Historie cenzury v Čechách

Jan Čulík

(Napsáno v angličtině pro International Encyclopaedia on Censorship)

(Citáty jsou překládány zpětně z angličtiny, nemám zde původní zdroje, bude opraveno později. JČ)

Část čtvrtá: Do roku 1945

V roce 1918 byla založena nezávislá, demokratická Československá republika, která existovala až do r. 1938-39, kdy ji zničil Hitler. Článek 113 československé ústavy z  roku 1920 uvádí výslovně, že "svoboda tisku stejně jako právo na pokojné shromažďování je zaručeno. Proto je v zásadě nepřípustné podřizovat tisk předběžné cenzuře." Článek 116 československé ústavy z  roku 1920 konstatuje, že "listovní tajemství je zaručeno".

Občané meziválečné Československé republiky se těšili rozsáhlám svobodám projevu ve všech oblastech. Literatura a kultura v tomto období kvetla. Poté, co se dostal v roce 1933 v Německu Hitler k moci, Československo poskytlo politický asyl řadě německých spisovatelů, včetně Thomase Manna. V roce 1930 vyšel v Praze český překlad Odyssea od Jamese Joyce, od Ladislava Vymětala a Jarmily Fastrové, a to šest let předtím, než smělo být úplné, necenzurované vydání tohoto díla publikováno v Británii. Byl to třetí předkla Odyssea do cizího jazyka, po vydání francouzského a německého překladu v roce 1927.

Když se objevil politický extrémismus, v roce 1923 přijalo Československo zákon na ochranu republiky, jímž bylo možno potrestat podvracení ústavního a republikánského československého zřízení, vyzrazení státních a vojenských tajemství, trestní činy proti veřejnému pořádku, šíření nepodložených poplašných zpráv a slovní i fyzické útoky proti některým ústavním činitelům, včetně prezidenta. Článek 26 umožňoval úřadům odstraňovat z veřejných míst "protistátní pomníky, nápisy a jiné předměty". Ty zahrnovaly pomníky členům dynastií, které vládly v roce 1914 v Rakousko-Uhersku a v Německu. Na základě tohoto zákona směly československé úřady suspendovat vydávání periodických publikací. Deník mohl být suspendován maximálně na dobu jednoho měsíce, jiná periodika až na půl roku.

V roce 1933 dostaly soudy právo vynucovat v periodických publikacích otištění tiskových oprav v ospravedlnitelných případech. Periodické publikace, které vycházely častěji než třikrát za týden, byly také nuceny tisknout, zadarmo, bez zkracování a bez vsuvek, na straně 1 či 2 oficiální a prezidentská prohlášení až do délky 800 slov. Časopisy, které tiskly reklamu, měly povinnost zveřejňovat oficiální vládní vyhlášky za běžné reklamní ceny. Časopisy se nesměly k vyhlášce vyjadřovat v témže čísle. Politické letáky směly být vystavovány na veřejných místech pouze s oficiálním svolením. Distribuce tiskovin podvracejících ústavní celistvost a republikánský a demokratický systém Československa a obscénní materiály mohly být zakázány. Distribuci některých cizích novin, periodik a knih mohlo zakázat československé ministerstvo vnitra.

Až do září 1938 prováděly cenzuru státní prokuratura a tiskové oddělení české vlády. Periodické tiskoviny byly konfiskovány po vydání, na základě návrhů okresních úřadů nebo policie. Výtisky periodik s nepřijatelnými články byly stahovány z oběhu. Po konfiskaci bylo možno vytisknout nové vydání. V tom většinou zůstalo na místě potlačeného článku bílé místo s poznámkou, že byl text oficiálně zakázán.

Po mobilizaci v Československu v září 1938 byla zavedena předběžná cenzura a vláda vytvořila ústřední cenzurní komisi. Tuto komisi řídilo ministerstvo vnitra. Komise dohlížela na  periodické i neperiodické publikace, na divadelní a filmová představení, na telegramy, telefonní rozhovory a rozhlasové komunikace. Cenzoři pracovali v tiskárnách. Tam se jim musely předkládat obtahy. Obtahy se také musely zasílat ke schválení ústřední cenzurní komisi. Úkolem cenzorů bylo "nepropustit informace, které by mohly poškodit stát". V prosinci 1938 rozhodla vláda, že v novinách už nadále nesmějí být bílá místa.

Dva dny po okupaci Československa nacistickým Německem dne 15. března 1939 byla založena nová ústřední tisková služba, která byla součástí tiskového odboru úřadu vlády. Její zaměstnanci pracovali v redakcích jednotlivých novin. Šéfredaktoři dostávali přesné instrukce, jak mají psát. Nacisté využívali novin a časopisů plně pro propagandistické účely.

První tři čeští šéfové vládního tiskového odboru (Zdeněk Schmoranz, Arnošt Bareš a František Hoffman) byli nacisty zatčeni a popraveni, anebo zemřeli v koncentračním táboře. Úkolem kulturního oddělení tiskového odboru bylo zkoumat nové tituly určené k vydání. Kulturní oddělení také vypracovávalo seznamy "škodlivé a nevhodné literatury a hudby".

Šéfem kulturního oddělení se stal August von Hoope, bývalý editor československého vládního listu Prager Presse. Od roku 1941 bylo úkolem tohoto úřadu řídit českou literaturu a kulturu tak, aby to sloužilo zájmům nacistického Německa. V roce 1942 se stalo kulturní oddělení součástí ministerstva lidové osvěty a zaměstnávalo 84 osob.

V roce 1940 nařídily úřady uzavření sedmdesáti procent malých knihkupectví. Nacistická cenzura byla protidemokratická, rasistická a antikomunistická. Byly zveřejněny seznamy zakázaných knih, odporujících zájmům nacistického Německa. Nebylo povoleno tisknout díla židovských nebo položidovských autorů, ani když nebyla součástí seznamu zakázaných titulů.

Seznam literatury, zakázané na území Čech a Moravy, datovaný 30 září 1940, obsahoval 1352 českých a zahraničních autorů a  1894 titulů. 30 dubna 1941 byl vydán dodatek zahrnující dalších 163 zakázaných spisovatelů a 184 zakázaných knih. Zakázána byla celková produkce osmi českých nakladatelství.

Nejrozsáhlejší seznamy zakázaných knih v Německu a v Čechách a na Moravě byly publikovány 30. září 1942 a 31 března 1944. Obsahovaly přibližně deset tisíc knižních titulů, periodik a kalendářů. Většina zakázaných knih byla zničena, ale některá česká nakladatelství vzácné knihy zamaskovala anebo zazdila sklady, kde byly tyto knihy uloženy.

V letech 1941 - 1942 bylo ve 104 českých a moravských okresech mimo Prahu zkonfiskováno v nakladatelstvích, v knihkupectvích a v knihovnách 1 850 535 knih. V roce 1943 bylo zabráno 211 255 knih a v roce 1944 38 837 knih. V roce 1941 nařídil von Hoope, že nakladatelství, zamýšlející znovu vydat tituly, které vyšly po roce 1918, musejí žádat v jednotlivých případech o povolení. Tato díla byla zkoumána a byl v nich hledán implicitní protiněmecký a protinacistický obsah. Tak byl omezen počet nových titulů. V roce 1941 vyšlo v Čechách a na Moravě ještě 2764 titulů, v roce 1942 už jen 1236 titulů, v roce 1943 1436 titulů.

Do roku 1940 pracovali ve vládním tiskovém odboru na státní prokuratuře ještě Češi, takže česká nakladatelství ještě často mohla vydávat protiněmecká díla, zakázané knihy a dokonce i tituly od židovských autorů. Od července 1941 se úřad von Hoopeho stal ústřední cenzurou pro neperiodické publikace v Čechách a na Moravě.

Od začátku byly zakázany knihy o českých demokratických prezidentech Edvardu Benešovi a T.G. Masarykovi, marxistická díla, protiněmecká díla a některé publikace o Adolfu Hitlerovi. Po začátku druhé světové války byla zakázána celá sovětská, francouzská, britská a nakonec také americká literatura. Von Hoope omezoval vydávání literatury na české národní náměty na minimum, protože věděl, že se takových knih využívá na podporu českého národního vědomí. Bylo nutno předkládat osvědčení, že jsou autoři knih připravovaných k vydání árijského původu. ("Prosím, sdělte, zda výše zmíněný autor, Gaius Julius Caesar, byl árijského původu," dotazovali se cenzoři v jednom případě.)

Velké množství titulů zmizelo z českých veřejných a univerzitních knihoven. Některé soukromé, ústavní a podnikové knihovny byly zkonfiskovány. Zejména byly postiženy židovské knihovny. Některé veřejné knihovny byly uzavřeny.

Po nacistické okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 byl okamžitě zakázáno asi sto celovečerních filmů, československých i zahraničních, včetně některých německých filmů. Byl to podstatný vzrůst v zákazu filmů, vzhledem k tomu, že v roce 1937 bylo v Československu zakázáno jen 14 filmů. V textech divadelních her i ve scénářích filmů se provádělo množství malých změn. To se týkalo i zábavných filmů, z obav, že by se obecenstvo mohlo ve tmavém sále divadla či kina smát jinak nevinným výrokům na plátně či na jevišti. V listopadu 1940 byl v Praze na příklad německého říšského protektora založen Zkušební filmový úřad pro Čechy a Moravu. Tato kancelář vykonávala cenzuru nad všemi filmy, které měly jít v Čechách do distribuce, přisvojovala si právo předběžné cenzury a rozhodovala, které filmy směly být ze země vyvezeny. Tak byla česká filmová výroba plně podřízena totalitní nacistické kontrole. V letech 1939 - 1941 bylo potlačeno 1709 filmů. V letech 1939 - 1944 bylo zakázáno 113 českých celovečerních filmů. Většina z nich byla vyrobena před rokem 1938. Zákaz postihl třetinu české předválečné filmové výroby. Veřejně se nesměly promítat filmy, které divákům připomínaly existenci demokratického Československa. Automaticky byly zakázány i filmy, v jejichž výrobním štábu figuroval žid. Od roku 1939 byly zakázány i některé sovětské britské a americké filmy (včetně kreslených filmů s Pepkem námořníkem a kocourem Felixem). (Americké kreslené filmy pro děti se v Československu nepromítaly ani za komunistické éry, s krátkou výjimkou Pražského jara 1968.) Po začátku druhé světové války byly zakázany britské a francouzské filmy. Goebbels se snažil omezovat i distribuci amerických filmů ještě v době, kdy byly Spojené státy ve válce neutrální. Po roce 1942 se v Čechách a na Moravě nesměly promítat žádné americké filmy. Některé německé nacistické filmy byly v Čechách a na Moravě také zakázány, protože byly považovány za nevhodné pro českou veřejnost. Před válkou se v československých kinech promítalo 11 různých týdeníků, po roce 1941 byla povolena jen německá a česká verze dvou oficiálních německých týdeníků. Politické zpravodajství zmizelo a bylo nahrazeno pronacistickou propagandou. Nacistické úřady také nařídily, že v 60 procentech všech filmových představení musejí být předváděné německé filmy v původním německém znění.

Pokračování příště