středa 31. prosince

O B S A H

Česká republika:

  • Pár poznámek k předsilvestrovské Tošovského vládě (JČ) Zamyšlení pro příchod Nového roku:
  • O kritickém myšlení (Karel Čapek, Hovory s TGM) Média:
  • Ještě jednou naposledy v roce 1997: MFD klesá do hlubin vulgárnosti: příklady a srovnání Velká Británie:
  • Britská policie zatkla reportérku, která zjistila, že ministrův syn prodává drogy Názory čtenářů:
  • Tvoří Tošovský starou vládu? (J.B.Akláb)
  • Dočasná vláda poskytne příležitost ke vzniku skutečně profesionální strany (Vlasta Leporská)
  • České párky (Bohumil Sládek)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • K novoročnímu zamyšlení:

    Hovory s TGM

    Karel Čapek

    (Několik vybraných myšlenek)

    Z Čapkova Doslovu:

    Jednou - bylo to v Topolčiankách - pršelo celý den. Pan prezident se svými i s hosty seděl u krbu s hořícími poleny; rád se totiž dívá do živého ohně. A jak tak běží řeč, začalo se mluvit, jak to bylo za války a kdy se kdo octl v nejhorší situaci. "Má nejhorší situace," začal pan prezident, "to bylo, když jsem za války přijel do Moskvy." A pak vypravoval, jak ho naši z revolučního Petrohradu poslali do Moskvy, tam že je klidněji. Vystoupil v Moskvě na nádraží - slyšet střílení. Jde pěšky do hotelu, ale před nádražím ho zastaví kordon vojáků, prý nelze dál, střílí se tam. Přece se dostal na náměstí, a tam se z obou stran pálí z ručnic a kulometů, na jedné straně kerenští, na druhé straně bolševici. "Jdu," vypravoval, "a přede mnou jde člověk, dá se do běhu a vklouzne do velkých vrat, která mu pootevřeli. Byl to hotel Metropol. Tož já za ním, ale zatím mně zabouchli vrata před nosem. Tluču na ně a volám: 'Co to děláte, otevřte!' 'Jste náš host?' volal na mne portýr. 'Jinak vás nemůžeme pustit, máme obsazeno!' Nechtěl jsem lhát, tož jsem na něho vykřikl: 'Nedělejte hlouposti a pusťte mne!' On se zarazil a pustil mne dovnitř." A tak dále. ...

    Ale pisatele Hovorů upoutala jedna větička: to "nechtěl jsem lhát". Střílí se na moskevském náměstí, z obou stran cvrnkají kulky o dlažbu i průčelí domů, a profesor Masaryk stojí před zavřenými vraty hotelu, kam ho nechtějí pustit. Kdyby řekl, že je tom hostem, byli by ho pustili hned; ale on ani v tu chvíli, kdy jde o život, nechce lhát.


    Aby byly napsány Hovory s TGM, k tomu chybělo mnoho. Bylo nutno pana prezidenta nutit.

    Zpravidla se ten zápas odehrával ráno v topolčianském parku. K deváté hodině vycházel pan prezident a rovnou přes louky k své oblíbené besídce na výsluní. Pisatel Hovorů měl už připraven svůj útok, obyčejně frontální. Nechal uplynout přiměřenou chvíli mlčení, a pak spustil: "Jak to vlastně bylo s tím rukopisným bojem?"

    Prezident potřásl hlavou. "Nepěkné," řekl po chvíli a začal si čistit skřipec. Pisatel čekal, co přijde dál. Pan prezident zvedl oči. "Četl jste už dnešní noviny? Všiml jste si tam toho a toho -" A pak už byla řeč o všem možném, jenom o rukopisném boji ne.

    Druhého dne si připravil pisatel jinou otázku: "A co jste dělal v devadesátých letech?"

    "Chyby," děl prezident lakonicky a tím považoval věc za odbytou.


    T.G. Masaryk rozhodně není typ mluvný; nenáleží k lidem, kteří potřebují mluvit, aby mohli myslet, kteří myslí mluvením nebo psaním. Rozenému řečníkovi se nejlíp vybavují myšlenky, když mluví, tedy z řeči samotné. Masaryk není rozený řečník. U něho je vždycky cosi jako mezera mezi myšlením a slovním projevem; vyjadřovat se mu není úlevou, ale spíš nepohodlím, neboť musí opouštět souvislost svého myšlení, překročit tu mezeru a tak říkajíc vnitřně se rozdvojit: vedle myšlení ještě mluvit, hledat slova, překládat myšlené obsahy do představ verbálních...

    Karel Čapek


    Co je pravda?

    Aha, otázka Pilátova. Prosím vás, co to je, tam ti ptáci v parku?

    Straky, pane prezidente.

    Máte lepší oči. Nejsou to holubi?

    Ne, straky.

    Víte to bezpečně?

    Vím. Už se na ně dívám chvíli a pozorně. Holubi lítají jinak.

    Tak vidíte, sám jste čekl znaky pravdy: že to víte bezpečně, protože jste se pozorně díval, a já jsem si své poznání ověřil vámi. Když mermo chcete definici pravdy, řekl bych: pravda je to, co bezpečně a kriticky víme, co je skutečnost uvědomělá. To je to celé: to, co víme, vědět bezpečně a s jistotou, aspoň s veškerou jistotou té doby dosažitelnou.

    Ke každému jednotlivému poznatku, k poznání vůbec, k pravdě vůbec docházíme myšlením. Člověk je bytost myslící, vedle vůle a citu. Myšlení: to je vnímání a představování věci - hmotných i nehmotných - skrze smysly nebo v paměti a v obraznosti, a za druhé je souzením o představovaných věcech.

    Vidíte něco bílého a černého, co se pohybuje; že to jsou straky, to už je váš soud. Pravda je v soudech, ne v představování. Posuzujeme představované věci, máme o nich své mínění, své přesvědčení. To je to plus, které z pouhé představy dělá poznatek.

    Poznatek je soud uvědomělý, soud, který vědomě usiluje o pravdu, o jistotu, a bezpečnost. Soudem vypovídáme, že v něco věříme a v co, že jsme o něčem přesvědčeni. Přesvědčení je víra zdůvodněná; říkáme, že jsme si o tom a tom jisti, jisti naprosto, že máme toho znalost bezpečnou. Jedním slovem: jistota.

    Usilovat o jistotu: to znamená dobře pozorovat to, o čem soudíme, být pozorný, být kritický. Poznání je uvědoměním kritickým. Myslit, poznávat, vědět, to znamená dobře si uvědomit, co víme a co nevíme, co jsme poznali, co neznáme, co poznat nemůžeme. Kritickost neznamená váhavost, nerozhodnost, pochybovačnost nebo skepsi. Být kritický, to je zkoumat, přezkoušet, kontrolovat, ověřovat své poznatky. To je aspoň jedno kriterion pravdy: pravda je soud, který obstál ve zkušebním ohni kritiky.

    A nejen kritiky naší. Každé vědecké poznání je podrobeno ustavičné kontrole a kritice nesčetných lidí; může být a je pořád ověřováno, korigováno nebo potvrzováno. Nepřibývá jenom poznatků, ale i metod kritických. Kritika druhých a kritika ustavičná, ta veliká součinnost v hledání pravdy, je také jedna ze záruk našeho poznání. Nemůžeme si myslet, že už máme dost poznání a samou pravdu; ale můžeme si být jisti, že se postupem věků budeme pravdě víc a víc blížit.

    Chceme vědět, musíme vědět, které poznání je platné, správné a bezpečné. Prakticky máme dvojí záruku toho, že poznáváme správně. Předně, řekl bych, záruku etickou: správnost našeho poznávání je do značné míry zaručena naší pravdivostí, opravdovostí, intelektuální poctivostí; chceme jenom pravdu, usilujeme o pravdu pořád a jsme kdykoliv ochotni uznat svůj omyl, opravit své poznatky nebo přijmout poznání lepší. Druhá záruka je rozumová: to je ta kritickost, o které jsme už mluvili; jen to budeme považovat za pravdivé, co obstálo ve zkoušce věcné a přesné kritiky, kritiky objektivní. Ale vím, že tyto praktické záruky nestačí, aby odklidily skrupule noetické (poznávací).

    Když ponoříte do vody konec hole, zdá se vám, že je zlomená; je to zrakový klam, který dostatečně korigujeme zkušeností jinou. Víme, že se zkušenost mýlívá, mýlí se smyslové i rozum; proto myslící, kritický člověk upadá ve zvláštní neklid: ví, že se může mýlit. Ptá se a musí se ptát, jsou-li věcí skutečně takové, jak je vidíme a zakoušíme svými smysly, jak si je představujeme a jak o nich soudíme. Ptá se, co jsou, jaké jsou doopravdy ty věci, a co je, jaké je naše poznávání. Je naše poznání objektivní, to jest odpovídá více méně věcem, jaké skutečně jsou? Nebo je subjektivní, to jest více méně podmíněné našimi smysly, naší zkušeností, a rozumovými schopnostmi? Co je v našich představách, soudech a poznatcích objektivní, co subjektivní?

    Pozorováním člověk shledá, že se naše smysly mýlívají, že naše zkušenost i rozum nezobrazují věci docela věrně: a dalším lepším pozorováním sebe samého si uvědomuje, že poznávací subjekt není jenom pasívní, jenom receptivní, nýbrž že činně zpracovává představy, které přijímá zvenčí. Například: mimo nás, "venku", nejsou žádné obecné pojmy, nýbrž jednotlivé, konkrétní věci; a přece bze obecných pojmů nedovedeme myslet a poznávat. To vedlo ve vývoji filozofie k mínění, že já, duch, vědomí, subjekt není zrcadlo, nýbrž něco činného, něco, co více méěn samo ze sebe vytváří naše poznatky. Naše poznání je aspoň částečně subjektivní, je výkonem našeho ducha. Ale krajní subjektivismus, to je, řekl bych, zrada filozofů, zrada vzdělanců vůbec. Člověk, který chce jednat, jednat prakticky a odpovědně, nemůže být subjektivistou. Uznávám objektivní svět. Věci mimo nás, věci, které se snažíme poznat, jsou přibližně takové, jak se jeví naší zkušenosti.

    To je ovšem tvrzení metafyzické. (Nelze to dokázat.)

    Rozumí se; ale každé jiné tvrzení je také metafyzické.

    Kde lidem nestačí jejich rozum a soudnost, musejí si najít nějakou autoritu, noeticky často dost pochybnou: chtějí mít víru a jistotu, vem kde vem. Odtud slepá víra, pověra, církevnictví; odtud - v politice - mýtická a mystická víra v kolektivní hesla. Masa, doba chce to a to, velí to a to, a basta. Pohodlná teorie také diktátorů a demagogů.

    Rozumí se, je tu třeba lišit dvojí. Kolektivní pojmy, jako národ, stát, církev, třída, duch doby jsou většině lidí příliš složité nebo spíš nepředstavitelné; musí si je zjednodušit na nějakou formuli, kterou potom považují za platný výraz toho kolektiva.

    Prostě docela primitivně antropomorfizují (polidšťují si svět, vnucují mu lidské vlastnosti), tak jako jejich předkové antropomorfizovali (polidšťovali si) nebe, přírodu a podobně.

    A ta kolektivní mystika nebývá často nic jiného než maskovaný egoismus - třeba egoismus skupiny, strany, třídy. Lidé, kteří mluví jménem národa nebo doby přičítají sobě samým ten jedině správný cit a smysl pro národ, vlast, dobu; ti druzí, hlavně ti kritičtější, podle nich toho pravého citu a smyslu nemají, jsou reakcionáři, zrádci a podobně.


    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|