Jak je to s tím tykáním?
V reakci
Ivo Mathého na vyznání
Andrew Stroehleina mne zaujala pasáž:
... Poznatkem "přesvědčivé charakteristiky ...otevřené korupce"
spatřované v tom, "že si mnozí reportéři tykají s šéfy politických stran"
se Stroehlein již jen zesměšnil. Zde nemá cenu argumentovat tiskovkami
v Bílém domě (tam jsou Stroehleinovým pohledem zkorumpovaní navzájem všichni)
nebo českým příkladem, třeba s kým si tyká Jiří Hanák, Petr Nováček nebo
Petr Uhl (a co poté bez okolků napíšou).
Možná se zesměšním také, ale ve mně stále přetrvává ze školních let představa,
že v angličtině tykáme jen Bohu, ostatním se vyká. Možná jsem to
obrátil ale to na věci kupodivu nic nezmění.
I když výšeuvedené tvrzení vezmu jen jako nadsázku, nesouhlasím. Obdivuji
schopnost Američanů oslovovat vás křestním jménem a chovat se přátelsky
a přitom zachovávat zcela standardní kolegiální vztahy. Obávám se však,
že v českém prostředí by pokus o konvezaci v americkém stylu vyzněl, mírně
řečeno, nezvykle familiárně.
Ferdinand
