Televize není jen zpravodajská žurnalistika!

Ivo Mathé

Postrádal jsem širokou, zasvěcenou a upřímnou diskusi na téma média v České republice (s důrazem na Českou televizi); dočkal jsem v exkluzívních BL.

Jako zřejmě každá neverbálně vedená výměna názorů je však i ta na BL plná zaměněných významů i praktických neznalostí a zůstává ovlivněna nedostatkem dlouhodobější snahy (a objektivních možností) problematiku poctivě zkoumat bez tendence klouzat po povrchu či zabíhat do blbostí (viz pan Pařík - těžko vybrat z jeho textu tu největší - třeba odstavec o dálničních poplatcích? - podle kterého by zardoušení všeho špatného v Čechách zajistil Kytka!).

I na rozumné příspěvky (pánové Kmente a Pecino) lze s úspěchem aplikovat mé tvrzení o předdefinovaných názorech a apriorním zacházení s fakty a realitou. Jakmile dojde v kritických statích na příklady dokazující selhání (České televize), vykazují autoři identické nedostatky jako kritizovaní; mělký, neanalytický přístup, konformismus, mýtotvornost (a dalo by se dlouze pokračovat), kdežto k pozitivnímu vybavení kmenových autorů BL patří vesměs vyšší jazyková obratnost, lexikální schopnosti a vzácná pracovitost.

K těm nejvarovnějším prohřeškům, které, chápu, autorům zjednodušují ladění kritického tónu, patří opakovaná záměna komplexu televizního vysílání za pouhé zpravodajské pořady (doplněné eventuálně o jeden notoricky - dnes již nekorektně - zesměšňovaný debatní pořad). Tento nešvar se týká nejen titulů příspěvků v BL, viz Česká televize: předplaťte si nudu či Deficit ČT a české žurnalistiky, ale valné části jejich jinak zajímavých obsahů. Dokázal bych pochopit (což neznamená beze zbytku souhlasit) některá tvrdá slova na účet vybraných konkrétních zpravodajských pořadů, ale univerzální soudy (o celém programu ČT) typu "Česká televize není pluralitní" či "ČT... smeká kamerou po povrchu věcí" jsou nespravedlivé a naprosto nepravdivé.

Česká televize totiž vysílala (já mohu ručit - což se týká všech odkazů na vysílání - jen do března t.r.) kromě zpravodajských relací, z nichž řada prokazatelně míjela hyperkritické škatulky, paletu (leckým před zprávami preferovaných) pořadů, v níž byly mj. zastoupeny hudební, dramatické, dokumentární, edukativní a informativní programové typy ve vysoké kvalitě. Protože část pořadů naplňujících vyjmenované žánry byla výsledkem aktivní zahraniční akvizice, lze pohodlně (a radostně) srovnávat např. původní český dokument s importovaným titulem. Rozsáhlá česká tvorba zůstává i v tomto případě sice neopominutelným a nedoceněným faktorem, ale pro naši polemiku je zajímavá přítomnost nejlepších zahraničních, zejména dokumentárních snímků v promyšlené programové skladbě. Použiji-li Pecinův (nepříliš šťastný, neboť BBC World Service je financována britskou vládou jako poměrně nepluralitní - vůči Spojenému království každopádně - apendix na těle jinak takřka nestranné BBC) příklad rozhlasových relací o problematice Izraele, Koreje či Balkánu, mohu odpovědně prohlásit, že Česká televize vysílala neméně skvělé pořady rozličné (vč. britské) provenience v komunikačně bohatší audiovizuální verzi a několika žánrových variantách. Český divák tudíž není odsouzen, pokud je schopen zvládnout kanálový volič svého přijímače, do statující role zoufale nevzdělaného a dezinformovaného ťulpase, ve které jej pravidelní autoři BL občas vykreslují.

Ačkoli si sám často vypomáhám při popisu jisté části Evropy výrazem "civilizovanější", trend podceňovat občana, diváka, voliče, obyvatele (doplňte laskavě podle osobního zvážení) České republiky elitami (nejčastěji politickými, v našem případě publikujících intelektuálů) je nadužívanou pohonnou hmotou příspěvků v BL. V některých textech je totiž český posttotalitní občan, divák etc. (viz výše) s menší či větší razancí popisován coby nedospělý, nedovzdělaný, nekulturní a ušmudlaný mladší sourozenec svých osvícených západoevropských (ba i severoatlantických) bratří, jemuž jen několik výjimečně obdařených osobností (občas by za příklad posloužil i Jan Čulík) umí naordinovat odpovídající péči. Navíc bez podrobné anamnézy, neboť všichni doma pozůstalí nebyli odkázáni na totalitní média a jejich oběti si zase často podávané informace vykládali inverzně. V posledních letech dokonce "intelektuálně oslabená" česká veřejnost respektovala existenci televizního okruhu pro "náročné" (ČT2), patřícího v celé (vč. civilizovanější části) Evropě k nejsvětlejším výjimkám. (Ostatně, jsem si jist, že vnímavý a pilný divák ČT2 je nepředžvýkaným programem nenásilně a nestranně kultivován.)

Víc než šest let jsem byl dennodenně konfrontován - a vždy musel s vědomím rizik rozhodnout - diverzifikovaným veřejným zájmem při formulaci poslání a praktickém naplňování služby veřejnosti televizním vysíláním. Poskytováním servisu spíše každému než všem, málokdy pak většině. Zatímco o kultivační roli, případně specifice (a nenahraditelnosti) tzv. vzdělávacích pořadů v programu veřejnoprávní televize jsme se shodli snadno, o cíleném edukativním zaměření zpravodajských pořadů a aktuální publicistiky (ve smyslu Pecinova "Novinář - učitel národa" či Kmentovy "naučné žurnalistiky") jsme vedli vrstevnaté diskuse. V tomto bodě Pecinovi a Kmentovi názorově blízká, stranicky komponovaná Rada ČT (možná proto se dostala současná ČT do pasti) dokonce deklarovala konkrétní (a pro moje tehdejší kolegy zrůdný) požadavek výchovy zpravodajstvím. Což je obdoba předlistopadové představy mocných o, jazykem minulosti, hromadných sdělovacích prostředcích. My jsme se ale od roku 1992 pokoušeli (možná marně a špatně, leckterý buditel považoval naši koncepci za neodpovědnost, neboť vyžadovala příjemcovu individuální aktivitu a rozhodování) zvládnout úkol znějící jednoduše a povrchně, leč složitě realizovatelný: poskytovat co nejúplnější rejstřík kvalitních a nezabarvených informací (nejen zpravodajstvím), aby si každý "příjemce" mohl svobodně vytvořit svůj vlastní názor.

Jestliže se někteří ovlivnění čtenáři radují z přiléhavosti (mýtotvorného) pojmu "all-party", uvedu jen namátkou několik názvů Českou televizí odvysílaných cyklů (nikoli bezchybných, leč ve zřejmém protikladu k podezření z "všestranického" vidění) investigativní žurnalistiky, krátkometrážní dokumentární tvorby a publicistiky, o něž čerstvý mýtus klopýtne: "Nedej se!", "Klekánice", "Lapidárium", "Ta naše povaha česká", "Nadoraz" a "Zjizvená tvář země".

Pokud jsem sledoval střety BL se současnými aparátníky, jedná se jen o slabý odvar stovek rozzlobených prohlášení a konfliktů formujících po šest let hmatatelnou, byť křehkou nezávislost České televize. V zájmu jejího zachování jistě nezůstane mediální tématika (globální i multiaspektální) v BL bez povšimnutí.

Ivo Mathé