CFIDS, chronický únavový syndrom, je pro mnoho lékařů u nás i ve světě stále velkou neznámou, jakýmsi "UFO". Jde jak o mechanismus nemoci (resp. příčinu), tak o schopnost CFIDS indikovat pomocí objektivních měřících metod, nezávislých na výpovědi pacienta.
Přesto však hlavně v USA několik pracovišť nezávisle na sobě sleduje možnost, že alespoň u velké části pacientů s CFIDS se na podobě nemoci podílejí některé zatím méně prozkoumané či úplně neznámé viry. Ani výzkum objektivních diagnostických metod není bez výsledků.
V dějinách medicíny by to nebylo poprvé, kdy nějaká příčina nemoci nebyla dlouho zjevná a zdála se tajemnou a nemoc sama "pochybnou" a až mnoho let potom bylo objeveno její mikroskopické agens. O různých infekčních nemocech se dlouho nevědělo, že je vyvolávají baktérie. Teprve rozvoj mikroskopie a veličiny jako Pasteur umožnily skutečné poznání charakteru těchto chorob.
U virů je celá věc komplikována ještě tím, že viry jsou vlastně kusy genetické informace, "obalené" bílkovinou. Lidská genetická informace je uložena v nukleové kyselině DNA, virová informace je tvořena jak DNA, tak další nukleovou kyselinou RNA. Celkové znalosti o virech však nejsou zdaleka úplné a nikdo vlastně neví úplně s jistotou, co všechno viry funkčně způsobují, čím vlastně jsou. Také je velmi těžké viry přímo likvidovat, na rozdíl od bakterií. Je možno jejich činnost většinou jen omezovat. S prvními zprávami o objevení specifických virových genetických sekvencí vystoupila na přelomu 80. a 90. let skupina spjatá s americkým Wistar Institute. Byli v ní zejména doktorka Elaine de Freitasová a objevitel CFIDS dr.Paul Cheney (Cheney Clinic). Konstatovali značnou korelaci mezi nemocí CFIDS a obsahem sekvencí retroviru HTLV-2 v krvi. (retrovirus je RNA virus, který se vpisuje do např. lidské DNA pomocí enzymu "reverzní transkriptáza"). Nicméně nebylo (a dosud není) jasné, zda tato korelace je příčinná či nikoliv.
Během celých 90. let až dosud zkoumají z virologického hlediska CFIDS minimálně 2 další výzkumné týmy: tým Dr. Sidney E. Grossberga, tajemníka Americké virologické společnosti a pracovníka Lékařské fakulty ve Wisconsinu a soukromé pracoviště Dr. Johna W. Martina, který vyvinul zcela novou koncepci tzv. Stealth virů.(Stealth zde můžeme přeložit jako skrytý či nezaznamenatelný, ale souvisí to i s tzv. pomalostí či nepostřehnutelností oněch virů).
Sidney Grossberg objevil v krvi další retrovirus, který byl nazván JHK. Dr. Martin objevil při biopsii z míchy a mozku různých pacientů virové sekvence, které tvoří jakýsi subvirus - jsou obsaženy v širší genetické sekvenci např. některých herpetických virů (EBV, CMV, HHV 6). Podobné či stejné virové sekvence byly objeveny v tzv. afrických zelených opicích (African Green Monkey - český přesný ekvivalent se mi nepodařilo odhalit). Co je zvláštní, je to, že některé vakcíny, kterými jsou lidé na světě běžně očkováni, jsou údajně připravovány z Afrických zelených opic!
Tyto těžko zjistitelné "Stealth" subviry se tedy asi mohou skrýt před detekcí a projít kontrolou při výrobě vakcín a sér. Dalším kaménkem do této mozaiky by mohl být tzv. "Gulf war syndrome-GWS", tedy syndrom, jímž onemocněly tisíce nejen amerických, ale i českých vojáků, poslaných v r. 1991 do války s Irákem. Tito vojáci totiž preventivně dostávali koňské dávky různých vakcín a antidot, aby byli imunní vůči možným bakteriologickým a chemickým útokům Iráku. Navíc někteří mohli být toxickými látkami zasaženi.
GWS má podobné, i když někdy daleko horší následky, než většina případů CFIDS. Podle Dr. Martina se Stealth viry uhnizďují zpravidla v nervové soustavě a v mozku, kde skryty pro běžná vyšetření přežívají dlouhá léta. Stealth viry se od "kompletních virů" liší hlavně tím, že jsou méně agresivní, ale na druhou stranu neobsahují složky, podle nichž by je mohl identifikovat a ničit i samotný imunitní systém, který tudíž v tomto případě nevytváří adekvátní protilátky. Stealth viry tedy podle této hypotézy parazitují u CFIDS v limbickém systému (L.systém je vývojově starší složka mozku, která vznikla poprvé u dinosaurů, nicméně souvisí s emociální a neurovegetativní regulací a je tedy pro člověka neméně existenčně důležitá, než novější a vyšší složky mozku) mozku člověka, což je v dobré shodě s klinickým obrazem CFIDS.
Kromě retrovirů a Stealth virů někteří výzkumníci, např. v Kanadě a ve Skotsku zkoumají nálezy tzv. enterovirů u pacientů s CFIDS. Do skupiny enterovirů patří např. virus způsobující polio (obrnu), se kteroužto chorobou je někdy dáván CFIDS do souvislosti (nikoliv zcela přímé).
Dr. Martin netvrdí, že VŠECHNY případy CFIDS (což je v podstatě jevová, fenomenologická diagnóza) jsou způsobovány Stealth viry. Na druhou stranu podle něj lze působením Stealth virů na nervový a imunitní systém vysvětlit řadu dalších nemocí, jako už zmíněný GWS, dále roztroušenou sklerózu či některé zdánlivě neurologické či dokonce zdánlivě psychiatrické nemoci.
Myslím, že posunů od jevového popisu (kterým jednoznačně tyto popisy nemocí jsou) k příčinnému vysvětlení na buněčné či molekulární bázi se už v biologii a medicíně odehrálo více, a proto i v oblasti relativně nově zkoumaných nemocí, mezi něž CFIDS patří, lze tento pohyb očekávat.
Bohužel další výzkumy zatím nepotvrdily jednoznačně, zda tyto viry skutečně způsobují CFIDS či nikoliv. Avšak nebyly ani získány informace, které by účast virů vyvrátily. Problém možná není ve spornosti virových hypotéz, ale ve špatné definici CFIDS, tedy v tzv. Holmesových kritériích, která částečně vycházejí ze subjektivních údajů pacienta. Možná tedy není divu, že objektivní měření virů a "subjektivní" definice CFIDS do sebe nezapadají.
Přidejme si k tomu ještě velmi rozdílné příznaky a průběhy CFIDS při zdánlivě stejných objektivních parametrech a "chaos" je zaručen. Možná bude třeba oblast CFIDS rozsekat podle různých laboratorních imunologických, neurologických a virologických nálezů, které lokálně mohou různé skupiny pacientů charakterizovat, avšak globálním "indikátorem" CFIDS při její dnešní neostré, mnohotvaré a "všeobjímající" definici být nemohou.
Co ovšem může být globálním indikátorem většiny případů CFIDS, jsou metody Computerové tomografie, které zobrazují některé abnormality mozku, hlavně při dynamickém zatěžování pacienta.
Špatné prokrvení(průtok krve)a špatný metabolismus mozku je vidět nejlépe při metodě SPECT (Single photon emission computer tomography)nebo PET (Positron emission tomography). Tyto metody totiž dobře odlišují CFIDS od různých typů depresí či zdravých stavů. Problémem je, že v Čechách zrovna těchto přístrojů je velmi málo. Běžnější metody jako Nukleární Magnetická Rezonance či Rentgenová počítačová tomografie nejsou dostatečně spolehlivé pro tento účel.
Lepší výsledky u NMR byly dosaženy při kombinace této metody s tzv. SQUIDovými detektory. Této metodě se říká anglicky MSI (Magnetic Source Image). Mnoho případů CFIDS je také charakterizováno přebuzenou imunitní reakcí (odchylky v oblasti T-lymfocytů, interleukinů, cytokinů a interferonů), ovšem neví se, je-li za tím vším nějaký virus, či imunitní systém pracuje takříkajíc nesmyslně a "naprázdno" proti neexistujícímu protivníkovi. Řada odborníků, i českých, považuje za významné poruchy mitochondrií, buněčných továren na energii, které je možno při CFIDS pozorovat u buněk svalů a nervů.
ZÁVĚREM: Ačkoliv oblast CFIDS nedává zatím příliš jasné odpovědi ohledně (virových či jiných) příčin choroby a ohledně objektivních diagnostických nálezů, nedá se říct, že by zde panovalo úplné temno. To, že se těmto problémům věnuje mnoho odborníků v USA, Velké Británii, Kanadě i jinde, ukazuje, že v této oblasti existuje mnoho indicií a stop, než aby mohly být ignorovány. Bohužel tyto nálezy vyžadují nejmodernější přístrojovou techniku a další rozvoj a aplikaci hlavně molekulární a buněčné biologie, genetiky, imunologie a virologie, což při krizové situaci české medicíny a vědy vůbec (dané finanční krizí celé společnosti) nevypadá pro české pacienty zrovna nejlépe.
Osobně si myslím, že jedině tudy vede cesta k diagnostice a léčbě CFIDS, nikoliv přes různé "senzibily", pracující zcela intuitivně, nepřesně a bez přístrojů, eventuálně s přístroji, jejichž funkce je pochybná a neprověřená (EAV). To je ale již jiná kapitola.
CFIDS je tedy výzvou současné medicíně v tom, že vyžaduje velmi přesné a vyspělé metody, které zatím ani zdaleka nepatří k běžnému standardu (nejen) našich ordinací. Pokud medicína tuto výzvu přijme, učiní velký krok vpřed v poznání toho, jak člověk (ne)funguje.
Podle různých lékařských zdrojů z Internetu a databáze MEDLINE zpracoval Pavel Vachtl.
(Mám momentálně skoro 5 plných disket anglických lékařských a pacientských materiálů o CFIDS, které mohu každému, kdo bude mít zájem, zadarmo zkopírovat.)
