Jak dosáhnout míru na Blízkém Východě - palestinský názor
Toto je shrnutí projevu, otištěného v deníku Guardian, který přednesl v londýnském Royal United Services Institute for Defence Studies Afif Safieh, palestinský generální delegát ve Velké Británii.
Často jsou touhy Izraele po rozšiřování svého území kamuflovány jeho bezpečnostními potřebami, i když jsme Izraelcům my Palestinci vysvětlovali opakovaně, že bezpečnost je důsledkem přijetí daného státu v regionu, nikoliv důsledkem rozšiřování území, a že my Palestinci jsme klíčem k přijetí Izraele v daném regionu.
Doktrínu Izraele vůči svému regionu lze lépe charakterizovat pojmem donucování než odstrašování. Odstrašování je politika, jejímž cílem je přesvědčit sousední stát, aby nepodnikal nic, co by bylo možno interpretovat jako škodlivé národním zájmům daného státu. Donucování je naopak politika, která násilím restrukturalizuje prostředí takovým způsobem, aby vyhovovalo lépe národním zájmům daného státu. Navzdory tomu pořád píší někteří komentátoři, jako kdyby Palestina okupovala Izrael a nikoliv obráceně.
Jaké lze vyvodit poučení z deseti let diplomatických selhání? Hlavní chybou vyjednávacího mírového procesu je to, že byly místní znesvářené strany ponechány samy sobě. Potřebujeme ale rozhodný příspěvek k vyjednávání zvnějšku. Pokud budeme ponecháni na pospas, abychom si problém vyřešili sami, nepodaří se nám vyjednat přijatelný mír. Budeme dál pořádat "rozhovory o rozhovorech" a vyjednávat donekonečna.
Přijatelného, trvalého mírové narovnání nelze bez vnějšího nátlaku dosáhnout. Patřím k oné myšlenkové škole, která argumentuje, že Izrael je demokratickou zemí pro své židovské obyvatelstvo, ale zároveň argumentuji, že to, že je Izrael demokratický stát, není polehčující okolnost, ale přitěžující okolnost. Není nic víc morálně znepokojujícího než demokratický útlak, který je založen na informovaném souhlasu voliče a občana.
V současnosti se koná vyjednávání na Blízkém východě v kontextu naprosté nerovnováhy sil. Izraelské veřejné mínění bude vždycky argumentovat, že Izrael nesmí Palestincům ustupovat.
Byl jsem v Londýně, když Saddám Husajn okupoval Kuvajt a jasně a ostře jsem proti této okupaci protestoval. Tehdy nikdo neargumentoval, že by se mělo v Bagdádu konat referendum o tom, jestli by se měl Irák z Kuvajtu stáhnout a jak daleko. Saddám Husajn byl prostě požádán, aby svá vojska z Kuvajtu stáhl. Bylo využito mezinárodního práva a přítomnosti ropy jako ospravedlnění pro mezinárodní zásah.
Palestinci zoufale potřebují mezinárodní zásah a žádali o něj mnohokrát. Potřebují mezinárodní ochranu a konstruktivní intervenci zvnějšku.
Izrael má tři vojenské a strategické výhody nad Palestinci. Zaprvé, Izrael má v regionu jaderný monopol. Zadruhé, mají drtivou převahu v konvenčních zbraních nad každou možnou koalicí arabských sil.A zatřetí, Izrael udržuje nepsanou alianci s jedinou nynější světovou supervelmocí, Spojenými státy.
Nepsaná aliance je důležitější je oficiální dohoda o spolupráci, protože může Izrael využívat výhod, které mu tato aliance nabízí, aniž by musel plnit jakékoliv podmínky konkrétní mezinárodní dohody. Neformální dohoda také umožňuje silnějšímu partneru, aby toleroval chování svého chráněnce, který má možnost jednat naprosto bez disciplíny.
Izraelský politický establishment - levice, pravice i střed - doufal, že bude diplomatický důsledek mírového procesu odrážet neústupnost Izraele, americkou podporu Izraeli, úpadek vlivu Ruska, nezájem Evropy, bezmocnost arabského světa a palestinskou rezignaci.
V jaké jsme nyní situaci? V současnosti není schopen Izrael zastavit či potlačit palestinské povstání, ale toto povstání nedokáže odstranit izraelskou okupaci. Dostali jsme se do slepé uličky. Problém může vyřešit pouze odvážná diplomatická iniciativa.
Často vtipkuji se svými norskými přáteli, že sice jednání o Blízkém Východě v Oslo dosud nebyla úspěšná, ale vedla k podstatnému zviditelnění Norska na světové scéně. Obyčejně prezentuji tuto myšlenku evropským kolegům jako pobídku. Vysvětluji jim, že Evropa je pořád ještě považována za herce, který hledá svou roli, a že my na Blízkém Východě máme roli, ale nemáme pro ni herce. Chtěli bychom, aby se Evropa stala na Blízkém Východě rozhodujícím hráčem.
Spojené státy samozřejmě jsou i nadále na Blízkém Východě rozhodujícím hráčem a já jsem přesvědčen, že bitvu o Washington se dá vyhrát. V blízké budoucnosti nutně vznikne ve Spojených státech debata o podstatě americko-izraelských vztahů. Je Izrael pro Spojené státy pořád ještě přínosem, anebo se postupně stává strategickým břemenem. V současnosti, po rozkladu Sovětského svazu a po rozpadu arabských vojenských režimů je arabský regionální systém hluboce konzervativní a prozápadní. Izrael svým neukojitelným hladem po dalším území delegitimuje a destabilizuje síť přátelských styků, jimiž se Spojené státy těší v tomto regionu.
Arabské veřejné mínění, od Maroka až po Muscat, zuří. Islámské veřejné mínění, od Nigérie až po Malajsko, je rozhněváno americkou samolibostí a komplicitou ohledně nekonečné okupace palestinského území Izraelem. Regionální expanzivita Izraele může ochromit a ohrozit globální americké zájmy.
