O českézaprdlosti
Nic tak člověku nepomůže v náhledu na vlastní národ, než když navštíví národ jiný. Nemyslím tím dovolenou s cestovní kanceláří u moře, kde se na vás všichni tváří hezky, protože to mají v popisu práce a víceméně jsou za to placeni. Jedete-li do Španělska, setkáte se s místními lidmi většinou v několika krámcích, a asi si o nich neuděláte zrovna tu správnou představu, jako kdybyste s nimi měli jednat např. pracovně.
To se přihodilo mně, když jsem odejel pracovně do Los Angeles na Spring Internet World. Už dopředu se mi dostalo varování od dvou mých kamarádek, jež působily v Anglii jedna studijně, druhá jako au-pair, že návrat do českých poměrů možná nebude příliš lichotivý. A také, že nebyl - stačil první kontakt s českou povahou na pitomé zastávce autobusu, odkud jsem se mínil dopravit do svého pražského domova, abych vycítil ten velký kontrast a rozdíl pokud jde o povahu národa, a abych se nad českou povahou dokázal upřímně zhnusit. Ostatně, právě tohle bylo jádrem varování mých kamarádek.
Musím nejdřív říct, že nemám rád americký způsob života a v životě bych v Americe asi nemohl vydržet déle než měsíc. Spousta věcí mi na Američanech vadí - jejich určitý pocit nadřazenosti (není proč, taky přišli z Evropy či Asie), jejich blahovolná hloupost (jíž si nejsou vědomi, ale dokáží každému sebejistě radit - byť blbě), jejich způsob lenošného a nenamáhavého života.
Na druhou stranu jsem však za pět dní pobytu v Americe potkal jen dva kuřáky, a to jen v ulicích na zastávce autobusu. Když jsem jel losangeleským metrem (spíše tramvají či vláčkem), nikdo v něm nehulákal, nikdo nebyl opilý, nezvracel (jak se mi tuhle stalo v metru pražském), nepokusil se mne napadnout, okrást a dokonce mi uvolnili dveře, když jsem chtěl vystoupit. Nikdo neměl puštěného walkmana tak nahlas, že sluchátka dotyčné osoby už nejsou snad ani potřeba - ostatně, v Los Angeles jsem vlastně nepotkal NIKOHO se sluchátky na uších. A to se mnou jeli v metru Portorikánci, Španělé, černoši, dvě Japonky a jeden Číňan.
Na ulicích vás ano zastaví sem tam nějaký blázen, když jste tak pitomí a jdete do černošské čtvrti, ale když si ho nevšímáte, nevšímá si ani on vás. Na podobné blázny ale narazíte i v oné zmíněné černošské čtvrti asi tak jednou za pět dní. Žebráci žebrají tak, že když si jich všimnete a ještě se na několik okamžiků poté díváte, jdou po vás. Ne že by nebyli dotěrní, ale vše většinou končí u slov "jsem nezaměstnaný chudák, dvacet hladových krků mám na starosti, manželka je v nemocnici", případně po vás bude chtít příspěvek na charitu.
Ostatně, Los Angeles se skládá z několika národností. Kousíček na východ od honosné bankovní čtvrti mrakodrapů se rozkládá černošská čtvrť, ale neradno tam chodit sám, a za tmy raději vůbec ne, pokud nechcete přijít o své videokamery a fotoaparáty. Víc na sever pak je Little Tokyo a japonská vesnička, kde se k vám přistěhovalí Japonci chovají profesionálně, ale chladně a zdrženlivě. Ještě kousíček výš na sever je jádro Los Angeles - El Pueblo, španělská ulička, kde toto slavné město vzniklo. Místní lidé se k vám chovají přátelsky a hrdě, vědomi si svých tradic a kořenů. Podle toho si také uchovávají památky a jediní mají historickou kontinuitu s městem a svým národem. Inu, a ještě výš, těsně před odbočkou na Hollywood a Beverly Hills, se rozkládá špinavá čínská čtvrť, bez jakéhokoliv nádechu historie či spojitosti místních lidí s Čínou. Rozlehlé bulváry s přízemními domky mají jen oproti ostatním v L.A. čínské nápisy, toť vše.
Celkově však mají tito přistěhovalci, nyní již Američané, velice zdvořilé, i když poněkud rezervované, vystupování. Na výše zmíněném veletrhu se to nejspíše předpokládalo, ale pochybuji, že by organizátoři výstavy instruovali kvůli pár Čechům celé rozlehlé město, aby se chovalo zdvořile a slušně. Všichni si sice drží určitou hranici svého soukromí, za niž nejdou (snad jen Španělé jsou v tomto ohledu světlou výjimkou), ale jinak se chovají podle všech norem slušnosti a předpisů.
A i nad rámec - viděl jsem několikrát dobíhat někoho na zastávku, kde se už už rozjížděl autobus. V České republice by ve většině případů řidič již nezastavil, a s ironickým úšklebkem na rtech by ještě přidal rychlost. V L.A. však VŽDY řidič autobus zastavil, byť pár metrů od zastávky a kvůli jedinému cestujícímu.V restauracích se mohli přetrhnout, aby nás obsloužili, což pro mne bylo také příjemným překvapením. A obsloužili nás kvalitně, a to i v malém čínském bistru. V obchodech se všichni prodavači usmívali, protože jsme byli potenciální zákazníci, a nikdo se netvářil jak uražený pumlíč, když jsme pak šli o dům dál. Nikdo nezíval nudou, když jsme vešli do nějakého krámku. Kdokoliv nám rád poradil - ať to byl Číňan v krámku s pohlednicemi, paní za přepážkou na poště nebo černoch v obleku z federálního úřadu.
Navštívili jsme i historicky vzácnou budovu dodnes fungujícího nádraží Union Station. Připadal jsem si, že vcházím do nějakého hotelu. Hned u vstupu jsou dvě příjemné restaurace s terasou, a i když dál v čekací hale spí pár bezdomovců, sedačky zde nejsou rozřezané noži jako v České republice, na zemi se NEVÁLEJÍ kusy papírů, prázdné plechovky a nedopalky. Ostatně, ani v ulicích se odpadky po zemi neválejí. Nejsou tu počurané rohy budov a zapadlých zákoutí - s výjimkou černošské čtvrti. Za návštěvu WC zde nevybírají NIKDE poplatky.
Na každém rohu jsou boxy s novinami. Ty jsou obouchané a počmárané, ale to je tak vše negativní, co se o americké ulici dá říct. Nikde jsem nebyl svědkem rozbitých oken v čekárnách na nástupních ostrůvcích, nikde jsem neviděl po sobotní náročné noci převržené a rozkopané odpadkové koše. Pravda, v chudých čtvrtích se voda vede potrubím přímo po ulici, zatímco v honosnějších je skryto pod povrchem vozovky. V celkovém důsledku však nemám z americké ulice negativní pocity, na rozdíl od některých pražských ulic, kde si musíte dávat pozor, abyste nestoupli do psího výkalu či neuklouzli na slupce od banánu či plechovce od Coca Coly.
Psal jsem už o neradostném návratu do českých poměrů. Abych se vrátil do svého pražského bydliště, musím jet nejdříve autobusem, a pak přesednout na tramvaj. Na obou zastávkách jsem byl svědkem obvyklé české reality - na Smíchovském nádraží několika opilých kumpánů, z nichž jeden ulevoval svému močovému měchýři u nejbližší zdi. Mnoha lidí s ležérně položenou cigaretou v ústech. Pár blbečků v kožených bundách s řetězy a s walkmany na uších, kteří se hrnuli do autobusu, aniž by nechali lidi nejdříve vystoupit. Na tramvajové zastávce si jeden mladíček s cigaretou sedl dokonce na rám mezi kolejemi a odmítl vstát a vůbec se vzrušovat, když ho řidič jedné z tramvají žádal, aby vypadl, že tam nemá co dělat a je to zakázané. Všichni tihle lidé, co si mysleli, jak jsou světoví a free, by v Americe během pěti minut nejspíš sbalilo projíždějící policejní auto. A nebo by se dostali leda tak na okraj společnosti.
Byl to krutý návrat do českých poměrů, do české namyšlenosti na vlastní kvality a českou hrdost. Kolega z Ostravy, jenž byl služebně v Americe se svým spolužákem, mi potvrdil, že termín "česká zaprdlost" přesně vystihuje i jeho pocity po návratu domů. Problém je, že většina Čechů to nevidí. Žije si dál ve své iluzi světovosti, a přitom netuší, co to ta světovost vlastně znamená. Chybějí tu základní zásady morálky, poctivého přístupu, pracovitosti, pořádného úsilí v mnoha osvětových činnostech (alkoholismus, kouření), běžné lidské slušnosti a vychovanosti.
Jestli chce český národ do světa, musí na sobě pořádně zapracovat. Jinak se z něho budou všichni jen utahovat. Ostatně, o mnohém snad svědčí i to, že průměrný Američan, jemuž jsme řekli, že jsme z České republiky, toto kvitoval takto: "Jó, Česká republika, tu já znám. Tam je prezidentem ten, jak se jmenuje, Gustáv Havel, že?"
Myslím, že odpadky, všeobecný svinčík, psí výkaly na chodnících, graffiti a primitivní mládež v centrech mnohých britských měst by se panu Lipšanskému asi nelíbily. JČ)
