Přehlídka tyranů
John Sweeney, Observer, 5. dubna 1998
Překládám tento článek ze včerejšího Observeru, protože má velmi silnou souvislost s nedávným incidentem v Liberci, kde někteří členové tamější Technické univerzity (a bylo jim většinou pod třicet!) protestovali, když se někdo odvážil namítnout, že během návštěvy velvyslance komunistické Číny se mu mělo energicky připomenout, že útlak Tibeťanů i Číňanů samotných je nepřípustný. JČ)
V Londýně se konala vrcholná schůzka nejvyšších evropských a asijských představitelů. Kam se ale poděla lidská práva?
Ve složce tiskových informací, rozdávané reportérům akreditovaným na schůzce Europe-Asia, která se právě konala v Londýně, byla ze záhadných důvodů i Všeobecná deklarace lidských práv. V preambuli k deklaraci se praví: "Je nutné, nemá-li být člověk nucen, jako poslední možnost, vzbouřit se proti tyranii a útlaku, aby byla lidská práva chráněna zákonem."
To se snad nemyslí vážně!
1. dubna, v den, kdy se po celém světě pořádají aprílové žertíky, byla v londýnské hodovní síni Guildhall uspořádána recepce na počest jeho excelence Žu Rong Žiho, ministerského předsedy Čínské lidové republiky.
Limuzíny majestátně předjely na náměstí před budovou Guildhall, elegantní, černé lesklé totemy moci, zatímco čínští tajní policisté šeptali do mobilních telefonů. Byli plni napětí. Venku, nikoliv na dohled, ale na doslech, byla skupina demonstrantů, požadující osvobození Tibetu. Skandovali, co se dalo očekávat.
Mezi účastníky recepce a mezi demonstranty byl krutý kontrast. Hodovníci ve frontě do Guildhallu byli bez výjimky nudní muži ve večerních oblecích. Demonstranti byli mladí a krásní a zábavní a senzačně hluční. Hvězdou protestu byl pětiletý tibetský chlapec z londýnské čtvrti Haringey v národním kostýmu, který si vyrobil vlastní plakát a volal dokonalým londýnským přízvukem cockney "Osvoboďte Tibet!"
A limuzíny, v nichž seděli vedoucí představitelé našich politických a hospodářských systémů, jely kolem.
Limuzíny se zastavovaly jedna po druhé a postupně zvracely další a další kolaboranty s čínskou tyranií: tu vystoupil bývalý labouristický ministerský předseda Lord Callaghan, támhle zase bývalý ministr financí Margaret Thatcherové Lord Prior, za chvíli zase bývalý konzervativní ministerský předseda Sir Edward Heath. Heath vypadal obřadně a nevyzpytatelně, jako velká nafukovací figurína předsedy Mao, nafouknutá na dvojnásob své přirozené velikosti a těsně před explozí v hnusné cucky.
Blýskavě předjel Rolls Royce s poznávací značkou "LMO" a vystoupila postava ze středověku. Starosta londýnské City (Lord Mayor of the City of London) vypadá normálně jako nudný muž v šedivém obleku, tentokrát měl na sobě středověký londýnský kostým.
A pak začali hlučet demonstranti zvlášť silně a čínští tajní policisté zvlášť znervózněli. Přijelo deset limuzín s mohutným doprovodem policistů na motocyklech. Otevřely se dveře nejmajestátnější a nejdelší limuzíny a vylezl z ní morální trpaslík. Žu, říkají pozorovatelé Číny, je prý modernizátor, který se nepodílel na masakru na náměstí Nebeského míru. Ale rozdrcení studentů tanky neodsoudil.
Tady se neoslavovala zákonnost, oslavovala se vláda určitých mužů. Na jídelním lístku nebyla lidská práva, ale velké peníze. Pro třetího nejvlivnějšího muže v komunistické hierarchii připravila londýnská metropole tak neobyčejně pochlebující podívanou, že by to potěšilo středověkého tyrana. Nejrůznější londýnští hodnostáři vyjadřovali úctu člověku, který vládne prostřednictvím korupce a strachu. Že je prý Británie sympatickou zemí? To je jen hrubý aprílový vtip!
Ta vrcholná schůzka se měla jmenovat TYRANI, TO JE NAŠE!! Po celém Londýně se odehrávaly podobné viněty, když jím hladce projížděla v limuzínách za okny z kouřového skla celá jatka řezníků. A ve velké dálce bylo slyšet hluk krachujících ekonomik.
Momentky: přijel turistický autobus, z něho vystoupil kancléř Kohl a čekající dav se dal do zpěvu: Happy Birthday, všechno nejlepší k narozeninám! V obrovském prázdném prostoru bylo na stovkách televizních obrazovek vidět, jak premiér Blair navzájem představuje světové vůdce. Místo psacích stolů - bylo to neobratné - dostali velcí muži z Evropy a z Asie křesla s jedním velkým opěradlem pro ruku.
Když se posadili, vypadali jako pololidé. Napůl připomínali zdegenerované kraby z moře nedaleko jaderné elektrárny v Sellafieldu. V popředí máchali jedním velkým klepetem.
Tony Blair udělal vtip. Kohl vypadal, že mu chybí masitá svačina. Jeden asijský diktátor - už si nevzpomínám na jeho jméno - vypadal, jako by chtěl sníst k obědu disidenta. A pak televizní obrazovky zčernaly a nabídly nám tiskovou informaci Alistaira Campbella, tiskového tajemníka Tonyho Blaira.
Campbell byl ve formě. Vyzařovalo z něho pro světový tisk tak silné pohrdání, že kdyby se to převedlo v elektrický proud, dokázalo by to pohánět město Coventry až do roku 2000.
"Zmínil se však někdo vůbec na této vrcholné schůzce o pojmech jako je 'demokracie'a 'lidská práva'?" zeptal jsem se.
"Ano. Jestliže počkáš, až ostatní odejdou, a vezmeš si kravatu, Sweeney, tak ti o tom řeknu."
V zájmu objektivity je nutno dodat, že jsem se z nezávislého zdroje dověděl, že premiér Tony Blair hovořil podrobně se Žuem o lidských právech. Jak důrazné ty rozhovory byly a jak ovlivněny byly obavami Západu, že se nynější hospodářská nestabilita Asie brzo promění v politickou nestabilitu, to je otevřená otázka.
Na jiném místě pracoval japonský tiskový tajemník, japonská verze Alistaira Campbella. Charakterizoval hospodářský kolaps asijských tygrů jako "ekonomickou situaci, která je delikátní".
Člověk uvažuje, jestli celá vrcholná schůzka a celé toto předvádění nahé moci není nic jiného, než obrovský podvod, aprílový vtip, jehož obětí se stávají občané Evropy i Asie. Když se na to díváte zblízka, vůbec to na vás nedělá dojem.
Minulý čtvrtek se v londýnském Middle Temple Hall konalo něco, co naopak na člověka dělalo velký dojem: byla to schůze Medical Foundation for the Care of the Victims of Torture, Lékařské nadace pro péči pro oběti mučení. Místnost byla plná lidí až k prasknutí. Ne, nebyli to vedoucí světoví politikové, ale byli to aristokraté ducha: bejrútský rukojmí John McCarthy, herečka Julie Stevensonová, která přečetla krásně verše Osipa Mandelštama (ruského básníka, který zahynul ve Stalinových koncentračních táborech) a zakladatelka nadace Helena Bamberová, která se starala, když jí bylo devatenáct, o vězně, kteří přežili Belsen, a od té doby neustále čelí zlu. Ale největší dojem na mě udělal malý, hubený Afričan v levném šedivém obleku. Raphael Wiseman je nigerijský pastor, který byl krutě mučen - bez jakéhokoliv důvodu.
Hovořil o tom, že se cítil tak strašlivě, že chtěl spáchat sebevraždu. Ale začal bojovat proti svému zoufalství a přežil. Líčil, jak přecházel jednoho dne v Londýně přes ulici nedaleko Clapham Common, když viděl, jak jakýsi muž bije ženu a dvě děti.
"Nemám rád mučení," řekl Raphael, "tak jsem tomu učinil přítrž. A o tři týdny později jsem dostal děkovný dopis od policie."
Sál seděl mlčky a přemýšlel o tom, čím vším Raphael prošel, a jakou měl odvahu, když zachránil onu ženu. To skutečně na člověka dělalo dojem.
A pak jsme všichni začali tleskat.
