Historie cenzury v Čechách

Jan Čulík

(Napsáno v angličtině pro International Encyclopaedia on Censorship)

(Citáty jsou překládány zpětně z angličtiny, nemám zde původní zdroje, bude opraveno později. JČ)

Část první: Do Bílé Hory

Sto let před Martinem Lutherem se staly Čechy první zemí na světě, kde došlo k protestantské reformě katolického náboženství. Začátkem 15. století se dostaly do Prahy spisy Johna Wycliffa. Vyvolaly živou debatu a poskytly inspiraci pro učení Jana Husa (c.1370-1415), který byl posléze upálen v Kostnici jako kacíř. Husova násilná smrt vyvolala v Čechách revoluci. Husitští náboženští reformátoři porazili několik křižáckých výprav, namířených proti nim a protivili se celé Evropě až do roku 1436, kdy byl uzavřen mezi husitskými Čechami a katolickou církví kompromis v Basileji. Čechy se tak staly zemí "dvojího lidu". Husitská revoluce zvítězila v mírné formě. Protestanté a katolíci žili spolu v neklidném, avšak mírovém soužití do roku 1620, kdy byla protestantská strana poražena v bitvě na Bílé Hoře u Prahy vojsky habsburského císaře Ferdinanda. Po roce 1620 se Čechy staly obětí rekatolizace.

Začátky cenzury v Čechách jsou spojovány s vlivem Johna Wycliffa v Praze začátkem patnáctého století. Na papežův příklad požadoval pražský arcibiskup v roce 1410, aby přinesli majitelé knih od Johna Wycliffa tito tituly do jeho úřadu na kontrolu. Jan Hus a další univerzitní učitelé odevzdali asi 200 svazků, což bylo tou dobou velké jmění. Knihy byly shledány kacířskými. Hus a pražská univerzita protestovali, s tím, že arcibiskupův úřad odsoudil i mnoho neteologických knih, včetně děl o matematice a na jiná vědecká témata. Hus a další univerzitní učitelé se v této věci odvolali do Říma k papeži, ale než přišlo papežovo rozhodnutí, pražský arcibiskup nechal knihy na dvoře svého paláce 16. července 1410 spálit. To vyvolalo mnoho hněvu. Univerzita si stěžovala královskému úřadu a český král Václav IV. rozhodl, aby byla arcibiskupova renta a renta cenzorů pozastavena. Majitelům spálených knih muselo být vyplaceno odškodné.

Poté, co byl Jan Hus v roce 1415 upálen v Kostnici na církevním koncilu jako kacíř, rozhodl koncil, že díla Jana Husa, Johna Wycliffa a Husova stoupence Jeronýma Pražského mají být pálena, kdekoliv budou nalezena. Neexistují však důkazy, že by díla těchto myslitelů v husitských Čechách katolická strana skutečně ničila.

Po vynálezu knihtisku se začaly šířit knihy Evropou daleko rychleji než dříve. V roce 1501 vydal papež Alexander I. bulu, která se v první řadě týkala Itálie a vyžadovala, aby byly tituly, které mají být tištěny, předem odevzdány biskupům ke kontrole. Tiskařům bylo také nařízeno, aby vypracovávali seznamy titulů, které vydávají, a posílali od každého titulu církevním úřadům výtisk. Cenzuru knih obyčejně prováděly pro církev univerzity.

V Čechách spolu soutěžilo o vliv mezi obyvatelstvem několik církví: katolická církev, utrakvističtí husité a zakázaná protestantská církev "Jednota bratrská". Koncem patnáctého století se koloval na Moravě velký počet traktátů a polemik, šířících učení Jednoty bratrské. V roce 1499 vyslal papež Alexander VI. na Moravu dva inkvizitory, aby potlačily tyto publikace a nahradili je ortodoxními katolickými tituly. V roce 1505 rozhodli v Brně moravští stavové, že nemá být tisk knih Jednoty bratrské tolerován na území žádného moravského šlechtice. Když byly tyto knihy nalezeny, měly být spáleny. Roku 1508, na naléhání českých utrakvistů, vydal král Vladislav (1471-1509) edikt, jímž nařizoval potlačování publikací Jednoty bratrské. Avšak aktivisté Jednoty se nenechali odradit a tiskl své publikace buď v zahraničí, například v Norimberku, anebo využívali fiktivních publikačních míst (Mons Olivetti, Mons Liliorum).

Začátkem šestnáctého století nebyla cenzura v Čechách efektivní zejména v těch oblastech, které byly mimo dosah církevních úřadů. Čechy byly zemí, která se osvobodila od vlivu papeže. Rozšiřovalo se mnoho podvratných a polemických traktátů. Proto se roku 1524 pokusily pražské utrakvistické úřady zahájit cenzuru vydávaných titulů. V této době bylo dílo Martina Luthera v Čechách zakázáno, stejně jako bylo zakázáno v Německu.

Roku 1526 zvolili čeští stavové na český trůn člena habsburské dynastie. O sto let později to vedlo k včlenění Čech a Moravy do rakouského mocnářství a k potlačení českého protestantství.

V roce 1528 vydal první habsburský panovník Ferdinand I. (1526-1564) dekret, jímž zakázal tisk a prodej kacířských knih. Zároveň ustavil komisi, jejimž úkolem bylo prověřovat alespoň jednou ročně sklady knihkupců. Komise nemohla pracovat na venkově, tak bylo tiskařům zakázáno zakládat tiskárny mimo města. Proto začalo mnoho tiskáren tisknout knihy anonymně anebo s fiktivními místy vydání. Vláda rozhodla, že každý tiskař, který bude přistižen, že tiskne knihy anonymně, má být popraven a jeho majetek zkonfiskován. V roce 1541 vyšlo nové nařízení, podle něhož nesměla být žádná publikace vydána bez jména autora. Tyto dekrety byly všeobecně ignorovány.

Utrakvistické náboženské publikace zkoumal rektor pražské univerzity. Není jasné, do jaké míry kontrolovaly katolické tituly před vydáním katolické církevní autority. Nenáboženské publikace cenzurovali činitelé královského úřadu.

V roce 1539 chtěl vydat Václav Hájek z Libočan (zemřel r. 1553) svou Kroniku českou. Požádal císaře Ferdinanda I., aby mu poskytl na tento titul výsadní autorská práva na dobu deseti let. Král to učinil a jmenoval tři cenzory, jejichž úkolem bylo zajistit, aby dílo neobsahovalo nic protikatolického. Opožděně protestovaly pražské utrakvistické úřady proti kritickým výrokům na adresu Jana Husa v Hájkově Kronice, ale nepodařilo se jim dosáhnout toho, aby byly z díla vyškrtnuty. Zakázaná protestantská církev Jednota bratrská nechtěla vyvolávat kontroverze, a tak založila vlastní cenzurní komisi na potlačování pomlouvačného a kacířského materiálu ve svých publikacích.

Silnější cenzura, založená na německém vzoru, byla v Čechách zavedena v roce 1548. Tiskaři nesměli tisknout nic bez předběžného svolení úřadů. Tiskařovo jméno muselo být uvedeno ve všech publikovaných titulech. Tiskaři, kteří tohoto nařízení neuposlechli, mohli být pokutováni až částkou 500 zlatých a jejich firma mohla být uzavřena. V Praze byla ustavena cenzurní komise, která se především zabývala politickými publikacemi. Náboženské publikace cenzurovaly katolická a utrakvistická konsistoř. Počet tiskáren v Čechách byl omezen na minimum.

Cenzura byla dále posílena, když přišel do Prahy v roce 1556 jezuitský řád. Od roku 1560 dostali jezuité právo cenzurovat i tituly, vydávané hebrejsky, i když pražská utrakvistická akademie proti tomu protestovala. V Říme byla založena inkvizice na pronásledování nekatolických publikací. Jezuitský řád chtěl vykonávat papežovy příkazy i na sever od Alp.

Roku 1562 jmenoval tridentský koncil komisi, která sestavila seznam zakázaných knih, který měl být používán ve všech katolických zemích. Bylo rozhodnuto, že před vydáním knihy musejí autoři v každé diecézi předložit dílo cenzuře ve dvou kopiích. Cenzurní úřad si jednu kopii ponechal, aby mohl po vydání knihy ověřit, že byly doporučované změny provedeny. Předsedou komise byl pražský arcibiskup Antonínn Brus, ale jako hlava katolické církve v nekatolické zemi netrval na realizaci příkazů komise v Čechách a nevydal seznam zakázaných knih pro Čechy, protože by to vyvolalo od utrakvistů ostré protesty. Brus však dohlízel na tiskárny a občas trestal tiskaře a knihkupce. V šedesátých letech šestnáctého století se poprvé pokusili pražští tiskaři a knihkupci o vytvoření uzavřeného cechu. Poslali žádost arcibiskupovi Brusovi, aby byl ustanoven výlučný knihařský a tiskařský cech a aby byly zakázány "nepořádné prodeje hostinských knih, ... když někdy jaké nové knihy české ... buď v Moravě neb z sektky pikhartské povstanou, ty do tohoto království slavného Českého na zádech v putnách neb v kruosnách [mnozí] přinesou ... a svobodně a směle je prodávají na ujmu velikou našich živností, ... my na svých chudých živnůskách velmi tižce hyneme." 13. března 1567 požádal arcibiskup císaře Maximiliána (1564-1576), aby vydal nařízení, zakazující prodej zahraničních knih v Čechách. 8. února 1571 nařídil Maximilian znovu tiskařům, aby nevydávali a netiskli knihy bez předchozího souhlasu pražského arcibiskupa. Toto nařízení bylo vydáno po incidentu, k němuž došlo 26. ledna 1571, když dva arcibiskupovi úředníci provedli razii v knihkupectví Tomáše Mitise na území Karlovy univerzity. Mitis měl na skladě některé zakázané knihy a arcibiskupovi úředníci se pokusili jeho knihovnu zapečetit. Na místo se dostavili rektor univerzity a několik učitelů a pokusili se tomu zabránit. Univerzita poslala císaři protest, v němž si stěžovala, že arcibiskupovi úředníci porušili svobody univerzity a nepřípustně pronikli na akademickou půdu.

Další cenzurní nařízení byla vydána za vlády císaře Rudolfa II. (1576-1611), protože všechna předchozí cenzurní nařízení tiskaři většinou ignorovali. Když se roku 1580 v Praze pokusil šířil papežský legát bulu Coena domini, která obsahovala cenzurní zásady, cisař Rudolf to zakázal. České protestantské stavy trvaly na dodržování své náboženské svobody.

Od doby Rudolfa II. byli katolíci a jezuitský řád v ofenzívě. Čím se jezuité stávali mocnější, tím silnější byly stížnosti na jejich cenzuru. Proto se chovali jezuité velmi opatrně. V roce 1599 zavedli složitou cenzurní proceduru ve snaze zajistit objektivitu hodnocení cenzurovaných knih.

Protestantská i katolická strana tiskly pomlouvačné kramářské balady a obrázky, útočící na jejich náboženské protivníky. V roce 1602 byl zatčen mladý pražský tiskař Sixt Palm Močidlanský za to, že vytiskl protikatolickou píseň. Byl vyslýchán, souzen, vězněn čtyři měsíce a pak donucen odejít do exilu. Císař znovu zakázal tiskařům vydávat pobuřující texty, které urážely jednu nebo druhou náboženskou stranu.

V roce 1604 chtěla Karlova univerzita inscenovat hru "Břetislav, český Achileus", kterou napsal Campanus Vodňanský, profesor na univerzitě. Den před představením byla hra zakázána za to že "pomlouvá český královský rod, církev a římského císaře". Utrakvistická strana reagovala na toto rozhodnutí s nelibostí. Poukázala na to, že pražská jezuitská kolej pravidelně hraje nejrůznější hry a nikdo jí to nezakazuje. Utrakvisté poslali císaři žádost, aby bylo jezuitům zakázáno vysmívat se utrakvistům a pomlouvat je. Roku 1605 se v Praze konala synoda katolického duchovenstva. V souladu s ustanoveními tridenského koncilu byl publikován seznam zakázaných knih a všichni tiskaři a knihkupci měli od této doby povinnost předkládat své náboženské tituly místním farářům před tím, než je uvedou do prodeje. Nenáboženské knihy i nadále cenzuroval úřad královského kancléřství.

Utrakvisté požadovali oficiální právo cenzurovat si vlastní knihy. Tak bylo roku 1610 rozhodnuto, že katolické publikace bude cenzurovat arcibiskup a královské úřady, a utrakvistické knihy mají zkoumat protestantští "defensoři". To byli volení obránci zájmů nekatolických stavů. V zájmu veřejného pořádku nebylo dovoleno ani katolíkům, ani protestantům, aby tiskli kritické materiály o druhé náboženské víře. Královské úřady nyní trestaly osoby, které cenzurní nařízení nedodržovaly, dosti vážně. Roku 1615 byl vytištěn v tiskárně, kterou vlastnil šlechtic Henyk z Valdštejna traktát z pera jiného protestantského šlechtice Václava Magrleho ze Sobíšku. Traktát kritizoval císaře Matyáše a Rudolfa. Protestantští defensoři nemohli hájit ani autora, ani vydavatele ani tiskaře, protože se traktát zabýval světskou tematikou. Autor se musel zodpovídat úřadům, vydavatel byl pokutován, tiskař byl zatčen a popraven.

Pokračování příště