13. července zemřel básník Miroslav Holub

Málokdo je prorokem ve své vlasti. Mnozí čeští čtenáři se na něho dívali spatra: Miroslav Holub pro ně nebyl příliš významným básníkem. Sotva věděli, že je Holub jedním ze světově nejproslulejších autorů, jaké česká literatura a kultura vůbec kdy měla. Holubovo básnické dílo bylo přeloženo do třiceti devíti jazyků. Zejména v anglosaských zemích je Miroslav Holub považován za velmi významného současného básníka. Přispívá k tomu jistě skutečnost, že se jeho poezie velmi dobře překládá do angličtiny, která je svou podstatou věcný, logický, nepříliš lyrický jazyk (anebo, přesněji řečeno, lyrično vyjadřuje jinými prostředky než jak to činí typické české emocionální nytí). Kdesi v jižní Anglii je básnický klub, který se jmenuje na počest tohoto českého autora Holub.

Asi před půl rokem jsem v Británii jel kamsi autem, přičemž poslouchám většinou rádio, a narazil jsem na velmi dobře natočený, zábavný asi hodinový pořad v BBC Radio 4 v seriálu "Pohled na Británii očima zvnějšku". Ironicky, úsměvně, s kouzlem jen jemu vlastním popisoval Miroslav Holub své návštěvy ve Velké Británii, své zkušenosti s britskými přáteli a různé britské výstřednosti. Velmi výmluvně také dokázal navodit kafkovskou, až hrůznou atmosféru policejního systému v husákovském Československu: co se všechno muselo dělat a na čem to záviselo, měl-li člověk dostat výjezdní doložku k cestě na Západ.

Lidi jako Miroslav Holub udělali pro známost české kultury v zahraničí obrovské množství práce. Dokázali totiž stát na hranici mezi oběma civilizacemi, západní i českou, a byli schopni českou zkušenost komunikovat západním čtenářům přímo v jejich západním referenčním rámci, takže tito lidé pak mnohé pochopili.

Nejsem si úplně jist, do jaké míry byl Holub schopen tohle dělat záměrně. Jsem přesvědčen, že to do značné míry byla šťastná shoda okolností, že jeho temperament vyhovoval anglosaskému způsobu myšlení a jednání.

Všechny anglosaské země navštěvoval Miroslav Holub až do konce svého života velmi často. Byl zván na literární čtení a konference. Po světě jezdil mnohokrát do roka.

Letos v dubnu se účastnil v Edinburku tzv. Vědeckého festivalu(Science Festival) a přitom už poněkolikáté navštívil i bohemistické oddělení na Glasgow University, kde jsme uspořádali se studenty debatu. Mám její nahrávku i anglický přepis, plánuji její zveřejnění v Britských listech.

Když jsme v poledne 20. dubna seděli s Miroslavem Holubem před jeho odletem do Prahy v hospodě na glasgowském letišti u sklenice skotského piva (přiznal, že to pivo není nejhorší), ptal jsem se ho, proč pořád jezdí do světa. Řekl, že je podle jeho názoru v dnešním světě přímý kontakt spisovatele se čtenářem stále důležitější. Uvedl: "Podívejte se, když napíšu sbírku básní, vyjde řekněme v nákladu 800 výtisků. Kolik lidí z toho si ty básně přečte opravdu pořádně? Řekněme sto - dvě stě. Při takovéto aritmetice se vyplatí jezdit do světa a když o vás projevují zájem, číst svou poezii a debatovat o ní se čtenáři."

A proč vás pořád do zahraničí zvou, ptal jsem se dál. Holub odpověděl docela skromně: "Víte, to je docela jednoduché. Jakmile se jednou stanete součástí literárního okruhu, organizátoři se přesvědčí, že jste schopen říci pár slov, že se během pobytu neožerete, že neuděláte skandál, že neukradnete žádné peníze, tak vás prostě začnou zvát. Ale důležité je se nevnucovat. Nikomu jsem se nikdy zásadně nevnucoval. Když mě chtějí pozvat, je to jejich věc."

Nebylo to poprvé, co hovořil v Glasgowě Miroslav Holub se studenty, ale letos na jaře se už jen velmi těžko pohyboval. Trpěl v jedné noze vážnou kyčelní artrózou a těšil se, že půjde co nejdříve na operaci a pak bude moci zase normálně chodit jako dřív. Letos na podzim mu mělo být sedmdesát pět let. Na pětasedmdesát vůbec nevypadal. Byl neobyčejně živý.

Holubovou předností bylo, že to byl doktor lékařství, imunolog, a zároveň básník. Měl tedy široké vzdělání, humanitní a lékařské. Lékařská věcnost velmi výrazně a velmi pozitivně ovlivňovala jeho básnickou tvorbu. Holub byl v oboru imunologie autorem mnoha vědeckých článků.

Výraznou roli v české literatuře a kultuře hrál od konce padesátých let, v roce 1958 debutoval sbírkou Denní služba. Když sbírka vyšla, Alois Indra, jeden z vysokých delegátů stranického sjezdu ÚV KSČ promluvil emocionálně o krvavém psu Titovi a "Miroslavu Holubovi, plevelu české literatury". Holub o tom letos v dubnu řekl na Glasgow University: "Když jsem přišel druhý den do práce do Akademie, všichni se na mě dívali jako na živou mrtvolu. Být totiž takto jmenován na tak vysoké stranické úrovni bylo opravdu nebezpečné. Já jsem udělal to - udělal jsem to dvakrát v životě - že jsem jako nestraník napsal stížnost prezidentu Novotnému. A asi po půl roce mi k mému překvapení zatelefonovali z prezidentské kanceláře a pak jsem dostal i dopis, v němž se pravilo, že tento útok byl "vyjádřením soukromého názoru soudruha Indry, který se nutně neztotožňuje s názorem KSČ". Důsledkem Indrova projevu však bylo, že byla sbírka Denní služba okamžitě vyprodána. Nikdy v životě, ač jsem o tom snil, jsem neviděl žádnou svou sbírku vystavenou ve výkladu knihkupectví. Každá byla vždycky okamžitě vyprodána.

Holub byl nestraník. V Glasgow o tom v dubnu vyprávěl mimo jiné toto:

"Po vydání asi mé třetí nebo čtvrté knížky v roce 1963 jsem byl zvolen do ústředního výboru svazu spisovatelů. Ten ústřední výbor měl padesát členů. Osmačtyřicet z nich byli členové KSČ a dva nikoliv. Byl to profesor slovenské literatury Alexander Matuška, který byl velmi starý a na zasedání ústředního výboru nechodil, a pak já. Existovalo pravidlo, že před plenárním zasedáním ústředního výboru svazu spisovatelů se musí konat schůze stranické skupiny. Tak těch osmačtyřicet komunistů se muselo účastnit stranické schůze, zatímco já jsem si dal kafe, nebo jsem dělal něco jiného. Pak mě zavolali dovnitř a konalo se plenární zasedání ústředního výboru. Když se to odehrávalo už asi po druhé, v hotelu Děvín v Bratislavě, Vladimír Mináč, slovenský spisovatel, dobrý spisovatel a alkoholik, už byl opravdu nalitý. Chytil mě za rukáv a povídá mi: "Holube, ty svině, musíš vstoupit do strany. Jen kvůli tobě musím poslouchat všechny ty blbosti dvakrát."

Holub byl jedním z několika autorů (mezi ně patřili i Jiří Šotola a Ivan Klíma) kteří koncem padesátých let, v době prvního nesmělého tání, debutovali v nesměle liberálním kulturním časopise pro mladé autory Květen. Kolem časopisu se vytvořila skupina, jejíž program byl charakterizován jako "poezie všedního dne". Tvorba členů této skupiny byla reakcí na pseudobombastičnost předchozích let.

Postupně vydal Miroslav Holub celou řadu dalších sbírek. Po roce 1968 jsme měli krátkodobě na gymnáziu vynikající asi šestisetstránkovou, posléze velmi rychle zakázanou a staženou Čítanku pro střední školy. Byla to dokonalá antologie nejlepší literatury dvacátého století, recept na to, co by měl člověk přečíst. Velmi mě jako sedmnáctiletému utkvěla v hlavě báseň Jdi a otevři dveře. Uměl jsem ji kdysi nazpaměť. "Jdi a otevři dveře. Třeba tam pes škrabe. Třeba je tam magické město. Nebo obraz obrazu. I kdyby tam bylo jen duté vanutí, i kdy by tam nic nebylo - alespoň průvan bude."

Možná by těchto pár veršů mohlo být v záhlaví Britských listů.

Holubova poezie ze sedmdesátých let má výrazněji pesimistický tón. Není divu. Holub byl jedním z mála básníků liberálních šedesátých let, kteří se po invazi v roce 1968 sklonili. Na nátlak policie otiskl dosti nechutný dopis, v němž kritizoval liberální období šedesátých let. Dopis měl prý určité denunciantské tóny. V dalších letech se za něj Holub velmi styděl.

Stejně mu však ponížení nepomohlo. Byl vyloučen ze svazu českých spisovatelů, dvě jeho knihy byly po vytištění před uvedením do knihkupectví zničeny. Holuba vyhodili ho z Akademie věd, našel však posléze zaměstnání v ústavu klinického experimentálního lékařství. Dlouho nesměl v husákovském Československu publikovat, směl ovšem nadále fungovat jako vědecký pracovník. V sedmdesátých letech psal každých čtrnáct dní pod cizím jménem do jednoho českého časopisu, čtenáři se dotazovali, zda je to Holub, redakce to však nemohla potvrdit. Tou dobou chtěl s Holubem natočit zvláštní pořad australský rozhlas, tajná policie to však nepovolila. Jejím vysvětlením bylo, že Holub "není skutečný český spisovatel, je to mezinárodní spisovatel". Kupodivu, nedávno to zopakoval na jednom literárním čtení ve Vídni Ludvík Vaculík. Řekl, že je Holub evropský básník.

Proč působil Holub pro některé čtenáře v Čechách cize a proč měl tak obrovský mezinárodní úspěch: V Glasgowě o tom v dubnu řekl:

"Moje poezie se dá překládat, protože není příliš silně závislá na jazyce. To je vliv vědy, protože věda by neměla být závislá na jazyce. Věda se nyní osvobozuje od své metaforické etapy. Dosud jsme používali výrazů, o nichž jsme věděli, že jsou to jen metafory, že nemají příliš mnoho společného s realitou. Věda nyní dospěla do etapy symbolických jazyků, například matematika. Nepoužívá skoro vůbec slov a nelze ji slovy plně interpretovat. Totéž se týká astrofyziky, relativistické fyziky, kvantové fyziky, nových dynamických biologických disciplin, například molekulární biologie.

Čeští básníci jsou závislí na slovech. Já nejsem tolik závislý na slovech. Já jsem více závislý na konečných obrazech a konečných myšlenkách. Mně zajímá na básni ten skok. To je její jádro, její hlavní myšlenka. A ta se relativně lehce překládá. Zadruhé, já jsem daleko hloupější než jiní básníci. Takže téměř každý překladatel dokáže pochopit, co mám na mysli. A konečně, mým motivem pro psaní poezie není rozšiřování mého duchovního obzoru, ani třeba vydělávání. Poezie je pro mě dialog. Poezie je mezilidskou komunikací. A při této komunikaci chci být co nejsrozumitelnější. "

Byl jsem upozorněn na to, že na Fóru Neviditelného psa se hovoří o tom, že prý je Holub na Cibulkově seznamu spolupracovníků Stb. Co z toho. Nechť mě někdo přesvědčí, že je tato informace spolehlivá a průkazná a že má v dnešní situaci, deset let po pádu komunismu nějaký význam.

Znal jsem Miroslava Holuba osobně a mám dojem, že to byl velmi slušný člověk. To, jestli se bál a někdy v sedmdesátých letech něco podepsal Stb, se neodvažuju soudit. Na námitku, "že jsem v Československu v osmdesátých letech nebyl a nevím, jak se Holub choval", nemohu reagovat. Cibulkovy seznamy, stejně jako informace Stb, jsou nespolehlivé. Je zajímavé, že víme o tom, že komunistická tajná policie zkreslovala skutečnosti, a pak pokoutně zveřejněným seznamům věříme, jako by to byla skálopevná pravda. Velmi instruktivní je v této souvislosti přečíst si Osočení, tlustou knížku svědectví nevinných lidí, na Cibulkových seznamech, která vyšla v redakci Zdeny Salivarové - Škvorecké jako poslední svazek nakladatelství 68 Publishers v Torontu.

Jan Čulík