Britské listy

Toto je historie dvou rozšiřování. Jedno, rozšiřování Evropské unie, se nyní zrovna oslavuje v Londýně. Oslavování se jmenuje Evropská konference. Je to důstojné cvičení v provozování setkání na nejvyšší úrovni, i když jaksi nemá zrovna smysl. Konference totiž byla zorganizována, ve snaze povzbudit znechucené Turecko, které se neustále uchází o vstup do EU a je neustále odmítáno. Ale když byla žádost Turecka loni v prosinci znovu odmítnuta, Turecko se urazilo, a tak na nynější konferenci, která byla zorganizována pro ně, vůbec nevyslalo zástupce. (...)

Nevadí. "Konference sama je hlavním bodem programu, nikoliv její obsah", mohlo by být oficiálním heslem v Londýně. A uprostřed luxusních, zlacených interiérů Lancaster House, kdo by snad chtěl nesouhlasit? Rozšiřování Evropské unie na východ bude dlouhý a monumentálně složitý úkol. Ale bezpochyby je to Dobrá Věc, je to čin historické spravedlnosti, seštrikovat znovu kontinent, který nepřirozeně rozdělila studená válka.

Zároveň ale dochází ve vzdálenosti 5000 kilometrů - téměř naprosto bez povšimnutí celého světa - k jinému rozšiřování. Severoatlantické společenství přijímá Polsko, Českou republiku a Maďarsko. Schvalování tohoto procesu prochází tiše a hladce americkým Kongresem. Různé podvýbory ho už požehnaly, v podstatě rozšíření NATO odkývaly, a plénum Senátu možná bude o rozšíření hlasovat za několik dní. A toto je, jak se říká, skutečně velmi závažné rozhodnutí. Tony Blair přislíbil, že se o věci bude snad ještě před letními prázdninami hlasovat v Dolní sněmovně. Ale jestliže Amerika věc schválí, nečekejte, že ostatních 15 členů aliance se proti tomu bude bouřit. Jak odlišné je rozšiřování NATO od rozšiřování Evropské unie: tak jednoduché, tak rychlé, a přitom tak naprosto pochybené.

Jasné je, že co se stalo, už se nemůže odestát. NATO přislíbilo na madridské vrcholné schůzce loni v červenci, že přijme tři visegrádské země v roce 1999, a těžko může tento svůj slib porušit. Avšak argumenty proti rozšiřování NATO do střední Evropy mezitím spíše nabyly na vážnosti. Je nyní zřejmější než kdy předtím, že byl povoz postaven před koně: bylo rozhodnuto, že se Severoatlantické společenství má rozšířit, nebylo však vůbec dosud určeno, jakému účelu má NATO sloužit, poté, co hrozba, která vyvolala jeho vznik, už neexistuje. Avšak země, která tuto hrozbu vyvolávala, dosud existuje. A odlišným způsobem než donedávna na této zemi nyní záleží, stejně jako kdy předtím.

Je sice pravda, že Sovětský svaz a studená válka už neexistuje. Rusko ztratilo své vnitřní i vnější impérium a je pravda, že je zoufale slabé a jeho armáda je v rozkladu. Rusko není schopno stát se svým sousedům hospodářskou ani vojenskou hrozbou - v tom smyslu, jak se takovým hrozbám obyčejně rozumí - a nebude schopno být takovou hrozbou po dlouhé roky, pravděpodobně i po celá desetiletí.

V krátkodobé perspektivě však vyvolává nebezpečí právě tato slabost Ruska. V dlouhodobé perspektivě není pro nás důležitější nic jiného, a to ani rozšíření Evropské unie na Východ, než vytvoření stabilního demokratického Ruska. Z obou hledisek rozšíření NATO do střední Evropy situaci zhoršuje.

Pravidlem číslo jedna úspěšné diplomacie je rozumět mysli svého protějšku a nedělat nic, co ho ponižuje. Velmi důležité pro pochopení Ruska je nutnost přijmout jeho "defenzívní paranoiu". Vykládejte to bývalým "socialistickým spojencům" Ruska v bývalém Varšavském paktu. Naprosto to odmítnou. Logicky se to jistě zdá absurdní, že největší země na světě, která dosud vlastní největší jaderný arzenál, se bojí jakéhosi zahraničního "obklíčení". Avšak jak lehké by byly mezinárodní vztahy, kdyby se řídilo chování států čistě jen logikou.

Rusové - a to alespoň mocné nacionalistické skupiny, silně nepřátelské západnímu pojmu demokracie - velmi rádi zastávají názor, že proti nim celý svět připravuje spiknutí. Poláci, Češi a Maďaři považují vstup do NATO konec konců za ochranu před ruskou invazí. Ze svého konce dalekohledu však vidí Moskva jen jednotky starých nepřátel, jak se plíží stále blíž k západním hranicím Ruska. Ve svém nynějším stavu slabosti bylo Rusko donuceno přijmout rozšíření NATO bez dramatičtějších protestů. Ale měřítkem postojů Ruska jsou daleko více jeho činy, nikoliv jeho slova.

Navzdory jeho nynějším obtížím (nebo přesněji, právě kvůli nim) není možno Rusko ignorovat. Vezměte si tvrdou měnu. Rusko má vždycky nedostatek západní měny, a nejlépe ji vydělává prodejem zbraní. Z toho vyplývá naprosto pochopitelná touha Moskvy udržovat dobré styky s bývalými i potenciálními budoucími zákazníky jako je Írán či Irák, ať si o tom myslí Spojené státy cokoliv.

Washingtonu ani Londýnu přitom bohužel vůbec nedošlo, že urychlené rozšiřování NATO mohlo být využito k tomu, aby Rusko vyvinulo větší tlak na Saddáma Husajna - což je v každém případě v současnosti daleko důležitější záležitost pro zájmy Západu, než nějaké vzdáleně možné bezpečnostní nebezpečí pro několik zemí ve střední Evropě, k němuž stejně nedojde po mnoho let. Nebo si vezměte Kosovo, kde ruský odpor - Rusové mají právo veta v Radě bezpečnosti - podstatně oslabuje účinnost sankcí proti Slobodanu Miloševičovi.

A pak ještě existuje ona maličkost kontroly jaderného zbrojení. Kontrola zbrojení: cožpak to už nezastaralo pádem komunismu? Zdaleka ne. Kvůli NATO odmítá ruský parlament schválit smlouvu Start II, podle níž by se měl o polovinu snížit počet ruských jaderných zbraní. Jinými slovy, Rusové kvůli rozšiřování NATO do střední Evropy odmítají o padesát procent zlikvidovat své jaderné zbraně, které mohou skončit v nežádoucích rukou. Kvůli NATO je méně pravděpodobné, že Moskva požádá Spojené státy, aby Rusku pomohly omezovat šíření jaderných zbraní, ať už jde o materiál, technologii, nebo o samotné jaderné vědce. Toto jsou důsledky rozhodnutí učinit z Ruska outsidera. Existují dobré důvody, proč Evropská unie nechce přijmout mezi své členy Turecko a cena, kterou za to zaplatíme, bude asi jen malá. V případě NATO a Ruska jsou však důvody zcela nepřesvědčivé a cena za to, co jsme učinili, bude možná strašlivě vysoká.