Zapomenutelný film?
Jan Čulík nabídl čtenářům Britských listů vítané odlehčení v podobě seminární práce Nancy Isenson o filmu Kolja (29.5. 1998). Nancy se zabývá tím, proč tento film došel mezinárodního uznání a zda je tento úspěch zasloužený.
Abych pravdu řekl, zaujala mě představa nezaslouženého úspěchu. Kdy je úspěch filmu nezasloužený a jak jej vlastně definujeme? Kolja dostal v roce 1996 tři významné ceny. Proč, je-li to "zapomenutelný" film? Co na něm viděli porotci? A co diváci?
Domnívám se, že se Nancy Isenson nechala příliš strhnout nápadem vtěsnat film obou Svěráků (tedy scénáristu a režiséra) do škatulky "zavedené formule hollywoodského rodinného filmu" a svůj závěr udělala dřív než se pokusila její víčko byť jen přivřít.
Moje představa o hollywodském rodinném filmu je patrně dost cynická. Myslím, že vznikne tehdy, když situace vypukne takového rázu, že dojdou výbušniny a hořlaviny pro speciální efekty, kaskadéři stávkují, herečkám se udělají faldy na břiše, takže se nemohou svléknout před kamerou, marketingoví experti zjistí, že jsou rodiny, které by šly na popcorn a Pepsi do kina, kdyby k tomu mohli konsumovat něco nezávadného, najde se herec, který se umí legračně šklebit a scénárista, který nedává ze setrvačností slova "fuck" a "shit" do každé druhé věty, příslušně luxusní ateliérový byt je zrovna volný a lease na BMW nebo Mercedes z předcházejícího filmu ještě nevypršel. Když se tohle stane všechno najednou, pak je čas k natočení vskutku zapomenutelných filmů.
Jsem si jist, že Kolja nebyl natočen proto, že se někde povaloval Trabant, Šafránková zrovna neměla co dělat a Smoljak si chtěl u kámoše Svěráka přivydělat nějakou tu pětku.
Kolja není film na němž se zasměje a případně zamáčkne slzu celá rodina. Není to rovněž film, při němž by si milenecké nebo manželské páry navzájem tiskly ruce, buď ze strachu, jestli to dobře dopadne, nebo ohledně vzedmutí erotických vášní. Řekl bych, že ruce se spíš vzdalují, protože film není o tom, že "pak spolu žili šťastně až do smrti", ale o normálním životě, v němž je mnohdy těžké najít jak trochu něhy, tak trochu odvahy. A tyhle věci si každý raději přebírá sám. Je pravděpodobné, že právě v tom lze najít důvod úspěchu Kolji mezi diváky i porotci. České reálie dělají film zajímavý pro (některé) diváky, ale nezakrývají, stejně tak jako jeho humorné pojetí, základní myšlenku filmu.
Svěrákův scénář je hrabalovsky reálný, což usnadňuje divákovi, aby se s filmem ztotožnil. Už kvůli tomu je takměř nemožné srovnávat Kolju s hollywoodskou rodinou produkcí.
Je jistě možné diskutovat o tom, zda třeba scéna, kdy Kolja drží kropítko sprchy a telefonuje babičce, je kýčovitá nebo ne. Stejně tak je možné spekulovat, do jaké míry se Svěrákové poučili z oskarového "neúspěchu" Obecné školy a přizpůsobili svůj film předpokládanému vkusu lidí, kteří o udělení Oskara rozhodují svými hlasy. Případná touha po sošce rozhodně z filmu nečouhá jako sláma z bot.
Nechci se pouštět do úvah, co "chtěl básník říci" tím či oním detailem. Celek však je velmi výstižným obrazem české skutečnosti. V této souvislosti musím poznamenat, že některé závěry Nancy Isenson jsou dost povrchní. Pro Čechy nebyly konflikty s institucemi tak docela neřešitelné. V reálném socialismu se dala paní s metaforickým jménem Zubatá nějak obejít - asi by se našel někdo s potřebnou známostí. Konec konců, Loukovi prošel i zcela zjevný podvod s fiktivním sňatkem.
Dovolím si zde malou odbočku k severoamerické realitě. Před několika měsíci se kanadské úřady rozhodly odebrat dítě nějaké Indiánce, že prý mu bude v pěstounské rodině líp. Ta se bránila dítě vydat a přítomný policista ji i s dítětem v údajné sebeobraně (celá věc ještě není definitivně uzavřena) zastřelil - místní "zubatá" zvítězila jasným KO.
Nancy Isenson používá klišé "Česi utíkali po invazi Varšavského paktu o víkendech na chatu." To je nesmysl. Chataření má svoje kořeny už ve třicátých letech, kdy vznikly první trampské osady. Po druhé světové válce se ovšem původní charakter chataření změnil. Původně převažující návrat k přírodě byl časem "obohacen" o vše co souvisí s úslovím "udržet krok s Jonesovými". Chataření bylo a je ovšem i koníčkem a často řešilo i problém kam s dětmi o prázdninách.
Stejně tak není zcela přesné, že Česi vedli dvojí život, veřejný a soukromý. Takové dělení je daleko zřetelnější, alespoň podle mé zkušenosti, v kanadské společnosti. Český občan byl čas od času požádán, aby předstíral, že něčemu věří a stát na oplátku předstíral, že věří tomu, že občan nepředstírá. Tato situace existovala (v různé intensitě) co pamatuji, tedy od konce padesátých let do roku 1986 (a pravděpodobně až do listopadu 1989). Loukovo "dostaveni" se k revoluci je odrazem teto skutečnosti.
Na rozdíl od Nancy se domnívám, že Kolja obohatil světovou kinematografii při nejmenším o dvě skvělé scény. Kdo zná Cimrmanovu hru Záskok ví, že mistr dokázal hrát Hamleta bez Hamleta. Tento princip se objevil v Koljovi ve scéně soulože bez soulože. Nahradit polopatistické pohyby a zvuky výrokem "mě se to stává (skytavka), když to bylo pěkný" je něco, co se nedá jen tak upoceně vymyslet.
Stejné platí i o scéně v níž si Kolja hraje s loutkovým divadlem na krematorium. To není dospělý nápad podstrčený dítěti scénáristou. Jde o přepis dětské fantazii, kterou nás děti neustále překvapují. Sverák ji pouze obohatil černými kalhotkami Loukovy milenky.
Za zmínku rovněž stojí (domnívám se že ryze česká) nesnesitelnost obdivu matky k emigrovavšímu bratrovi Louky. Několik vět dialogu Louky a jeho matky vypovídá o vztahu Čechů k emigrantům víc než celé studie. Kolja časem upadne v zapomenutí. Nikoli proto, že by to byl zapomenutelný film, ale spíš kvůli tomu, že Čechům je bližší závist (Svěrák se jistě napakoval!) než zvyk připomínat si vlastní úspěchy. Kdo si jestě vzpomene na Kadára a Klose a jejich skvělý Obchod na Korse nebo Menzlovy Ostře sledované vlaky.
PS Pro pořádek uvádím, že slovní spojení "situace vypukne takového druhu" a "když se tohle stane všechno najednou, pak je čas k (natočení)" jsem si vypůjčil z Werichovy a Horníčkovy předscény o tom, kdy je čas na čtení.
J. Jiřík polemizoval s Nancy Insenson ve včerejších BL.
Upozorňuju taky na recenzi filmu Kolja od Jana Čulíka v těchto Britských listech z 26.3.1997 a pokračování z 27.3. 1997 zde ("Oskar není měřítkem vynikající kvality") a z 28.3.1997("Šest stránek o Koljovi"). JČ - PPS. Zadáním seminární práce ("Je úspěch filmu Kolja oprávněný?") jsem vinen já, JČ.
