Vzdělanci v dnešní České republice
Jan Čulík
Předneseno 15. října 1995 na shromáždění českých intelektuálů v klášteře Teplá.
Chtěl bych předeslat, že to, o čem tu budu hovořit, neříkám pouze svým jménem. Je to mimo jiné výsledek rozhovorů s Ivanem Kytkou, donedávna zpravodajem ČTK ve Velké Británii a nyní londýnským reportérem České televize a dr. Ondřejem Hausenblasem z pražské filozofické fakulty.
Významný vliv malých časopisů v Americe - proč ne v ČR?
Ve Spojených státech existuje celá řada intelektuálních časopisů, které mají relativně velmi malý náklad, debata, která v nich probíhá, je však v ohnisku zájmu čelných amerických politiků. Tak například začátkem devadesátých let byla ve světě nejdiskutovanějším námětem teze historika Francise Fukuyamy, autora článku Konec historie. Článek vyšel v malém intelektuálním časopise jménem The National Interest, Národní zájem. Časopis vznikl v roce 1985 a má ve Spojených státech s téměř dvěma sty milióny obyvatel náklad pouhých deset tisíc výtisků. Fukuyama v článku předložil veřejnosti tezi, nyní už překonanou, že s pádem komunismu skončila dlouhodobá historická válka idejí mezi liberalismem a totalitarismem a že vítězství liberální demokracie se rovná dosažení konečného cíle historie. Fukuyamova článku si v roce 1989 povšiml Peter Tarnoff, tehdejší předseda americké vládní Rady pro zahraniční vztahy. Tarnoff pak napsal v americkém deníku New York Times, že Fukuyamův článek’ položil základy vládní doktríny prezidenta Bushe. To byl docela úspěch pro šestnáctistránkový článek amerického intelektuála, otištěný ve skoro neznámém časopise, jehož náklad tehdy nedosahoval ani 6000 výtisků. V roce 1988 obdržel šéfredaktor levicového židovského časopisu Tikkun, který se kromě politiky zabývá různými druhy mystického učení, dopis od Billa Clintona, v němž mu budoucí americký prezident děkoval: “Pomohl jste mi vyjasnit některé myšlenky." Podnětné nové ideje převzala z časopisu Tikkun například i Hilary Clintonová.
Neokonzervativní měsíčník Commentary má náklad jen 30 000 výtisků. Čtou ho vzdělanci ve Washingtonu a v New Yorku. Koncem sedmdesátých let varoval časopis Commentary opakovaně před nebezpečím sovětské expanze. Tohoto varování si povšiml Ronald Reagan a učinil boj proti sovětské expanzi hlavním tématem své předvolební kampaně.
Intelektuální, pravicový týdeník New Republic vyvolal nedávno ve Spojených státech obrovskou veřejnou debatu, když otiskl teorii Charlese Murrayho, podle níž jsou běloši inteligentnější než černoši.
Američtí politikové berou malé americké intelektuální časopisy vážně. Je to prý tím, že se v moderním, bouřlivě se technologicky rozvíjejícím a rychle se měnícím světě dostala americká kultura a politika do stavu nejistoty. V posledních několika desetiletích bylo v Americe postupně zpochybněno všechno, co kdysi Američané považovali za skálopevné, neměnné hodnoty. Intelektuální nejistota je ve Spojených státech dnes velmi hluboká. Přitom Američané stále hledají nové podněty, neboť dosud věří, že je třeba neustále zkoušet nové myšlenky.
Myšlenková nejistota v Čechách
V Čechách vládne dnes také myšlenková nejistota, anebo naopak - u některých lidí - až příliš velká myšlenková sebejistota, daná izolovaností od světové debaty o nejaktuálnějších otázkách. Zajímavě se zde včera hovořilo o občanské společnosti. Kdosi však poznamenal, že debata zdá se probíhá bez napojení na mezinárodní debatu o těchto otázkách. Není-li v českých knihovnách nejnovější zahraniční literatura na toto téma, myslím, že by velmi mohla pomoci počítačová síť Internet. Opatřete si software Netscape. Na Internetu jsou desítky tisíc debatních debatních stránek, určitě také politologické. Dále jsou tam katalogy světových knihoven. Prostřednictvím Internetu by bylo možno zapojit české intelektuály do celosvětové debaty o otázkách, o nichž uvažují dosud izolovaně v Čechách.
Snad nejdůležitější jsou rychle se měnící životní podmínky pod vlivem bouřlivé technologické revoluce, která ve smršťujícím se světě otřásá veškerými dosavadními jistotami, hospodářskými, politickými i kulturními. Veřejný diskurs v Čechách však byl ale víceméně umlčen a nahrazen zjednodušenou, agresívní řečí reklamy a primitivní, schematické konzumní zábavy.
Už jsem se tu jednou zmínil o tom, že si podle mého názoru vypěstovala intelektuálská “hlava" českého národa, nezávislí disidenti doma i v exilu, hlava, kterou za totality uměle od národa izoloval komunistický režim, zcela jiné hodnoty a zásady, než jakými se posléze řídilo tělo národa, skládající se z obyčejných lidí. Bezhlavé tělo národa, bez styku s intelektuální hlavou, slepě odešlo jinam. Podlehlo konzumním pseudohodnotám, které byly o to atraktivnější, že jim nebylo možno za komunismu holdovat zcela volně. Za komunismu se lidé museli vzdát své dospělosti, samostatného, rozumného rozhodování jako zralí jedinci. Naplnili své životy různými náhražkovými, vlastně dětskými činnostmi.
Po pádu komunismu zavládla v Čechách demokracie. Rozhodoval hlas většiny, tedy hlas bezhlavého těla národa. Tělo národa intelektuální elitu pohltilo.
Komunismu úspěšně znemožňoval veřejnou intelektuální debatu na důležitá společenská témata. Takovou debatu totiž nejen zakazoval, ale zároveň agresívně útočil na samou podstatu jazyka. Komunismus negoval jazyk. Vyprázdnil slova, která bývala jasnými, konkrétními, srozumitelnými pojmy a nahradil je bezobsažnými propagandistickými výrazy totalitního newspeaku. Tímto dědictvím trpíme v Čechách dodnes. Lidé - zvlášť to platí o českých politicích - se dodneška neumějí nebo nechtějí vyjadřovat jasně, stručně, pádně a konkrétně. Někteří politikové se ovšem uchylují ke kamuflujícím, prázdným frázím záměrně. Člověku někdy připadá, že se programově vracejí k mlžnému jazyku komunistických mocipánů. Veřejnost - především inteligence - by jim to neměla trpět. Obyčejní lidé umějí velmi dobře vycítit, kdy čelný politik ve sdělovacích prostředcích bezobsažně mlátí slámu. Vrátí mu to vyjádřením nedůvěry ve volbách.
Práce s učiteli ve školách ukázala, že většinou ani učitelé neumějí napsat na kus papíru, co vlastně od školství chtějí a co očekávají, že jejich vlastní práce dá dětem, které učí. Proč nikdo dodnes neukazuje ve školách dětem, jak se jasně a konkrétně vyjadřovat?
Proč byli v dnešní české společnosti vzdělanci zatlačeni na okraj? Někteří lidé, třeba Eva Kantůrková ve své knížce Památník, to vysvětlujetím, že po volbách v roce 1992 se vedrali do veřejného života arogantní a průrazní podnikatelští gruendeři s ostrými lokty, a že slušní lidé - tedy nezávislí čeští intelektuálové - těmto agresívním jedincům ustoupili.
Jenže ono to bylo ještě trochu jinak. Čeští intelektuálové si po roce 1989 mylně ztotožnili s demokracií Občanské hnutí a později Klausovu vládní koalici. Domnívali se, že budou-li kritizovat vládní politiku, poškodí tím křehkou květinku mladé demokracie a budou tak nahrávat komunistům. Neuvědomili si paradoxně, že právě takový vstřícný postoj je pozůstatkem komunismu. Mohli se poučit třeba z americké či britské demokracie, že podstatou zralé demokracie je sebevědomá, systematická a kritická kontrola, jíž občané průběžně podrobují všechny kroky, které dělá vláda, složená z dočasně zvolených zástupců občanů. Protože měli Češi v minulosti velmi špatnou zkušenost s ideologií, nechali si mnozí lidé vnutit názor, že totiž neexistují obecně platné morální a etické hodnoty a že může vládnout jen pragmatický relativismus, určovaný volnými tržními principy. Tento názor převládl s ničivou silou v české společnosti, potácející se od komunismu v morálním a civilizačním vakuu. Přispělo k tomu i tom, že intelektuálové byli po pádu komunismu jako většina národa dezorientováni - rozklad totality je zastihl nepřipravené a pasívní.
Uplynulo však od pádu komunismu už skoro šest let a je skutečně načase, aby čeští vzdělanci začali aktivně usilovat o převzetí čelné nezávislé role v národě, která jim v civilizované zemi přísluší. Je to jejich povinností, i když nechtějí bojovat o pozice s neskrupulózními lidmi s ostrými lokty.
Hlas českých intelektuálů by měl být nad chaosem a relativistickým, konzumním zmatkem který dnes v české společnosti vládne, trvale slyšet jako klidný, jasný, nezávislý a srozumitelný tón. Myslím tím, že je třeba důrazné a hrdé nezávislosti vzdělanců. Vzpomeňte na kontroverzi na kongresu Penklubu mezi Timothy Gartonem Ashem a Václavem Klausem. Pravdu měl pravicový komentátor Timothy Garton Ash. Každý politik se snaží ve svůj prospěch získat moc. Jeho účelovým argumentům není možno důvěřovat. Proto má společnost nezávislé intelektuály, aby výroky politiků podrobovali věcné kritice a korigovali je.
Je nutno šířit v české společnosti tytéž hodnoty, které se v ní disidenti snažili šířít za komunismu. Je stále zapotřebí zdůrazňovat nesmírný význam základních a neměnných etických zásad, a vysoké profesionality a poměřovat jimi chování veřejných činitelů. Je životně důležité vyvolávat věcnou, konkrétní, informovanou a srozumitelnou veřejnou debatu ke všem aktuálním otázkám. K tomu je třeba hledat aktivně pomoc v zahraničí. Je nutno studovat, jakým způsobem se daný problém řeší v jiných zemích a o těchto řešeních v Čechách informovat. Česká republika nežije sama na izolované planetě. Mimochodem, je zcela zjevné, že obyčejní lidé jsou na poslouchání klidného, jasného, nezávislého a srozumitelného hlasu intelektuálů připraveni. Mate a dezorientuje je, že ho dosud neslyší. Mlčící čeští intelektuálové tak mají velký dluh vůči své společnosti.
Školství a sdělovací prostředky - dvě nejdůležitější odvětví
Dvě nejdůležitější odvětví, jejichž řádné fungování je životně nutné pro zdárnou existenci každé demokracie, jsou sdělovací prostředky a školství. Sdělovací prostředky umožňují ve fungující demokracii národu nezbytnou sebeanalýzu, školství pomáhá mladým lidem, aby dokázali nové myšlenky a podněty dobře pochopit a utvořit si na ně samostatný názor. Školství a sdělovací prostředky jsou pro národ nástroje řeči. V České republice je tento nástroj ochromen, takže systematická veřejná debata o klíčových otázkách národního zájmu neprobíhá.
Svobodu tisku sice v České republice zaručuje ústava, avšak přitom neexistují efektivní konkrétní záruky, které by umožňovaly, aby novináři psali skutečně svobodně. Mnozí se asi pozastaví nad tím, řeknu-li, že v Čechách v mnohých sdělovacích prostředcích vládne i dnes cenzura, ale je to tak. Často je to autocenzura nevzdělaných novinářů.
Česká republika má zákon na ochranu státu. Tento zákon obsahuje příliš mlhavé formulace, které omezují práci českých novinářů. V důsledku jeho mlhavosti si může státní byrokracie dle libosti sama definovat, co je ve veřejném zájmu a co nikoliv. Když novinář objeví porušení ústavy či Listiny práv a svobod, státní byrokracie mu zakáže případ zveřejnit, poukazem na mlhavé formulace zákona na ochranu státu. Čtrnáct českých novinářů bylo v poslední době obžalováno za pátrací žurnalismus, a to proto, že jsou zájmy českého státu definovány v zákoně příliš volně.
Soňa Pechová, novinářka z České televize, odvysílala program o korupci na jedné české vojenské správě. Místo, aby jí ministerstvo obrany poděkovalo, zahájilo proti ní trestní stíhání za “podvracení autority státu a pomlouvání státní instituce". To, že šest let po revoluci používá státní úřad v České republice takovéto komunistické rétoriky, je znepokojující. Dokazuje to, že státní úřady dosud v Čechách nechápou pojem demokracie, který vyžaduje, aby občané činnost státní byrokracie neustále kontrolovali. Pojem demokracie předpokládá pátrací činnost nezávislých novinářů. Sdělovací prostředky v zavedené demokracii musejí určovat politikům agendu. Není tomu naopak, že by měli novináři chodit na vládní tiskové konference a tam opisovat, bez kritického zhodnocení, do jim řeknou ministři.
Mnoho politiků v České republice používá na svou obranu ustanovení občanského zákoníku, která ochraňují soukromí českých občanů před příliš dotěrným žurnalismem. Politikové tvrdí, že se novináři snaží vyšetřovat jejich soukromé záležitosti. Skrývají tak chyby, kterých se dopustili jako veřejné osobnosti.
Čeští novináři varují, že připravovaný tiskový zákon omezuje jejich činnost více než komunistický tiskový zákon z roku 1966. Veřejná debata o návrhu nového tiskového zákona je zmatená, neprofesionální a nedůstojná. Navrhovaný zákon opět nabízí jen mlhavé záruky. Zákon je chybně formulován. Vládní informace mají například podle tohoto zákona poskytovat novinářům "oficiální tiskoví mluvčí". České zákony však neznají žádnou takovouto funkci. Kromě toho, oficiální tiskoví mluvčí českých ministerstev jsou často až směšně naivní a neprofesionální, a jsou velmi zřídka k zastižení. Proč o těchto skutečnostech nepíší čeští intelektuálové do novin s velkým nákladem a nemluví o nich v rozhlase a v televizi denně? Pokud vás do novin či do televize nechtějí pustit, usilujte o přístup do sdělovacích prostředků koordinovaně. Zveřejněte jako skupina českých vzdělanců, které noviny či která televize vám odmítla poskytnout prostor. Prosazujte své názory tak, aby byly ve veřejnosti slyšeny. Na to máte právo. Je to vaší povinností.
Většina českých sdělovacích prostředků podporuje českou vládní koalici. To je především proto, že mnoho novinářů za komunismu pracovalo pro totalitní režim, a tak má potřebu se očistit. Kromě toho vznikli mladí, údajně pravicoví nadšenci, kteří mají jen dosti malý rozhled. Mnozí novináři přijali pseudopravicovou ideologii, která má mnoho přežívajících komunistických rysů. Tím, že novináři řádně nevědí, jak funguje zavedená demokracie a tržní hospodářství, že totiž existují v první řadě ve prospěch obyčejných lidí, diskreditují v očích mnoha českých občanů pluralitní kapitalismus západního typu, založený na aktivních občanských společnostech.
Destruktivní vliv televize Nova
Velmi záporný vliv má domnívám se na občanské vědomí, narušené a ochromené za komunismu zejména v osmdesátých letech, agresívně bulvární televize Nova. Televize Nova dostala vysílací licenci za příslib, že bude plnit 31 velmi přísných kulturních podmínek, vyvozených v podstatě z vysoce kvalitní televizní praxe ve Velké Británii. Proč nepožadují čeští intelektuálové dodržování těchto podmínek a proč o tom nepíší každý den, je-li pravda, že Nova tyto licenční podmínky porušuje?
Podle informací od novinářů z televize Nova bylo otevřeně řečeno na vnitřních redakčních schůzích, že zájmy televize Nova jsou spojeny se zájmy vládnoucí české koalice, a proto bude Nova českou vládu podporovat. V redakci se prý běžně vyvíjí nepřímý nátlak, aby televizní rozhovory s představiteli opozice vyznívaly pro tyto politiky nepříznivě. Skutečnost, že Nova nabídla v předvolebním období pravidelné páteční pětiminutovky Václavu Klausovi, jen šéfovi jedné české politické strany a nikoliv představitelům jiných politických stran, je důkazem, že televize Nova skutečně opustila princip politické objektivity a nezávislosti a vrací se ke komunistickým praktikám. Například v britské demokracii by něco takového nebylo možné, Pro čeští intelektuálové proti tomuto útoku na základní demokratické principy neprotestují tak dlouho, dokud situace nebude napravena?
Televize Nova agresívně tlačí český novinářský standard směrem k bulváru.Její šéfové tvrdí nepravdivě svým redaktorům, že směřování k bulváru je dnes v televizním vysílání celosvětový trend. Zakazují jim, aby připravovali hloubkové, investigativní analýzy. Zpravodajství prý musí být povrchní, založené čistě na tom, co se událo během posledních čtyřiadvaceti hodin, mají to být jen takzvané "výkřiky ze dne", pokud možno s erotickým či násilným podtextem. Jak mi řekl jeden novinář z televize Nova: "Traverza mé trpělivosti praskla, když jsem nedávno viděl první, hlavní zprávu dne v našich televizních novinách na Nově v 19.30. Jakýsi sexuální exhibicionista ohrožoval v obchodě prodavačku. První, nejdůležitější zprávou Televizních novin na Nově byl interview s touto ženou, která v záběru říkala: 'Odhalil se, onanoval a pak se ke mně blížil k pultu. A na pultě vyvrcholil.'"
Namítnu-li něco proti zhoubnému etosu, který do společnosti, jejíž civilizační hodnoty byly už rozkolísány komunismem, přináší televize Nova, je mi v Čechách řečeno, že je to soukromá televize a může si vysílat, co chce. To není pravda. Televize má dnes na společnost obrovský vliv a i komerční vysílání je v civilizovaných zemích podřízeno přísným standardům. Jeho dodržování by čeští vzdělanci měl v zájmu národa vyžadovat.
Kritické otázky jsou nevítané
Pádné kritické otázky, běžně kladené politikům v západních zemích, jsou podle svědectví českých novinářů v Praze dnes v podstatě nepřípustné. "Zeptáte-li se ministra na něco na tiskové konferenci kriticky konkrétně a přímo, vládne tam taková atmosféra, že jste okamžitě označen za extrémistu," řekl mi jeden novinář.
Zažil jsem to na vlastní kůži. Po běžně, západním způsobem vedeném rozhovoru, natočeném s Josefem Zielencem pro Českou televizi, kdy jsem nedopustil, aby Zieleniec dlouze a frázovitě odbíhal od tématu, pak přiběhl celý rudý jeho tiskový mluvčí. Vyčetl mi: "Vy jste přerušoval pana ministra!" V kontextu zavedených anglosaských demokracií je tato poznámka směšná. Jak mi v minulých dnech řekl jeden poslanec českého parlamentu, vládnoucí politikové si skutečně ani neuvědomují, jak rychle se na půdě sněmovny vracejí k některým komunistickým praktikám. Kdyby britská vláda privatizovala tak klíčový podnik, jakým je český Chemapol, v Dolní sněmovně by se k tomu konala několikadenní debata, při níž by poslanci přinášeli názory vlastních odborníků k danému tématu. V českém parlamentě se však o závažných vládních rozhodnutích vůbec nediskutuje. Před časem přednesl premiér Klaus zprávu o stavu státu. Pro západní demokracie naprosto nemyslitelným způsobem si vládní většina v parlamentě odhlasovala, že se k tomuto projevu nebude konat debata.
Česká veřejnoprávní televize také často projevuje provládní zaujetí. I jí chybí smysl pro objektivitu a nezávislost, jaké důsledně projevuje například britská televize BBC. Někteří reportéři veřejnoprávní televize v debatách na obrazovce nepřípustně zaujímají přímo provládní postoj.
Čelní čeští politikové neváhají z titulu své moci novináře a občany vydírat. Děje se to jakoby nezávazně a žertem, jenže protože žert pochází od člověka, který má velkou moc, podvědomě ho lidé berou vážně. Premiér Klaus se v minulých dnech při návštěvě českého velvyslanectví v Londýně "žertovně" vyjádřil, že by vyslanectví mělo těm svým pracovníkům, kteří budou v nadcházejících volbách hlasovat pro ODS, povolit cestu do Prahy, aby odvolili na místě. Ty pracovníky, kteří hodlají volit sociální demokraty, by vedení velvyslanectví do Prahy nemělo pustit. Nedovedu si představit, že by něco takového, třeba i jen žertem, řekl na zahraničním vyslanectví jeho pracovníkům britský premiér John Major. Letos na jaře jsem odvysílal na rádiu Alfa půlhodinový dokumentární program, dokazující na záznamech nahrávek telefonních rozhovorů nepříliš efektivní práci mluvčího ministerstva průmyslu a obchodu Kamila Čermáka. Ministr Vladimír Dlouhý pak jednomu redaktorovi Radia Alfa řekl, že doufá, že už se mnou Radio Alfa rozvázalo spolupráci.
České vysílání Svobodné Evropy, které financuje americký Kongres, bylo donedávna dobré kvality a stavělo českým novinářům laťku značně vysoko. Avšak na jaře 1994 bylo české vysílání RSE odděleno od rozhlasové stanice Svobodná Evropa - Svoboda a byla z něho vytvořena samostatná firma, s vlastním omezeným rozpočtem jen do konce září 1995. Nové stanici přitom nebyly poskytnuty dlouhodobější existenční záruky, a tedy ani žádné záruky novinářské nezávislosti. V důsledku existenční nejistoty nechtějí někteří pracovníci české stanice RSE vysílat nezávislejší a kritičtější analýzy. Podle mé osobní zkušenosti je nyní v české svobodné Evropě zejména nevítané systematičtější srovnávání konkrétních rysů života v britské demokracii s českou praxí. .Na celou řadu témat není dnes ani ve Svobodné Evropě možné psát. Například nebylo v poslední době možné informovat, že ani britský premiér John Major, ani americký prezident Clinton nesmějí v době, kdy zastávají veřejný úřad, přijímat soukromé honoráře za veřejná vystoupení, protože by se to považovalo za neetické. Premiér Klaus totiž vydělal na honorářích za veřejná vystoupení podle informací v parlamentě přístupných veřejnosti za poslední rok přibližně milión korun.
Pokud bude česká Svobodná Evropa dále existovat v symbióze s Českým rozhlasem, existence nové stanice nebude mít smyslu, jestliže nebude práce jejich redaktorů chráněna jasnými, vynutitelnými zárukami novinářské nezávislosti. Měla by vzniknout v Čechách organizace, která by systematicky, konkrétní, každodenní prací, hájila svobodu projevu ve sdělovacích prostředcích a k níž by se novináři mohli bez obav odvolávat, když se dostanou do situace, že je jejich práce potlačována.
Je celá řada námětů, o nichž by se mělo v České republice systematičtěji debatovat, na něž však odmítla článkem upozornit celá řada listů. Špatnou zkušenost jsem učinil - a to nejen já - s Lidovými novinami, s Mladou frontou Dnes, s Hospodářskými novinami, s týdeníkem Respekt, s týdeníkem Reflex. Uzavřeme-li se však předem před novými, podnětnými či nezvyklými myšlenkami, nezamená to, že si jako národu škodíme? Konstatuje-li předsedkyně Obce spisovatelů, že jediné noviny, kte by jí dnes otiskly článek, je Rudé právo, nebo tedy Právo, ale že tam psát nechce, je to dalším znepokojujícím rysem nynějšího českého veřejného života. Existuje přece v Čechách mnoho dosud stranou odsunutých, schopných a slušných lidí, kterým vadí, jakým směrem se v zemi vydává vývoj společenského etosu. Neměli by se sjednotit a začít společně prosazovat nový standard?
Pasivita českých vzdělanců
Potíž je, že čeští intelektuálové jsou zvyklí na pasitivu. Nezávislí, disidentští vzdělanci nemohli za komunismu své myšlenky "prodávat na otevřeném trhu". Byl o ně zájem, a intelektuálové byli zvyklí, že lidé chodí za nimi. Český intelektuál se dodnes domnívá, že jeho úkolem je nanejvýš knihu napsat, a že se musí veřejnost sama snaži si knihu najít. Tak tomu ale už v Čechách nikdy nebude. V zájmu národa se musejí intelektuálové začít sami prosazovat, a to srozumitelným, přístupným způsobem.
Za první republiky bývalo zvykem, že význační spisovatelé jako Karel Čapek pěstovali denní publicistiku a snažili se tím pozvedávat kulturní a politickou úroveň národa. Na to dnešní intelektuálové zdá se zcela rezignovali. Prostor ve sdělovacích prostředcích uvolňují nezkušeným a nevzdělaným novinářským elévům. Intelektuál však má povinnost sloužit tímto způsobem své obci.
České školství nepěstuje hrdé kulturní povědomí
Velmi problematická je situace v českém školství. Hrozné je, že se bohatá a vynikající česká kulturní a literární tradice v českém školství skoro vůbec neodráží a efektivně se nevyučuje. V Glasgowě se u nás občas shromažďují české au pairs, dívky kolem dvaadvaceti let, většinou se středoškolským vzděláním, které v Británii hlídají děti. Šokuji je namátkou otázkami, jestli třeba četli Máchův Máj anebo jestli vědí, kdo je Ludvík Vaculík. Zatím jsem ještě nenašel žádnou mladou českou dívku, která by o Ludvíku Vaculíkovi někdy vůbec slyšela. Jednu českou au pair jsem minulý týden doslova ohromil delší citací z Intermezza z Máchova Máje. Byla to taky středoškolačka. Něco tak krásného prý v životě neslyšela. Nedovedla určit, kdo to napsal. Ovšem samozřejmě věděla, že se Mácha narodil v roce 1810 a zemřel šestadvacetiletý při hašení požáru. V českých školách se v hodinách literatury memorují seznamy jmen a dat. Samotné knížky se nečtou. Slavná česká literární tradice k mladým lidem ve škole vůbec nedoléhá, a že by na ni reagovali s nadšením, kdyby jim o ní někdo zajímavě řekl. Co kdyby některá pražská rocková rozhlasová stanice místo planého tlachání mezi hudebními skladbami četla básně z překypující pokladnice české poezie? Jak kultivující vliv by to mělo na mladou generaci. V londýnském metru jsou vylepovány vedle reklam i krátké klasické básně anglických autorů za posledních deset století. Má to obrovský ohlas. Tiskem vydané antologie těchto básní se nedávno rychle prodalo sto tisíc výtisků. Proč se něco podobného nepokusí zorganizovat čeští intelektuálové?
Ve Velké Británii probíhá neustále v seriózních denících a týdenících velmi rozsáhlá debata o přítomnosti a budoucnosti školství. Britové totiž dobře vědí, že jde o jednu z jendůležitějších společenských oblastí, která rozhodne, jestli bude národ v budoucnosti společenstvím hrdých, vzdělaných a hospodářsky úspěšných lidí, anebo národem nedovzdělaných slouhů, ekonomicky podřízených jiným mocnostem.
Čeští intelektuálové by měli především podnítit ve sdělovacích prostředcích obdobnou debatu. Měli by společně uvažovat, co konkrétně by se mělo podniknout pro zlepšení úrovně škol. Intelektuálové by měl být závažnými hlasy ve veřejné debatě o tom, jaký by měl být absolvent střední školy, co to vlastně znamená být dospělý a vzdělaný maturant.
Skutečnost, že existuje vynikající česká kultura a literatura, ale mladá generace o ní téměř neví, protože se o ní ve škole buď neučí nebo se o ní učí špatně, je do nebe volající. Jak můžete, čeští intelektuálové, v tváří v tvář této šokující situaci zůstávat v nečinnosti. Jaký smysl má dělat vědeckou práci, psát uměleckou literaturu, vydávat příručky, když se k mladým generacím nedostanou. Loni na podzim se v Praze konala konference o nezávislé literatuře po pěti letech. Sborník, který z konference vzešel, a že je velmi významný, se pokud vím dosud ani řádně nedostal do škol. Jeho náklad by ani nestačil k tomu, aby si ho pořídila každá česká škola, ačkoliv by měla.
Diskutujme o situaci ve školství
¨
Čeští vzdělanci by se měli soustředit na získávání zpětné vazby ze školství. Proveďte rozsáhlejší průzkum mezi čerstvými maturanty o tom, co vlastně vědí o moderní české literatue a jejím, tak důležitém mravním etosu. Pokud se ukáže, že nevědí nic, a většinu těchto knih vůbec nečetli, mělo by se jít po linii zpětné vazby dál, důrazně zjišťovat u učitelů, proč se jejich práce míjí účinkem, a doporučovat a okamžitě zkoušet způsoby nápravy.
Dostal jsem do ruky právě vyšlou souhrnnou zprávu o činnosti britské nadace Středo a východoevropský publikační projekt, která po dlouhou řadu let pomáhala financovat vydávání nezávislé literatury pro komunistické země. Zpráva o nynější situaci české literatury v této knize začíná slovy: "V létě 1994 dostali studenti české literatury na Glasgow University seznam asi pětadvaceti děl českých literárních klasiků. Bylo jim uloženo, aby si tyto základní literární texty koupili během návštěvy v České republice. Všichni studenti se vrátili s prázdnýma rukama. Ani jedna kniha na seznamu nebyla k mání v knihkupectvích v Praze, ani v žádných jiných českých městech."
Pro civilizovanou středoevropskou zemi je to naprosto šokující situace. V normálních zemích jsou v knihkupectvích základní literární díla trvale k mání vždycky. Průběžně se dotiskují. Je nemyslitelné, abyste vešli do knihkupectví v Londýně a nemohli si tam kdykoliv koupit základní díla Charlese Dickense, Kingsleyho Amise anebo Grahama Greena. Co se stalo s českou kulturou, že vzdělanci netrvají na tom, že hlasitě nekřičí ve všech sdělovacích prostředcích, že i v Čechách musejí být v knikhupectvích permanentně k dispozici nejdůležitější díla české literatury? Jimi totiž žije duše národa. Nežije ze seriálu Dallas, ten ji ničí.
Nebát se a nekrást
Povinností českých vzdělanců je, aby stejně jako za komunismu i nadále pevně prosazovali základní morální hodnoty a masarykovský imperativ Nebát se a nekrást. Mělo by se to dělat zcela konkrétní, každodenní praxí. Vzpomeňte, že se Masaryk nebál aktivně vstoupit do hilsneriády a vystoupit proti všem na obranu pravdy. Právě takových akcí je dnes nejsilněji zapotřebí od vzdělaných lidí. Na materiálu skandálů, o nichž se dosud vyskytují jen povrchní informace ve sdělovacích prostředcích, by měli vzdělanci zkoumat, s intelektuálním a etickým nadhledem, kde je pravda. Pravda spočívá v diskursu o jejím hledání. Hledání samo by zpochybnilo postkomunistickou ideologii, která se začíná v Čechách etablovat a ochromuje společenskou debatu. Intelektuál se přece musí ptát. Vzdělanci by měli pozdvihovat sami sebe i svoje okolí tázáním, co pro nás znamená třeba Líznerova aféra, nebo scéna, kdy si v parlamentě nafackují poslanci. Proč nikdo třeba otevřeně systematicky nenapíše, že když už nic jiného, násilí, které vidíme každodenně v televizi, je odporné. Nemusíme diskutovat o tom, zda je či není škodlivé. Je hnusné.
Mluvme nešroubovaně a jasně
Vzdělanci by se měli držet základních konkrétních vjemů o skutečnosti, a neměli by ubíhat do abstraktních diskusí. Kvalitní britský veřejnoprávní televizní okruh BBC 1 má pokornou, velmi demokratickou zásadu, že i ty nejsložitější politické problémy musejí být na obrazovce prezentovány takovým jazykem, kterému by dokázalo porozumět i dvanáctileté dítě. Ubíhání do abstraktního či příliš odborného jazyka je při této práci arogantní neukázněnost. Vzdělancovou první zásadou by mělo být zamyslet se, jak sdělit myšlenku co nejjednodušeji. Proč se při předpovědi počasí v Čechách složitě mluví o srážkách, které se pohybují nad naše území, když se v jiných zemích jednoduše v televizi říká, "Zítra bude pršet?"
Myšlenka, dosti obecně rozšířená mezi českými vzdělanci, že abstraktně složitý, odborný popis každodenní skutečnosti zkvalitňuje kulturní povědomí národa, je zcestná. Mimo jiné i proto, že obyčejní lidé se pak chybně snaží abstraktní vyjadřování sami napodobovat v mylném domnění, že jde o kultivovaný jazyk. Je zapotřebí zcela vyměnit měřítka. Známkou kultivovanosti není míra abstrakce, ale míra vnitří myšlenkové logičnosti, jasnosti a srozumitelnosti. V Čechách se však dosud nepovažuje - jako jinde ve světě - za důležitou demokratickou kulturní hodnotu jednoduše vyjádřená složitá myšlenka. To je ale přece základem všeho.
Cílem budoucího vzdělance ve školách by nemělo být naučit se matoucí a nepřehledný takzvaně intelektuálský jazyk, ale naopak zvládnout schopnost jasně myslet i o složitých záležitostech. Úsilí o jasné a srozumitelné vyjadřování by mělo být na prvním místě snah českých intelektuálů.
Networking a synergie - je to už v bibli
Jiná důležitá věc. Lidi by se měli dát dohromady. Společně totiž zcela zjevně dosáhnou víc, než když se budou jednotlivě snažit o cokoli, v rozhádané a atomizované společnosti, vydané na pospas agresivní, pokleslé morálce a kultuře. Moderní americký výraz pro společnou práci je networking, vytváření sítí spřízněných lidí, kteří společně usilují o něco dobrého a rozdělují si práci mezi sebou. Zajímavé je, že to velmi dobře fungovalo v českém kulturním exilu. Networking ovšem není plané vysedávání po kavárnách. je nutno se zbavit strachu z plánování, který v nás vypěstoval komunismus. Životem nelze procházet bezhlavě bez strategie. Čekat jen na to, co se v tržních podmínkách spontánně vyskytne. Inteligentní lidé plánují a připravují, co budou dělat. To se týká na Západě každé univerzitní katedry, i toho i toho nejmenšího podniku. Američané dokáží dovést systém spolupráce odborníků za účelem realizace určitého cíle pod hlavičkou networking k naprosté dokonalosti. To, že v Čechách komunisté zdiskreditovali nejen slovo “plánování", ale i samotný pojem, je pro Českou republiku velkým handikapem. Cituji dr. Ondřeje Hausenblase z pražské filozofické fakulty: “Intelektuálno nevzniká kouřením a nytím v neurčitých polohách. Vzniká cílevědomým přemýšlením o strategii, u redaktora literárního časopisu například o tom, jak udržet noviny, aby člověk nepřišel o zaměstnání." Když se dají lidé dohromady a společně pracují za určitým cílem, dokáží spolu daleko víc než jednotlivě. Vzniká takzvaná synergie. Píše se o tom vlastně už v bibli: “Kde se dva nebo tři sejdete ve jménu mém, tam jsem s vámi."
Čeští intelektuálové by měli aktivně napravovat pojmy, které lidem ukradl a zdiskreditoval komunismus. Je třeba zjistit, která slova byla zničena, a co to pro život společnosti znamená. Nedá-li se v současnosti v Čechách použít výraz “plánovat" a vzniká chaos, nedá-li se “angažovanost", jak vyjádříme, že někdo s velkým emocionálním zaujetím usiluje o realizaci určitého cíle?
Vzdělanci by měli články na všechna tato témata systematicky protlačovat do deníků s velkým nákladem. Proč by měly být nutně deníky s velkým nákladem jen hloupé? Nevěřím, že kdyby se o to lidé zde systematicky, koordinovaně pokoušeli, že by neuspěli. Proč nezásobujete denní listy množstvím článků na závažná témata? Mezi ně patří právě zejména kultivace jazyka. Spisovatelé by měli pořád veřejně poukazovat na články, které je urážejí. Především jde o ty výroky, které jsou myšlenkově lživé, a ničivě působí na etický standard národa.
Argument: "My už jsme to všechno napsali, ať si to lidé najdou," neobstojí. V zájmu osvěty je nutno důležité věci znovu a znovu opakovat. Kromě toho, dorůstají nové generace, jejichž příslušníci jsou tabula rasa.
Vzdělanci by měli vystupovat v rozhlase. Za první republiky se přednášky intelektuálů zbožně poslouchaly. Dnes by se složitá témata měla lidem v rozhlase znovu zprostředkovávat, ale komunikativní, přístupnou formou. Mělo by se i víc mluvit o spisovatelově dílně. Vysvětlovat lidem, jak vzniká inteligentní text. Rozdíl mezi pokleslým jazykem novin, který denně čtou milióny lidí, a jazykem nejlepších autorů moderní české literatury, je obrovský.
Za vším tímto existují určité cíle, které je zapotřebí si jasně definovat. Nejde jen o tom, že je nutno říci, v jaké je český národ společenské situaci, že je jeho hlava nemocná a že ty malé její části, které ještě řádně fungují, by měly usilovat o celkovou nápravu. Jde i o to, říct si jasně, že nemoc existuje. Abychom se totiž my, součásti hlavy, která je nemocná, necítili nemocí poníženi nebo poškozeni, tak tvrdíme, že hlava nemocná není a že se nemusí nic dělat.
Hovoří-li se o nápravě, lidé si často myslí, že jde o jakési buď obrozenecké nebo socialistické úsilí. Měli bychom si uvědomit, že náprava vzniká především soustředěním většího množství jasných informací o problému, které však musejí být v podobě, která je přístupná, a to nejen mým vrstevníkům. Shakespeare napsal skvělá dramata, která dokážou zaujmout i nejprostšího diváka. Čeští intelektuálové by měli dbát, aby jejich sdělení byla srozumitelná i pro ty lidi, kteří se teprve dobírají do jejich kavárny. Není pravda, že se v Čechách lidé neradi učí. Rádi se učí, což je vidět na velkém odbytu nejrůznějších encyklopedií a faktografických příruček - takových seriózních příruček je v Čechách v porovnání se západními zeměmi stále ještě velmi málo. Další důležitý úkol pro české vzdělance.
Celé úsilí českých intelektuálů by mělo dvě roviny. Jedna bud zřejmě náhodná, nesystematické, volné šíření myšlenek do krajiny, a tomu bude pravděpodobně nakloněna většina intelektuálů. e zřejmě náhodná, nesystematické, volné šíření myšlenek do krajiny, a tomu bude pravděpodobně nakloněna většina intelektuálů. Měla by však zároveň existovai i linie zcela cílevědomá, kde by se právě používalo americké metody networking.
Úkoly, které stojí před českými vzdělanci, jsou složité a je jich mnoho. Bylo by záhodno předem si určit žebříček priorit. Říci si například: letos budeme ve škole s dětmi probírat třeba vzájemné služby. Podám tašku, podržím dveře, nabídnu pomoc s těžkým úkolem. Až příští rok budeme probírat třeba “neohroženost ve veřejné debatě". Všechno je v Čechách chabé. Nelze zlepšovat všechno najednou, protože to je nad lidské síly. Proto by asi stálo za to, vytvořit network českých intelektuálů na základě žebříčku postupně probíraných priorit. V tomto směru si připravili katolíci pro svou církev velmi podnětný plán, takzvané desetiletí duchovní obrody. Každý rok je v tomto náboženském plánu věnován jednomu tématu. Tím, že se plán jedním tématem zabývá dlouho, lidé tu problematiku zažijí a dostanou ji do sebe. Obdobný plán by si zřejmě měli vypracovat pro duchovní obrodu českého národa i čeští intelektuálové. To není žádná ideologie. A nemělo by se otálet. Čas letí.
12. října 1995
Jan Čulík
