Neboli: měl by v ČR Tony Blair šanci?

Jan Čulík

(Psáno pro Novou přítomnost)

Pročetl jsem si při přípravě tohoto článku znovu podrobně politický program české sociální demokracie i diskusi "Odkud a kam jde sociální demokracie", která probíhala v poslední době na stránkách dvouměsíčníku Listy. Potvrdilo se mi znovu, že je totiž české politické spektrum v důsledku traumatu komunismu stále ještě patologicky vychýleno nepřirozeně doprava. Vysvětlilo se mi také, proč jako vydavatel a redaktor Britských listů, denní přílohy internetového časopisu Neviditelný pes, dostávám kritické dopisy, které charakterizují obsah Britských listů pro mě nesrozumitelně jako "levicový" - ač třeba píše o běžných ekonomických nebo finančně regulačních praktikách, které zavedla konzervativní vláda Margaret Thatcherové.

Marxismus byl sice zrušen jako oficiální ideologie, ale dosud existuje v české společnosti svou nepřítomností: jako obrovský balón, naplněný prázdným prostorem, který vytěsňuje mnohost názorů a rozmanitost nezávislé politické diskuse. Hodně lidí stále ještě jen zlobně reaguje na to, co byl komunismus a není schopno porozumět západnímu pluralitnímu politickému rozvoji.

Myslím, že si jsem dobře vědom toho, co lze v evropském kontextu s dobrým svědomím označit za nerealisticky levicově etatistické či ideologicky utopické postoje. Zdá se mi, že politický program českých sociálních demokratů až na určité tradicionalsitičtější výjimky výrazně nerealistické "levicové hlouposti" neobsahuje. Je značně umírněný centristický a příliš se neodlišuje od programu "Nových labouristů" Tonyho Blaira. Dokonce se mi zdá, že byl v některých ohledech od Tonyho Blaira - i když možná trochu neuměle a mlhavě - opsán.

Při srovnávání programů české sociální demokracie a britských Nových labouristů pomíjím otázku, do jaké míry mají čeští sociální demokraté sílu a schopnosti svůj oficiálně zveřejněný program realizovat a jak ho budou interpretovat: do jaké míry tedy jejich efektivnost oslabují například populistické a občas i nepodložené výroky šéfa strany Miloše Zemana, stranické boje mezi případně vznikajícími frakcemi, úsilí prosadit železnou disciplínu a různé finanční nesrovnalosti či skandály., jinými slovy, zda dokáží čeští sociální demokraté na veřejnosti vystupovat solidně a přesvědčivě. Nepíšu taky o tom, co v programu českých sociálních demokratů není a přesto se to v postojích jejích poslanců občas projevuje - například nacionalistická nedůvěra vůči zahraničnímu kapitálu či záporné postoje k Německu. Nicméně mám dojem, že co se politického programu sociální demokracie týče, mnohé české sdělovací prostředky ho reflektují se svou přezíravostí neobjektivně.

Britští labouristé dokázali svůj politický program voličům prezentovat s naprostou marketingovou dokonalostí. Obrovské trauma v jejich řadách působily po dobu osmnácti let opakované volební porážky. Začátkem osmdesátých let měla jejich strana v podstatě pověst nerealistických levicových extrémistů, například v důsledku její oficiální politiky jednostranného jaderného odzbrojení vůči Sovětskému svazu. Labouristé se domnívali, že se už v Británii nikdy nedostanou k moci. Toto zoufalství je vedlo k naprosté prezentační profesionalitě. Museli dokázat svou naprostou důvěryhodnost, rozumnost a solidnost. Zemanovská faux pas si stoprocentně zakázali.

Květnové labouristické volební vítězství byl odo značné míry důsledkem superefektivně vedené volební kampaně, při níž bylo využíváno nejmodernější technologie podle přesného strategického programu. Prvotním cílem bylo přesvědčit sdělovací prostředky, že se jádro strany modernizuje, opouští extrémistické postoje a posunuje se do středu politického spektra. Na marketingové kampani Labouristické strany pracovala především její "šedá eminence", blízký spolupracovník Tonyho Blaira a nynější významný "ministr bez portfeje", vlastně Blairův neformální zástupce, mistr politické manipulace Peter Mandelson. Inspiroval se při tom do nejmenších podrobností úspěšnou Clintonovou kampaní "Nových demokratů" ve Spojených státech.

Hierarchická struktura Labouristické strany byla zrušena a nahrazena asi deseti sobě rovnými pracovními týmy. Každý z nich se soustřeďoval na něco jiného: jak získat klíčové volební okrsky, jak zreformovat stranu, jak vytvořit pozitivní obraz ve sdělovacích prostředcích, jak vybudovat vhodný vzah s odbory, jak útočit na protivníky a dementovat jejich zprávy a tak dále. Vznikla meritokracie, v níž se šéfy jednotlivých tematických pracovních týmů se často stali úplně řadoví pracovníci a řídili i své nadřízené.

V ústředí Labouristické strany bylo mozkové centrum, které okamžitě reagovalo na každé nové prohlášení konzervativců a dementovalo ho. Práce s médii byla tak efektivní, že bylo pro novináře téměř nemožné jakkoliv zpochybnit labouristickou oficiální verzi událostí. Labouristická reklama byla velmi účinná: průzkumy veřejného mínění ukázaly, že labouristické předvolební heslo "Británie si zaslouží, aby to tu bylo lepší" schvaluje 84 procent národa, kdežto s konzervativním volebním heslem "Británie hospodářsky kvete" souhlasilo jen 7 procent národa.

Tony Blair na svých shromážděních stále opakoval jen několik jednoduchých faktů. V předvolební kampani se labouristé intenzívně zaměřili na nerozhodné volební okrsky. Už dva roky před volbami zahájili v těchto okrscích obrovskou přesvědčovací kampaň. Cíl byl osobně se spojit telefonicky v těchto volebních okrscích do konce roku 1996 s osmdesáti procenty všech voličů. Hlavní zbraní byly telefonní databanky, kterých mají labouristé po celé zemi celkem dvacet. Voliči byli rozděleni do několika kategorií. Kategorie voličů, o nichž se zjistilo, že mají tendenci při různých volbách hlasovat jinak, se stala hlavním cílem

opakovaného telefonického přesvědčování, až do poslední chvíle před volbami. V předvolební kampani také osobně navštívili labourističtí kandidáti každý nejméně tisíc těchto váhavých voličů.

Labourističtí politikové v terénu byli spojeni s ústředím prostřednictvím elektronických pagerů, faxů a internetu. Velkou pomocí byl rozsáhlý počítačový systém Excalibur, který dokázal okamžitě vydolovat i ty nejskrytější informace použitelné proti politickým soupeřům. Zdůrazňovala se jednoduchost politického programu: žádné přehnané sliby, jen : snížení

počtu žáků ve třídách, snížení nezaměstnanosti, reforma zdravotnictví, snížení zločinnosti. Těchto pár příslibů bylo prezentováno jako něco velikého.

Týdeník Respekt napsal v č. 19/1997, že je Blairův program založen na umírněném thatcheristickém konsensu, obávám se však - a každý si může přečíst labouristický předvolební manifest na internetové adrese http://www.labour.org.uk/ - že by se svým moralistickým, až skoro nábožensky motivovaným mesianismem Tony Blair v České republice neuspěl. Je ještě brzo po pádu komunismu a Češi nechtějí dodržovat pravidla. Britové byli naopak po osmnácti letech konzervatismu už většinou znechuceni přílši volným prostředím, kde byly některé nedokonalé zákony a které někdy plodilo nespravedlnost a korupci. Neodpustili také konzervativní vládě velké chyby v hospodářské a finanční politice, jichž se dopustila začátkem devadesátých let a na něž mnozí středostavovští Britové těžce doplatili. (Desítky tisíc středostavovských Britů bylo za vlády konzervativců vystěhováno ze svých domovů na dlažbu, protože v důsledku zvratů v ekonomické situaci se s hypotékou na dům dostali do pasti obrovských, nesplatitelných dluhů.)

Labouristický volební program je velmi ostře zaměřen proti konzervativcům: zároveň však zdůrazňuje, že labouristé u moci nezruší to, co konzervativci zavedli rozumného,. Labouristická strana už není otrokem žádných vyčichlých doktrín, pravicových ani levicových. Česká sociální demokracie taky odmítá ve svém programu neživotné doktríny a ideologická schémata, má však zřejmě hlavně na mysli doktríny pravice.

Čím se tedy program českých sociálních demokratů s programem britských labouristů shoduje a čím se odlišuje?

Tony Blair vymýtil z programu i ze slovníku své Nové labouristické strany slovo socialismus. Nenašel jsem ho ani v programu českých sociálních demokratů, s výjimkou zmínky, že je strana členem mezinárodní Socialistické internacionály.

Jednotlivé oddíly programů britské Labour Party i české sociálně demokratické strany vždycky vycházejí z ostré kritiky jejich pravicových politických oponentů, jimž se vytýká především korupčnost a podvodnost. Labouristické útoky na nedostatek integrity britských konzervativců jsou konkrétnější a tvrdší než formulace českých sociálních demokratů. Blairova kampaň za zlepšení veřejné morálky a za znovuobnovení důvěry voličů ve vládní struktury je velmi silná. Labouristický program je také velmi konkrétní při navrhování řešení při odstraňování vzniklých "zlořádů", napáchaných osmnáctiletou konzervativní vládou - česká sociální demokracie se spokojuje s mlhavými formulacemi.

Tradicionalistická je česká sociální demokracie v tom, že silněji než labouristé zdůrazňuje přímou roli státu při napravování nedostatečného fungování tržních mechanismů a při vytváření rovných počátečních šancí pro všechy občany. Zejména v kapitole o sociálním zabezpečení připomínají formulace českých sociálních demokratů výroky českých komunistů z konce čtyřicátých let: "Soudruzi, berte, je z čeho rozdávat". Politika důchodového zabezpečení českých sociálních demokratů je zmatená a nedomyšlená. Potýká se bezmocně se skutečností, že Klausova vláda bez náhrady rozdala český státní majetek, který byl úsporami českých občanů na stáří, a nyní musí každá česká vláda vybírat na uhrazení této pohledávky zvýšené daně od mladších občanů v produktivním věku.

Britští labouristé jsou vůči roli státu v oblasti sociálního zabezpečení i ve všechno ostatních oblastech podstatně opatrnější. Slibují voličům, že udělají vše, co bude v jejich silách, ale občanům nezaručují nic. Tony Blair dobře ví, že ekonomický rozvoj každé země bude přímoou součástí celkového globálního hospodářského vývoje a bude jím velmi podstatně ovlivňován. Vláda se může pokoušet vytvořit příznivé výchozí podmínky pro hospodářský rozvoj, nemůže ale nakonec slíbit nic, určitě ne nic tak pošetile tradičního jako je "právo na práci" - o němž se program českých sociálních demokratů zmiňuje. Velmi opatrný postoj Blairových labouristů, který zdůrazňuje, že stát není sanatorium a že se lidé musejí o sebe aktivně postarat sami, i když vláda pro ně přirozeně připraví ty nejoptimálnější možné podmínky, shrnul v britském tisku tento kreslený vtip: Tony Blair nechává ráno vzkaz své manželce Cherie: "Nechal jsem ti k snídani mléko v ledničce. Nezaručuju ovšem, že ho bude pro tebe dost." Labouristé chtějí uvolnit potenciál všech lidí, aby se mohli ve společnosti plně realizovat k jejímu prospěchu. Nikdo však nedostane nic zadarmo. Mladiství nezaměstnaní se budou muset přihlásit na přeškolovací programy, nebo jim bude odepřena podpora v nezaměstnanosti.

Stejně jako čeští sociální demokraté i britští noví labouristé ovšem věří v nezastupitelnou regulační roli státu, který musí vytvořit pevný právný rámec pro činnost svých občanů, tak jako to konec konců praktikovali i konzervativci. V Respektu č. 22/1977 v článku o  nedávném "antibalíčku" českých sociálních demokratů, návrhu, jak řešit nynější českou hospodářskou krizi, štítivě referuje Jindřích Šídlo o tom, že po případném zavedení dovozní přirážky by "přirozenému pokušení obchodníků vyhnat ceny domácího zboží na úroveň zdraženého dovozu měl zabránit antimonopolní úřad a ve státem kontrolovaných podnicích 'v krajním případě' i cenová regulace." Jenže konzervativní vlády Margaret Thatcherové i Johna Majora regulovaly i  ceny sluižeb velkých zprivatizovaných podniků, jako British Telecom, aby cenovou manipulací nemohly tyto firmy zničit své malé konkurenty.

Noví labouristé však na rozdíl od českých sociálních demokratů věří v nepřímou roli státu při podnikání, v kulturní sféře i v infrastruktuře - všude v těchto oblastech zdůrazňuje Blairova strana potřebu vytvoření "partnerství mezi soukromým a státním sektorem". Nová labouristická strana si nemyslí, jak čeští sociální demokraté, že by měl infrastrukturu v zemi spravovat stát. Na soukromé podnikatelské iniciativy v těchto oblastech však bude labouristická vláda přísně dohlížet. S českými sociálními demokraty se však noví labouristé shodují (zastávají více méně obdobný postoj jako britští konzervativci) že zdravotnictví by mělo být i nadále státní. Labouristé však chtějí zjednodušit vnitřní zdravotnický trh, jehož vytvořením zatížili konzervativci britské zdravotnictví množstvím administrativních nákladů a byrokracie.

Česká sociální demokracie dává volný prostor odborům, britští labouristé se pojišťují před možným obviněním, že by odbory mohly vládě diktovat politiku, jak tomu bylo v Británii v sedmdesátých letech, a spíše zdůrazňují právo občanů nebýt v odborech. Omezení přemrštených odborářských práv, která zavedla Margaret Thatcherová, noví labouristé nezruší. Určité pochybnosti vyvolává, jak budou čeští sociální demokraté prostřednictvím státu vytvářet nové pracovní příležitosti: Britové však myslím mohou novým labouristům věřit, že oni nebudou tvořit ze státních dotací umělá místa. Česká sociální demokracie nadšeně přijímá myšlenku evropské integrace, maastrichtskou smlouvu i s její sociální kapitolou, britští labouristé ji akceptují neochotně a varují, že se bude Evropská unie muset zreformovat, zbavit se byrokratické nedemokratičnosti, arogance rozsáhlých dotací a státních výdajů a probudit se do reálného světa globální poptávky a nabídky.

Britští labouristé se snaží pozvědnout se nad ideologické principy pravice i levice, které považují v dnešním světě za zastaralé. Morální zápal však zůstává. Vizionářsky píše Tony Blair v labouristickém programu: Jsme široce založené hnutí za pokrok a spravedlnost. Věříme ve férové jednání uvnitř silných komunit. Odmítám politiku závistivosti. Británie potřebuje více úspěšných podnikatelů, ne méně. Chci vytvořit společnost, v níž jsou ctižádost a soucit partnery, nikoliv soupeři, společnost, která si váží veřejné služby i hmotného bohatství. Věříme ve společnost, v níž pouze neprosazujeme své individuální cíle, ale máme mnoho společných cílů a spolupracujeme při jejich realizaci. Musíme vybudovat průmysl a pracovní příležitosti pro budoucnost, odstranit rozdělení a nerovnost v naší společnosti, chránit a zlepšit životní prostředí , vytvořit moderní školství a zdravotnictví, vybudovat komunity, jejichž členové budou žít v bezpečí, ve snášenlivosti a navzájem se respektovat. Moje vize je vize národní obrody, chceme vytvořit zemi plnou energie, která ví, za jakým jde cílem. Musí vzniknout Británie vybavená k tomu, aby prosperovala v globální ekonomice technologických změn, s moderním sociálním státem, s politiky, kteří se budou více zodpovídat občanům, země, která sebejistě zaujme své místo na světě."

To všechno je v podstatě obsaženo i v programu českých sociálních demokratů, jenže mlhavěji a neuměleji. Čeští sociální demokraté ale souhlasí i s těmito postuláty blairovského programu:

"Vláda a průmysl musejí spolupracovat, tak, aby byla podpořena dynamika trhu, nikoliv aby byla ochromována. Mezi zaměstnanci a zaměstnavateli musí existovat partnerství, ne konflikt. Státní zdravotnictví musí fungovat na decentralizovaném, efektivním základě. Tvrdě budeme bojovat proti kriminalitě i proti jejím příčinám. Odstraníme přílišnou centralizaci vlády a zvýšíme povinnost politiků zodpovídat se občanům."

Stejně jako čeští sociální demokraté dávají i labouristé obrovský důraz na vzdělání. Jejich volební manifest konstatuje: "Vzdělání není dobré jen pro jednotlivého občana. Je to pro Británii ekonomická nutnost. Naše země bude buď schopna úspěšně konkurovat na světových trzích na základě kvality, anebo schopna konkurovat vůbec nebude. Kvalita vzniká rozvíjením potenciálu našich lidí. Největší přirozenou hodnotou národa jsou jeho lidi. Zajistíme, aby plně realizovali svůj potenciál. "

Program české sociální demokracie praví obdobně: "Bohatství osobností a kvalifikace občanů jsou dlouhodobě důležitější než průmyslová kapacita nebo úrodnost půdy. Pokud měly státy s nedostatečným nerostným bohatstvím a s málou rozvinutou ekonomikou odvahu investovat do vzdělání, předstihly po čase státy s lepšími výchozími podmínkami a zajistily si dlouhodobý a stabilní rozvoj. Při současném zaostání za nejvyspělejšími zeměmi si můžeme vybrat jen mezi společností vzdělání a sociální katastrofou."

Na rozdíl od českých sociálních demokratů však britští labouristé předložili voličům velmi konkrétní program, jak britské školství zlepšit. Jeho součástí je i dohoda se soukromými britskými telekomunikačními společnostmi, že propojí všechny britské školy, knihovny a nemocnice zadarmo na internet.

V ekonomické oblasti prosazují labouristé stabilní hospodářskou politiku, bez zvyšování daní - zavázali se dokonce, že dodrží po dobu dvou let existující konzervativní rozpočty ministerstev. Program se opatrnými formulacemi odlišuje od postojů českých sociálních demokratů v tomto: "Budeme podporovat investice do průmyslu, kvalifikace lidí, do infrastruktury i do nových technologií. Vláda ale nemůže vyřešit všechny hospodářské problémy ekonomického cyklu. Za konzervativců se však ukázalo jako falešné přesvědčení, že každý problém lze vyřešit tím, že na něj budeme vydávat větší množství peněz. Daleko důležitější než objem výdajů je to, na co byly vydány. Naše vláda si bude vypůjčovat finanční prostředky jen, za účelem investic, nikoliv jen k placení běžných výdajů."

Obdobně konstatují čeští sociální demokraté: "Nezříkáme se možnosti dočasného rozpočtového deficitu v souladu s Maastrichtskou smlouvou (do tří procent HDP), a to tak, aby užití bylo přísně účelové a jeho výše neohrozila budoucí měnovou rovnováhu." Postoj českých sociálních demokratů se však zdá být méně fiskálně opatrný tam, kde se v antibalíčku sociální demokraté snaží vyřešit nynější českou hospodářskou krizi cíleným vydáváním finančních prostředků na určité konkrétní účely, které by prý bylo kompenzováno vzniklým hospodářským rozvojem. Britští labouristé mají z minulosti pověst nešetrných utrácečů státních peněz a takový přístup si nemohou dovolit, ovšem hospodářská situace Británie je v současnosti velmi příznivá.

Začátkem června 1997 zveřejnili labouristé svůj první, relativně přísný státní rozpočet. Deník Financial Times to komentoval takto: "V Británii je jeden člověk, který má vizi budoucnosti. Je to vize společnosti, v níž holohlaví punkové s jehlami v nose kladou izolační materiál na půdy bytů podchlazených penzistů jako první krok ke své nápravě. Je to země, kde už nepodléhají mladé dívky pokušení, aby se staly svobodnými matkami, a dostaly tak státní byt, což vede jen k chudobě. Je to svět celoživotního vzdělávání : škol, do nichž už nezatéká, kde je počet žáků ve třídě zvládnutelný a kde ve třídách blikají obrazovky počítačů, které žákům umožní získat vysokou kvalifikaci a konkurovat efektivně na trhu práce v globalizované, informační ekonomice. Je to národ, jehož měna je stabilní: odpovídají za ni nikoliv oportunističtí politikové, ale ústřední banka. Je to místo, kde se od podniků vyžaduje, aby jednaly odpovědně, poskytovaly kvalitní doškolování zaměstnancům, investovaly pro dlouhodobý prospěch. Neposmívejte se. To je Británie podle Gordona Browna, labouristického ministra financí. Právo, odpovědnost a spravedlnost. Je ta vize realizovatelná? Dosud udělal Gordon Brown dojem i na největší skeptiky. "Faktem je, že firmy budou daleko pravděpodobněji vydělávat a prosperovat, budou-li mít dobré vztahy k obyčejným lidem z ulice," řekl šéf britského Institute of Directors, organizace sdružující ředitele významných britských podniků.

Úspěch bezpochyby nemůže zaručit nikdo. Financial Times varuje, že mohou nastat vážné problémy. Po osmnácti letech konzervativní vlády však přijala značná část Britů labouristické "pragmatické vizionářství" s ulehčením. Ti, kteří se obávali doktrinářsky levicových přístupů, rádi konstatují, že k ním zatím nedošlo.

V důsledku obrovského Blairova volebního vítězství budou jistě přístup britských labouristů snažit napodobovat mnohé evropské sociálně demokratické strany. Zdá se mi, že česká sociální demokracie ušla alespoň formálně určitou cestu směrem k blairovské filozofii, česká veřejnost však na to dosud asi není připravena. Možná proto, že čeští sociální demokraté dosud nepůsobí takovým dojmem solidnosti jako Tony Blair a jeho kolegové. neumějí svou filozofii jasně komunikovat. Krátkými, konkrétními větami.

Je fakt, že britské labouristy nechávají sdělovací prostředky dosud víceméně na pokoji. Buď je to tím, že je obratně manipuluje šedá eminence Peter Mandelson, anebo vznikl v Británii skutečně nový konsensus. Česká společnost bude naopak zřejmě muset projít celým postkomunistickým cyklem černobílého vidění až do úplného, trpkého vystřízlivění.

Jan Čulík