Kosovo
Poznámky z jednoho londýnského semináře o tom, co dnes skutečně rozděluje Evropu
Na Škole pro slovanská a východoevropská studia Londýnské univerzity se konala diskuse kolem kulatého stolu o Kosovu. Přítomno bylo asi 150 osob. U kulatého stolu neseděli jen nudní univerzitní učitelé, ale také diplomaté a aktivisté, kteří se podílejí na tom, o co v Kosovu jde.
V debatě promluvili albánský velvyslanec v Londýně, ředitel londýnského střediska Krize v Kosovu (je to lobbovací iniciativa), zpravodajové BBC, činitel z britského ministerstva zahraničních věcí a bývalý britský velvyslanec v Bělehradě. Je nutno přiznat, že byla debata poněkud jednostranná, protože pozvaní zástupci Srbska účast odmítli. Nicméně to nevadilo, aby z rozhovoru vznikla ostrá hádka.
Je pravda, že všichni v místnosti souhlasili, že situace v Kosovu je zoufalá. Všichni se také shodli, že je hlavním problémem neústupnost Bělehradu. Všichni, kdo vůbec otevřeli pusu, hovořili o shodách mezi Bosnou v roce 1990-1991 a dnešním Kosovem. Přesto však došlo k dramatickému sporu a někteří účastníci diskuse nakonec odešli uraženě.
Od samého začátku, jak mluvčí jeden po druhém argumentovali, bylo zaseto sémě neshod. Tomuto pozorovateli bylo jasné, že se obě strany připravují na ostrou kontroverzi v čase vyhrazeném otázkám.
K hlavnímu sporu došlo mezi příslušníky skupiny, kterou lze nejlépe charakterizovat jako postmoderní, kosmopolitní skupinu, skládající se z některých univerzitních učitelů a z členů západních diplomatických sborů. Tito lidé hodnotili situaci v Kosovu racionálně, z hlediska mezinárodního práva. Zejména zdůrazňovali nenarušitelnost hranic. Povšimli si, že vzniká precedent pro případy jako je Čína a Tibet, Rusko a Litevsko, nebo dokonce Maďarsko a Rumunsko a Slovensko. Snažili se vysvětlit, že to, jak na kosovskou krizi zareaguje mezinárodní společenství, bude mít všeobecný dopad, jehož vliv bude daleko větší než pouze v Kosovu. Pokusili se vysvětlit, že Rusko a Čína, protože mají zástupce v Radě bezpečnosti, mají v těchto věcech obrovský vliv a jsou znepokojeny, aby nevznikl žádný precedent, který by v budoucnosti mohl poškodit jejich zájmy. Krátce řečeno, tito západní diplomaté byli stoprocentně racionální.
Jejich řešením bylo, že by obyvatelé z Kosova měli buď zahájit rozhovory s Bělehradem (rozhovory, které v současnosti bojkotují) a že by měli dopustit, aby se tyto rozhovory dostaly do slepé uličky, což se velmi pravděpodobně stane v důsledku Miloševičovy neústupnosti. Pak budou moci diplomaté říci svým neochotným protějškům v styčné skupině a v Radě bezpečnosti, že vyčerpali možnost rozhovorů, a bude načase zahájit drastičtější akce.
Na druhé straně argumentu stáli ten večer samotní obyvatelé Kosova, albánští a kosovští diplomaté a studentští aktivisté, kteří viděli problém emotivněji. Byli svědky toho, jak jejich přátelé a příbuzní umírají strašlivou smrtí, a tak se daleko méně zajímali o podrobnosti mezinárodního práva. Jejich argumenty však šly dál a nakonec bylo slyšet i radikálné nacionalistické hlasy. Člověk má dojem, že neustálé skandování srbských nacionalistických hesel za posledních (alespoň) 15 - 20 let spolu s nezájmem mezinárodního společenství o tento problém (trvající dlouhá desetiletí) způsobilo, že tito lidé přijali to, co lze charakterizovat jedině jako "velkoalbánský" či "velkokosovský" názor na svět.
Kosované neviděli důvodu, proč by měli s Bělehradem zasednout u téhož vyjednavacího stolu, protože by je u toho stolu nepodpořila žádná síla. Vlastně by nebylo zaručeno ani bezpečí vyjednavačů. Proto se rozhodli pokračovat v bojkotu rozhovorů a požadovali okamžitý vojenský zásah Západu.
Nejenže nedošlo mezi oběma stranami vůbec k dohodě, ale skoro vůbec nehovořily týmž jazykem. Jak hovořili příslušníci kosovské skupiny o "tisíciletí kosovské existence", "dlouho předtím, než přišli Srbové", bylo úplně jasně vidět, jak to západní diplomatický sbor vůbec neposlouchá. Žádné argumenty, které používají výrazů "náš národ" a "my" v kmenovém smyslu, neučinily na západní diplomaty vůbec žádný dojem. Pro "racionální" skupinu se toto nacionalistické výrazivo prostě jevilo zastaralé. Jeden západní diplomat to dokonce rychle nazval "myšlením devatenáctého století".
Zástupce britského ministerstva zahraničních věcí prostě jen vždycky nesouhlasně potřásl hlavou a civěl do země, pokaždé, když Kosované začali hovořit ohnivě nacionalistickým způsobem a obviňovali Západ, že neví nic "o historii našeho lidu".
Zcela souhlasím, že takovýto jazyk by měl být v roce 1998 považován za zastaralý, ale také vím, že ten jazyk dodnes používá v mnoha zemích mnoho lidí. Během hlučné diskuse jsem se nemohl pomoci: říkal jsem si: vždyť ale přece představitelé "mezinárodního společenství" musejí pochopit, že tyto nacionalistické postoje dosud existují v mnoha částech světa. Jim a mně se mohou zdát zastaralé, ale pro Kosovany jsou zcela zjevně tyto postoje velmi živé a aktuální. Svět se neosvobodil natolik od národnostního sentimentu, jak si myslíme. Zdálo se ale, že západní diplomaté žijí v jakémsi světě bez nacionalismu, který dosud neexistuje.
Mají-li Srbové a Kosované dojít vůbec kdy k trvalému porozumění, mezi Kosovany a představiteli "mezinárodního společenství" bude muset být nalezena společná řeč. Západní diplomaté si budou muset uvědomit, že existuje mnoho lidí, kteří uvažují etnicko-nacionalisticky, ať už si Západ myslí, že jsou tyto představy zastaralé. A Kosované budou muset trochu omezit svůj radikální nacionalismus, anebo se alespoň naučit trochu pozměnit svůj způsob vyjadřování, aby to bylo pro západní diplomaty přijatelné.
Kosované musejí pochopit, že na Západě nikoho nezajímá "albánský národ" a jeho "tisíciletá existence před příchodem Srbů". Musejí pochopit, že pro racionální západní diplomaty to zní jako pošetilé staromódní nesmysly. Samozřejmě, diplomaté nemusejí být každodenními svědky násilné a absurdní smrti lidí, kteří mluví jako oni a žijí v domech jako oni v zemi, která se velmi podobá zemi, v níž vyrostli - takže je pro západní diplomaty lehké kosovské emoce bagatelizovat. Kosované budou muset tohleto pochopit, pokud mají na mezinárodní scéně získat pro svou věc spojence.
Není přece zapotřebí hovořit o době před tisíci lety anebo využívat zastaralého postoje z devatenáctého století. Argument, že jsou v současnosti hromadně zabíjeni lidé, by měl být pro obě strany dostatečným důvodem, aby se spojily a rázně zasáhly proti Miloševičovi.
Samozřejmě, tento konflikt mezi "racionálními" internacionalisty a "emocionálními" nacionalisty je otázka, která se vůbec netýká jen dnešního Kosova.
Je to v podstatě základní konflikt vlastní totožnosti, který definuje dnešní Evropu a širší evropskou debatu. Někteří lidé v Evropě hovoří jako nacionalisté o "velkém X-ku", útočí proti "cizincům" na ulicích, zakládají své pojetí občanství na "pokrevních" svazcích, anebo, jako v některých francouzských komunitách pod vlivem Le Penových lidí, platí "čistokrevným francouzským ženám", aby byly doma a plodily děti.
Tito lidé si budou muset uvědomit, že vzniká nový svět. Jiní lidé, skuteční optimisté, se totgiž považují za občany "globální vesnice" a chtějí vytvořit novou Evropu a odstranit národní totožnost. Členové této skupiny si musejí dávat pozor, aby nespěchali do budoucnosti příliš rychle a aby neuvěřili, že takový svět už existuje.
Tak jako si nacionalisté musejí uvědomit, že se Evropa sjednocuje, evropští idealisté se musejí vyrovnat se skutečností, že lidé nezmění své pojetí vlastní totožnosti tak rychle a tak lehce, jak by to ti idealisté chtěli.
19.3.1998
