Oxfordský odborník na imigrační právo: státy, včetně Británie, se vyhýbají poskytování azylu
Obrátil jsem se na profesora Guye Goodwina-Gilla, odborníka na imigrační právo na Oxford University, který je autorem nedávného článku Jak ukončit azylové šílenství, který vyšel v týdeníku Observer, s těmito dvěma otázkami.
1. Podle Ženevské konvence o uprchlících mají lidé ze zahraničí právo žádat o azyl v bezpečných zemích. Jak ospravedlňuje Británie z právního hlediska svá opatření, jejichž cílem je AKTIVNĚ ZNEMOŽŇOVAT osobám zažádat v Británii o azyl. Není to protizákonné?
2. Na jakém právním základě smí Británie provádět imigrační kontroly v jiných zemích, jako je Česká republika? Na jakém právním základě kontrolují britští imigrační úředníci
pasy britských občanů v Praze? (JČ)
Kéž by existovala jednoduchá odpověď na vaši otázku ohledně práva na azyl a úsilí státu zabraňovat příchodu žadatelů o azyl... Bohužel nepraví Konvence z roku 1951 ani protokol z roku 1967 nic o právu zažádat o azyl, hovoří jen o povinnosti státu not to refoule a refugee, nedostat uprchlíka znovu do situace útlaku, tedy neposlat ho zpátky tam, kde je v nebezpečí pronásledování z rasových, náboženských, národnostních důvodů či z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině nebo politickému názoru.
Právo "hledat azyl před pronásledováním a dostat ho", které je definováno v článku 14 (1) Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, zůstává přesně tam, kde víceméně bylo před padesáti lety: je to právo vydat se na útěk, ale uprchlík nemá nárok ani nemůže očekávat, že se mu někde otevřou dveře. Mezinárodní deklarace lidských práv není dohoda, je to nezávazný nástroj, který přijalo Valné shromáždění OSN v podstatě jen jako doporučení. Na rozdíl od ostatních práv ve Všeobecné deklaraci lidských práv nebylo právo na azyl zahrnuto ani v dohodách z roku 1966 a státy většinou nechtějí přiznat, že má individuální uprchlík v této věci nějaká práva.
Ano, státy (a to nikoliv jen Velká Británie) využívají pravidelně mezer v mezinárodním právním režimu ochrany pro uprchlíky tak, aby se mohly vyhnout odpovědnosti najít řešení pro společné problémy. Svými jednostrannými a arbitrárními rozhodnutími projevují tak pozoruhodný nedostatek předvídavosti, nemluvě o mezinárodní solidaritě a zájmu o lidi.
Avšak hodnotíme-li všeobecně vývoj v oblasti mezinárodního práva týkajícího se lidských práv (velká část Všeobecné deklarace lidských práv je nyní uznávána jako nedílná součást zvykového mezinárodního práva) a odpovědnost jednotlivých států, argumentuji, že v současnosti existují kolektivní povinnosti, povinnosti mezinárodního společenství států jako celek, co se týče ochrany osob, stěhujících se přes hranice anebo se chystající k takovému přesunu. Aniž bych chtěl právní aspekty této věci podrobněji rozbírat, argumentuji, že se tyto povinnosti odvozují, alespoň zčásti z charakteru erga omnes povinností v oblasti lidských práv, které je nutno brát v kooperativním rámci, jaký vytvořila Charta OSN. Obdobnou analogií je společný zájem na uchovávání mezinárodního veřejného pořádku.
V kontextu pohybu lidí mezi státy je právo vyhledávat azyl a dostat ho zřejmě jediným rysem mezinárodního práva, který uznává, že z toho plyne pro státy určitá povinnost. (Téměř) korelativní povinností států je však také povinnost nebránit výkonu tohoto práva takovým způsobem, že by to znamenalo, že by byli jednotlivci vystavováni pronásledování anebo dalšímu porušování svých lidských práv; a tedy že bude důsledkem úmyslné politiky a praxe odmítání uprchlíků, aniž by jim byla poskytnuta ochrana před porušováním jejich práv.
V podstatě jde v tomto argumentu o to, že dostane-li se člověk do situace uprchlíka (tedy do situace, kdy je ohrožen perzekucí nebo jiným vážným porušováním lidských práv ve vlastní zemi), jiné státy mají povinnost uznat jeho "právo svou zemi opustit a usilovat o azyl a dostat ho". Argumentuji, že státy nemohou vykonávat své právo omezovat pohyb lidí, včetně vpuštění jednotlivců na své území, způsobem, jímž je toto právo zneužíváno, totiž tak, že by potenciální uprchlíci museli zůstat ve vlastní zemi a nenašli ochranu.
Vaše druhá otázka vyvolává zajímavé otázky ohledně suverenity a práva občana.
Zaprvé, Velká Británie nemá právo vykonávat imigrační procedury v jiné zemi, jako je Česká republika, pokud jí to sama ta země nedovolí. To je charakteristickým rysem suverenity a pokud by jí to Česká republika nedovolila, bylo by to porušením práv České republiky. Pokud vím, tak Česká republika povolila činitelům Spojeného království vykonávat na svém území britské úřední úkony.
Zadruhé je vysoce pochybné, zda mají britští imigrační úředníci právo kontrolovat pasy britských občanů, kteří se navracejí do Velké Británie. Britští občané mají právo svou zemi opouštět i se do ní navracet, a to "bez jakýchkoliv překážek". Avšak v tomto případě asi "donutili" imigrační úředníci letecké společnosti, aby odepřely právo na přepravu těm cestujícím, včetně britských občanů, kteří se nepodrobili takzvaným bezpečnostním kontrolám. Letecké společnosti asi budou argumentovat, že je podmínkou přepravy - součástí kontraktu mezi nimi a cestujícím - aby se cestující podrobili před nástupem do letadla bezpečnostní kontrole, a pokud cestující odmítne tuto podmínku přepravní smlouvy, bude to znamenat, že nebude přepraven.
