Zamyšlení pro pana Vojtěcha Kmenta: Ještě jednou o komunistické kolektivní vině: jde o neřešitelnou otázku?

Viktor Knapp, Proměny času. Vzpomínky nestora české právní vědy. Nakladatelství Prospektum, U Michelského lesa 366, Praha 4. Praha 1998, 256 stran, ISBN 80-7175-063-8, 240 Kč.

Před časem proběhla v  Britských listech živá debata o kolektivní vině a o tom, do jaké míry je či není možno člověka šmahem odsuzovat jen proto, že je či byl komunista. Osobně jsem vždycky prosazoval názor, že žádného člověka není možno odsuzovat na základě jeho politických přesvědčení - je možno ho soudit čistě na základě jeho vlastních individuálních činů. Zejména pan Václav Žák prosazoval názor, že člověk může být čestný a slušný, i když je třeba komunista. Naproti tomu, pokud tomu dobře rozumím, například Vojtěch Kment považuje komunismus za ideologii zločinnou a jakoukoliv podporu této ideologii má už vlastně za provinění.

Václav Žák mi před nedávném poslal knížku vzpomínek právníka Viktora Knappa (1914 - 1996) profesora Karlovy univerzity a několikanásobného nositele doktorátů. Myslím, že to udělal právě proto, aby dokumentoval svou argumentaci na konkrétním příkladě. Knapp byl totiž zjevně prominentní komunista, a přesto zřejmě - alespoň podle své vlastní interpretace - čestný a poctivý člověk. Na své poctivosti si zakládal.

Ať je tomu jakkoliv, musím přiznat, že jsem vzpomínky Viktora Knappa četl s velkým znepokojením. Knapp v nich líčí svá studia za první republiky a těsně po válce, svůj krátkodobý pobyt ve - velmi švejkovské - československé armádě před rokem 1938 a pak svou prominentní kariéru právníka, akademika a politika zejména v padesátých a šedesátých letech. (Knapp pak naznačuje, že po roce 1968 upadl u husákovského vedení v nemilost, ale podrobněji to nerozbírá.)

Kniha v každém případě stojí za přečtení, protože konkrétní případ Knappovy osobnosti vede k zamyšlení o tom, kudy vede hranice osobní odpovědnosti. Zdá se, že Knapp byl z osobního hlediska skutečně čestný, umírněný, racionální a poctivý člověk - prohlašuje ve svých vzpomínkách napsaných s  gentlemanskou noblesou, že nikdy, ani v nejtemnějších padesátých letech nikomu neublížil.

Jenže pochybnosti o jeho podílu viny - která by jistě byla právním způsobem velmi těžko prokazatelná - v mé mysli zůstávají.

Proč?

Stále ještě souhlasím s názorem Václava Žáka, že hlásí-li se člověk k nějaké politické filozofii či ideologii, nemůže to být považováno za vinu.

Zdá se mi však, že je situace složitější, pokud člověk jako Viktor Knapp své příslušnosti ke komunistické ideologii nepřímo využíval k tomu, aby udělal od padesátých let až do konce šedesátých let dosti závratnou kariéru. Může člověk zastávat prominentní funkci v režimu, který vězní nebo popravuje nevinné lidi? Václav Havel - pro dnešní Českou republiku nepopulárně - argumentoval ve svém eseji Moc bezmocných, že za existenci komunistického režimu jsou vinni všichni. Každý občan byl nucen komunismus podporovat a zároveň ho podporoval do určité míry z  vlastní vůle, chtěl-li žít. Odpovědnost za komunistická bezpráví asi roste, podle toho, čím významnější místo člověk v totalitním režimu měl, i když se osobně ničím konkrétním neprovinil. Ne?

Znamená to tedy, že osoba, která měla tu smůlu, že se narodila do komunismu, by se správně nesměla podílet na žádné významnější činnosti v tomto režimu, pokud by neměla nést odpovědnost za jeho zločiny? Nevím, ale zdá se mi to pravděpodobné. Právě proto je mi navzdory veškeré své noblesnosti (autor záměrně nechce o nikom říci nic příliš špatného) Knappova kniha vlastně odporná. Má ale nadčasový význam - morální dilemata, o nichž hovořím, existují do určité míry v každé společnosti, i když většinou nejsou tak vypjatá jako v Knappově době - nejde o otázky života a smrti.

Viktor Knapp se stal významným činitelem nejvyšších československých komunistických institucí, volně cestoval od padesátých let po světě, jezdil na zahraniční kongresy a přednášel na světových univerzitách. Všechna tato privilegia dostal proto, že se proti určitým skutečnostem nebouřil, zakrýval je, uměl v nich chodit, vystupoval jako exponent komunistického režimu, pronášel komunistické fráze, když to bylo třeba, a bojoval prostřednictvím nich někdy i za rozumné cíle. (Někdy to hraničilo s parodií, když se mu například podařilo po roce 1969 naprosto vyrazit zbraň z ruky normalizátorům ve svém venkovském volebním okrsku tím, že při neostalinské prověrce neočekávaně zvolal, "Ať žije Sovětský svaz!" - normalizátoři se báli tleskat, protože to vykřikl "známý pravicový kontrarevolucionář", tak je zkritizoval, jaktože při vyslovení toho "svatého" výroku neprojevují patřičné nadšení).

Asi nejvíc znepokojující na celých Knappových memoárech je, že Knapp bere svůj celoživotní postoj komunisty automaticky za normální, za samozřejmé východisko líčení svých životních zážitků. Nikde v knize se výslovně nedočteme, zda byl Knapp komunista. Zdá se však nemožné, že by se v komunistickém režimu po roce 1948 uplatnil na vysokých místech, kdyby byl nestraník. Myslím, že kdokoliv jiný, kdo by psal memoáry, by v nich nejprve vysvětlil své etické a filozofické postoje a ukázal by, jak jimi v životě motivoval své jednání.

Knapp se v knize nepokusil ani o obhajobu ani o kritickou analýzu svých postojů. Nenapsal: "býval jsem nadšeným stalinistou a mýlil jsem se, a to z těchto a těchto příčin", ani "od samého mládí jsem jako komunista podporoval ideál socialistické společnosti a věřím mu dodnes, z těch a z těch důvodů".

Bez takovéhoto úvodního zamyšlení působí Knappova kniha alibisticky. Je v ní vakuum. Vyhýbáme se důležitým nevyřčeným věcem.

Jako levicově zaměřený, jazykově i literárně nadaný student, působil Knapp před válkou v Jandově nakladatelství a v redakční radě Mathesiových Literárních novin. Po osvobození pracoval (zjevně za komunistickou stranu, ale v knize to - zase - není otevřeně řečeno) v Osidlovacím úřadě a Fondu národní obnovy. Po roce 1948 udělal doktorát a roku 1951 (!) ho jmenoval prezident republiky profesorem právnické fakulty Karlovy univerzity. Velmi slavná byla prý jeho právnická kniha o majetkových poměrech v lidové demokracii (!!), která bylo přeložena i do ruštiny. Zdá se mi, že Knapp byl trochu podivný právnický odborník. Nevím o české právní kultuře však naprosto nic, a zejména nevím nic o jejích politických exponentech za komunismu. Rád bych věděl, zda by Knapp dokázal přesvědčit racionální argumentací, že režim, který svými klasickými znalostmi podporoval, nebyl zločinný.

Za Gottwaldova života pracoval Knapp na Hradě v prezidentské kanceláři a Gottwalda považoval za rozumného a prý relativně čestného člověka, na rozdíl od jeho následníka Zápotockého, v němž viděl primitiva.

Posléze pokračoval Knapp se svou závratnou kariérou v Akademii věd, v šedesátých letech byl poslancem Národního shromáždění za okres Krnov a na rozdíl od ostatních poslanců, kteří svou funkci považovali za funkci zcela formální, do okresu skutečně jezdil a snažil se tam pomáhat místním lidem.

Kniha je plná rozporů. Vždycky jsem se snažil dělat svou práci pořádně a dobře, ujišťuje nás Knapp. Škoda, že nás neseznámil s tím, jaký vnitřní boj ho nutně muselo stát přiznání, že stojí relativně dosti vysoko v hierarchii nespravedlivého a teroristického režimu. Anebo ten režim považoval za normální? Na několika místech v knize se dočteme Knappovo přiznání, že se i jako exponent komunistického režimu zejména v padesátých letech hodně bál. Jak to s ním ale bylo, když koncem padesátých let jezdil na zahraniční kongresy a tam jménem režimu řečnil za mír? Nebo když byl zvolen poslancem: ironicky píše ve své knize: "tak jsem byl zvolen 99,99 procenty hlasů" - víc se o tom nešíří. To formální hlasování mu nevadilo? Později v knize vítá, že v roce 1968 se v parlamentě a v ÚV KSČ začalo skutečně hlasovat, formalita hlasování byla zrušena. Předtím mu ta formalita, na niž se plně podílel, nevadila?

Jinde v knize se zmiňuje o tom, že byl zvyklý "na schůzích vždycky tvrdě usnout". Byl-li si vědom, že velká část jeho oficiální existence byla fraškou, jak se na ní mohl podílet? Jak mohl přijímat výsady svého postavení? Usoudil snad, že je za daného statu quo tolerance totalitních rysů režimu, jehož byl významnou součástí, nutná, pokud má být schopen udělat dobrou práci? Nenegovala ale tato jeho ochota podílet se na existenci totalitního režimu a mít z něho výhody všechno to dobré, čeho chtěl v životě dosáhnout? Škoda, že se těmto závažným otázkám Knapp ve své autobiografii vyhnul.

Jak máme totiž potom věřit hodnocení jednotlivých osobností, které během své prominentské kariéry poznal, když neznáme výchozí rámec jeho hodnotového systému. Mlčí o něm Knapp snad proto, že by své postoje nedokázal zdůvodnit?

Osobnosti, které znal, nehodnotí Knapp podle politické příslušnosti, ale podle jejich individuálních rysů, zda šlo o člověka chytrého, hloupého, čestného či podlého. Jenže se čtenář neubrání dojmu, že Knappova neanalyzovaná ideologická zaslepenost, kterou považuje za objektivní výchozí rámec pohledu na svět, připisuje některým osobnostem, které znal, záporné rysy možná jen proto, že nebyli komunisty.

Tak nebyl Knappovi "osobně" sympatický Karel Čapek, protože prý svou demokratickou "prostotu" jen formálně předstíral, ve skutečnosti však o tom, jak žijí obyčejní lidé, na rozdíl třeba od Františka Langera, nevěděl vůbec nic.

Kriticky odsuzuje Knapp z "osobních důvodů" také Václava Černého, hlavně prý pro jeho chování v roce 1938, které blíže nespecifikuje. V mnohých prodemokratických aktivistech roku 1968 (které označuje jako pravičáky) odhaluje Knapp někdejší hysterické, nebezpečné stoupence stalinismu v padesátých letech.

Velmi neobjektivní je mimochodem hodnocení jednoho výtisku exilového časopisu Právo lidu, které mu dal někdy v polovině osmdesátých let ve vlaku někde v Německu jakýsi český exulant. Knapp píše: "Bylo to dost skličující čtení. Asi tak na polovině hubeného obsahu bylo spílání našim politikům, spisovatelům, soudcům, vězeňskému lékaři na Borech, fotbalistům a Haně Mandlíkové (které to snad mezitím odpustili), v druhé polovině si autoři spílali navzájem. Vyrozuměl jsem z toho, že se chystal sjezd (nebo něco podobného) Čs. strany sociálně demokratické v exilu a že se její členové mezi sebou rvali o funkce v této významné politické organizaci a vyčítali jedni druhým, že se k funkcím snaží dostat nekalými intrikami. Ti lidé (a byli to lidé, z nichž některé jsem znal z Prahy jako lidi celkem normálně myslící) to zřejmě mysleli vážně." - Časopis Právo lidu vydával v Německu velký gentleman Jiří Loewy (dosud píše pro celou řadu nynějších českých časopisů) a list absolutně nevypadal tak, jak ho popisuje Viktor Knapp.

Knapp se v knize prezentuje jako racionální stratég, který má největší obavy z hysterie a z ničivé blbosti. Velké množství lidí ve stranických a vládních špičkách označuje za idioty. Otevřeně přiznává, že vedoucí funkcionáři Klubu neangažovaných nestraníků a K-231 v roce 1968 byli lidé daleko většího intelektuálního kalibru než vedení komunistické strany. V přípravných komisích pro vypracovávání Akčního programu KSČ v roce 1968 se bezbřehým a nesoustředěným způsobem kecalo, tak, jak se prý už předtím volně a bezcílně prohovořily stovky hodin v některých institucích Akademie věd (zejména ve Filozofickém ústavu) a na mnohých kongresech a konferencích.

Pražské jaro považuje Knapp za tragédii. Domnívá se, že Antonín Novotný byl liberalizátor a neostalinista Brežněv ho z mocenské funkce v lednu 1968 odstranil právě proto, že se mu Novotný jevil jako příliš svobodomyslný. Novotný totiž vyjádřil Chruščevovi podporu poté, co Chruščeva neostalinista Brežněv odstranil od válu.

"Ti, kdo útočili na Novotného," píše Knapp, si neuvědomovali, že útočíce tímto na špatné, otevírají cestu horšímu, že hrají hru Brežněva či spíše těch temných sil v Sovětském svazu, kterých byl Brežněv mluvčím. Dubček měl jistě dobrou vůli, nebyl to ale člověk, který by byl způsobilý unést politické břímě, které mu osud naložil."

Toto napsal Viktor Knapp ve své autobiografii o honech na čarodějnice:

"V relativním politickém klidu jsem žil asi čtvrtinu svého života. Není to moc. Bylo to v první republice. Je jistě pravda, že i tam byla sociální nespravedlnost, byla i nezaměstnanost i bída, střílelo se někdy do stávkujících dělníků, ale nepopravovali se lidé za činy, které nespáchali, a nebyla permanentní atmosféra strachu, v níž člověk, odcházeje ráno do práce, neděděl, zda se z ní večer vrátí domů. A taky jsem mohl říkat, co si myslím, a nemusil jsem každý den děkovat tatíčkovi Masarykovi za to, že mne osvobodil z rakouského jha. Zkrátka, buržoazie si hlídala svou třídní moc, ale nebála se tolik komunismu, jako se komunismus bál buržoazie.

(...) Po válce jsem nejdřív zažil hon na kolaboranty. Není mi jich líto, aby bylo jasno. Není mi ani líto odsunutých Němců. Chtěli Heim ins Reich, tak šli a nemají co naříkat. (Pro právníka nepřípustné přijímání principu kolektivní viny? JČ.) Ale, když si vzpomenu (a toho jsem byl přímým svědkem), jak v květnu 1945 stačilo, že někdo na Václavském náměstí označil někoho za kolaboranta nebo za Němce a dav ho na místě zlynčoval k smrti, jak stačilo, aby hysterická domovnice někoho udala a byl zatčen, jak snadno lidový soud (myslím, že se tak jmenoval) odsuzoval k smrti třeba i osmnáctileté děti, jak se před pankráckým soudem (ještě za panování osvíceného Beneše) konala veřejná poprava, není mi nijak veselo.

Pak jsem zažil hon na třídního nepřítele, jímž byl třeba i můj spolužák z gymnázia, jehož otec byl níťař na Smíchově (neboť soudruh Lenin řekl, že drobná buržoazie každý den a každou hodinu plodí třídního nepřítele), nebo učitelka z Plzně, která byla trestně odsouzena za to, že dětem uložila, aby se naučily jen první strofu oslavné básničky a nikoliv též druhou, v níž byl ve verších oslavován soudruh Gottwald, a mnoho jiných. Zažil jsem i specifický hon na kulaky, při němž byli okresní prokurátoři hodnoceni podle toho, kolik ve svém okresu odhalili a dali zavřít kulaků. (...) Zažil jsem pak i honbu na kosmopolity, kdy se na rozkaz tehdejšího ministra národní obrany Čepičky "kosmopolitům" do vojenské knížky zapisovalo "původ židovský", kdy byli "kosmpolité" vyhazováni z práce a kdy ani prokrátor v obžalobě Rudolfa Slánského a ostatních u jednotlivých obžalovaných neopomněl uvést, zda jsou původu českého, slovenského nebo židovského. (...)

V tuto chvíli mi jde o hony na čarodějnice na jaře roku 1968 a potom na jaře roku 1969 a v několika letech dalších.

První z nich byl někdy až hysterický hon na konzervy. Přičil se mi z duše. Řekl jsem už, že se mi stejně příčí, když evangelíci upalovali katolíky, jako když katolíci upalovali evangelíky. Bylo mi to proti mysli i proto, že přece i mezi těmi konzervami byli čestní a poctiví lidé a nebylo jich málo. (A ostatně i mezi "progresivními" byli naopak lidé bezcharakterní a nepoctiví a taky jich nebylo málo.) A měli-li ti lidé nějakou politickou či morální vinu, měli být vzati k politické či morální odpovědnosti, ale ne připravováni o spánek, zahrnováni (oni i jejich děti) opovržením či doháněni k sebevraždám.

(...)

A pak, od jara 1969, začala honba na čarodějnice z druhé strany, takříkajíc opačným směrem. Byla ještě nemilosrdnější než ta první. Nemilosrdnější tím, že tu šlo o bezprostřední vyřizování účtů. Vzpomínám si, jak poslankyně Kleňková-Besserová jízlivě prohlásila (za obrovského potlesku), že v tomto účtování nebudou žádné odpustky, také vím, že skupina poslanců připravovala politické procesy. (...) Postupně se pak tito jestřábi začali obracet i proti Husákovi, který se jim zdál nepřiměřeně mírný. (...) Husák ovšem nebyl ani slaboch, ani fantasta. S ultralevičáky se vypořádal rychle a rázně. Porozstrkal je na různé okázalé, ale politicky bezvýznamné funkce, takže od nich měl pokoj, a tím také byly zažehnány procesy. Myslím ovšem, že v té věci se mohl opřít i o Brežněva, který zřejmě do procesu a la Imre Nagy neřku-li Slánský neměl chuť. (...)

Myslím tedy summa summarum, že Husák, i když v tom byl i jeho osobní zájem a i politická situace ve světě mu to usnadňovala, zabránil tehdy politickým procesům a popravám. Jen nevím, zda si za to zaslouží vděk národa i vděk jednotlivců, jichž se to týká. Má člověk být vděčen politickému vůdci za to, že ho nedal popravit, když se nedopustil žádného trestného činu? Mám mu, i když mně asi poprava nehrozila, být vděčen za to, že zabránil nebezpečí nespravedlivého popravování? Já to považuji za samozřejmou mravní povinnost toho politického vůdce a žádnou vděčnost k němu necítím. Tím spíš, že připustil hysterický hon na lidi, který je, kromě života a - ne bezvýjimečně - svobody, připravil o všechno, o co mohli být připraveni, o čest, o práci, o majetek, o klid, jejich děti o možnost vzdělání a přiměřeného uplatnění.

O Gottwaldovi:

Mnohokrát jsem v poslední době četl otázku, v novinách i v knichách, zda Klement Gottwald věděl o zneužívání justice v padesátých letech, zkrátka, zda znal pravdu o politických procesech, i odpověď, že ji znal a že snad sám byl jejich iniciátorem. Řekl jsem, že odpověď na tyto otázky neznám. Jen se jí dohaduji. Ty těžké záclony politického rozhodování byly tehdy tak pevně uzavřeny, že jimi jen velmi málo proniklo, a ústa lidí, kteří něco věděli, byla tak pevně zavřena strachem, že sice kvetla šuškanda, ale věrohodných indiskrecí téměř nebylo. Tak i mé dohady jsou spíš jen intuitivní, anebo se odvozují z letmých a mimovolních náznaků.

Myslím ale, že Klement Gottwald iniciátorem upalování čarodějnic počátkem let padesátých nebyl. Nedomnívám se ani, že by v přípravě tehdejších procesů byl nějak zvlášť aktivní. Nemohu ovšem ani uvěřit, že o způsobu, jakým byly procesy padesátých let připravovány, nevěděl. Naproti tomu jeho osobnosti, jak alespoň jsem ji měl příležitost poznat, tento způsob orientální krutosti neodpovídal. Spíš odpovídal chladnému fanatismu Václava Kopeckého, který asi byl hlavní spiritus agens procesů.

V té hysterické době, kdy jsem ráno odcházeje do úřadu nevěděl, zda se večer vrátím domů, mne jednou prezident zavolal k rozhovoru, nevím už o čem. V průběhu toho rozhovoru v mé přítomnosti dostal zprávu, že byl zatčen Ludvík Frejka, přednosta hospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky a jeden ze starých Gottwaldových spolubojovníků. Prezident se viditelně zarazil a řekl, sobě, ne mně: "Tak ho přece zavřeli." Byla to slova překvapení. Slova člověka, který se obával, že Frejku zavřou, a doufal, že se tak nestane.

(...) Na Ostravsku došlo k důlnímu neštěstí, při němž zahynulo několik horníků. Přirozeně, že nic takového se v socialistické zemi nemohlo stát, takže bylo jasné, že to bylo dílo třídního nepřítele. Ten byl brzy nalezen v osobě důlního inženýra, neklame-li mě paměť, ředitele dolu, buržoazního odborníka, který z nenávisti k dělnické třídě a tak dál. Za pár dní byl odsouzen k smrti a za dalších pár dní byl rozsudek potvrzen. A za dalších pár dní jsem do úřadu dostal dopis obhájce toho muže, ostravského advokáta Zaremby, kterého jsem dobře znal osobně a který mi psal, že celý proces byl divadlo pro veřejnost, že přiznání odsouzeného bylo vynuceno zcela nepřípustným způsobem, důkazy uměle vyrobeny, atd., že ten člověk je úplně nevinný, a prosil mne, abych informoval prezidenta. Zaremba, jehož poctivosti a odvaze se dodnes obdivuji, přitom sám nebyl žádný "buržoazní specialista", byl to starý, militantní člen Komunistické strany a i v té době ostravský stranický funkcionář. Byl to ale, což se tehdy zdaleka nedalo říci o všech, i čestný a nebojácný člověk. Když jsem jeho dopis přečetl, bylo mi hodně úzko. Z mnoha důvodů. Mimo jiné i proto, že jsem si představoval, jaké následky by mohlo mít pro mne, jestliže dopis předložím. (Dopis byl adresován nikoliv prezidentovi, ale mně, takže jsem neměl služební povinnost jej předkládat.) Ale Zaremba taky jistě pomyslel na to, co se může stát, když ten dopis napíše, a přece jej napsal. Zkrátka, sunt certi denique fines, i strach má své meze, a tak jsem dopis předložil. Pak bylo pár dní ticho. Říkal jsem si, bůhví, kde ten dopis teď je a kde se teď právě odhaluje kontrarevoluční komplot Zaremby a mne s tím odsouzeným inženýrem. Pak mne zavolal prezident. Seděl za psacím stolem, bafal z dýmky a držel v ruce ten dopis. Obracel jej ze strany na stranu a povídá: "Ty toho Zarembu znáš?" Řekl jsem, že ano, a pověděl jsem všechno, co jsem o něm věděl. "Oni o něm říkají něco jiného," řekl tiše. "A co ty si o tom myslíš?" Řekl jsem, že věřím Zarembovi. Prezident už neřekl nic a propustil mne.

Nazítří jsem dostal z prezidentova sekretariátu rozhodnutí, že prezident Československé republiky cestou milosti mění trest smrti uložený onomu inženýrovi na trest odnětí svobody (myslím doživotního). Pak už jsem o věci neslyšel, ale nepochybuji o tom, že ten inženýr byl zakrátko propuštěn a rehabilitován."

Knappova kniha je znepokojující. Lidé jako Knapp přiznávají bez jediné výčitky svědomí a jediného pokusu o analýzu, že byli součástí vládnoucí hierarchie režimu, který se jeví a i tehdy se musel jevit jako zločinný. Zároveň je zjevné, že tito lidé se po celý svůj život ve vysokých funkcích snažili chovat čestně, morálně a poctivě. Jenže hranice jejich chápání poctivosti a morálky byla asi trochu dál, než kde leží pro čestné a morální nekomunisty. A ten rozdíl mezi těma dvěmi hranicemi se zhmotnil v privilegovaný život profesora Karlovy univerzity, JUDr., PhDr., Dr.h.c. mult., DrSc. a normálně uvažujícímu člověku nedá spát.

Jan Čulík