmy hodnoty svobody projevu: jeden tento pojem je založen na suverenitě spotřebitele, která je individualistická, druhý je založen na politické suverenitě, která je veřejná. Spotřebitelská suverenita chrání právo každého jednotlivce říci a slyšet, co si přeje, ale neposkytuje nikomu právo, aby byl slyšen.

Politická suverenita, v demokracii, která je založena na diskusi, vyžaduje existenci práva společného přístupu na veřejné fórum, i když by to mělo znamenat, že je pozornosti jiných lidí nutno vnucovat projevy, přednášené na veřejných prostranstvích anebo rozdávat jim na chodníku letáky.

Podle Sunsteina je základním jádrem svobody projevu ochrana veřejných politických projevů - je to nezbytná základní podmínka demokracie.

Je oprávněný tento strach z fragmentace společnosti? Znamená rozšíření možností individuální selekce, kterou poskytuje internet, že občané v moderní demokracii budou spolu navzájem hovořit méně než nyní - opustí i nynější omezenou politickou debatu, které se přece jen jakž takž účastní?

Neměnným životním faktem je skutečnost, že množství času, které je lidem k dispozici, zůstává stejné. Věnujeme-li více své pozornosti individuálním a specializovaným zájmům, budeme mít méně času na to, co je společné. Sunstein však trochu přehání, když hovoří o záporném vlivu specializace a individuální volby.

Sám Sunstein poukazuje na to, že už před příchodem internetu se lidé - např. prostřednictvím specializovaných časopisů nebo tzv. talk radio - snažili vyhýbat se názorům, které nechtějí slyšet. Cituje hluboké psychologické studie, které se statistickou přesností dokazují skutečnost zcela banální, že diskuse mezi lidmi s protikladnými názory vede k posunu názorů účastníků diskuse směrem do centra, kdežto diskuse, jíž se účastní jen lidé s jediným názorem podporuje ještě větší oddálení těchto názorů od opačných názorů.

Říká se tomu "skupinová polarizace" a je to zjevné na internetových diskusních skupinách, kam píší rasisté, fanatičtí zastánci práva vlastnit zbraň, šiřitelé receptů na stavbu bomb, a tak dále. Internet skutečně pomohl těmto lidem, aby se navzájem našli, tak jak pomohl sběratelům cínových vojáčků nebo specializovaných knih.

Avšak růst takovýchto možností neznamená, že vzniklá specializace spotřebuje veškerou naši pozornost. Specializace je skutečně v současnosti přesnější a jednodušší, ale není důvodu se domnívat, že to nahradí naši touhu být si vědom toho, čeho si je vědoma většina lidí, a vědět něco o tom, co si obyčejně lidi myslí.

Vážnější než Sunsteinova obava z fragmentace je problém, jak vybírat ony společné znalosti a důležitý sortiment názorů, které vyplňují nutně omezený veřejný prostor. Čím je k dispozici více informací - čím více různých objevů a kulturních inovací je k dispozici - tím silnější existuje konkurence, neboť nahoře, kam většina lidí soustřeďuje svou pozornost určenou veřejné doméně, je jen omezené místo. Informací je stále více a všechno z minulosti je také archivováno a je to okamžitě k dispozici (například historie filmu), a tak se problém výběru stává skutečně vážným problémem. Co se budou muset naučit naši vnuci, aby se mohli stát součástí jednotného, civilizovaného společenství? Na jaké instituce se můžeme my sami spolehnout, že nám vyberou pro naši pozornost to, co je skutečně důležité?

Před čtyřmi sty lety byl přístup k informacím nesmírně obtížný, ale výběr nikoliv. Vzdělaný člověk mohl přečíst všechno, k čemu získal přístup. Dnes je už jen vlna publikací, filmů a televizních pořadů naprosto ochromující, a internet zmnohonásobuje materiál, který je k dispozici, ještě mnohokrát víc. Moc zprostředkovatelů, na něž je upnuta pozornost velké části veřejnosti, je obrovská.

V každé moderní demokracii činí o tom, co se má zveřejnit, selektivní rozhodnutí jen hrstka čelných denních listů, a tato rozhodnutí mají obrovský vliv na to, co se vzdělaní občané vlastně dovídají (pomyslete jen na to, jak důležité je, zda se v novinách objeví či neobjeví recenze na určitou knihu).

Televize je v obdobné situaci a obrovský boj o to, co je pro vysílání v televizi důležité, se během času může jen zhoršit. Chceme být informováni o tom, o čem je informována většina lidí, ale to vyžaduje konvergenci u určitého zdroje, který funguje jako koordinátor. Jeho činnost je ovšem riziková, protože je nutně arbitrární.

Zatím, navzdory obrovským úsporám při výrobě a distribuci, nenahradily elektronické noviny a časopisy dosud tisk. Lidé nejsou ochotni platit za tisk na internetu a tisk na internetu nemá dostatečné množství reklamy na to, aby tím mohl vydělávat. Ale i kdyby nakonec tisková média přestala existovat, požadavek na "centrální informace", o nichž víme, že jsou k dispozici i velkému počtu jiných lidí, bude i nadále existovat - prostě proto, že to vytváří veřejné vědomí, takový požadavek bude existovat i nadále. Většina lidí se nechce úmyslně izolovat od nevítaných fakt či názorů, tato fakta i názory se i nadále budou snažit zaplnit veřejný prostor a spotřebitelská poptávka bude i nadále takový prostor vytvářet, protože lidé chtějí být alespoň po určitou část doby tam, kde jsou i ostatní lidé. Částečně je to v důsledku samotného politického systému.

To si myslím já, píše Thomas Nagel. Avšak Sunstein je přesvědčen, že dominantním důsledkem internetu bude fragmentace a skupinová polarizace a že je nutno učinit proti tomu podstatné kroky.

Americké zákony docela těžce zápolily s otázkou, jak daleko rozšířit právo lidí vyjadřovat se na veřejném fóru. Pokus donutit noviny, aby měly povinnost tisknout nejrůznější názory, pevně odmítl americký Nejvyšší soud. V sedmdesátých letech, kdy existovalo jen málo televizních okruhů, poskytl americký Nejvyšší soud vládě pravomoc, aby přinutila televizní stanice, že v otázkách veřejného zájmu musejí vždycky dát prostor k vyjádření i opačné straně. Ukázalo se, že to vedlo ke vzniku nudného televizního vysílání: televizní stanice reagovaly tím, že se začaly vyhýbat kontroverzním tématům, aby nemusely do studia zvát druhou stranu. V současnosti už existuje velké množství televizních stanic, a tak tyto předpisy, že musí být slyšet i druhá strana, byly rozvolněny: nadále existuje jen požadavek, že poskytovatelé kabelových televizních služeb musejí věnovat určitý počet televizních frekvencí vzdělávacím a místním televizním stanicím.

Sunstein argumentuje, že by bylo dobré, kdyby internetové stránky, prezentující určitý politický názor, automaticky obsahovaly linky na stránky opačného politického obsahu - skupiny, zasazující se za práva homosexuálů by měly mít linky na stránky náboženských fundamentalistů, a opačně. "V ideálním případě," píše Sunstein, " by se tyto linky poskytovaly dobrovolně. Stálo by zato také uvažovat, zda zavést zákony, které by zajistily přítomnost takovýchto linků z hlediska nezávislého pohledu na dané téma."

Jistě existuje nebezpečí - jde o životní prostředí, růst populace nebo závody ve zbrojení - kdy lidé racionálně usilují o realizaci svých individuálních zájmů, ale celkově to má pro ně pro všechny záporný dopad. Avšak Sunstein obviňuje z této tendence i nynější všeobecný růst spotřebitelské moci, argumentuje, že lidé se individuálně musejí neustále snažit držet krok s technologickým vývojem, kupovat si nové a nové verze počítačů, televizních přijímačů, atd., přitom nejsou proto o nic šťastnější.

Ovšem co má "pocit štěstí" mít co společného s nákupem elektronické technologie? Pokud mají lidé dostatečné množství prostředků, aby mohli normálně žít, a pokud nejsou tvrdě pronásledováni, budou zastávat standardní sortiment názorů na život, podle toho, jak se jim bude jevit v souvislosti s alternativami, které jim jsou k dispozici. Hodnotou technologických inovací není to, zda nás činí šťastnějšími, ale že nám umožňují dělat více, že obohacují a rozšiřují naše možnost. Rozšiřují také naše možnosti pro úzkostné stavy, selhání, závist, i znalosti ohledně toho, co nám chybí - no a co? Je vždycky lepší být nespokojeným Sokratem než spokojeným prasetem. Štěstí je vynikající, pokud ho můžeme dosáhnout, ale není to jedné dobro. Dlouhověkost vás také pravděpodobně neučiní šťastným, ale je to lepší než zemřít mladý.

Když jde o svobodu projevu a o svobodu volby, jakým názorům druhých má být člověk vystaven, kolektivní hodnoty demokracie, založené na diskusi, a členství ve společném světě jsou nesmírně důležité, jak říká Sunstein. Neměli bychom se uzavírat do soukromých informačních ulit. Ale většina lidí chce směsici soukromé a veřejné existence. Skutečným problémem s elektronickou informační explozí, problémem, který existoval ještě před ní, je to, jak budou splněny požadavky na vytvoření veřejného fóra, a kdo bude činit ona stále drakoničtější rozhodnutí, co se na veřejné fórum má dostat.

Hlavním teoretickým nedostatkem Sunsteinova přístupu je, že Sunstein podceňuje obrovský význam individuální svobody - a  znásobil internet. Svoboda projevu a svoboda číst a slyšet, co člověk chce, jsou rysy individuální suverenity nad vlastní osobou, které jsou součástí samého jádra moderního liberalismu - je to něco, nad čímž nemá kolektiv žádné právo kontroly.

Je to součástí představy omezené vlády, podle níž nepředáváme veškerou moc státu za to abychom mohli klidně a spořádaně a v míru žít. Zachování svobody při využívání stále nových výrobků, služeb i příležitostí, jaké stát umožňuje prostřednictvím právního pořádku, který dává prostor technologickému rozvoji a ochraňuje jeho výrobky, je právě tak důležité jako podpora veřejné sféry, kde má docházet k demokratické diskusi. Sunstein je příliš pesimistický, když si myslí, že první tato hodnota ohrožuje hodnotu druhou.