První stránka nové knihy
Podepsáním dohody mezi dvěma největšími stranami po nedávných volbách, totiž mezi ČSSD a ODS, vznikla v krátké politické historii České republiky nová kapitola.
Oba dva giganti na politické scéně celkem ovládají více než dvě třetiny křesel v parlamentě, a tak budou moci lehce změnit českou ústavu a zavést většinový volební systém. Nelze předpokládat, že by v ČR vznikly velké veřejné protesty s cílem změnit ústavu. Konec konců, nikdo neprotestoval ani, když bylo likvidováno samotné Československo. Ve srovnání s tím je ústavní změna jen málo významá věc.
Potenciální protesty možná přijdou z Hradu, ale Havlovo postavení je nepevné v tom smyslu, že jeho kancelář už dlouho podporuje přechod k většinovému volebnímu systému. Bylo by pro něho obtížné náhle v této věci změnit názor.
Budou-li provedeny další ústavní změny, Havlovo oficiální postavení by mohlo být zredukováno až k naprosté bezvýznamnosti. Zeman i Klaus mají s Havlem k vyřízení dostatečné množství starých účtů, a tak je zredukování Havlova politického vlivu pravděpodobné. Kromě toho, Klaus a Zeman se nebudou chtít dělit o moc s žádným prezidentem, ať je to Havel nebo kdokoliv jiný.
Navzdory tomu je všechno, co obě strany dělají, naprosto ústavní a přijatelné v rámci "demokracie" v širším smyslu. Úzkoprsé protesty menších stran, hlavně v důsledku jejichž tvrdohlavosti vznikla dohoda mezi Zemanem a Klausem, nejsou už ničím jiným než pouhou hypotetickou otázkou, "co by bývalo mohlo být, kdyby" pro příští historiky.
Politický systém dvou stran je dvakrát tak lepší než systém jedné strany
Takže po čtyřiceti letech systému jedné strany a po několika letech systému více stran dostanou občané České republiky systém dvou stran. Konec konců, Česká republika převzala od Spojených států skoro všechny jejich špatné nápady, tak proč nepřevzít i tento?
Vážněji řečeno, přechod k systému většinového zastoupení není nejmoudřejším činem pro mladou Českou republiku. Většinový systém zredukuje českou politiku v banální bipolární svět (možná tripolární, pokud se Ruml a Lux dokáží shodnout na tom, aby se jejich strany spojily - pokud se Ruml dokáže s někým vůbec shodnout o čemkoliv). V takovém uzavřeném systému nepronikají lehce na povrch nové myšlenky. Možná půjde o onu žádoucí "stabilitu", ale lidé tento pojem poslední dobou v ČR používají až příliš často. Jen si vzpomeňte, že osmnáct let Husákova režimu, to byla také stabilita. Složitou společnost, procházející rychlými změnami bude bipolární systém dusit.
Nebudu taky opakovat důvody, proč tomu tak je, a odkazuji čtenáře na článek, který jsem publikoval v Britských listech 30. června 1998.
Hodně se píše o tom, jak odlišné jsou volební programy ČSSD a ODS a všichni jsou šokováni, jak je možné, že se tyto dvě strany mohou vůbec o něčem shodnout. Není to ale ve skutečnosti příliš překvapující, protože tyto dvě strany sdílejí jeden velmi důležitý společný zájem: jsou to obě velké strany, které budou mít velký prospěch ze zavedení systému dvou stran. Přesto však je součástí této dohody velmi podstatný rozpor, který povede k jejímu brzkému rozkladu.
ODS by se zjevně chtěla dostat zpět k moci co nejdříve. Má-li se jí to podařit, musí nejprve způsobit pád ČSSD. ODS však nezamýšlí zdiskreditovat ČSSD hned teď. Chce počkat až na zavedení většinového volebního systému, v jehož důsledku získá ODS volební hlasy Rumlovy Unie svobody a některé volební hlasy Luxových křesťanských demokratů.
Proto má nyní základní konflikt mezi ODS a ČSSD málo společného s politickými programy a daleko více má společného s časem. ODS si bude přát ústavní změnu co nejdříve, zatímco ČSSD se bude snažit ji co nejvíce oddálit, aby mohla co nejdéle zůstat u moci.
"Opoziční smlouva" se tímto konfliktem zabývá. Ústavní změny musejí být zavedeny do 12 měsíců (bod č. 7). Tento bod, zjevně požadavek ODS, znamená, že je velmi pravděpodobné, že Česká republika bude mít do roka většinový volební systém. Lze si také lehce představit, že brzo poté se budou konat nové volby.
Ústavní změny, včetně omezení prezidentových pravomocí, budou vypracovány s přihlédnutím k tomuto scénáři. Změny budou vytvořeny tak, aby přesně vyhovovaly požadavkům obou stran v nadcházejícím období, které je vlastně obdobím předvolebním.Na první pohled je tento krátkozraký pragmatismus znepokojující, ale při hlubším, optimistickém pohledu nalezneme určité důvody pro naději.
Je pravda, že politické strany budou chtít vytvořit takový volební systém, v němž by vítěz získal největší moc. Jenže během jednání o vzniku tohoto systému si obě strany uvědomí, že nemají zaručeno, že příští všeobecné volby vyhrají. Proto se budou snažit o to, včlenit do nového politického systému určité vyrovnávací struktury, které dají opozici určitý prostor vyjadřovat své názory a možná i určité množství moci. Takovéto uvědomění a jednání v jeho důsledcích je normálním rysem každého vypracovávání ústavy, jehož se účastní více politických subjektů.
Závěr
Takže bude nový politický systém nevhodným zjednodušením českého politického světa, ale asi nebude úplnou katastrogou. Je nutno připomenout, že nový systém dvou stran bude ve srovnání s nynějším poněkud nudný.
Političtí komentátoři se už nebudou moci vyžívat ve vypočítávání možných koalicí. Nikdo nebude muset sledovat aliance množství různých stran. Složitost debaty několika politických stran, každá s odlišným programem, zmizí v nenávratnu. Budou jen dvě alternativy, A nebo B.
Tento nedostatek výběru nebude ve prospěch řadového občana. Nikdo však v současnosti jeho zájmy nebere v úvahu. Přibližně za rok od nynějška se politikové ve volbách krátce zeptají občana na jeho názor, a otázka bude jednoduchá: Klaus nebo Zeman.
