dokument:
INVENTURA
Vojtěch Kment, 17.11.1997
Aneb o křivdách, spravedlnosti, odčiněních a restitucích
(Toto je opravený a kompletní, Vojtěchem Kmentem autorizovaný text, který jsem obdržel ve čtvrtek večer. JČ)
V souvislosti se vstupem do NATO část krajanské emigrace z USA znovu otevřela bolestné otázky komunistických křivd, možností jejich odčinění, dosažení spravedlnosti.
Zdá se mi, že hlavní část pocitu ukřivděnosti těchto zahraničních čechů plyne z vnímání: "Jiným byly křivdy odčiněny, nám ne. A to je nespravedlivé!
Tak to úplně není. Ve skutečnosti téměř nikomu ani doma nebyly křivdy odčiněny.
Komunismus byl dobou, kdy byl téměř každý občan o něco okraden, ať už si toho byl vědom, nebo nebyl. Komunismus prospíval hmotně pouze úzkému kádru stranické nomenklatury, a to ještě objektivně vzato ne zdaleka celému. Způsoby, jak komunismus způsobil občanům škodu, byl velmi mnohostranný. Pokud budeme hovořit v materiálních kategoriích, šlo hlavně o tyto druhy ekonomických škod:
1. Komunisté znárodnili soukromé podniky a živnosti. Tuto škodu nelze v podstatě jejich majitelům navrátit. Nelze vrátit pozici a podíly na trhu, kterou tyto firmy a živnosti měly. Nelze jim vrátit jejich zákaznickou bázi a kontakty. Lze jen obtížně individuálně vyčíslit.
2. Komunisté zničili kariéry či duševní vlastnictví mnoha lidí, kteří se dlouhodobě připravovali a vykonávali své povolání, např. funkce ve státní správě (úřednické definitivy) a nechali je pracovat pouze v podřadných či fyzicky likvidačních zaměstnáních. Lze jen obtížně individuálně vyčíslit a prokázat ušlou příležitost.
3. Komunisté zavřeli mnoho lidí na mnoho let do vězení a připravili je tak o několik let života vůbec. Komunisté přímo popravili, či v důsledku pobytu v lágrech a vězeních, nebo poskytnutím jen minimální penze, zkrátili život dalším mnoha lidem. Ztracená léta života mají rovněž svůj ekonomický ekvivalent. Lze vyčíslit individuálně podle doby vězení, zkrácený život nelze většinou vyčíslit ani prokázat.
4. Komunisté vzali mnoha dětem šťastné dětství, když zavřeli nebo popravili jejich rodiče. Aby to nebylo málo, mnoha z nich zabránili pak i studovat, získat vzdělání, realizovat svůj život i v samotných možnostech mezí systému. Tito lidé prožili celý život zcela jiným způsobem a na nižší životní úrovni, než by mohli. Ušlou příležitost nelze individuálně vyčíslit.
5. Komunisté ukradli svou peněžní reformou lidem úspory na hotovosti i ve spořitelných i vklady do důchodového pojištění, které měli krátce před a po válce. Lze jen těžko individuálně prokázat.
6. Komunisté znárodnili, nebo donutili k odprodeji státu, nemovitostí, zabavovali movité i nemovité majetky tzv. buržoazie, politických vězňů i emigrantů. Nemovitosti lze identifikovat, i když zpravidla existují ve velmi rozmanitém stavu.
7. Komunisté způsobili odvozeně velké ekonomické škody i svým mravně a věcně ohlupujícím školstvím, které účinně zabránilo mnoha lidem efektivně se vzdělat, vyvinout a realizovat. Nelze individuálně vyčíslit.
8. Komunisté okrádali po dobu desetiletí všechny své občany včetně dělníků mzdovými předpisy, limity a svým daňovým a odvodovým systémem přerozdělování, kdy občanům nebyla vyplácena po desetiletí reálná mzda, jaká by byla vyplácena na pracovním trhu ve svobodné zemi. Individuálně lze jen obtížně vyčíslit. Lze vyčíslit průměrně profesně.
9. Komunistický centralizovaný plánovací systém řízení ekonomiky byl celkově neefektivní. Nelze individuálně vyčíslit.
10. Pravděpobně i další formy škod, které jsem nezachytil.
Pouze některé a malá část těchto soustavných krádeží byla občanům ekonomicky kompenzována formou nekvalitního dotovaného zboží či služeb, formou paneláků, formou nízkých penzí, formou státního školství apod. Tuto kompenzaci lze jen krajně obtížně indivudálně vyčíslit a odečíst ze škod.
Celkově představuje objem ekonomických škod způsobený všem občanům zhruba onen rozdíl na žebříčku ekonomicky rozvinutých zemí - propad za 40 let. Efektivně například rozdíl v majetku připadajícího dnes na jednoho občana v ČR a v Rakousku (které bylo před válkou zřejmě srovnatelnou zemí).
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Komunisté na 40 let zbavili občany ČR i SR jejich svobody, lidské úcty a důstojnosti, možnosti realizace včetně možnosti skutečného nakládání s majetkem vyjma osobního vlastnictví.
Pozice občana ČR se rovnala postavení moderního otroka, byť si to zcela neuvědomoval. Roli otrokáře uskutečňovala komunistická oligarchie spojená se zahraniční velmocí.
Tato oligarchie by měla být hlavně brána v odpovědnost při náhradě způsobených škod. Jenže - její osobní majetek je pro účel možnosti náprav škod relativně směšně malý. Většina jimi ovládaného majetku měla formu státního vlastnictví (dostaneme se k tomu později), který automaticky přešel pod správu demokratického státu. Většina škody má nakonec formu nerealizovaného ekonomického potenciálu země.
Po "malé listopadové" revoluci roku 1989 pochopitelně vznikla otázka jak se vyrovnat s křivdami, které se staly. ®e ke křivdám došlo, bylo nesporné všem. ®e byl nějak poškozen každý sice bylo zřejmé, nikdo se však bohužel nepokusil tuto škodu kvantifikovat a rozpočítat relativně vůči jednotlivým občanům. Podotýkám, že by to nebylo jednoduché a pravděpodobně by se ukázalo, že ani individuálně přesně možné. Nicméně, ukázalo by to kvantifikovaně průměrnou výši škody na 1 občana. Jaký je vztah výše této škody např. vůči škodě typického restituenta. Zda potenciální restituenti byli celkově poškozeni řádově více, než běžní občané ČR. Ukázalo by se i podrobněji, jaký majetek kde, a v jaké asi výši, lze použít ke krytí těchto škod. Tím, že by se identifikovaly zdroje škod, by se identifikoval i vhodný klíč k majetkovému krytí těchto škod občanům, který by byl relativně spravedlivý. Tak by současný stát nemusel ještě stále krýt důsledky dřívějších nespravedlností svým dnešním sociálním systémem.
Tak si většina občanů nebyla vědoma, o kolik je vlastně komunismus průměrně připravil. Pouze někteří - majitelé znárodněných firem, nemovitostí, ti, kteří ztrávili léta ve vězení, ti si byli křivd jasně vědomi a žádali pochopitelně odškodnění. Byli to především ti, jimž škoda vznikla jednorázově a zřetelně!
Tím, kdo měl odškodňovat, byl pochopitelně český stát, tedy potažmo ostatní také poškození občané, jenže snad (?) méně poškození.
Vývoj názoru na zmírnění křivd
Výsledkem byl nakonec určitý politický kompromis. Tento kompromis, jenž se pak formoval do právních předpisů spočíval v tom, že se v rámci možností provede pokus o zmírnění některých majetkových křivd. Protože však bylo zároveň zřejmé, že úplnou spravedlnost pro všechny se nepovede vykonat, byla v širším kontextu nedílnou součástí tohoto politického kompromisu i idea nepřímého podílu všech na budoucím rozkvětu. Jinak řečeno, předpokládalo se, že privátní vlastník povede podnik, nebo bude spravovat majetek, lépe, než stát. Tímto způsobem z toho pak vyplyne hospodářský růst země, čímž se nepřímo odčiní i ti, kterým přímo nebude majetek a jejich škoda kompenzována z důvodů složitých problémů s tím spojených.
Fakticky pak byly zákonem o zmírnění majetkových křivd vráceny zejména některé nemovitosti, existující podniky nebo části, pole. Kvůli zjevné křiklavosti případů byly mírně odčiněny křivdy i na politických vězních, byť, řekněme otevřeně, jde o směšně malé peníze formou cenných papírů na českém, t.j. nejistém, kapitálovém trhu (např. za 2 roky vězení nejisté cenné papíry v hodnotě cca. poloviny dnešního měsíčního platu ministra).
Širší součástí tohoto konceptu odčinění křivd je i princip privatizace podniků, která byla provedena kuponovou metodou. Z této metody (připomínající mírně losování) onen nevyslovený závazek blahobytu ekonomickým růstem v důsledku správného vedení privátními vlastníky myslím jasně čiší.
Pozn.:
Hlavní příčina současné vládní krize plyne právě z neúspěchu této černobílé teorie o "privátním vlastníkovi" a možná právě proto o tom premiérovi muži nechtějí příliš hovořit. Úspěšný kapitalistický privátní vlastník vzniká totiž jiným způsobem, než přidělením restituce po 40 letech totality, než přidělením kupónu DIKovi, než jako správce fondu bez dozoru a bez zábrany koncentrujícímu spravovaný majetek do své vlastní kapsy způsobem, který by v kapitalistických státech byl trestný. Úspěšný privátní vlastník vzniká z trhu a konkurence. Jenže to chce čas pro osobní vývoj a ten trh. Čas i pro rozvoj toho trhu. Více času, než má běžná vláda na jedno nebo dvě politická období.
Privátní vlastníci vzešlí z restitucí se praxí vcelku pochopitelně příliš neosvědčili jako zdroj veřejného blaha, uvádí se, že 90% z nich své majetky prostě prodalo. Navíc, bohužel, to co oni získali, často jiní ztratili. Vzniklo nesčetně nových křivd. Vzniklo mnoho majetkových nejistot, které efektivně brání s majetkem dále nakládat, udržovat ho v chodu. Z těchto dvou důvodů je v roce 1997 podpora restitucí (vyjma restituentů samých) u obyvatelstva ČR na bodu faktického mrazu.
Názor na emigraci a zmírnění křivd
Česká emigrace byla podle mého názoru v odčiňování křivd od začátku spíše opomíjena. Zřejmě z těchto 3 důvodů:
1) Existovala (a dodnes existuje) slabá zahraniční lobby zastupující emigraci. Emigrace byla a je rozštěpená tak, jako byla a je rozštěpená a atomizovaná i česká domácí společnost. Taková lobby však nemůže založit svoji činnost na negativní kampani, lobby bez pozitivního přínosu pro lobovaného nemůže být úspěšná. Možná, že většina emigrantů usoudila, že by se po nich chtělo více, než by dostali, a tak na lobování rezignovali.
2) Veřejné podvědomí, že emigranti jsou vesměs "za vodou" a restituce nepotřebují. Jakkoliv je tato závistí hnaná úvaha zavrženíhodná, není zcela iracionální - vrátím se k ní dále.
3) U emigrantů se nepředpokládalo, že by se vrátili zvenku z dobrého bydla a stali se žádoucími angažovaným vlastníky.
Spravedlnost zmírnění křivd?
Zvolený koncept zmírnění některých majetkových křivd a škod, a odčinění nespravedlnosti, v ČR má 2 časové roviny, které však tvoří 2 nedělitelné součásti, které jsou naprosto zásadně svázány dohromady v onom uvedeném politickém kompromisu:
1) Aspekt minulosti. Podle škody a druhu, možnosti efektivního rozlišení výše a možné formy nápravy.
2) Aspekt budoucnosti. Bere ohled na efektivitu vzniklou vrácením majetku, na maximalizaci hospodářského růstu pro všechny, neboť všichni byli poškozeni.
Ačkoliv se to na první pohled snad nezdá, zvolený postup má právní zázemí ve 2 principech:
1) Právním institutu kontinuity vlastnictví
2) Právním institutu náhrady vzniklé škody všem poškozeným úměrně výši individuálního poškození
Někdy bohužel může uplatnění těchto 2 právních principů jít proti sobě, což je i hlavní podstata problémů s restitucemi a nakonec i emigrace.
Z praktického hlediska pak jsou možnosti nápravy omezeny:
1) Ekonomicky. Limitem - rozdělení existujícího majetkového krytí pokud možno rovnoměrně mezi všechny poškozené úměrně jim vzniklé škodě.
2) Politicky. Faktickou možností vytvořit efektivní instituce, které dokáží vzniklou škodu individuálně rozlišit, dokázat, kvantifikovat.
Jak to se spravedlností dopadlo?
Nevalně. Především, uvedený aspekt minulosti byl velmi nepořádně ekonomicky analyzován. Škoda průměrného českého občana nebyla příliš vzata do úvahy. Analýzu neprovedli ani reformní intelektuálové z OH (ekonomicky spíše zcela nevědomí), ani reformní ekonomové z ODS (pro něž to bylo zpětné zrcátko). Aspekt spravedlnosti z budoucnosti se pak ukázal jako zcela nerealistický při zvolených metodách a kontrole (dnes známo pod sloganem tzv. nepřiměřených očekávání). Důsledkem je, že téměř nikdo se nedomnívá, že by jeho křivda byla odčiněna, zato vzniklo hodně nových křivd. Kuponová privatizace přinesla DIKům průměrně pouze směšné výnosy z jejich bývalého občanského podílu na státním majetku. Odsud tedy pocit zadostiučinění rovněž nelze čerpat, zvlášť když přihlédneme k následujícím již nepřehlédnutelným finančním skandálům fondů a bank, a nízkému nebo stagnujícímu tempu hospodářského růstu. Výsledný pocit nespravedlnosti se prolíná celou českou společností i když bez toho, aby si byla přesně vědoma příčin.
Nedůslednost ekonomické analýzy křivd např. bortí dodnes jeden z klíčových trhů - trh s byty. Byty ve státním majetku byly, podobně jako jiný státní majetek, také výsledkem jednorázového nebo systematického státního okrádání, ovšem lidem je tento majetek vlastně vracen kuriozní formou regulovaného nájemného. Kdyby však regulace nebylo, lidé by se zřejmě vzbouřili, nevěděli by sice přesně proč, ale pociťovali by to jako velkou sociální nespravedlnost. Aniž by se spravedlivě řešily křivdy staré, regulací pochopitelně vznikají i křivdy nové - vlastníkům bytů a těm, co nebydlí v prostředí regulovaných cen. Kromě křivd vznikají tak i ekonomické neefektivity. Brzy se asi dozvíme, že příčinou nespokojenosti je to, že stát vzbuzoval nepřiměřená očekávání, nebo něco podobně důvtipného. Spíše je to ale tak, že i zde je jedna nedůslednost plodí jinou a vše to má i své ekonomické dopady.
Specifika inventury u emigrace
Psal jsem, že vnímání emigrace jako "za vodou" má své racionální pozadí. U emigrace se typicky neuplatňovaly vůbec nebo jen částečně aspekty škod ad body 9, 8, 2! Krajané nebyli po dobu své emigrace otroky. Emigrace měla i lepší možnosti a menší škody ad 1, 3, 4, 7. Pouze u bodu ad 6 vznikala u emigrace typicky větší škoda, než u domácích. Je těžké položit všechny tyto škody na váhy a vynést paušální soud. Jistě mohou být případy emigrantů např. z roku 1988, kteří zde zanechali znárodněnou a nevrácenou nemovitost a mohli trpět vlastně všemi uvedenými škodami. Těch však statisticky nebude mnoho. Statisticky, průměrný emigrant po 20 leté emigraci, utrpěl řádově menší škodu, než domácí Čech, byť by zde v roce 1968 zanechal nový rodinný domek! Ekonomicky není důvod, aby statisticky průměrnému emigrantu statisticky průměrný domácí Čech něco hradil.
Shrnutí
V článku analyzuji druhy škod, které komunismus způsobil svým českým občanům. Ukazuji, že tyto druhy škod nebyly řádně analyzovány, ani vyčísleny byť ani formou ve výši průměrné škody na občana. Neznalost výše těchto škod vedla k přijetí restitučních zákonů ve formě u níž lze s úspěchem pochybovat, že byla spravedlivá vůči těm, kteří nerestituovali. Navíc se politické předpoklady jejího přijetí ve formě vysokého hospodářského růstu následně nepotvrdily.
Průměrný emigrant utrpěl řádově menší škodu, než průměrný domácí Čech, byť ve vzácných individuálních případech tomu tak být nemusí.
Nevyřešená analýza minulých křivd spojená s nejasným chápáním podstaty i kvanta hodnoty bývalého státního majetku, jeho vazby na krytí reálných závazků vůči svým občanům i těm, kterým stát způsobil dříve škodu značného rozsahu, vedlo k podcenění nutnosti kvalitní správy tohoto majetku vládou, dohledu a kontroly jeho transformace během privatizačního procesu. Důsledkem jsou nové majetkové nespravedlnosti po roce 1990 mající negativní dopady ve veřejném mínění, politické nespokojenosti a ekonomických neefektivitách.
