Na okraj jednoho uřeknutí
Tak jsem se v posledním čísle časopisu Týden (42) s překvapením dozvěděl, že německý novinář Michael Frank je pražským dopisovatelem "Sudetendeutschen Zeitung". Stalo se tak v rozhovoru Ivany Witzové s německým historikem Ferdinandem Seibtem "Deklarace není mezník" (str. 49-52).
Odhlédnuto od špatné koncovky adjektiva se mi tak dostalo dalšího důkazu, jak naše novinářská obec dodnes netuší gigantickou propast, kterou odděluje respektovaný liberální deník Suddeutsche Zeitung od obskurního krajanského plátku Sudetendeutsche Zeitung.
Paradoxem je, že tento omyl se stal v rozhovoru, kde nám profesor Seibt připomněl, že "vy v Československu jste přecenili tohle sdružení starých lidí." Bohužel, nebyli to jenom novináři, kteří byli schopni široce komentovat jakýkoli nicotný komentář Sudetendeutsche Zeitung, který si v Německu přečetl tak každý stotisící občan (a kdo ví, jestli by se těch 800 čtenářů dalo dohromady).
Byli to i naši čelní politici (jeden z nich dnes šéfuje Senátu), kteří bezprostředně či nepřímo pozvedli sudetoněmecké krajanské sdružení z hlubin německé nevýznamnosti. Jestliže i člen české vlády (mám na mysli bývalého ministra spravedlnosti Nováka), se později nechal v televizní diskusi slyšet: "to víte, kdo tenkrát mohl vědět, kdo je to ten pan Neubauer", pak se nelze divit, že se situace vyvinula tak, jak se vyvinula, a že úroveš znalostí české veřejnosti o německému sousedovi a o minulosti našich vztahů se ani po osmi letech od slavné Havlovy omluvy příliš nepohnula kupředu.
Co tím mám na mysli? Třebas to, že veřejné mínění se stále pohybuje v polarizovaném schematu postojů, v němž na jedné straně stojí naivní a nekvalifikovaná gesta "smiřovacích" petic a na straně druhé primitivní nacionalismy rozehrávané pravolevými extrémisty.
A protože naše novinářská obec je spíše ve vleku nežli na čele utváření veřejného mínění, tak i novináři oscilují mezi těmito extrémy, aniž by si dali práci seznámit se s historií a s detaily současného stavu česko-německých vztahů jinak, než z novinových článků a subjektivně laděných názorových komentářů. Konec konců názorně se to ukázalo při poslední návštěvě německého ministra zahraničí Kinkela, kdy se novinářům a médiím podařilo vytvořit dojem, jakoby česko-německá deklarace byla pouze a jenom o majetkového odškodnění, ačkoliv ten dokument je o něčem jiném. Až to nakonec musel "hasit" v Hovorech z Lán samotný president, když se snažil vysvětlit, jak to s tím majetkovým odškodněním obětem nacismu v česko-německých vztazích je.
Bohužel, když jsem nahlédl do diplomové práce Andrew Stroehleina Češi a česko-německá deklarace, která byla k mání zde v Britských listech, zjistil jsem, že i on pracoval spíše s druhotnými prameny mediálních ohlasů a komentářů. Já vím, ta práce byla právě o tom, jak se v ČR na deklaraci reagovalo, takže množství citovaných novinových článků a komentářů tady mělo svůj raison d'etre. Ale zdálo se mi, že autor Stroehlein byl sice schopen dodat popisovanému problému ještě dimenzi historické vědy, ale nikoli již právní a mezinárodně politické souvislosti současného evropského vývoje. Pak by totiž nemohl s tak lehkým srdcem prohlásit, že česko-německá deklarace "caused more harm than good".
Tímto tvrzením se postavil, bohužel, do jedné řady s naší publicistikou, která české veřejnosti stále dluží nalití čistého vína o tom, jak si v česko-německých vztazích vlastně stojíme a jak to vlastně s deklarací všechno je. Co si představuji pod tímto pojmem "čisté víno"? To by bylo širší povídání a proto se pokusím alespoň ve stručnosti (a bohužel zjednodušeně):
Tak za prvé, český národ by měl vědět, že pravda jeho dějin nemusí být pravdou dějin jiných národů, ani nemusí být v souladu s pravdou dějin světových. Lépe řečeno: český úhel pohledu na některé události nemusí být totožný s německým, ale třeba i polským či maďarským úhlem pohledu, zvláště u těch událostí, které byly výsledkem konfliktu zájmů a vyústily ve střetávání.
Za druhé, názorově monistický český provinciál by si měl jednou už konečně zvyknout na to, že pluralita, rozmanitost a různost názorů je něčím, co je součástí tohoto světa, a že vzniklé rozpory nelze sprovodit ze světa ani tím, že slepě převezmu argumenty svého protivníka (smiřovači), ani tím, že tyto argumenty nebudu brát na vědomí a budu tvrdošíjně trvat na svém, často idealizovaném a nereflektovaném stanovisku.
Jedním z prvních cvičení v umění tolerance a vzájemného pochopení rozdílů - ale také v sebepoznávání - by mohlo v našem případě být právě přečtení knihy o Češích a Němcích zmíněného profesora Seibta. Ne, že by člověku vychovanému dějepisem padesátých a šedesátých let všechno v této knize lezlo pod fousy. Jak tvrdí někteří kvalifikovanější než jsem já, tj. historici, s některými názory profesora Seibta na některé události by se prý dalo i polemizovat. Ovšem tento pohled historika medievalisty zaměřený na český prostor z perspektivy staletí zcela určitě za zamyšlení stojí.
A nakonec si také ještě myslím, že by se mělo dát lidem jasně najevo, že text deklarace a jeho kompromisy jsou výsledkem reálného poměru sil, který dnes v česko-německých vztazích existuje. Ten, kdo o diplomacii něco ví, ten také zná, že každý si může "vyskakovat jen do výše svého platu", tj. jeho výchozí vyjednávací pozice je objektivně daná souhrnem nejrůznějších faktorů (ekonomická, politická a vojenská síla, vnitropolitická i zahraniční podpora prosazovaných zájmů, angažovanost spojenců atd.), jež se při jednání sčítají s kvalifikovaností, schopnostmi a šikovností vyjednávačů.
Nechci a také se necítím být kvalifikován k tomu, abych hodnotil výkony naší zahraniční politiky a schopnosti našich vyjednávačů. Ale připadá mi trochu zhůvěřilé, když vidím, jak o tom, že deklaraci bylo možné "vyjednat lépe" a bez kompromisů, nejvíce křičí ti, kteří první vyrukovali s Zimmer frei a byli a jsou za německou marku ochotni prodat celou svoji rodinu i s babičkou. Příjezdové silnice k německým hraničním přechodům nech» jsou toho důkazem. Paradoxní je, že poté, co zabalí své stánky s předraženou Becherovkou a českým pseudokřišťálem, jsou právě tito lidé ochotni jít na míting republikánů, aby tam vynadali všem, kteří prý "naši vlast zaprodali Němcům."
Ale to už jsem se dostal nějak příliš daleko od toho, na co jsem chtěl upozornit naše novináře: Suddeutsche Zeitung se od Sudetendeutsche Zeitung odlišuje, a to nejen periodicitou.
