Jsem polské národnosti, jsem zároveň předsedou Rady Poláků v České republice, takže jsem se zabýval touto problematikou už předtím, než jsem se stal poslancem. Profesně jsem železničář. Po listopadu 1989 jsem se díky své politické angažovanosti dostal k této problematice, která byla svým způsobem mým osobním příběhem. Po listopadu jsem se stal starostou obce Terlicko a hned po mém nástupu na radnici jsem tam nechal udělat dvojjazyčné tabule, v polštině a v češtině. Přednosta okresního úřadu mi napsal dopis, že to je nepřípustné. Postoupil jsem to pak Radě Poláků, ve které jsem tenkrát ještě nebyl, ať se k tomu vyjádří. Někteří to medializovali, stal jsem se díky tomu docela populární. Ty nápisy tam jsou dodneška, obhajoval jsem je a tak jsem se dostal k problematice práv národnostních menšin, ve funkci starosty obce.

Když jsem začátkem roku 1992 vstupoval do ODS, před parlamentními volbami, za starostu jsem byl zvolen za Občanské fórum, pak se Fórum dělilo, u nás na Ostravsku jsme to vnímali, jako že v Praze se zase nedohodli, takže jsme byli přinuceni hlasovat, kdo je pro Občanské hnutí a kdo je pro ODS. Já jsem byl spíš pro ODS. Do ODS jsem vstoupil až na jaře. Říkal jsem si, že je třeba pomoci Klausovi vyhrát volby, protože ten směr ekonomické transformace se mi zdál nejkonkrétnější a nejpřitažlivější. Vstoupil jsem do ODS, aniž bych věděl a uvažoval, jak se bude ODS stavět k problematice národnostních menšin v ČR. Teprve postupem času jsem narážel na nepochopení a nezájem. Vnímal jsem to spíš jako nepochopení problematiky. Snažil jsem se některé věci prosazovat. To, že mě někteří kolegové nechápou, jsem bral jako přirozené. Já jsem také nechápal podrobnosti bankovnictví nebo kapitálového trhu a říkal jsem si, každý nemůže být na všechno odborník.

Z poslanců jsem byl pravděpodobně jediným.

Neřekl bych, že jako na blázna. Brali to přirozeně, že patřím k menšinám, že se tím zabývám.

V ČR je menšin více. Některé jsou autochtchonní. Nepřekročily hranici, ale hranice překročila je. Poláci, Němci, nejnovější a nejpočetnější je menšina Slováků. Pak existují některé menšiny početně slabší, Maďaři, Ukrajinci a tak. Ti mají klasické nároky a očekávání, chtějí udržet jazyk, kulturu a tradice. Romská menšina je kvalitativně jiná. Má tu nevýhodu, že je rozeznatelná na pohled. Existují vůči ní určitá diskriminace a předsudky. Dále má odlišný životní styl a ten Romy zařazuje do sociálně nejslabší vrstvy obyvatelstva. To se pak stává sociálním problémem.

Na to není snadná odpověď. Nedá se to vyřešit za rok, za dva, za pět. Je to problém několika generací. Je to věc přístupu k životu, k životním hodnotám. Ti lidé by se měli naučit nejen na dnešní den, ale i na perspektivu do budoucna. Tyto postoje se budou měnit těžko. Tento problém však nám nemůže být lhostejný a na jeho řešení se budou muset stejnou měrou podílet Romové i majoritní společnost.

Já osobně si myslím, že nejsprávnější cestou je pozitivní diskriminace. Dát Romům víc příležitosti v úřadech státní správy a samosprávy, v policii...

Docela by se to dalo čekat. Už i v minulosti jsem si od kolegů vyslechl, že se svými názory nepatřím do ODS. To by ale člověka nemělo odradit. Spíš bych se zeptal těch lidí, "Tak jaký recept nabízíte vy? Zkusme si o tom popovídat?" Já to přirovnávám k tomu, že když člověka neposadíte za volant, tak ho také nenaučíte řídit auto. Jsem přesvědčen, že je třeba dát těm lidem příležitost. Snad nikdo nepopře, že v důsledku svého vzhledu, nižší vzdělanosti, nižším jazykovým schopnostem ti lidé v určitých věcech, při ucházení se o zaměstnání jsou znevýhodněni na trhu práce, jsou mnohdy i diskriminováni. Mám zkušenost z radnice, kdy přicházeli představitelé romské menšiny jako majitelé firem a chtěli práci. Sám v sobě jsem musel někdy potlačit pocit, že apriori jsou nespolehliví. Říkal jsem si, kdyby si to řekl každý, pak se nedivme, že budou přinuceni krást. Proto jsem se pokoušel hledat pro ně práci. Ne vždy jsem měl nejlepší zkušenost. Ale bylo v zájmu obce, majoritní společnosti, pro ně práci najít. Moji kolegové v zastupitelstvu se na mě dívali přes prsty, a když to dobře nedopadlo, říkali mi, vidíš, to je důsledek tvého snažení.

Nemůžeme Romy posuzovat jako skupinu. To je základní princip věci. Znám několik romských podnikatelů, kteří si vedou skutečně velmi dobře. Mohli by být velmi pozitivním příkladem jak pro ostatní Romy, tak pro ostatní společnost. Je jen škoda, že hromadné sdělovací prostředky, noviny, televize, většinou ukazují jen záporné příklady a neukazují pozitivní zkušenosti. Protože to by společnost vychovávalo. Víme, že sdělovací prostředky mají velkou moc a mohou vytvářet obecný názor společnosti.

Jsem o tom přesvědčen. Nedávno jsem viděl v České televizi velmi hezký pořad o černochovi, lékaři, který působí na Bruntálsku. Byl velmi zdařilý. Kdyby bylo více takových případů, lidé by vnímali tuto věc úplně jinak. Nejenom prostí občané, ale i lidé ve veřejných funkcích. Starostové obcí. Máme totiž spoustu negativních zkušeností z Ostravy, z Ústí nad Labem. Ale také mnoho pozitivních příkladů, z  Českého Krumlova, z Valašského Meziříčí. Bohužel přečtěte si noviny a vidíte jen negativní příklady. O pozitivních příkladech se většinou nepíše. A ty mohou dobře působit i na Romy samotné. Kdo by nechtěl být vnímán svým okolím pozitivně. Kdo by nechtěl být ztvárněn v novinách nebo v televizi jako dobrý člověk. Možná, že od toho by se mělo začít. Dneska ale bohužel lze toto sdělovacím prostředkům, které jsou privátní a mají komerční zájmy, jen ztěžka nařídit.

Je velmi důležité, aby se Romové sami podíleli na řešení všech problémů na všech úrovních. V tomto volebním období nebyl v českém parlamentu žádný poslanec romského původu. Myslím si, že v příštím volebním období je šance, že bude, protože za Unii svobody kandiduje na druhém místě v Praze paní Horáková. Je důležité, aby Romové měli sami šanci o sobě rozhodovat a podílet se na veřejné diskusi. Konec konců jedním ze základních práv příslušníků národnostních menšin je také právo účasti při projednávání věci, dotýkajících se jich. Bolestí českého parlamentu je, že národnostní menšiny jsou v něm zastoupeny sporadicky, nebo někdy skoro vůbec ne. V minulém volebním období byl tam poslanec Body a já za polskou menšinu. Zejména v mladých demokraciích je potřeba, aby menšiny byly dosti slyšitelné a viditelné, protože je v mladých demokraciích spousta jiných bolestí a nedostatků a je daleko pravděpodobnější, že menšinové hlasy zůstanou úplně na okraji a že si jich nikdo nebude všímat.

Jsem v Glasgowě víceméně náhodou. Loni jsem začal spolupracovat na projektu v rámci programu Leonardo da Vinci. Je to program celoživotního poradenství pro lidi znevýhodněné na trhu práce. Hlavní koordinátorkou tohoto programu je paní Pamela Crichton z Glasgowské univerzity. Přijel jsem se na vlastní oči přesvědčit o tom, co jsem slyšel předtím na různých seminářích nebo pracovních setkáních teoreticky, jak to v praxi vypadá a jaké jsou výsledky tohoto programu.

Včera jsme navštívili místní čtvrť Gorbals, která je nejvíce postižena nezaměstnaností. Navštívili jsme tam centrum, které má za úkol pomáhat nezaměstnaným, dále je vzdělávat, poskytuje jim přístup k počítačům, radí jim, jak si napsat životopis, jak vyhledávat poptávku po práci. Je tam databáze volných míst a jsou tam lidé k dispozici, kteří občanům, majícím problémy na trhu práce, jsou ochotni bezplatně věnovat čas a poradit jim.

Je to dobrá zkušenost. U nás úřady práce fungují skutečně jen jako úřady. Je to příliš formální. Lidé se bojí s úřadem jednat. Většina lidí měla v minulosti s úřadem špatné zkušenosti, neradi tam chodili. Nechci říct, že všude se úředníci chovají nevlídně a byrokraticky, ale přinejmenším je lidé z toho podezírají. Bylo by zapotřebí najít jiný způsob přístupu. Je důležité, jak poradenské místo vypadá, aby to nebyl zase typický úřad. Poradenské místo je třeba zřídit a pak je potřeba udělat potom hodně pro to, aby ho občané našli, aby si našli k němu cestu a důvěru.

Kandiduju za KDU-ČSL. Proč, na to je více důvodů. Jeden z důvodů je ten, že bohužel v ODS jsem nenacházel pochopení pro své názory na politiku vůči národnostním menšinám. Snažil jsem se do volebního programu prosadit některé myšlenky, ty ale označil předseda Klaus za okrajové. Vrchol byl, když se pan předseda vyjádřil, že přece příslušník národnostní menšiny nemůže psát program pro národnostní menšiny, že je to, jako by ministr zemědělství psal zemědělský program. To jsem se už pak nezmoh ani na slovo. To mě přesvědčilo, že v ODS nebudu mít šanci udělat víc, než co se mi doposud podařilo. Naopak mezi poslanci v KDU-ČSL jsem měl několik přátelů, kteří se mnou dříve spolupracovali v podvýboru pro národnosti, a viděl jsem, že mým názorům a zkušenostem naslouchají s daleko větším zájmem. Do volebního programu KDU-ČSL se mi, ač jsem byl nováček, a stále nejsem členem KDU-ČSL, jsem bezpartijní, podařilo prosadit to, co jsem navrhoval v ODS do volebního programu. KDU-ČSL dokonce vydala svůj volební program taky v polské jazykové verzi. Skutečným činem prokázala, že má zájem o naplňování práv příslušníků národnostních menšin. Právo na informace v mateřském jazyce je jedním ze základních práv. Zatím mám pozitivní zkušenosti.