Nevlídný zákon
Chcete se podívat do Pardubic, jaké záznamy o vás vedla Stb? Ani se možná nemusíte obtěžovat. Zákon vám nahlédnutí do těchto dokumentů ztěžuje v co největší míře
Jiří Vančura
Po sedmi letech, dělících nás od Listopadu, mohou aktivní odpůrci bývalého režimu konečně nahlédnou do spisů, které o nich vedla StB. Umožnil jim to "Zákon o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti" (č. 140/1996 Sb.), platný od 1. prosince 1996. O tom, zda přijatý zákon splnil představy a očekávání, které do něj lidé sledovaní Státní bezpečností vkládali, lze však mít oprávněné pochybnosti.
Řekněme, že víte nebo se domníváte, že jste byli předměte perzekučního zájmu bývalé Stb a že tedy kdesi na jejích správách byl o vás veden příslušní spis. Můžete nad tím mávnout rukou, nebo se můžete o obsah svého spisu zajímat. Jedno I druhé rozhodnutí vychází z vašich ryze osobních motivů - a nikdo nemá právo vnucovat vám postoj vlastní. Ostatně, mnozí z politiků, kteří v médiích prohlašují, že je nezajímá, co o nich nějaká Stb shromáždila, měli už dávno protekční možnost se s materiálem seznámit, nebo realisticky vědí, že pro starý režim neznamenali takové nebezpečí, aby je Státní bezpečnost sledovala.
Většina "oprávněných žadatelů" - jak je označuje zákon - zájem o svůj spis asi projeví. Ne proto, aby se mohli legitimovat jako odpůrci totalitního režimu, nebo aby si zchladili žáhu na agentovi, který o nich podával zprávy. Vědí však, že kdesi v aktech StB byla s úřední tupostí a s politickou zaujatostí zaznamenána trpká stránka jejich života, tedy věci, které svým způsobem patří do "rodinné kroniky", jako poselství dětem a vnukům..
Choďte po úřadech
Pokud patříte k lidem, kteří se chtějí se svým svazkem seznámit, vydejme se spolu na cestu, kterou budete muset podstoupit. ¨ Podáte si žádost adresovanou Ministerstvu vnitra ČR. Údaje, které tam máte napsat, jsou uvedeny na příslušném blanketu, toho ale nemusíte nutně využít, vyjdte-li z textu zákona. Požadovaná data nejsou ostatně nijak nadbytečná, I když by vás možná nenapadlo uvádět kraje předchozích pobytů.
Váš podpis pod žádostí musí být ovšem úředně ověřen(na úřadě nebo u notáře za to zaplatíte 30 korun), abyste snad nepodali žádost za někoho jiného nebo někdo jiný za vás. Ministerstvu by takový případ zřejmě způsobil potíže, zatímco žadatelům přinese návštěva obecního úřadu nebo notáře příjemné rozptýlení. Můžete si ovšem ověření podpisu ušetřit, pokud svou žádost přinesete na Ministerstvo vnitra ČR osobně atam prokážete svou totožnost.
K žádosti musíte přiložit úředně ověřenou kopii dokladu ostátním občanství. Potvrzení, že jste občanem ČR, vám vystaví příslušný okresní úřad. Praktické rady: Předem si zjistěte, kdy tam úřadují, abyste nemuseli, tak jako jeden z našich čtenářů, vážit cestu do okresního města dvakrát. A vezměte si s sebou svůj rodný (ženy také oddací) list. Je mylné předpokládat, že úřad, který nedávno do vašeho občanského průkazu zapsal a svým razítkem stvrdil vaše občanství České republiky, to bude respektovat. Rodný list si tedy vezměte, jinak zase poputujete dvakrát. Za vystavené potvrzení zaplatíte 100 korun, a pokud si pořídíte kopii a necháte si ji ověřit, jak zákon požaduje, zaplatíte dalších 20 korun (u notáře víc). Ministerstvo je ovšem milosrdné. Dodatečně okresním úřadúm sdělilo, že ani toto potvrzení o státním občanství nepotřebujete, když žádost podáte osobně na ministerstvu. Je opět pouze na vás, abyste si spočítali, zda vám jízdné do Prahy a váš čas vyjde levněji než cesta na okres a poplatky, které zaplatíte.
Jestli vám to všechno připadá kostrbaté a navíc věcně sporné, nejste sami. Okresní úřad, který vám před časem zapsal občanství do osobního průkazu, vlastní potvrzení neuznává, zato ministerstvo (které v tomto směru okresní úřady metodicky řící) se s ním spokojí. Rozpor dozajista laický: vysvětlit se ovšem dá všechno, a jistě by vám doložili, že právě tak a nejinak to musí být. Ke zdravému rozumu by ovšem tyto argumenty nedolehly a sotva by povzbudily vaše občanské sebevědomí.
A když už jsme se takto vydali na cesty kacířské: Proč vůbec jsou z práva vidět svůj svazek vyloučeni cizí státní příslušníci? Na rozdíl od praxe v Německu, kde jsou spisy někdejší Stasi zpřístupněny všem osobám, na něž byly vedeny, u našeho ministerstva nemá cizí státní příslušník nárok - ať byla jeho účast na rozvrácení starého režimu jakkoli významná.
Další postup je vypsán v zákoně. Ministerstvo vnitra vám do tří měsíců sdělí, zda na vás byl nějaký svazek vůbec veden, a pokud byl, zda je také zachován. Vaše šance, že spis je dosud na světě, se dá podle odhadů ministerstva vyjádřit koeficientem 0,3: na 120 až 150 tisíc skartovaných a ztracených spisů připadá asi 60 tisíc zachovaných.
Zároveň vám úřad oznámí, kde a kdy se můžete se svým svazkem seznámit. Bude to v Pardubicích, kam ministerstvo informační bázi a potřebný personál dislokovalo.
Navštivte spořitelnu
Zatím jste do svého rozhodnutí - pokud vám nepřišlo levněji zajet do Prahy na ministerstvo - investovali 150 korun a získali jte naději. Patříte-li k menšině šťastnějších, jejichž svazky se dochvoaly, do tří měsíců budete pozváni do Pardubic.
I když se na tamějším pracovišti setkáte s lidmi vlídnými a ochotnými, je dobré být připraven. Požádáte, aby vám byla sdělena jména spolupracovníků StB, která jsou ve snazku uváděná pod krycím jménem a číslem? Vaše rozhodnutí bude jednorázové a nevratné: když nepožádáte hned, už se vám této možnosti nedostane. Na místě se také musíte rozhodnout, zda požádáte o zhotovení a vydání kopie záznamů obsažených ve svazku. "Nebude možné," sdělilo nám Ministerstvo vnitra ČR, "aby žadatel přišel např. za půl roku s tím, že své původní rozhodnutí změnil."
Ve vašem svazku může být pár desítek listů, ale také stovky, v krajím případě tisíce. Rozsah nemusí být úměrný vaší účasti na podrývání totality. Jestliže vedle vás pracoval nebo bydlel pilný agent, jestliže jste prošli řadou výslechů, atd., bude tohjo víc. Těžko tedy mluvit o nějakém průměru, ale odhadnout se dá asi na sto stránek.
Jste si jisti, že svůj svazek prostudujete v jediném dnu? Pokud ne, měli byste uvažovat o přenocování. Troufáte si zpracovat celý svazek formou zapisovaných poznámek nebo výňatků, když vlastně teprve po jeho pročtení poznáte, co je podstatné a co malicherné? Nebo požádáte o vydání kopie? Za každou i započatou stránku ovšem zaplatíte správní poplatek 50 korun. Můžete se s tím smířit, jako ten občan, který hned v prvních dnech, co začalo pardubické pracoviště fungovat, v českém rozhlase prohlásil: "S manželkou jsme se dohodli, že si ten svazek dáme k Vánocům a pod stromkem si v něm budem číst." Šťastné a veselé!
Většinu lidí po léta proháněných zaměstnanci StB asi taková odevzdanost nenadchne. Nesouhlasili by s ní ani mnozí poslanci, kteří pro vybírání správního poplatku zvedli ruku. Ukolébalo je tvrzení, že "navrhovaný poplatek má krýt náklady, které jsou spojeny s pořízením kopie svazku nebo jeho části" (Důvodová zpráva k zákonu 140/1996 Sb., str. 12).
Pro byrokrata kombinovaného s výmluvným právníkem by nebylo těžké vysvětlit, že peníze, které se od "oprávněných žadatelů" v Pardubicích vyberou, zdaleko nebudou krýt náklady, které si vytvoření a správa svazků vyžádaly: 15,4 miliónu za počítačovou techniku, 3,4 miliónu na další vybavení, 18,5 miliónu na průběžné náklady, 82,9 miliónu na mzdy. I když peníze inkasované za kopie nepřijdou ministerstvu vnitra, ale do státní pokladny, občan by se měl na úhradě nákladů podílet. Je v tom i kus sociální spravedlnosti: platit budou jen ti rozmařilí, co si vyžádají kopii. A platit budou vydatně - místo koruny nebo dvou, což jě věcný rozdíl mezi pořízením nebo nepořázení xeroxové kopie, zaplatí padesátikorunu. Když trváš na kopii, plať! Ani ministerstvo financí nevidí důvod, proč by žadatele od tohoto poplatku osvobozovalo, třebaže mu to zákon o správních poplatcích (odst. 12) umožňuje. Vždyť přece " o provedeni tohoto úkonu může požádat každý občan".
Snad právě o toho "každého občana" jde. Byl snad každý občan sledován Státní bezpečností? Nemělo by být (dosti pozdní) zpřístupnění svazků určitou formou uznání těm, kdo nastavovali kůži, snad i určitou formou omluvy ze strany ostatních? Patří snad většina lidí sledovaných Státní bezpečností k majetným? Nejsou mnozí z těch, koho StB před osmi, dvaceti neboi před padesáti léty naháněla, dnešními důchodci?, Najde se poslanec, který se ministra financí v interpelaci dotáže, zda si tatao kategorie občanů nezaslouží výjimku, jíž zákon o správních poplatcích ministerstvu financí umožňuje?
Co lze očekávat
Zatím byla řeč jenom o úředním šimlovi a o penězích. Problematičnost zákona o zpřístupnění svazků má však i jiný, závažnější rozměr: Co bude vlastně osobám pronásledovaným bývalou StB v Pardubicích přeloženo?
Pozitivní odpověď dává především zákon: bude to osbní svazek nebo svazek s osobními údaji - pokud se zachovaly. Ministerstvo vnitra na náš dotaz sdělilo, že v úvahu přichází i ta část "objektových svazků" (vedených nikoli na osoby, ale na různé instituce), v níž je uvedeno žadtelovo jméno. Zároveň upozorňuje, že vzhledem k obtížnému zpracování více než tří miliónů stránek, které tyto svazky obsahují, neplatí zde zákonná tříměsíční lhůta k vyřízení žádosti. Praxe ukáže, jak vážně je to myšleno. Dostane žadatel, jehož osobní svazek se nezachoval, odpověď typu - je nám líto, ale neztrácejte naeěji, ještě hledáme v objektových svazcích, a když něco najdeme, dáme vám vědět? Uvítáme další zkušenosti, o nichž nám čtenáři napíší.
Také se připravte na to, že budete možná číst, co o vás Státní bezpečnosti napsali amatérští udavači. Jejich jména se ovšem nedozvíte. Nebyli registrovanými agenty, a tak nemáte nárok.
Zákon dává i negativní odpověď. Žadatelům nebudou zpřístupněny svazky utajené.
Utajeným svazkem se může stát na základě rozhodnutí ministra vnitra i svazek osobní, "vyžaduje-li si to bezpečnost státu nebo bezpečnost osob či majetku". Co si o tom má občan myslet, je ponecháno jeho úvaze. Ani důvodová zpráva k zákonu to nevysvětluje. Uvádí jen, že svazků schopných ohrozit bezpečnost státu je asi sto. Dále je zde řečeno, že zpřístupnit nelze například soubory vzniklé z činnosti bývalé vojenské kontrarozvědky, protože jsou - argument velmi zvláštní - dosud společným, nerozděleným majetkem bývalé ČSFR.
Skutečně znepokojující je uvádění spisů vojenské kontrarozděvky jako "příklad" toho, co nelze zpřístupnit. Je to ostatní tak tajné, že ani pro Parlament nebylo možné uvést, o co jde? Nedává tato mlhavost prostor k dohadům?
Mlhu je třeba rozptýlit. Ti, kdo se nakonec do Pardubic dostaví, měli by vědět, že zde nezískají vyšetřovací svazky, což zejména vězně z padesátých let nemile překvapí. Jen výjimečně mohou počítat také s registrem svazků, které byly založeny až v roce 1954. Přístupné nejsou ani svazky obsahující zprávy o sledování osbo a svazky, v nichž byly zaznamenávány odposlechy. Zejména však mělo být jasně řečeno, že "oprávněnými žadateli" ve smyslu zákone nejsou ti, koho sledovala 1. správa Státní bezpečnosti, zaměřená na potlačování "vnějších nepřátel". Pokud jste žili v exilu nebo jste se s lidmi v exilu osobně, korespondenčně, případně i jen domněle stýkali, patří váš svazek mezi utajené a přístup k němu nezískáte. Státní bezpečnost o vás sice vedla často objemné spisy, dávala vás sledovat tuzemskými i zahraničními agenty, strojila vám různé úklady, fabrikovala provokace - ale to tom se nemáte dovědět. Je to státní tajemství.
Hlavně, aby koza zůstala
Co je státní tajemství? Jsou materiály, které shromažďovala Státní bezpečnost Československé socialistické republiky, státním tajemstvím dnešní České republiky? Je nutné a mravné chránit rouškou státního tajemství žijící i nežijící agenty, kteří vám ve službách starého režimu ztrpčovali život? Je poukaz na to, že žádná tajná služba neprozrazuje své agenty, hodný zřetele? Nejde přece o "naše" agenty - nebo snad ti, kdo v Německu, Francii, Švýcarsku, Itálii, atd., pracovali pro Stb, jsou dosud považováni za agenty schopné dalšího využití? Ani poukazováni na zásadu a zákon, podle nichž se archivní informace utajují po třicet let, není zcela na místě, neboť právě u nás došlo ke společenské změně, která v tradičních demokraciích nemá obdobu.
A otázka druhá: Komu vlastně materiály shromážděné Státní bezpečností patří? Kdo má na ně, když ne právní, tedy nárok morální, který by ve zdravé společnosti neměl být s nárokem právním v rozporu? Mají být tezaurovány v archivech, přístupné jen neveřejným institucím a případně zneužitelné pro politické záměry právě vládnoucí garnitury? Nezaslouží si lidé, které činnost bývalé StB bolestně postihovala, větší vstřícnost? Není v zájmu tak často připomínaného překonávání minulosti účelné, ba nezbytné, aby prameny odhalující mechanismus starého režimu byly přístupné serióznímu vědeckému bádání? Nevzala by pak za své řada mýtů a vyslovených lží, bez zábran publikovaných?
Všechny tyto otázky stejně jako zbytečné obtíže, stavěné do cesty "oprávněným žadatelům" vedou k podezření, že zákon byl vědomě konstruován tak, aby se vlk - nepřeslechnutelné volání postižených - poněkud nažral, ale hlavně aby koza monopolu na materiály Státní bezpečnosti zůstala celá. Že byl tento zákon vytvořen tak, aby co největší počet žadatelů odradil: nejprve nadměrnými požadavky při samotném podání žádosti a pak vysokými poplatky pro ty, kdo požadují kopii svých svazků. A s nahlédnutím do řady písemností, které se vás týkají, zákon ani nepočítá.
Nemá valný smysl uvažovat, zda šlo o záměr politický. Jisté je, že části vlády i Parlamentu věcné poznávání minulosti na srdce neleží. Nezahrnoval bych do této množiny ministra Jana Rumla, mám za to, že si nevlídnost zákona, který předkládal, v plné míře neuvědomil. Stejně jako někteří poslanci, kteří pro něj zvedli ruku.
I když je mi cizí "lidový monarchismus" - časté přesvědčení poddaných, že vládce (král, císař, car) je celkem dobrý, ale má špatné rádce - domnívám se, že většinu zábran a překážek, která ze zákona 140/1996 udělala zákon nevlídný, vtělil do zákona jako "technické detaily" úřednický aparát, střežící svůj informační monopol. V daném případě máme tedy co činit s vládou úředníků, což je český překlad pojmu byrokracie. A obávám se, že až na křeslo ministra vnitra usedne poitik, který s odporem vůči předešlému režimu měl málo nebo neměl nic společného, poměry se ještě zhorší, zmiňované zvládnutí minulosti se oddálí a rozředí do dalších dlouhých let.
Jiří Vančura
(Článek vyšel v dvojměsíčníku Listy č. 6/1997.)
