Desmond Tutu
Desmond je malý jihoafrický člověk. Celkem nezáleží na tom od jakého náboženství je knězem, ani jak se k tomu dostal. Možná, že nemohl zavadit o pořádnou ženskou nebo se necítil na fyzickou práci.
Jeho pracovní náplň si představuji zhruba tak, že si občas odlouží mši, střihne nějakou tu zpověď a pak se věnuje rozjímání. Nevím na co takový kněz myslí při mši - asi na to, že se jeho Bůh věnuje důležitějším věcem, než sledování každého pastýře zvlášť, a že se tedy nic moc nestane, když tu mši tu a tam trochu odflákne. Něco jako herec v divadle, když se sejde nudné publikum.
Je tedy dost pravděpodobné, že Tutu přišel na svou geniální myšlenku při rozjímání o smyslu zpovědi. Za normálních okolností, jak se celkem ví, přijde takový hříšník do kostela, tedy do zpovědnice, a vylíčí do zamřížovaného okénka co a jak. Kněz pak, poměřivše hříchy délkou a obtížností motliteb, udělí rozhřešení. Problém s originální versí zpovědi je v tom, že výsledek nespojuje minulost s budoucností. Hříšníka nic nenutí k tomu, aby zase nehřešil, Bůh mu pokaždé odpustí, třeba i na smrtelném loži. Zpovědní tajemství navíc zabraňuje tomu, aby se kdokoli z hříchů druhého poučil.
Není tajemstvím, že se v Jihoafrické republice děly v minulosti věci z nichž Bůh nepochybně moc radost neměl. Se změnou režimu došlo i na nutnost vyrovnat se s minulostí a to pokud možno takovým způsobem, aby jí budoucnost nepodobala. Mohlo se samozřejmě postupovat tak, že by se minulost svěřila častečně do rukou Božích a částečně světských. Hříšníkům by se nejdřív dostalo tradičního rozhřešení a černá světská moc by pak ty bíle rasistické pacholky zavřela, až by se barvou podobali svým předchůdcům.
Desmod Tutu pochopil, že tenhle přístup by do budoucna nic nevyřešil. Vězení by se zase černala, tentokráte bílými, a nikdo by nevěděl, jak z toho kolotoče ven. Genialita jeho nápadu spočívá v tom, že zpověď udělal veřejnou a hřísníka při ní konfrontoval s postiženým (pokud ten nebyl na pravdě boží). A tak proti sobě sedí pan White s panem Blackem a povídají si. Pan White o tom, že vlastně neví proč tady tomu pánovi otloukal hlavu o zeď při výslechu nebo zarážel něco pod nehty ohledně přiznání. A pan Black připouští, že taková věc zatraceně bolela a že mu není jasné, proč to pan White vlastně dělal, když v je to vlastně slušný člověk. A pan White si uvědomí, že neví, kdy se co zlomilo a proč si s přibývajícími boulemi na hlavách podezřelých myslel, že dělá bůhvíco pro lidstvo. Čím déle zpověď probíhá, tím více je zřejmé absurdita systému, který postavil jedny proti druhým. S trochou idealistického přehánění si můžeme představit, že rozhřešení proběhne někde v hospodě u piva, na které si pan White s panem Blackem odskočí cestou od Desmondovy smiřovací komise domů.
Tutův nápad má velkou výhodu v tom, že se neztrácí čas. Je totiž založen na porozumění. Čím dřív se společnost vyrovná s tím co dříve dělilo a čím dřív si uvědomí mechanismy, ktere k předcházející situaci vedly, tím líp na tom budou Whiteové i Blackové.
Vyrovnávání se s minulostí po českém způsobu má poněkud jiný charakter. Například v prohlášení občanské iniciativy Nezlomení 97 (BL, 17.4. 1998) se požaduje odstranění mnoha zkompromitovaných osob z významných postu současné společnosti, návrat k lustračním zákonům a zveřejnění seznamu konfidentů a spolupracovníků Stb a přijetí zákonů, které by umožnily adekvátním způsobem postihnout trestné ciny exponentů předcházejícího režimu.
Takový program je silně zavádějící, protože zastírá skutečnost, že v ČR nevládnou komunisti už pěknou řádku let a že málokdo z bývalých skutečných špiček, pokud vůbec někdo, má nějakou výkonnou moc. Za vývoj po roce 1992 má přímou odpovědnost Klaus jako předseda vlády a Havel jako president. Klausova ODS měla navíc, spolu s koaličními partnery, bezpečnou většinu v parlamentu.
To, co chybí současné ČR jsou nepochybně zákony, které by umožňovaly adekvátním způsobem postihnout trestné činy exponentů režimu, to je pravda, jenže neúplná, pokud k těm předcházejícím nezařadíme nové. Chybí politická vůle přesvědčit české Bílé i Černé o tom, že se dovolají, pokud se děje křivda jim nebo nebo na křivdu, která se děje jiným upozorní.
Porušování (vlastních) zákonů režimem jistě nelze přejít mlčením. Jenže zneužívání moci a potlačování lidských práv není omezeno na komunistický systém. To, že komunisti nejsou u moci nic neznamená, jak ostatně ukázaly jihoamerické vojenské režimy (štědře podporované Spojenými státy) v nedávné minulosti. Za zmínku zde stojí i článek Barucha Kimmerlinga o Izraeli (BL, 16.4. 1998).
Mají-li zákony za něco stát musejí mít zákonodárci určitý formát. Každý ví, že moc korumpuje a tak si zákonodárce na sebe plete do jisté míry bič. Svobodné sdělovací prostředky by mu měly situaci usnadňovat a upozorňovat na domácí i zahraniční zkušenosti s tvorbou a dodržováním zákonů. Zákony musejí platit pro všechny bez rozdílu. Zlodějna je jen jedna nezáleží na tom, zda krade byvalý komunista nebo bývalý bojovník proti komunistickým zlodějům.
Možná, že by se lidé, jimž se zdá vyrovnání s českou minulostí nedostatečné, lecos dozvěděli, kdyby se v Čechách ujala "tutovka". Třeba by bylo jasnější, v jakém okamžiku se láme charakter, a politik (či úředník) začne považovat jemu svěřenou moc za jakousi takměř dědičnou výsadu a červené koberce za součást svého majestátu. Možná by pak byl zřejmější i význam prevence.
