Vina, která se neodvažuje promluvit o hanbě

Sunday Times, 30. listopadu 1997

(První část)

Osm let poté, co se stala pražská sametová revoluce příslibem liberální demokracie, skrývají české úřady i nadále tajemství ostudné minulosti. V zaprášených sklepeních jednoho kláštera jsou skladovány milióny nacistických dokumentů, obsahující záznamy systematické zrady 130 000 židů přáteli, sousedy a kolegy. Tyto dokumenty zůstávají v Praze nepřístupné a tajné.

Turisté, kteří obdivují výhled na starou Prahu ze slavného Karlova mostu, si nepovšimnou dvojitých věží přísné bílé budovy nalevo dole na svých turistických fotografiích. Na rozdíl od Pražského hradu, Strahovský klášter, který stojí vedle, není otevřen návštěvníkům. Ani se tam nekonají žádné bohoslužby. Namísto toho, na policích ze šedého kovu je uloženo tajné lidské panorama: nezveřejněné, násilné historie 130 000 zapomenutých občanů.

Svazky obsahují čtyři milióny nebo více ručně psaných, na stroji psaných a tištěných dokumentů, pošpiněných zanedbáním, svázaný černou páskou a napěchovaných do rozpadlých lepenkových krabic. Tisíce dokumentů byly poškozeny do nečitelnosti, jiné dokumenty dosud chybějí. Nikomu nebylo povoleno otevřít tyto dokumenty už déle než padesát let. Jen vybraná skupina českých politiků a státních úředníků ví, co tyto dokumenty obsahují.

A tito státní činitelé by byli nejraději, kdybyste ani vy nevěděli o existenci těchto dokumentů.

Veškerý tento dokumentační materiál vytvořili během šesti let okupace Čech a Moravy nacisté. Svazky pak padly do rukou komunistů, poté co Němci uprchli v květnu 1945 z Prahy. Jejich obsahem jsou podrobné záznamy celé byrokracie smrti - soustrojí genocidy a - což je nejbolestnější - přesný záznam české hanby, spoluviny, zrady a krádeží. Mezi důvěrnými memorandy z říského protektorátního úřadu, který řídil okupované Čechy a Moravu, se tu a tam nachází soukromá korespondence mezi gestapem, SS a Adolfem Hitlerem:

"a) nikdo, žádný důstojník ani úřad, se nesmí nikdy dovědět o záležitostech, které se ho netýkají. b) Nikomu, žádnému důstojníkovi ani úřadu, by nemělo nikdy být sděleno nic, pokud to není skutečně nutné c)Nikdo, žádný důstojník ani úřad, by neměl vědět víc, než je nutné d) Nikdo, žádný důstojník ani úřad, by neměl být o ničem informován dříve, než to bude nutné," - toto nařizoval 11. ledna 1940 Adolf Hitler říšskému protektorovi, baronu Konstantinu von Neurathovi.

Na mnoha stránkách dokumentů je v papíře vytlačena tlustá černá hlavička. Jsou orazítkovány pečetí létajícího orla nad hákovým křížem a popsány kultivovaným německým jazykem. Dokumenty byly uloženy do složek ve spěchu, často jsou na nich kruhy od hrnků s kávou, mezi listy jsou odřezky od ořezávaných tužek, v papírech jsou ručně psané osobní poznámky kolegům, které tam byly zapomenuty.

Povolávací rozkazy pro židy do transportů leží vedle stvrzenek jejich konfiskovaného majetku: zelený onyxový krb žida Adolfa Korna, koncertní křídlo židovky Zdenky Fantlové, cínový čajový servis žida Hanse Adlera a zlaté hodinky žida Františka Stránského.

Svazky, v nichž je zaznamenán odsun tisíců lidí do transportu obsahují také prosebné dopisy o smilování od obětí: prosby o zaslání zimních šatů pro děti. Krabice plné stvrzenek dokazují, že si spiklo množství českých bank a dalších institucí k tomu, aby ukradly od židů více než 1,2 miliardy liber (66 miliard Kč) a jak pražští občané zrazovali své sousedy a bývalé podnikatelské partnery. Stovky dopisů od českých kolaborantů požadují, aby byli zatčeni jejich židovští přátelé a spolupracovníci. Odpovědi z úřadu říšského protektora potvrzují, že podnětům bylo vyhověno. Papírová dokumentace ukazuje, jak bylo dobří občané odměněni dary z kořisti, odcizené od židů, v hodnotě jedné miliardy liber, jak dostali majetek a obrazy.

Každá šestá oběť, která je jmenovaná v pražských svazcích, a která se vrátila v roce 1945 do svých měst a vesnic, zjistila, že v jejich domech a bytech bydlí jiní lidé. Lidé, které považovali za přátelé, užívali jejich koberců, nádobí a příborů. Jejich obrazy a starožitnosti byly roztroušeny po kancelářích, galeriích a muzeích po celé Evropě. Tři roky usilovali tito navrátilci získat zpět svůj majetek, ale v roce 1948, kdy k moci přišli komunisté, židovský majetek byl znovu zkonfliskován.

Tentokrát byl rozdělen mezi členy komunistické strany. Němci, žijící v židovských domech a bytech, byli odsunuti anebo uprchli a čeští kolaboranti byli uvězněni.

O padesát let později stále ještě žijí stovky židů v ČR, v Británii, v Americe a v Austrálii, kteří stále usilují o navrácení majetku. Všichni mohou vejít do známé chodby, ale na vlastních domovních dveřích vidí nápis s cizím jménem. Nebo jdou do českých bank a vědí, že tyto banky stále ještě hromadí zisky z jejich úspor.

Pro tyto lidi je dokumentace v pražském Strahovském klášteře jediným důkazem toho, co kdysi vlastnili. Je to snad právě z tohoto důvodu, že nemají tito lidé k těmto dokumentům, zaznamenávajícím každý důvěrný detail z jejich minulých životů a určujícím mnoha z nich jejich budoucnost, stále, do nynějška, přístup?

Nikdo, žádná osoba, která přežila holocaust, ani žádný příbuzný mrtvé oběti nemá přístup do archívu ve strahovském klášteře. Avšak Freddy Liebereich, technický ředitel firmy Mercedes Benz v Londýně, který je v penzi, nedávno uzavřel promyšlenou dohodu.Přesvědčil jeden britský vládní ústav, aby mu dal fotografie sovětské invaze do Prahy v roce 1968. Ty nabídl Čechům výměnou za přístup do strahovského archívu. Doufal, že se mu podaří zjistit, co se stalo se sejfem, plným zlatých tyčí, který byl majetkem jeho tchána Alfreda Borgera. Ten uprchl v roce 1939 z Prahy do Anglie.

Strahovští archiváři měli zájem o fotografie roku 1968, a tak nakonec dovolili Liebereichovi a jeho ženě, Kitty, aby týden studovali vybrané krabice s archivními materiály pod bedlivým zrakem zřízenců v čítárně. To, co oba viděli a slyšeli, je šokovalo: vypleněné svazky a zaměstnance, kteří se jim svěřili, že je v plánu i tuto dokumentaci zničit. "Archív je v naprostém chaosu. Papíry jsou naházeny do krabic bez ladu a skladu. Po čtyřech dnech, když se nám podařilo projít jen asi polovinou krabic, nám byl přístup do archívu odepřen," řekl Liebereich.

Liebereich poznal, že má dokumentace pro jeho právní úsilí o právo na restituci obrovskou hodnotu. Proto našel v Londýně další fotografie, s nimiž zase s Čechy vyjednával o právo ke vstupu. Podařilo se mu získat právo dostat se do archívu znovu letos v říjnu, ale namísto sebe do Prahy poslal dva novináře z listu Sunday Times. Předstírali, že jsou členové jeho rodiny.

Čítárna státního ústředního archívu, postavená jako kostel, zasvěcený v šestnáctém století Maří Magdaléně a v devatenáctém století přeměněná v kasárna pro městskou policii, je nevlídným místem. Vyslýchala nás ženská stráž, sedící ve skleněné kukani. Někde v trámoví zazněl telefon a neviditelná pravomoc potvrdila naše právo vstupu.

V čítárně v třetím patře nám byly předloženy další formuláře: jména, pasy, národnost, účel návštěvy, slib, že budeme opatrní, že se budeme chovat slušně, že budeme tiší. O tři tři patra níže se přikodrcal po kočičích hlavách ze Strahovského kláštera konvoj šedivých žigulíků kombi a  přivezl naše krabice z depozitáře jako mrtvolu v pohřebním voze. Kontrolní kamery se nás snažily pečlivě zaznamenávat, jak jsme nesli první dokumenty do čítárny. Výstřižek z listu Neue Tag, datovaný 14. března, 1941, vypadl z papírů. Byl to inzerát na zkonfiskované židovské byty. Někdo zaškrtl červeným inkoustem jednu inzerovanou adresu.

Naše studium bylo náhle přerušeno. "Posuňte se do řady, dívejte se směrem dopředu, nohy musíte mít pod stolem a ruce nad stolem. Sedíte příliš daleko od kamer." Sledovali nás všude, dokonce i když jsme šli na záchod. "Byly tady stížnosti, že poškozujete ty svazky," zašeptala nám úřednice, procházející kolem nás. Po pěti dnech nás zavedli do místnosti s pořadači, kde kapala voda z prasklé trubky na dokumenty. "Obávám se, že byl zákon změněn a nikdo, žádná organizace, žádný jednotlivec, nesmí mít ke svazkům přístup. Jsou tajné. Byl to omyl. Můžete se vrátit za dva roky. Prosím, odejděte," řekl nezřetelně vedoucí a zmizel ve své kanceláři se sáčkem smetanových zákusků. Četli jsme čerstvě na stroji napsaný fax, který nám dal do rukou. Bez data, ale s podpisem dr. Václava Babičky, ředitele archívu, který byl ještě čerstvý, byl prý odeslán už před týdnem. "Byl změněn zákon. Svazky jsou nyní nepřístupné. Děkuji vám za pochopení v této záležitosti," pravilo se v něm. Měli jsme tašky plné tajně opsaných dokumentů a vyšli jsme z čítárny do pozdního odpoledního slunce zimního dne.

Dopis od právníka Hansa Puhla, 16. února 1941, Praha VIII, vrchnímu inspektoru říšského protektora Massalskému, šéfovi úřadu pro realokaci bytů:

V mém bloku jsou židé, kteří nejsou oficiálně hlášeni. Žijí v bytech, které by měly být k dispozici Árijcům. Žiju s manželkou, dvěma dětmi a služebnou ve dvoupokojovém bytě v šestém patře. Je velmi malý a čekáme třetí dítě. Chtěl bych převzít byt, v němž v současnosti bydlí židé Otto a Eda Adlerovi, mají dva pokoje, pokoj pro služku, předsíň a kuchyni. Chci se tam nastěhovat do 1. července. Byty, v nichž žijí židé, jsou světlejší a slunnější než naše, a pokud bych nemohl dostat byt v šestém patře, žid Schwarzkopf bydlí v druhém patře, a v prvním patře bydlí paní Becková, která se sice prohlašuje za Árijku, ale má židovského manžela. Mohl bych také dostat nábytek těchto lidí, vzhledem k tomu, že jsem svůj nechal v Berlíně?

Puhl dostal Adlerův byt o měsíc později.

Dopis od Magdaleny Pfeifferové, úřednice v ústředí pražské policie, datovaný 18. srpna 1941, odeslaný vrchnímu inspektoru Massalskému:

Moje rodina bydlí v ubohém domě v tmavé uličce na Starém Městě. Má tmavé malé místnosti a ani tady není koupelna. Nebylo pro nás možné najít dobrý byt, protože dobré byty pořád ještě vlastní židé, a jsou velmi drahé. Chci třípokojový byt uprostřed v centru Prahy a jako člen NSDAP a státní zaměstnankyně jsem si jista, že si takový byt zasloužím. Jsme už dvacet let věrnými Němci a posíláme své děti jen do německých škol. Můj syn bojuje v ruském pekle. Heil Hitler!

PS. V Týnské ulici číslo pět je velký dům, který vlastní žid Fantl a bydlí v něm jenom židé. Viděla jsem tam byt ve čtvrtém patře s třemi nebo čtyřmi pokoji, záchodem a kuchyní. Mohla bych dostat tento byt? Ráda bych za levný peníz pronajímala pokoje německým studentům.

Dopis od právníka dr. Franze Messnera, datovaný 18. srpna 1941 a odeslaný vytovému úřadu říšského protektora:

Za poslední tři dny mě v mém bytě navštívila celá řada vašich zaměstnanců. Chtěli vidět byt "žida Messnera". Rád bych vás informoval:

1. Jsem stoprocentní Árijec.

2. Jsem Němec.

3. Mám německé občanství a číslo mého pasu je R453/40.

Vzhledem k těmto skutečnostem bych byl rád, kdybyste si opravili své seznamy. Posílám kopii tohoto dopisu odělení židovské emigrace. Heil Hitler!

24.8.1941: Ručně psaná poznámka úřadu říšského protektora: "Stala se chyba. Messner není žid. Musíme věc napravit."

Dopis od Johanny Nálezné, datovaný 1. źora 1941, říšskému vrchnímu inspektoru Massalskému (o měsíc předtím byl pro mimořádnou výkonnost povýšen) ohledně obývání činžáku v Dlouhé třídě č. 25, Praha 1:

V tomto domě žije tolik židů, a moje rodina, můj syn je v Hitlerjugend a je mu teprve dvanáct let, žije v malém bytě v Praze IVVV. Ráda bych dostala dvoupokojový byt na této adrese, aby můj syn mohl nedaleko chodit do školy. Heil Hitler! O měsíc později dostala Nálezná byt žida Adolfa Korna.

Druhý dopis od Johanny Nálezné, který dorazil do úřadu říšského protektora 3. prosince 1941:

Děkuji vám za nový byt, ale je pro mou rodinu příliš malý. Je zde další žid, který se odmítá vystěhovat z jednoho bytu v tomto činžáku, protože se bojí, že ho gestapo pošle do vězení. Bydlí v tak velké místnosti a já bydlím v tak malé místnosti se svým synem, který je v Hitlerjugend. Žid se jmenuje Reichner. Omlouvám se, že vás obtěžuji, ale mohla bych dostat jeho byt?

Nálezná dostala Reichnerův byt. Reichnera poslali do Osvětimi.

Vedle dopisu jsou desítky ručně psaných svazků z tzv. "Oddělení pro židovské vystěhovalectví", v jehož čele stál Adolf Eichmann. Jeho účelem bylo odebírat židům jejich majetek prostřednictvím stále přísněji restriktivních zákonů, zavedených od prvního dne okupace. V roce 1940 museli všichni židi oficiálně hlásit veškerý majetek, který měl cenu vyšší než 10 000 Kč. Tento majetek byl pak zkonfiskován a uložen v 56 skladištích v Praze. Všechno bylo přesně zaznamenáno, každé vystěhování bylo zapsáno. Adresy uvolněných bytů byly odeslány Massalskému, který je pak uděloval jiným partajím.

Dopis od Elsy Gruenbaumové, židovky, vrchnímu inspektoru Massalskému, datovaný 22 listopadu 1943:

Jsme židovská rodina, která byla podle nařízení z vašeho úřadu vystěhována 1. 10. 1943 z našeho bytu v Praze 1 a dostali jsme byt v Praze VII. Byt je svou velikostí pro nás dostačující, ale není možné ho vytápět a můj osmiletý syn a má pětiletá dcera velmi trpí zimou. Vím, že jste velmi zaměstnán, ale je velká zima a děti nemají zimní oblečení. Prosím, mohla bych se vrátit do bytu a odnést si z něho zimní oblečení pro děti, a možná malé topné těleso pro náš byt?

Žádost Elsy Gruenbaumové byla odmítnuta. Oblečení rodiny už bylo odvezeno do Berlína a rozdáno německým občanům. Gruenbaumová a její děti byly poslány do Terezína v prosinci 1943 a pak do Osvětimi.

V jednom pošpiněném a roztrhaném sešitě jsou na 17 stránkách jména 614 židovských rodin, včetně Stránských, Borgerů a Fantlů. Sešit 5B, který začal být užíván v listopadu 1941, líčí jejich osud od vystěhování z bytu a od konfiskace jejich majetku až po jejich odvoz do koncentračních táborů.

Dnes existují už jen tři malé předměty, které připomínají Zdence Fantlové její starý život a Ernsta a Ellu, její rodiče, kteří zemřeli v koncentračních táborech spolu s jejími prarodiči, bratrem a sestrou. Uchovává ve svém bytě v Bayswateru v západním Londýně malý cínový prstýnek, nůž a starou olejomalbu. Prsten jí dal její chlapec, který do něho vyryl svoje jméno den předtím, než byl poslán na smrt do Treblinky. Zdenka ho skryla pod jazykem, riskovala tím smrt, když byla svlečená do naha a oholená při příjezdu do Osvětimi téhož roku. Nůž od příboru s vyraženým hákovým křížem nalezla v blátivé kaluži v Belsenu, kde byla vězněna v posledním roce války. Olejomalba jejího otce, pocházející ze sedmnáctého století a zobrazující český hrad, na který rodina jezdila o prázdninách, jí vrátil po válce rodinný přítel. Obraz byl zabalen v témže papíru, do něhož ho zabalila jedné noci v roce 1941 její matka.

"Pozdě jednoho večera zazvonil u nás zvonek. Byl to nežidovský přítel mého otce. Řekl nám: "Posílají transporty židů do Polska a vy asi pojedete brzo taky. Pokud chcete něco schovat, zabalte to a já pro to přijdu zítra večer. Po válce si pro to přijďte."

Nejprve přišli nacisté pro Fantlovy peníze. Dokument číslo II/13F6963/41, datovaný 15. března 1941 a adresovaný vrchní pokladně říšského protektora v Praze, uvádí: "Žid Ernst Fantl z Rokycan dal 26. února 1941 svolení č. 1/25-41 k prodeji svých akcií v české Union Bance. Výtěžek bude vyplacen na konto 780, Kreditanstalt der Deutschen Prag.

O dva měsíce později bylo podle příkazu č. 19:747/41 převedeno dalších 58 000 Kč z Fantlova konta v české eskomptní bance.

Pak přišlo SS pro Ernsta Fantla samotného. "Zazvonil zvonek. Seděli jsme asi v osm hodin u večeře. 'Gestapo: Otevřete,' přišel rozkaz zvenčí. Tři esesáci divoce vpadli do místnosti: 'Pozor! Vstát!' Vrhli se na otce jak divoká zvířata. Kopali a bili ho. jak ho odváděli, podíval se na každého z nás a zvedl klobouk na rozloučenou."

A nakonec, podle zápisu v knize č. 5 úřadu říšského protektora, v lednu 1942 si přišli pro dům. Zdeňka hrála na klavír. Maminka upravila dvoupatrový městský dům, jako by jeli na letní byt. Zdeňce bylo osmnáct let.

O tři roky později se mladá žena, podobající se kostlivci, na sobě roztrhané zbytky zelených večerních šatů a dvě různé staré pánské polobotky, vyhrabala z díry ve zdi svého vězeňského bloku v belsenu. Ostříhaná dohola a polomrtvá hladem a tyfem, Zdeňka přilezla po čtyřech do polní nemocnice Červeného kříže, kterou tam otevřela britská lékařská skupiny, která tam narazila na 40 000 těl, mrtvých a umírajících. Zdeňka se každých pár minut zastavovala a pila vodu ze špinavých kaluží. Otevřela dveře a usnula. "Probudil mě klíč v zámku a viděla jsem anglického důstojníka, který mi nařídil, abych se vrátila do svého bloku. Řekla jsem mu, že jestliže se tam mám vrátit, ráno budu mrtvá. "Jestliže tady nemohu zůstat, tak mě prosím zastřelte," řekla jsem. Dovolil mi zůstat a tento muž, kterého jsem už nikdy neviděla, vůbec neví, jak vděčná jsem za  tento čin lidskosti, který mi zachránil život.

Letos se Zdenka opět octla v ulicích Rokycan ve známé ulici. Šla po cestě k řece a přišla k velkému činžáku z devatenáctého století, s barokním balkónem do ulice. Naposledy se dívala těmito okny před padesáti elty.

Kdo nyní žije v jejím domě? Nemohla jít dovnitř. Namísto toho položila čtyři kameny na rozbitý schod, jako kdyby ten dům byl židovský hrob. "Co se stalo s majetkem mé rodiny? Co se stalo s úsporami mého otce?" V době transportu měla rodina našetřeno více než jeden milión korun v českých bankách. Dnes české banky odmítají pomoci lidem jako je Zdenka. Nikdy se jí nepodařilo získat zpět úspory svého otce, dům v Rokycanech ani pražské rodinné sídlo, které tolik chtěla v roce 1941 Magdalena Pfeifferová.

(Dokončení v příštím vydání Britských listů)