Jiří F. Potužník
(Jiří Potužník je dočasně zpravodajem České televize v Londýně.)
Vážený pane Čulíku,
tož Vám, snad pro dobro věci, posílám noticku k Vašemu článku Události bez událostí. Jen letmo bych se chtěl dotknout jeho formy a přístupu, více způsobu argumentace a několika příkladů.
Odvolávaje se na význam "důslednosti" textů, chtěl bych Vám jen sdělit svůj pocit, že článek v tomto smyslu trpí jistou "duševní rozdvojeností". Totiž v tom, jak se nesourodě střídá věcná a logická argumentace s neodůvodňovanými a jen postulovanými osobními názory. Snad to bude patrnější z následujících řádků.
Červenou nití Vaší kritické poznámky je důraz na strukturu, coby jazykový, stylistický i dramaturgický základ vysílání. Píšete o "krátkých, ale nikoli hloupých větách", jež se reportérům ČT narozdíl od jejich kolegů z BBC nedostávají, o "zmatené výstavbě" jednotlivých materiálů a nedostatečné korespondenci textu a obrazu a také o skladbě a infromačních zdrojích celých Událostí. Hmm. Jaká však zaznívá argumentace?
Poznámky k větné stavbě se opírají o příklady vyšinutí z vazeb a zavádějících spojení - tyto argumenty nelze než akceptovat a klást důraz na kultivaci projevu, což se nicméně domnívám i děje. Na městu nad Seinou, je-li tento obrat použit s ohledem na frekvenci slova Paříž, nevidím ovšem pranic zlého. Na otázku: proč se vyhýbat přímým pojmenováním, je školácká odpověď: kvůli stylistice. A pokud jde o metafory - zatracujete je proto, aby mohly vládnout argumenty a fakta, ale kolikrát metafora či alespoň příměr napomůže učinit předkládanou zprávu buď srozumitelnější, nebo divákovi bližší, či prostě více burcující? A po tom všem přece také voláte. (A sám proto podobenství také užívate - viz. srovnání z jídlem v restauraci).Všímáte si i způsobu promluvy, jež je někdy rychlá ba zbrklá a proto nepřehledná - a ano, to by potrefení (i já osobně) měli dokázat napravit.
Pokud jde o vlastní reportáže, zazlíváte jim ponejvíce nedostatečnou tvůrčí kritičnost. Takovou, která by nabízela několik různých pohledů na každou věc, takovou, která by veškery jevy uváděla do souvislostí se zkušeností diváka. Píšete o nutných podvratných otázkách, volil bych raději slovo pochybovačných, ale budiž. Důkazem, že ČT je však tak či onak ve své novinářské zbrojnici postrádá, má být řada Vašich glos k domácím i zahraničním reportážím.
Například v šotu o Unii svobody měla prý reportérka slova Jana Rumla "Nelhat je normální", komentovat, že z úst dlouholetého činitele ODS to zní "poněkud nepřesvědčivě". Což může autorka objektivní informace předestřená fakta tímto způsobem zabarvovat? Může jen najít někoho s protivným názorem, nebo se Jana Rumla v tomto duchu zeptat, předložit zprávu o jeho dosavadní činnosti, ale už třeba anketa s otázkou "Nemyslíte si, že to z úst Jana Rumla zní nepřesvědčivě?" je asi na hranici podsouvání. Jeden odstavec také věnujete tomu, že BBC dává jasně najevo, že stranické konference nebere příliš vážně (a je to prý dobře), ale ve druhém zlehčování davových akcí (demonstrace) odsuzujete (a je to špatně).
V daných rozborech se již dopouštíte prohřešku proti zaklínané logice a struktuře - do argumentace věcné a analogické náhle vsouváte vlastní názory na zprostředkovávaný jev - nehovoříte o "popisu zápasu", ale o "zápasu". Budiž, nejde však potom o legitimní analýzu, ale o soubor myšlenek a pocitů, jež si spolu občas navíc protiřečí, či jsou předestřeny bez argumentů - reportáž o narkotikách byla povrchní, tečka. Otázku proč, netož odpověď, nepodáváte. Tož se ta kritika povrchnosti v jediné větě obrací proti Vaší poznámce, řekl bych.
A rozměr třetí - poznámky k dramaturgii vysílání - zdají se mi povýtce především sumou osobních postřehů, byť halených do vět o souvislostech. Například názor, že za zpravodajstvím o nemoci prezidenta měla následovat zpráva o dětské pornografii, neboť byla původní a divácká, je stejně validní, jako možný protinázor, že takové řazení by se někomu mohlo zdát neetické. Obsáhlá kritika pojetí slovenského vzdororeferenda o NATO se opírá o názor, že zpráva měla být podle Vás umocněna srovnáním s ČR (nikoli navzdory tomu, ale právě proto, že v Čechách nic takového nebylo, což lze však říci asi o stovce nejrůznějších zahraničních zpráv denně) a že reportér měl upozornit na skutečnost, že takové hlasování je nesmysl, ale současně projevem vyspělé občanské společnosti (opět se nemohu zbavit dojmu, že jde o protimluv). Tak nevím. Informaci o lodní dopravě v Brně považujete za neoprávněně zveličovanou, protože něco podobného funguje již v Hamburku i Londýně. To je argument přijatelný pro Euronews, navíc argument, jenž zase nejde dohromady s doporučením klást důraz na situaci v Čechách a to i regionálně. Zprávy o NATO v ČT považujete za nedostatečné a srovnáváte je s diskusemi o EU v BBC. Vzápětí označíte vstup Bohumila Klepetka k tomuto tématu za dlouhý. A za nepříliš ucelený názor považuji i radu neužívat ilustrační záběry k telefonátům (píšete o Moskvě především) a raději číst zprávy ve studiu - to vzhledem k následné výtce, že vysílání ČT je podle Vás stejně skoro rozhlasový pořad.
Pokud jde o Váš postřeh, že je televizní zpravodajství stále příliš ve vleku agentur, nelze než souhlasit. Vytvoření svébytné informační sítě však závisí nejen na stavu žurnalistiky (obecně, netoliko v ČT), ale celé společnosti. A to je téma, jež jste z dané souvislosti vytrhl.
Neustále se odvoláváte na vysílání stanice BBC a srovnáváte jej se zpravodajstvím ČT. Dobrá - ať rozdílná tradice, technické možnosti i fakt, že ani BBC není dokonalá, není důvodem proč BBC jako vzor neakceptovat. Ale jen do únosné míry .
Tím chci říci, že Česká televize je česká i protože v Čechách a pro Čechy. Mám na mysli jistou sociologickou stránku věci: píšete o nedostatečných zdrojích, nepřijatelném přístupu politiků, očekáváních diváků, podprahovém zabarvení mediální komunikace etc.
Tu ale nehovoříte o České televizi, ale o celkovém společenském klimatu, v němž ČT ani dost dobře nemůže být ostrov. Může se snažit, a snad to i dělá, pozitivně ovlivnit společenský vývoj, ale s tím přeopatrně! Hranice mezi "výchovou" a "manipulací" je někdy proklatě nejasná. Rozhodně se nedomnívám, že by redaktor veřejnoprávního zpravodajství měl například "analyzovat morálnost postojů" neplatičky činže, či obecního úřadu. (Nebo jinak: má se přitom ovolávat na Desatero, Kantův vnitřní imprativ či prostě na to, co uzná za vhodné? Rozlišujme mezi mravy, jež lze rozebrat na základě společenské smlouvy dané společnosti, a morálkou, jež je věcí bytostně lidskou.)
Novinář přece není kněz, jeho role kultivátora spočívá myslím více v tříbení jazyka a citu pro momentální význam či trvalou hodnotu informací, ve snaze dopátrat se pravdy a v poskytování dostatku zpráv k tomu, aby si jejich příjemce mohl sám udělat názor.
(A televize si proto dokázala získat a udržet nezávislost, což ani ve smyslu ideologickém ani hospodářském nebylo vůbec samozřejmé a snadné.) Chci také říci, že vztah k mediálním informacím a veřejným sdělovacím prostředkům samým v České republice ještě zdaleka nevykrystalizoval - co si dovolí říci politik, neříci státní zaměstnanec, jak se i dnes strachují mnozí občané, když mají sdělit novinářům svůj názor
Ale tento odstavec nechce být v žádném případě obhajobou či dokonce odvoláváním se na "objektivní, proč to nejde". Jen uvádí Vámi přehlížené souvislosti. Zmínka o nedostatečné síti informačních zdrojů je oprávněná.
Douška k popisu špatné logické stavby střihu. Vycházíte z premisy (v textu nijak neverifikované), že při živém reportérském vstupu se má "proti velkému záběru reportéra logicky vždycky objevit velký záběr moderátora". Vzápětí následuje správný příklad ze zpráv BBC, jenž však pohříchu původní premise protiřečí: "polodetail interviewovaní osoby - polocelek moderátora". Navíc živý vstup v České televizi je zpracován quantelovou grafikou (i Vaše kritika hovoří o "rámečcích"), zatímco kontakt reportéra a moderátora ve studiu BBC je divákovi zprotředkován záběrem na skutečnou obrazovku ve studiu.
Celkem záměrně Vám nepíšu o věcech, na nichž se s Vámi shoduji. A myslím, že v ČT byste nalezl v řadě ohledů podobně zpřízněných duší až překvapivý zástup a to nejen v posledních týdnech. Neosobuji si právo mluvit za kohokoli jiného, než za sebe, ale například zhoubná závislost na agenturním zpravodajství je předmětem diskusí léta. Jde tedy mnohdy více o hledání cest, než cílů. Snad podobné výměny názorů některé pomohou odkrýt.
S přátelským pozdravem
Jiří F. Potužník
