Násilné posuny operních inscenací?
Predstavme si dramaticky jedinecny dej "Kati Kabanove" Leose Janacka
uprostred povalecneho zapadniho Nemecka 50. ci 60. let, doby, pro kterou
Nemci maji nazev "hodina nula" (die Stunde Null).
Pro takovouto inscenaci se rozhodl svycarsky reziser Christoph Marthaler za
doprovodu scenografky Anny Viebrockove na letosnim festivalu v Salcburku (Die Welt, 28.7., Schwarzwaelder Bote).
Prenest ruske drama do "zeme zatuchleho hospodarskeho zazraku" (miefiges
Wirtschaftswunderland; Die Welt) neni malickost, neb dle libreta se opera
odehrava nekdy kolem roku 1860 v mestecku Kalinov na brehu mocne ruske reky
Volhy. Predlohou libreta je zname drama ruskeho klasika Ostrovskeho "Boure"
(ne Gogola, jak pise Die Welt).
Rusofil Janacek zkomponoval operu v letech 1918 az 1921. V roce 1917 se
63-lety Janacek seznamil v Luhacovicich s vdanou 25-letou Kamilou
Stoesslovou, coz ovlivnilo zbytek jeho zivota. Svet ctitelu oper muze byt
pani Kamile vdecen, ze inspirovala genialniho skladatele nejen ke "Kate
Kabanove", ale i k dalsim jeho operam pozdniho veku. Janacek zemrel v r. 1928 a moc ucty si od svych soucasniku neuzil. Dnes se Janacek hraje po
celem svete.
Nechci vypravet pribeh opery; kontrast stareho a noveho sveta, stareho
slovanskeho matriarchatu, predstavovaneho vdovou Marfou Kabanovou, noveho
sveta Varvary a Vani Kudrjase, a svet dvou utistenych mladych lidi Kati a Borise. Drama tragicky skonci tim, ze hrdinka skoci do Volhy. Prolinani co
nejsirsich lyrickych a co nejintenzivnejsich dramatickych motivu v Janackove hudbe cini z dila jedno z nejsilnejsich opernich del tohoto
stoleti (jak pise The Earl of Harwood ve velmi erudovane "The New Kobbe's
Complete Opera Book").
Jenze jak ma neboha Kata skocit v nemeckem "Wirtschaftswunderlandu" do
Volhy? Vyresi se to duvtipne. Misto ruske dediny Kalinov se dej posune do
nemeckeho malomestackeho sveta opryskanych cinzakovych novostaveb s okny, za
kterymi se prochazeji zvedavi sousede nakukujici do oken. Doba 50. a 60.
let je symbolizovana vulgarni kulturou nylonu a plastickych hmot. Aby
dobovy kolorit byl zpestren do absurdity, doplni se Janackova hudba
rock'n'rollovymi hudebnimi a tanecnimi vlozkami. Technicky problem s Volhou
je vyresen tak, ze do stredu sceny se postavi fontana, aby mela
protagonistka v cem se utopit.
Obe nemecke recenze se shoduji v tom, ze jedine, co operni predstaveni v takoveto rezii zachranuje je Janackova hudba a dobre pevecke vykony umelcu
(Angela Denokeova jako Kata, David Kuebler jako Boris a Dagmar Peckova jako
Varvara). Chvali tez dirigenta Sylvaina Cabrelinga a Ceskou filharmonii, u ktere vsak jednomu kritikovi ponekud vadil vykon dechovych nastroju. Obe
recenze takoveto pojeti Janacka kritizuji. Dle "Schwarzwaelder Bote": "Pri
takovemto 'nasilnem' posunuti je naprosto ztracena vnitrni dramatika a verohodnost dila".
Bohuzel tento trend zachazet naprosto nesetrne, libovolne a nelogicky s operami neni ojedinely. Uvedu za mnohe jine alespon dva podobne priklady.
Predstaveni "Romeo et Juliette" Charlese Gounoda, ktere jsem shledl loni v prazskem Narodnim, je zpivano sice ve francouzskem originale, ale prenesene
kamsi do sveta chicagskych gangsteru a balkanskych etnickych cistek
(reziser Jozef Bednarik; scena Ladislav Vychodil). Hamiltonska opera v kanadskem Ontariu pred nekolika lety "vylepsila" operu "La Cenerentola"
Gioacchino Rossiniho (1792-1868) tim, ze dej prenesla na jakysi luxusni
zaoceansky parnik plavici se pres Atlantik v noblesnich tricatych letech
20. stoleti.
"Kartacoval to notne proti srsti", postezoval si vystizne operni kritik
"Schwarzwaelder Bote" na rezii Christopha Marthalera po shlednuti jeho
"Kati Kabanove". Zbyva jen utecha, ze zatim ne vsichni operni reziseri si
pocinaji podobne avantgardnim zpusobem.
