Vybírám některé další Klausovy komunistické výrazy:

Myšlenkový obsah Klausova článku je jednoduchoučký. Kéž by byl svět takto prostý. Všechno bude v pořádku, aplikujeme-li volné tržní principy. Ti, kdo namítají, že situace je možná trochu složitější, jsou etatisté, opilí svou intelektuální výlučností. Snad by už měl Klaus jít do penze a v klidu si někde hrát tenis.

Jan Čulík

Polistopadové příběhy - příběh ideový, a proto dlouhodobý

Lidové noviny, sobota 17. ledna 1998

Námi samými i okolním světem byl celý náš polistopadový vývoj chápán do značné míry oprávněně - jako souboj s komunismem v nás i mimo nás. První otázkou, kterou si klademe, je proto určitě to, jak úspěšně jsme se s komunismem utkali, ale druhou, neméně důležitou, je to, zda vlastně celou tuto dobu nešlo o souboj s něčím úplně jiným. Při diskusi prvního tématu si dovolím učinit jeden velmi nepopulární, ale o to důležitější vstupní předpoklad: komunismus nebyl poražen, spíše se svou slabostí rozložil sám. Vím samozřejmě dobře, že to mnoho lidí nebude rádo slyšet, protože mají - v čase navíc narůstající - pocit, že k pádu komunismu leccos sami přidali. Budou mít pravdu, ale podle mého názoru to nebylo to hlavní. Komunistické instituce, charakterizující jeho viditelnou stránku, jsme změnili poměrně snadno. V lepším případě k tomu stačila pouhá liberalizace a deregulace (zrušení nejrůznějších zákazů, příkazů a kontrol) ve sféře politické a ekonomické, ve složitějším případě to chtělo přeměnu původních institucí, nejlépe i jejich privatizaci (v širokém slova smyslu), což už vyžaduje delší čas a je pro jakýkoli stát, respektive jeho jednotlivé představitele, úkolem nesmírně obtížným (a nevděčným). I po transformaci institucí a formálních pravidel nám zde zůstali lidé, se vším, co v nich bylo. Leckomu se zdá, že hlavní exponenti komunismu byli potrestáni málo, a proto se se sametovostí listopadové revoluce nemohou dodnes smířit. Nevím. Nechci příliš spekulovat o vyšších patrech či principech adekvátnosti zločinu a trestu, šlo-li o čin zavedení a udržování totalitního režimu (na rozdíl od daleko jednodušší oblasti individuálních, tedy zcela konkrétních trestných činů), ale opravdu nevěřím, že by nám jiné řešení oné věčné Dostojevského otázky výrazně napomohlo v řešení transformačního problému samého, při konstituování nového, chcete-li kapitalistického, společenského systému. Nevím, zda se nám podařilo dostatečně oddělit psychologii starého a nového, zda jsme uspěli v popření falešného (a fiktivního) komunistického rovnostářství a ve vypořádání se se závistí, která u nás (ale asi i jinde) představuje hlavní zdroj antikapitalistického myšlení, zda už mezi námi převládl životní postoj, že se opravdu začíná od každého z nás, a že proto není možné žít na úkor (a účet) někoho jiného. Opravdu nevím. To se samozřejmě týká jak těch, kteří svobodu zneužívají, tak těch, kteří jise všemi jejími důsledky - nechtějí přijmout. Mám ale silný pocit, že toto už není onen původní souboj s komunismem, že se spíše jedná o souboj s lidskou přirozeností a s návyky a zvyklostmi, které se vždy rády přizpůsobí měkčímu, nenáročnému pro středí. Vždy jsem však věřil, že přitvrzování okolního prostředí naší existence povede k rychlé změně chování (a jsem přesvědčen, že k ní přiměřeně vedlo!). Právě tímto můstkem se dostávám ke svému druhému avizovanému tématu. Nemyslím si, že byl u nás hlavní polistopadový střet veden mezi přesvědčenými liberály a stoupenci marxistické či komunistické ideologie. Polistopadový ideový střet byl - mimo jiné díky absenci přesvědčených marxistů - veden mezi liberály na straně jedné a nejrůznějšími etatisty, technokraty, elitáři, moralisty na straně druhé. Tváře jejich čelných exponentů se sice v různých chvílích naší nedávné historie výrazně obměňovaly, ale podstata jejich názorů zůstávala stejná. Byla jí nedůvěra ve svobodu, v sílu a jednání svobodného jedince, v trh, v autonomní společenské mechanismy (tedy mechanismy neorganizované), v moudrost obyčejných lidí, a naopak jejich důvěra v oprávněnost jejich výsadní pozice, v jejich nadřazenost, v jejich intelektuální převahu, v jejich svobodu (spíše pravomoc) říkat a dělat cokoliv. Nedávno jsem si četl pojednání o liberalismu ve Španělsku (kde ostatně toto slovo v osmnáctém století vzniklo) a o jednom známém mysliteli první poloviny tohoto století se tam říkalo, že je spíše a free thinker (volnomyšlenkář, či snad výstižněji nekonzistentní myslitel) než a thinker of freedom (myslitel o svobodě, zastánce svobody). Zdá se mi, že to platí nejen ve Španělsku. Nejvěrnějším ztělesněním těchto postojů byli nejprve ideologové Občanského fóra a Občanského hnutí (vzpomeňme si, že v jednu chvíli dokonce zakládali tzv. Liberální klub, i když bylo zřejmé, že byl pro ně liberalismus jen jednou z forem elitářství). To platilo jen do voleb roku 1992. S příchodem M. Zemana do sociální demokracie začal tuto elitářskoetatistickou kartu (kdosi správně parafrázoval Marxe výrokem etatismus je opium elit ) hrát dominantně právě on - s tím, že ji uměl mimo řádně dobře hrát i pro neelitu , pro ty, kteří nechtějí přitvrzené prostředí kapitalismu, pro ty, kteří radši než do práce chodí na odborářské demonstrace. Právě v tomto smyslu je a vždycky byl nejsilnějším protivníkem. Lidovější (protože koneckonců za stranu lidovou) variantu těchto postojů předvádí zejména J. Lux, kterému tolik potřebnou nadřazenost dodává jeho církevní zázemí. A nad tím vším se klene celých osm let se neměnící postoj Václava Havla, který nechtěl nikdy a nechce ani teď jak trh, tak klasickou politiku a politické strany a který věří, že se dá vládnout humanistickými apely, že se dá měnit lidská přirozenost vnějším moralizováním, že se problémy řeší svoláváním veřejných celosvětových konferencí o třetím tisíciletí i neveřejných, velmi výběrových i vybíraných pátečních diskusních kroužků. Jsem přesvědčen, že právě o toto se jednalo oněch osm let. Určitě jsem o všech těchto věcech mluvil a psal i dříve, ale asi ne tak jednoznačně a otevřeně. Bylo k tomu dost důvodů. Před několika dny jsem dostal hezký dopis z Kalifornie od Miltona Friedmana, ve kterém mi psal, že má velmi smíšený pocit z mé demise, ale že v tomto tmavém mraku vidí stříbrný záblesk, kterým je to, že budu mít volnost říkat svůj názor na důležité věci, aniž bych musel dělat nutné, ale komplikace přinášející kompromisy se svými zásadami. Snad má pravdu.

Václav Klaus - Předseda ODS.

Václav Klaus