pátek 14. srpna O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv z ČR Vynikající analýza od polského bohemisty: Svérázný Bohumil Hrabal (Aleksander Kaczorowski) Znovu kauza Jan Kavan: Benjamin Kuras: Křivopřísežník Jan Kavan mě v Britských listech pomluvil: netvrdil jsem, že Kavan po roce 1970 spolupracoval s Stb Jan Kavan: Za svým výrokem stojím Reakce: Čulíkova recenze Martina Fendrycha má špatná východiska (Tomáš Pecina) Bylo chybou s vámi vstupovat v kontakt, Jane Čulíku (Jan Zahradil, poslanec ODS) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Aleksander Kaczorowski

Uz par mesicu ctu s velkym zajmem Vase Britske listy. Je to vynikajici, jiste lepsi, nez normalni ceske deniky, ktere ctu v  internetu taky. Posledni "causa Jana Kavana", cili zpusob, jakym ji predstavoval temer cely cesky tisk, zvlaste "Lidove noviny", je pro ne kompromitujici.

Posilam Vam text o Bohumilu Hrabalovi. Vysel v polstine (v kratsi verzi) u prvniho vyroci jeho smrti v "Gazecie Wyborczej" (v tom listu pracuji, delam tady mesic co mesic prilohu Stredoevropske noviny, kterou po svem delaji taky kolegove v Lidovych novinach, Sme i Magyar Hirlap).

Chtel jsem, aby tento text vysel taky v Cesku. Poslal jsem jej do Literarnich novin, bohuzel, otiskli s toho jenom maly kousek (BH polskyma ocima, c. 28).

Vim, ze mnoho bohemistu cte BL, a zalezi mi predevsim na  jejich ohlasech. Proto jestli se rozhodnete tento text otisknout, prosim, napiste tam taky muj mail-adress:

aleks@gazeta.pl

Vystudoval jsem slavistiku ve Varsave (letos), prelozil jsem knizne "Nezneho barbara" a sestavil jsem edici Dziela Wybrane Bohumila Hrabala, ktera vychazi v nakladatelstvi Swiat Literacki od konce roku 1996.

Doposud vysly: 1. Inzerat na dum, 2. Bambini do Praga 1947, 3. Nezny barbar, 4. Krasosmutneni, 5. Slavnosti snezenek (autorska verze) a 6. Kain. Bambino di Praga. Jarmilka.

Slo o to, vydat knizky, ktere nebyly driv publikovane v Polsku (Nezny barbar), nebo jenom jednou, kdysi (np. Bambini di Praga). Nebot temer vsechny Hrabaluv knizky vysly v Polsku normalne nebo v samizdatu behem 70. a  80 let (dokonce Prilis hlucna samota uz v roce 1978, to znamena dva roky pred prvnim vydanim v exilovem nakladatelstvi, asi v Koline).

Bohuzel, ted je to na mrtvem bode, kvuli nevyresenym zalezitostem kolem dvou spisovatelovych zaveti.

Prominte, mluvim cesky trosku lip, nez pisu.

S pozdravem

Aleksander Kaczorowski

Svérázný Hrabal

Aleksander Kaczorowski

I.

Seznámil jsem se kdysi se studentem pařížské filmové školy, který přijel do Polska jen proto, aby spatřil na vlastní oči panelák ve varšavské čtvrti Ursynów, který znal z Dekalogu Krzysztofa Kieslowského. Přijel, uviděl - a vrátil se do Paříže. Nic víc ho nezajímalo, ačkoliv se to odehrávalo v památném roce 1989. Za několik měsíců jsem jel poprvé do Československa. Praha žila revolučním nadšením, zástupy turistů z celého světa se přelévaly přes Karlův most a já s nimi. Ve skutečnosti však jsem tam jel, abych uviděl uličku Na hrázi, kde stával dům, v němž bydlel Bohumil Hrabal. Mladí Pražané se na mě dívali tak, jako jsem se nedávno díval já na Lou - s trochou zájmu a se skoro neskrývaným politováním.

Nikdo není doma prorokem. Nebyl jím ani Bohumil Hrabal. Co si měli myslet Češi, kteří vstupovali do dospělosti v době sametové revoluce, o spisovateli, který publikoval ve státních nakladatelstvích, zatímco desítky jiných autorů byly odsouzeny k nebytí? O spisovateli, který přistupoval na cenzurní zásahy, ba co víc - sám své knihy přepracovával tak, aby mohly vyjít? O spisovateli, který podepsal "antichartu" a ještě v květnu 1989, kdy Václav Havel dosud seděl ve vězení, přijal od mocných titul zasloužilého umělce?

Půl roku poté přinesl Hrabal stávkujícím studentům sto tisíc korun, načež jako by se nechumelilo, odjel na cestu do Itálie. Rozhodl se přečkat sametovou revoluci v zahraničí. Někteří mu to nemohli odpustit. "Cože," říkali, "tenhle člověk, to má být nejznámější český spisovatel?" říkali. "Ten hospodský šašek, přizpůsobivec, kolaborant?"

Před patnácti lety spálila skupina mladých radikálů na Kampě jeho knihy. Zlobili se na něho kvůli rozhovoru, v němž se pokořil před mocnými. Úřady mu za to milostivě dovolily publikovat. Ale jeho nejslavnější román, právě tehdy napsaná Příliš hlučná samota, vyšla oficiálně teprve roku 1989. Ten příběh baliče starého papíru, "zmoudřelého proti svý vůli", žijícího na rozhraní dvou epoch - doby tištěného slova a doby slova posílaného do stoupy - řadu let koloval v samizdatu a stal se legendou české nezávislé kultury. Hrabal však věděl, co činí, když ho uvedl mottem: Jedině slunce má právo na své skvrny. Věděl, že až "bezmocní" zvítězí, neprominou svým idolům, že podléhali stejným slabostem jako oni sami.

Když se Hrabal několik měsíců před smrtí setkal na Pražském hradě s premiérem Václavem Klausem, řekl: "Pane premiére, i vaše chyby jsou dokonalé!" Takto rozmlouval s mocnými po celý život - jako by jim zároveň skládal komplimenty a zároveň se jim posmíval. V tom spočívala jeho "pražská ironie". Mnozí v tom však viděli jenom servilitu.

II.

Hrabal se narodil jako poddaný Františka Josefa, přežil první republiku, protektorát, stalinismus, Pražské jaro, sovětskou intervenci i normalizaci. Přežil dokonce samotné Československo. Větší část svého života nemohl publikovat. To mu ovšem v psaní nikdy nepřekáželo. Naopak, právě v takových dobách psal nejvíc. Tak to bylo v padesátých letech, kdy přenášel na papír šokující realitu stalinismu i lyrické kouzlo pražské periferie. Tak to bylo také v sedmdesátých letech, když se po smrti strýce Pepina, otce i matky v paměti vrátil do dětských dob v Nymburku. Většinu času trávil na chatě v nedalekém Kersku. Tam vznikly Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále, Městečko, kde se zastavil čas i Něžný barbar. Jak mohl nemyslet na vydávání takových knih, které měl v šuplíku? Jak dlouho ještě měly kolovat v samizdatu?

"Spisovatelem v likvidaci", jak sám říkával, se stal na začátku sedmdesátých let po rozdrcení Pražského jara. Týž osud zasáhl skoro všechny české spisovatele. Byli mezi nimi spoluautoři neobyčejného boomu šedesátých let, Milan Kundera, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík i Ladislav Fuks. Úřady podmiňovaly jejich návrat do oficiálního života prohlášením loajality a akceptováním požadavků cenzury. Odpověděli na tuto výzvu každý po svém.

Kundera odjel roku 1975 do Francie a tam napsal své nejznámější romány (většina jich dosud v Česku nevyšla). Škvorecký založil v roce 1971 v Torontu nejslavnější československé exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers. V téže době založil v Praze Vaculík Edici Petlice, hlavní středisko českého samizdatu. Fuks, autor románu Spalovač mrtvol, jedné ze zcela mimořádných knih o povaze fašistického šílenství, napsal v sedmdesátých letech několik neuvěřitelně špatných románů téměř ve stylu socialistického realismu.

A Hrabal? Uskutečnil syntézu těchto postojů. A nesl pak všechny důsledky tohoto "eklekticismu".

III.

V březnu 1973 přivedl jeden z hostů pozvaných na Hrabalovy narozeniny do kerské Hájenky Josefa Smrkovského. Smrkovský, v šedesátých letech přední reformátor, byl po rozdrcení Pražského jara vyhozen ze strany. Sotva stihl poblahopřát, vtrhli do restaurace tajní, kteří ho sledovali. Tehdy si estébáci povšimli také Hrabala.

Spisovatel pravidelně docházel do pražské hospody Na Formance na středeční setkání přátel Vladimíra Boudníka, výtvarníka, který roku 1968 spáchal sebevraždu. Boudníkovi přátelé sbírali vzpomínky na Boudníka i práce jeho kolegů a žáků, které chtěli vydat v samizdatu. Na jaře 1974 byl na hranici zadržen německý student, který přivážel práce emigrantů. Tady přestávala legrace. Hrabal, který před rokem, kdy se mu zdálo, že už je s ním konec, prodělal těžkou operaci, se začal doopravdy bát. Nemohou ho konečně nechat aspoň trochu na pokoji? Jednu prosincovou středu roku 1974 přinesl do hospody U Hoffmanů záznam fiktivního rozhovoru o literatuře a o fotbale.

"Řekl, že mu bylo nabídnuto zveřejnění takového jakoby rozhovoru, a tím také návrat k publikování," vzpomíná Boudníkův přítel a životopisec Vladislav Merhaut. "Ptal se, co si o tom myslíme, jestli na to má přistoupit. Ten text se nám líbil, a tak jsme řekli, že proč ne."

Za týden se situace zopakovala. "Řekl, že mu doporučili, aby to trochu změnil. Text byl ovšem stále v pořádku. To, co vyšlo v Tvorbě, byla třetí verze, kterou sesmolili novináři. To oni tam nacpali ty hlouposti o "socialistickém dnešku a zítřku". No a taky tu část o XIV. sjezdu KSČ.

"Já nejsem politický člověk, trvá mi, než se ve všem vyznám, ale jedno jsem pochopil dobře: že XIV. sjezd KSČ byl výzvou všem spisovatelům, kteří patří do téhle země, aby obohacovali život lidí. Já vím, že vy teoretici byste to řekli jinak a líp: ale já chci tak, jak to já umím, aspoň říci, že nechci stát stranou a že chci po svém způsobu přispívat k tomu, aby mezi lidmi byly vztahy, jaké mají být mezi socialistickými lidmi. Myslím, že dnešnímu Svazu českých spisovatelů jde právě o to, aby tohle pochopili všichni poctiví čeští spisovatelé, pro které je nejdůležitější, co řeknou jejich práci naši čtenáři a ne někdo v nějakém zahraničním vysílači nebo tak. V tom bych chtěl i já být něco platný. (...) chtěl bych jenom, aby všichni moji čtenáři věděli, že to myslím poctivě i s nimi i se socialismem. Protože bez něho a mimo něj si nedovedu představit ani dnešek, ani budoucnost. (Sebrané spisy Bohumila Hrabala, sv. 15, Praha 1995, s. 365-366)

Rozhovor vyšel 8. ledna 1975. Po několika letech, když se Karel Hvížďala zeptal řady exilových spisovatelů, co si myslí o "prohlášení Bohumila Hrabala" (České rozhovory ve světě, Kolín n. R. 1981, Praha 1992), tato otázka nadále vzrušovala. "Hrabal je děvka," prohlásil Karel Kryl. "Myslím, že Hrabal je větší spisovatel než člověk," říkal Viktor Fischl. "Hned k tomu však dodávám: Předně, Hrabal není v literární historii první, ani jediný. A za druhé, neodsuzuji ho, protože si nemyslím, že na to mám právo, dokud jsem nedokázal, že bych v podobné zkoušce obstál líp." "Delikátnost sporu," ironizoval Rio Preisner, "tkví v tom, že Hrabal jako spisovatel je lepší než skoro všichni ti spisovatelé, kteří žádné prohlášení nepodepsali, nebo podepsali jiné, v dané chvíli riskantnější. Spisovatele, kteří podepsali správné prohlášení, to šlechtí, i když to z nich bohužel nedělá lepší spisovatele, než je Hrabal."

"Ptáte se na Hrabala?" odpovídal otázkou Vilém Hejl. "Proč právě Hrabala? Udělal trapné prohlášení, aby mohl publikovat, tj. publikovat doma, protože o vůbec nic jiného nešlo, vydávat v zahraničí mohl česky i v překladech - o tom se kupodivu nikdy nemluví, dost dobře nevím proč, do obrazu to patří.

V šestapadesátém roce mluvil na spisovatelském sjezdu o osudu vězněných spisovatelů jediný Jaroslav Seifert. Druzí účastníci sjezdu mlčeli, Hrabal nádeničil. Často se ptám, kde komu začíná kalendář. Proč se - ať záměrně nebo bezděčně - vytváří nebo podporuje nebo udržuje zdání, že se s případy kolaborace intelektuálů s totalitním režimem nebo alespoň jejich charakterové slabosti setkáváme teprve po srpnu 1968? Je to nějaký "nultý rok" našich dějin?

A k Hrabalovi samotnému... Nelze zapomínat, že bezmála do padesátky vedl vysloveně proletářskou existenci a zřejmě to nezůstalo bez trvalých následků. Říká, že bude volit kandidáty Národní fronty, protože jsou to znamenití lidé, kteří se nestydí si k němu v Kersku přisednout v hospodě - vzpomínáte? Buď je to krutá ironie, nebo tu mluví zproletarizovaná duše, podobná chalupníkovi, pyšnému, že s ním laskavě promluvil pan Franc ze zámku.

Hrabal kdysi psal o "ztotožnění směrem dolů". Nerealizuje se tímto postojem? Klíč bych hledal v letech, kdy Hrabal nádeničil v ocelárnách, mezi kulisáky a ve sběrně papíru. Rubem proletarizace je zřejmě touha po viditelném uznání, tedy aby knihy nejen vycházely (ovšem i v Paříži, Torontu, Mnichově, Římě, Londýně), ale přání dočkat se úspěchu v Praze - a možná jenom mít klid aspoň na stará kolena.

Dnes je Hrabal, pokud vím, hodně osamělý. Přátelé se jej nezřekli, on sám mezi ně přestal chodit. O čem by se také mělo mluvit? Dovedete si představit dialog mezi muži, z nichž jeden včera seděl u jednoho stolu s nějakým Ivanem Skálou nebo Janem Kozákem, a druhý ten den proseděl u výslechu v Bartolomějské nebo v cele předběžného zadržení?"

Švýcarská bohemistka Susanne Rothová (její nekrolog je v BL zde), autorka monografie Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala (Bern 1986, Praha 1993), podrobila text rozhovoru stylistické analýze, ze které podle ní vyplývá, že je to jen částečně Hrabalova práce. Citovaný úryvek podle všeho dopsali novináři. I kdyby to tak bylo, na podstatě věci se nic nemění - Hrabal přistoupil na zveřejnění rozhovoru právě v takové podobě.

Díky své kapitulaci získal pocit bezpečí a možnost publikovat. Vrátili mu pas a zase mohl jezdit do zahraničí. Za to všechno platil výčitkami svědomí, pokořením a studem. Tak jako v lednu 1977, kdy se v pražském Národním divadle konala akce odsuzující "ztroskotance a samozvance" z Charty 77. Shromáždění "čelní představitelé kultury a umění" tam podepisovali "antichartu". Podepsal ji také Hrabal.

"Malý český člověk s plochýma nohama, Středoevropan tělem i duší, není abstrakcí, ale faktem," psal několik let poté Josef Kroutvor ve známém eseji Střední Evropa: anekdota a dějiny (Svědectví 63/1981; Svědectví 1989-90/1990, s. 270). "Malý český člověk může být v soukromém životě i velký člověk, ale malým zůstává jako společenská bytost. Každý má svoji sociální siluetu, svůj společenský stín. (...) Malým poměrům odpovídají mizerné dějiny a naopak. Také český charakter je výsledkem dějin, ale dějin, které se rozpadají. Lze dokonce říci, že českost je právě nedostatkem dějinnosti.

IV.

Mezi texty zahrnutými do Spisů jsou mimo jiné dochované autorské verze děl vydaných oficiálně v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Jejich četba vede k novému zamyšlení nad postavením a smyslem metody variací (vypracovávání nových verzí dokončených textů) v Hrabalově psaní. Ukazuje se totiž, že spisovatel této metody využíval jen v obdobích, kdy mohl publikovat, a tedy v šedesátých letech a po roce 1975. V době, kdy publikovat nemohl, se nestávalo, že by přepracoval text, který považoval za dokončený. (Koncem padesátých let spisovatel zpracoval několik variant ranějších textů, mj. povídky Jarmilka (1952), ovšem to souviselo s tím, že právě tehdy mu měla vyjít jako prvotina kniha povídek Skřivánek na niti.)

První Hrabalova kniha, soubor povídek Perlička na dně, vyšla roku 1963. Do roku 1968 vydal ještě pět knih - povídkovou knihu Pábitelé (1964), novely Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964) a Ostře sledované vlaky (1965), povídky Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965) a Morytáty a legendy (1968). Autorské verze textů z těchto knih vznikly ve čtyřicátých a padesátých letech, kdy se spisovatelův styl teprve utvářel. Proto je Hrabal v šedesátých letech považoval za pracovní verze, přičemž ty, které lze skutečně za pouhé pracovní verze považovat, se nedochovaly. Jiné texty, i když později v přepracované podobě prošly cenzurou a byly publikovány, spisovatel uchoval.

Rozdíly mezi dochovanými autorskými verzemi textů ze čtyřicátých a padesátých let a jejich variantami z knižních vydání v letech šedesátých jsou trojího druhu. První kategorii tvoří vykleštěné autorské verze, přičemž změny vynucené redaktory (cenzory) provedl autor, nebo aspoň byly provedeny s jeho vědomím. Nejcharakterističtějším příkladem je první Hrabalovo veledílo, povídka Jarmilka, jejíž seškrtaná verze vyšla pod stejným názvem v knize Pábitelé.

Autorská verze Jarmilky je děsivý text, ukazující zvrhlou blízkost dvou totalitarismů, hitlerovského a stalinského, na příkladu osudů dělníků a politických vězňů na nucených pracích v kladenské Poldovce. Není divu, že z oficiálního vydání zmizela třeba tato část: "...myslím si, že Slánský nedosti přesně transformoval vysoké napětí Kominformy... anebo příliš přeexponoval... už zestaral... neměl tu svěžest se přizpůsobit novým taktickým požadavkům strany a musel jít, jako šli tajemníci před ním... Bucharin, Zinověv, Radek... poslední služba straně, aby strana i stát mohly jít dál... jako ti černošští náčelníci, jak jsou zbavováni moci a vlády vraždou... (SSBH, sv. 3, Praha 1992, s. 99)

Z oficiálního vydání zmizely také všechny zmínky o Stalinovi, o politických vězních, o sovětských soudruzích, o vůdcích československé komunistické strany a ruských zajatcích v hitlerovských koncentrácích, ale také většina vulgarismů, přičemž ty, které zůstaly, byly zmírněny. Na místo odstraněných úryvků dopsal Hrabal nové a změnil pořadí zbývajících.

Změněno bylo také jméno jedné z hlavních postav díla, Hanese Reegena (v oficiální verzi Vašek Průcha). Hanes (vl. jm. Jan) Reegen je skutečná postava, grafik, přítel Vladimíra Boudníka, se kterým se Hrabal seznámil v Poldovce. Na rozdíl od literárního hrdiny, jemuž pouze propůjčil jméno, Reegen nebyl za války vězněm hitlerovských koncentračních táborů, ale byl totálně nasazen v Říši (podobně jako Boudník). V červenci 1952, a tedy několik měsíců po vzniku Jarmilky, zemřel ve třiceti letech na tuberkulózu.

Druhou kategorii změn tvoří varianty, v nichž se vyznění díla změnilo díky autorovu promyšlenému rozhodnutí, nikoliv tedy jen proto, aby zmizely oficiálně nepřijatelné motivy (jako se to stalo v případě Jarmilky). Za příklad mohou posloužit Ostře sledované vlaky (1965), varianta povídky Kain (1949), ale také Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), varianta textu Utrpení starého Werthera (1949).

Třetí kategorií textů jsou kompilace starších prací, hlavně básnických. Takovou variantou skladeb Bambino di Praga (1950) a Kolekce není. Mathias (1947) i básně Půlnoční král (1947) je povídka Kafkárna z knihy Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Hrabal vypustil ty části Bambino di Praga, které by neprošly cenzurou z důvodů mravnostních.

Pozornost budí tříletá přestávka mezi vydáním Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965) a Morytátů a legend (1968). Hrabal pravděpodobně čekal na okamžik, kdy bude moci vydat texty ze čtyřicátých a padesátých let v autorských verzích, a tedy bez cenzurních (i autocenzurních) zásahů. Šance rostly, neboť cenzura byla ve druhé polovině šedesátých let rok od roku mírnější (mnohem mírnější než později, v letech sedmdesátých a osmdesátých).

A skutečně - tyto texty měly vyjít ve svazku Poupata, plánovaném na rok 1969 a vydaném se skluzem roku 1970. Ve změněné politické situaci, kdy normalizace už postupovala mílovými kroky, byl bohužel na pokyn úřadů celý náklad knihy odeslán z tiskárny rovnou do stoupy. Dochovalo se jen několik desítek autorských výtisků.

Poupata zahrnují deset textů z let 1938-1952, mj. povídku Majitelka hutí. Když Hrabal v předmluvě ke knize Život bez smokingu (1986) psal, že Jarmilka vyšla v sedmdesátých letech, měl na mysli právě tento text, téměř shodný s autorskou verzí Jarmilky. Strojopis Jarmilky z jara 1952, vytažený ze spisovatelovy zásuvky, vyšel poprvé teprve po čtyřiceti letech (Jarmilka, Sebrané spisy s. 3, Praha 1992).

V.

Šedesátá léta znamenala pro Hrabala čas inventury, vyprazdňování zásuvek, vytahování textů, které byly nezřídka i dvacet let staré. Teprve na počátku sedmdesátých let - jako by ho právě doby nuceného mlčení povzbuzovaly - spisovatel schoval nůžky a lepidlo, natočil do psacího stroje čistý list papíru (jako do něj kdysi, když psal první básně, natáčel účty nymburského pivovaru) a oživil skutečný proud vědomí, událostí a vzpomínek.

Tehdy vznikly knihy, které zahájily nejskvělejší období jeho tvorby: Postřižiny (1970), Obsluhoval jsem anglického krále (1971), Městečko, kde se zastavil čas (1973) a Něžný barbar (1973). Všechny kolovaly od roku 1974 v samizdatu, všechny - kromě Postřižin - vyšly také v exilových nakladatelstvích. Okruh jejich čtenářů však byl velice úzký.

Postřižiny vyšly oficiálně roku 1976. Cenzurní zásahy byly poměrně vzácné, ale už z následující knihy Slavnosti sněženek (1978) zmizelo šest povídek (mj. Rukověť pábitelského učně, ačkoliv její cenzurovaná verze vyšla zároveň s interview 8. ledna 1975 v Tvorbě) a většinu zbývajících autor přepracoval natolik, že po třech letech nejeden čtenář polského překladu "normalizovaného" vydání Slavností sněženek sděloval známým neveselou novinku, že " to už není ten Hrabal".

V roce 1979 vyšla kniha povídek Krasosmutnění, varianta Městečka, kde se zastavil čas (vydaného už před rokem v exilu), rozšířená a obohacená o nové motivy i postavy - nicméně tak, aby prošla cenzurou. Roku 1981 vyšel také román Harlekýnovy miliony, pracující s motivy, které se objevují i v Městečku.

Tehdy také vyšly Kluby poezie, střídavá montáž těch několikastránkových úryvků Příliš hlučné samoty (1976) a Něžného barbara, které byly pro redaktory přijatelné. Tuto knihu dnes můžeme považovat za pozoruhodný umělecký experiment, pokus o literární využití metody roláže, výtvarné techniky, kterou objevil Hrabalův přítel a patron Jiří Kolář. Ta spočívá "v tom, že se jedna nebo několik reprodukcí nastříhá na pravidelné pruhy, které se poskládají ve změněném pořadí. Obraz tak získává nový řád, původní významové souvislosti jsou zdůrazněny nebo narušeny, přičemž celek se stává nositelem naprosto jiného pohledu na skutečnost". (Eva Neumannová, Jiri Kolar. Prace z kolekcji Jana i Medy Mladków, Górnoslaski Festiwal Kameralistyki, Hornoslezské muzeum v Bytomi, katalog výstavy, listopad 1995 - leden 1996). Tehdy však bylo zřejmé, že tato kniha je děsivým příkladem spisovatelovy kolaborace s cenzurou.

VI.

V knize Kdo jsem (1983-85) Hrabal psal:

"Nikdy mi ani ve snu nenapadlo, ze bych si pral anebo chtel zmenit politicke udalosti, ve kterych jsem zil. (...) Odtud se povazuju vzdycky za svedka, nikoli ne za spatne svedomi doby, na to jsem nikdy nemel, protoze uz od detstvi jsem byl naplnen obdivem ke skutecnosti, kterou jsem nevytvoril, ktera byla driv nez jsem byl ja, ten, ktery si nepral nic vic nez ji zrcadlit, tolik krasy mely pro mne i ty nejhroznejsi udalosti". (Kdo jsem, Sebrane spisy, sv. 12, Praha 1995)

V šedesátých letech byl - kvůli cenzurním i autocenzurním zásahům - onen "odraz skutečnosti" nezřídka deformovaný. Cenzura však stále polevovala, a jak se liberalizovala politika strany, mnoho redaktorů začalo předbíhat ducha doby, aniž jim kdokoliv položil stéblo do cesty (ovšemže jen do času). Po rozdrcení Pražského jara v sedmdesátých a osmdesátých letech noví redaktoři, pamětlivi osudu svých předchůdců, také předbíhali ducha doby, ovšem v opačném směru.

Uvědomovali si totiž, že jejich práce spočívá vlastně v takovém "zredigování" knihy, že souhlas úřadů už bude pouhou formalitou. Redaktoři (cenzoři) v podstatě žádali od spisovatele jediné - aby z textů odstranil všechny nepřípustné motivy a historické, politické i kulturní souvislosti. V důsledku toho se Hrabalovy knihy vydané oficiálně v sedmdesátých a osmdesátých letech odehrávají "v Čechách, to jest v Zemi nikoho", budeme-li parafrázovat Alfreda Jarryho.

Hrabal své texty přepracovával, neboť se domníval, že to dokáže tak, aby byla oficiální varianta stejně hodnotná jako verze autorská. V šedesátých letech se mu to skutečně obyčejně dařilo (ač ne v případě Jarmilky), zatímco v sedmdesátých letech se podařila pouze metamorfóza románu Městečko, kde se zastavil čas v knihu povídek Krasosmutnění.

Cenzurními i autocenzurními zásahy nejvíc utrpěla Jarmilka a povídková sbírka Slavnosti sněženek, jejíž autorskou verzi čtenáři poznali teprve v roce 1993 (Rukověť pábitelského učně, Sebrané spisy sv. 8, Praha 1993).

V roce 1990 Jan Čulík mluvil s Hrabalem o svých zážitcích z četby "normalizovaných" Slavností sněženek:

"Ja se musim priznat, ze jsem to precetl, bylo to tesne pred mym odjezdem na Zapad, a byl jsem tim dost zklaman. Mel jsem pocit, ze nejvetsi autenticita vypovedi v tom textu uz nejak neni. Rikal jsem si: ten Hrabal uz nejak neumi psat. A pak jsem prijel na Zapad a dostala se mi do ruky vydani vasich textu, ktere vysly tady. A zjistil jsem, ze to neni pravda. Ze Hrabal neprestal umet psat, ale ze neco se stalo v Ceskoslovensku v tech oficjalnich vydanich. Pak jsem to studoval trochu dal a zjistil jsem, ze ty texty existuji v ruznych verzich a ze treba Krasosmutneni je v podstate velice redigovana, upravena verze Mestecka, kde se zastavil cas. Jak k tomuhle doslo?"

Spisovatel odpovedel:

"Pochopitelne, od tech sedmdesatych let jsem publikovat, jak vite, nemohl, ale neprestal jsem psat. (...) Cili jsem vyuzil te pauzy, ten time-out, a psal jsem to, co jsem chtel. (...) Tak zatimco jsem psal mimo, zacalo takove trosicku jakoby tauwetter, tani, tak jsem tam mel ty moje poznamky ve forme deniku, to jsou ty Slavnosti snezenek, to jsou upravene ty deniky. Na tech ja si nezakladam dodneska. (...) Ja sam byvam nekdy opatrny. Ale vzdycky to prekonam. Kdyz to prekonam, tak je to dobre, kdyz to neprekonam, tak jsou jiste texty, ktere jsou tak jako proste ty Slavnosti snezenek..."

Culik:"Jinymi slovy, je tomu tedy tak, ze oni vam to neopravovali v tom nakladatelstvi?"

Hrabal: "Ne. Ja jsem se snazil proste dat tomu jistou formu, aby to publikovat slo".

(Rozhovor ve Skotsku, Sebrane spisy, sv. 17, Praha 1996)

Jedinou knihou, kterou Hrabal v sedmdesátých letech napsal, ale v tomto desetiletí ji žádnému oficiálnímu nakladatelství ani nenabídl, je román Obsluhoval jsem anglického krále (vyšel v samizdatu roku 1974, v exilu roku 1980 a doma polooficiálně v roce 1982 nákladem Jazzové sekce, která byla úředně rozpuštěna mimo jiné právě proto). Není divu. Je to jedna z nejlepších knih v celém spisovatelově díle a zároveň jediná, která splňuje žánrové požadavky románu (v podstatě je to Bildungsroman naruby), navíc výrazně zasazená do historických reálií (děj zahrnuje mj. období protektorátu a první roky po komunistickém uchopení moci). Je tedy jasné, že kdyby měla projít hustým sítem tehdejší cenzury, moc by z ní kromě hospodských historek nezůstalo. V necenzurované, autorské verzi předmluvy ke knize Život bez smokingu (Praha 1986), zveřejněné teprve po devíti letech (Kdo jsem, Sebrané spisy, sv. 12, Praha 1995), čteme:

"Ted, kdy se na sebe mohu divat neobvyklym pohledem shora, kdy vlastne muj zivot jsou moje knihy, kdyz se divam na to, co vsechno jsem dosud napsal, jistim, ze zpusob meho psani tvori sinusoida, vlnovka, ve ktere jsou knihy plne a preplnene reflexi a metaforami a jsou take knihy sestavene jenom z holych vet... a jsou knihy, ze kterych mam dodnes hruzu, a knihy, pri kterych se usmivam... jsou knihy, ktere jsou krasnou literaturou, a knihy, ktere jsou reportazi, novinami... a jsou knihy, ve kterych je muj osud, a jsou moje knihy, ktere jsou zabavnou cetbou... Jistim nyni, ze tam moje sinusoida je ve skutecnosti sinusoidou naroda, se kterym ziji... A protoze od detstvi ziji ve stredni Evrope a bydlim v srdci Evropy vubec, je mi teprve ted jasne, ze i ja, a to moje psani, jsem odrazem politickych udalosti, a i kdyz s nimi nekdy nesouhlasim, tak nakonec s nimi souhlasit musim, protoze jsou...".

(Predmluva, Sebrane spisy, sv. 12, Praha 1995).

VII.

Na začátku osmdesátých let Hrabal tvorbu variant opustil. Texty, které vznikly v tomto desetiletí a nevzbuzovaly vážnější výhrady cenzury, mj. Autíčko (1983) a esej Dandy v montérkách (1984), vyšly ve svazku Život bez smokingu (1986). Ani texty odmítnuté státními nakladateli, nezůstaly však ležet na dně autorova šuplíku. Nejprve vyšel, nejdřív v samizdatu a krátce poté u Škvoreckých v Kanadě, roku 1986 Hrabalův autobiografický román Proluky.

Předvolání k výslechu, nevítané noční návštěvy, špehování, to všechno, čeho se spisovatel tak velice obával, se teď stalo jeho každodenním údělem. Namlouval estébákům, že nemá nic společného s ilegálními publikacemi, že vyšly bez jeho souhlasu. V jistém smyslu to tak skutečně bylo, protože text knihy Vaculíkovi dodala Hrabalova přepisovačka - jakoby bez jeho vědomí.

Když ovšem Václav Kadlec přinesl spisovateli výtisky samizdatového vydání knihy, Hrabal vykřikl: "Co mi to dáváte? Já s tím nechci mít nic společného!" Hned ovšem dodal: "A vůbec, proč jste to nevydali vcelku?" Tak se Kadlec i Vaculík dozvěděli, že Proluky jsou posledním dílem trilogie Svatby v domě.

Hrabal tehdy Vaculíkovi napsal, že mu zakazuje, aby publikoval jeho texty. Vaculík písemně odpověděl, že to bude nadále dělat bez Hrabalova souhlasu. Právě o to šlo - s tímto dokladem v ruce mohl spisovatel trvat před estébáky na své verzi.

Zanedlouho Václav Kadlec založil samizdatové nakladatelství Pražská imaginace. Hrabal se rozhodl svěřit mu strojopisy všech svých děl, nejnovějších esejů, ale i básnických juvenilií.

VIII.

Patnáctého ledna 1989 pražská bezpečnost rozehnala demonstraci u příležitosti dvacátého výročí sebeupálení Jana Palacha. O dva dny později napsal Hrabal jeden ze svých nejznámějších esejů, Kouzelnou flétnu. Díky ní se zakrátko v zahraničí stal literárním mluvčím sametové revoluce.

Na jaře 1989 odcestoval na turné po amerických univerzitách, které zorganizovala jeho mladá přítelkyně April Giffordová (Dubenka). V září měl přijet do Polska, ale pod nějakou záminkou se z toho vykroutil, aby nepopudil úřady. Ty se na Varšavu, kde v srpnu vznikla - jako první ve východní Evropě - vláda s nekomunistickým premiérem, dívaly jako na ohnisko nákazy. Za půl roku se Havel stal prezidentem ČSSR, slovo "socialistická" zakrátko zmizelo z názvu státu a pro Hrabala nastalo několik hořkých let, kdy otírat si o něj hubu bylo pro mnohé projevem uvědomělého antikomunismu. Emoce se však doma časem utišily. V roce 1993 byl poctěn literární Cenou Jaroslava Seiferta a za další tři roky na návrh prezidenta Havla medailí Za zásluhy. Dostal několik zahraničních čestných doktorátů i prestižních literárních cen.

Bylo však příliš pozdě. Stále častěji propadal depresím. Nechtěl se už seznamovat s novými lidmi, odrazoval je, byl stále nepřístupnější. Urážel staré přátele, a pak si to vyčítal. Nemohl vystát sám sebe. Sám sebe se ptal, proč ještě žije, když všichni, které miloval, zemřeli.

Od smrti své ženy Elišky v roce 1987 žil osaměle v předměstském paneláku. Každý den byl stejný jako ten včerejší. Ráno šel na zastávku. Cestou kupoval maso pro své kočky. Měl jich spoustu. Autobus ho vezl k Nymburku, městečku, kde se zastavil jeho čas. Od zastávky v Kersku šel lesní cestou, kočky, vedené jakýmsi šestým smyslem, mu vybíhaly naproti. Když nepršelo, usedal na lavičce před domem. Častěji šel do podkroví a tam, pokud se neobjevili nějací novináři, ctitelé, překladatelé nebo známí či přátelé. psal.

Kdysi klepal do stroje tak hbitě, že stihl zaznamenávat své myšlenky. Teď mu tuhly prsty, dřevěněly ruce. Nedokončoval věty. Vydržel psát stále kratší dobu, dvě tři hodiny denně.

Své minieseje přivážel večer do hospody U Zlatého tygra. Po dvou dnech je jeho "osobní tajemník" a fotograf Tomáš Mazal přinášel přepsané načisto a rozmnožené v několika desítkách výtisků, sepnutých kancelářskými sponami. Tyto texty, vydávané vždy jednou za rok ve svazcích Dopisů Dubence, nenacházely mnoho čtenářů. Kdo ví, že dohromady nabízejí nejpřesnější obrázek časů po komunismu?

"U stolu se zpočátku neozýval," vzpomíná Mazal. "Někdy mlčel hodinu, vypil jedno pivo, pak další. Dělal dojem, jako by ani neposlouchal. A pak se najednou zapojil do rozhovoru a stále ožíval, vyprávěl o svých oblíbených spisovatelích, chrlil anekdoty. Pak si mohl ke stolu přisednout kdokoliv. Hrabal sundával tu masku, kterou zastrašoval novináře, protože už neměl trpělivost po sté odpovídat na tytéž otázky. Rozčilovali ho i ctitelé, toužící po autogramu.

Pak platil účet za celý stůl, vracel se taxíkem do panelákového bytu, díval se na televizi, šel spát. Tak míjel den za dnem."

IX.

V lednu 1994 Hrabal zas jednou všechny překvapil. Hned po návštěvě prezidenta Billa Clintona zveřejnil v postkomunistickém Rudém právu text Partnerství pro mír aneb čekání na Godota, který předtím vyšel v Mladé frontě Dnes s četnými vynechávkami.

"Copak se ten Hrabal už úplně zbláznil?" ptali se lidé a nevěřícně hleděli na snímek osmdesátiletého spisovatele, cucajícího obnažený prs stárnoucí prostitutky. Znechutilo je líčení, jak u příležitosti návštěvy amerického hosta a prezidenta Havla U Zlatého tygra Julinka měla "vydrakslovanou kundu a cecky, protože víc ona nemůže dát Partnerství pro mír". (SSBH, sv. 14, Praha 1996, s. 256) Musí se ten Hrabal takhle zesměšňovat? A navíc v Rudém právu? Nemohl by konečně nechat psaní?"

Málokdo si všiml věty: "A tak jisté gruntovní části mozku musejí být vygumovány, dokonce uvedeny vniveč, aby osobnost člověka mohla říci to, co by nikdy neřekla."

(SSBH, sv. 14, Praha 1996, s. 255) A přitom právě tohle je krédo celé Hrabalovy tvorby, té výbušné směsi intelektuální provokace, šaškovství a prostého, v literatuře tak vzácného lidského tepla, krásy objevované na dosah ruky i chaplinovského stesku. A především smyslu pro humor - vždyť Clintonova návštěva se přijímala v České republice se smrtelnou vážností a smysl pro humor klesl na úroveň, jaká byla dosud vyhrazena zpravodajství o nezaměstnanosti či inflaci.

Podle Václava Kadlece Hrabal přestal pod vlivem reakce na tento text psát. "Dosáhl jsem jistého kulminačního bodu a zároveň jsem zakusil pocit prázdnoty - teď má můj život klesající tendenci," řekl několik měsíců později. "Za poslední čtyři roky jsem sice napsal hodně kratších esejů, které by vydaly na knihu, na větší knihu už ale nestačím. Nemám dostatečný důvod k psaní. Mám pocit, že co jsem měl udělat, jsem udělal. Takže - jsem smířený se světem! Nemám dojem, že jsem žil nadarmo. A to je nejdůležitější."

(GEN. 100 Čechů Dneška, Praha 1995)

X.

Nepoznal jsem Hrabala osobně, i když nebylo těžké ho najít. Ještě dnes se každé úterý ve čtyři U zlatého tygra scházejí jeho přátelé - už ale bez něho. Ale i když ještě žil, v jistém smyslu už mezi nimi nebyl. Žil ve svých knihách, ve své legendě, a to skutečněji než ve skutečnosti. Nechtěl jsem ho U zlatého tygra obtěžovat. Přece jen jsem ale doufal, že se mi podaří ho někdy pozvat do Varšavy.

Příležitost se objevila, když nakladatelství Swiat Literacki začalo vydávat jeho Vybrané spisy. Chtěl jsem, aby Hrabal přijel v dubnu 1997 na slavnostní uvedení Něžného barbara v mém překladu. Vždyť pořád hodně cestoval. V létě 1996 byl v Padově - tamní univerzita mu udělila doktorát honoris causa. Na podzim ho Tomáš Mazal zavezl do Berlína na autorský večer.

V prosinci se spisovatel, skoro úplně ochrnutý, ocitl v nemocnici Na Bulovce. Už několik let ovšem trávil každou zimu v nemocnici. "Cesta Hrabala do Varšavy? Bude nejméně do konce února v nemocnici - jakýsi "nadstandard", placená péče přes zimu, spíše odpočinek. A bohužel - nohy stále váznou, nechodí. Jinak by to šlo. Na to je ještě opravdu dost času," psal Mazal v dopise, který jsem dostal 3. února 1997 ráno.

Za několik hodin už Hrabal nežil.

XI.

Poplach spustili pacienti, kteří si všimli, že někdo vypadl z okna v pátém patře. Za pár minut Mazalovi zatelefonoval lékař. "Příliš se vyklonil, když krmil holuby," řekl. "Byla to nešťastná náhoda." Zanedlouho tuto zprávu zopakovaly světové agentury.

Podle reakcí sdělovacích prostředků znamenala Hrabalova smrt větší událost v zahraničí (včetně Polska) než v Česku. Hlasy významných exilových spisovatelů - Milana Kundery, který prohlásil, že v minulosti se bude o letech sovětské nadvlády ve střední Evropě mluvit jako o časech, kdy žil a tvořil Bohumil Hrabal, i Josefa Škvoreckého, který to vyjádřil stručněji: "Myslím si, že to byl největší český spisovatel." - vyzněly v Česku naprázdno.

"Kdyby zemrel nejen ve Francii, ale kdekoliv ve svete spisovatel tak srostly s vlastni zemi jako Bohumil Hrabal, vyhlasi vlada narodni smutek. (...) Obec spisovatelu ani Pen klub nenapadlo vydat pro sve cleny vlastni parte, stejne jako im nestalo za to poslat jedineho ze sveho houfu "nesmrtelnych", ktery by se nekolika slovy dokazal rozloucit se svym kolegou. (...)

Patri jiz k nasi bide, ze k pultu rozlouceni nedokazal prijit nikdo z filmovych a divadelnich pracovniku, stejne jako nikdo z Nymburaku, ani jediny delnik z kladenskych huti, kde Bohous uzil sve jako posledni oslapa. (...)

Nakonec, mily priteli, drahy pane prezidente, vim, ze jste nemocen, ale nemohla se prijit za Vas rozloucit s, jak rikate, panem Hrabalem Vase pani nebo kdokoliv z kancelare? Byla to pro mne velka rana, stejne jako nepritomnost kneze".

Dopis tohoto znění zveřejnil v Literárních novinách (12/1997) Jiří Kolář.

Právě on koncem čtyřicátých let Hrabalovi poradil, aby se místo básnění soustředil na prózu, a roku 1956 vydal v samizdatovém sborníku Život je všude první kritický text věnovaný Hrabalově tvorbě. Jeho autorem byl Václav Havel, tehdy dvacetiletý. Po sedmi letech se Kolář zasloužil o vydání Hrabalovy prvotiny, povídkové sbírky Perlička na dně.

Těžko tomu věřit, ale Kolářův dopis zapadl bez ohlasu. A přitom ne všechny výtky byly zcela oprávněné. Havel, kterému zdravotní stav nedovolil zúčastnit se o měsíc dřív ani oslav dvacátého výročí Charty 77, poslal věnec. Poslanci, kteří toho dne debatovali o česko-německé deklaraci, uctili památku zesnulého minutou ticha. Na smutečním obřadu vládu reprezentoval ministr kultury. Se spisovatelem se rozloučili Jiří Menzel, Magda Vášáryová (nezapomenutelná Marie z Postřižin), přátelé, známí a sousedé z Kerska.

Chyběli ovšem představitelé českého Penklubu. Proto snad, že před několika lety vyškrtli nejvýznamnějšího českého spisovatele za neplacení příspěvků? Poslední, devatenáctý svazek Hrabalových Sebraných spisů vyšel v Pražské imaginaci několik týdnů po autorově smrti. O něco později vyšlo v Česku několik knih věnovaných Hrabalovi. Mezi nimi beletrizovaný životopis V rajské zahradě trpkých plodů. Hrabalova překladatelka do španělštiny a katalánštiny Monika Zgustová ho uzavřela scénou, v níž si spisovatel obléká oblíbené, doběla vyprané džíny a skáče z okna.

"To je ale pitomost!" rozčiluje se Mazal. "Hrabal přece vyskočil v prádle."

"Vyskočil?"

"Samozřejmě."

Mazal je tak jako většina Hrabalových přátel přesvědčen, že spisovatel spáchal sebevraždu. "Před smrtí se s námi loučil, jako bychom se už neměli vidět. Hodně lidí to tak cítilo. Nechtěl déle žít, nechtěl strávit zbytek života v nemocnici. Čekal už jenom na vhodný okamžik. Věděl, že jestli to neudělá teď, později už bude pozdě. Toho dne cítil, že to může udělat. A vyskočil."

Několik týdnů po spisovatelově smrti zveřejnily Literární noviny (15/1997) dopis Susanne Rothové. Překladatelka vyčetla spisovatelovým krajanům, že ho nikdy nedokázali docenit, a po roce 1989 ho přímo uštvali, takže nakonec přestal psát. Proč mu ani po smrti nedají pokoj a vydávají evidentní, odedávna ohlašovanou sebevraždu za nehodu neduživého stařečka?

Také tento dopis zapadl bez ohlasu. Za několik měsíců Susanne Rothová, dědička práv na zahraniční vydání Hrabalových knih, zemřela na rakovinu.

XII.

Motiv sebevražedné smrti se v Hrabalově tvorbě objevoval mnohokrát, zvláště v posledních letech. Také však už v prvním prozaickém textu Kain (předloze Ostře sledovaných vlaků) z roku 1949. O sebevražedném skoku z pátého patra napsal přímo v Kouzelné flétně:

"Tolikrát jsem chtěl skočit z okna pátého patra, kde bydlím, ne pro tohle, ale proto, že jsem dlouho viděl umírat moji Pipsi, moji ženu (...), ale když jsem se dočetl, že Kafka chtěl skočit z pátého patra tam, kde bydlel, Maison Oppelt, velkoobchod s vínem, který skladoval pod Staromákem na sedumset tisíc lahví vzácných vín, když jsem se dočetl, že Malt Laurids Brigg taky bydlel v Paříži v pátém patře, když jsem se o těch pátých patrech dozvěděl, odložil jsem ten svůj skok z okna, a kdybych měl sílu, tak bych si koupil kanystr benzínu a podpálil se taky, ale já se bojím, já nejsem statečný, já nejsem jako Macius Scaevola, ten mladík, který si upálil levici před zděšenýma očima svých nepřátel, s poznámkou, takových jako jsem já je v Římě na tisíc, ale já mám strach a konec konců, já se rád bojím, jsa pln konečného neklidu tak, jako Kierkegaard, tak jako Nietzsche, já, který mám plné oči slz a jsem zmáčený, tak jako ti, kteří vlastníma očima ochutnali slzný plyn, vlastním tělem náraz proudu vodního děla, dík fantazii a vlastnímu hmatovému prožitku, který tělem i duší okusili jiní... (SSBH, sv. 13, Praha 1995, s. 14) (Psali jsme o tom v Britských listech dne 5.2. 1997. Anglicky vyšla Kouzelná flétna v překladu Lesley a Jana Čulíkových časopise Scottish Slavonic Review No. 16/1991. JČ)

Vzal si Hrabal život? Nikoliv ve fantazii, ale doopravdy? Těžko se s takovou myšlenkou smířit. Na druhé straně ovšem - není lehčí se s ní smířit než přijmout fakt, že to mohla být skutečně nešťastná, absurdní náhoda? Že se prostě příliš vyklonil z okna, když chtěl nakrmit holuby? A přece taková náhodná smrt má víc společného s tím obrazem lidského údělu, který stvořil ve svých knihách. Vždyť nezahynul právě takto Miloš Hrma, bázlivý hrdina Ostře sledovaných vlaků?

XIII.

Urna s Hrabalovým popelem spočinula 28. března, v den jeho 83. narozenin, v rodinném hrobě na hřbitově v Hradišťku u Kerska. Spisovatel spočinul vedle své matky, otce, bratra a strýce Pepina.

"A co, to je všechno?" ptal jsem se sebe sama, když jsem nad tím hrobem stál. "Copak tady pod tím štěrkem všechno skončilo? Historky strýce Pepina, výprava mladé paní správcové na nymburský komín, razítka na zadnici Zdeničky Svaté i malá veledíla baliče starého papíru Hanti? Tady to všechno končí? A pak jsem si vzpomněl, že když roku 1879 jistý Dlabač-Grófek, přední činitel Sokola, promlouval nad hrobem, zvolal nakonec: "Ať žije jeho popel mezi námi!"

A pomodlil jsem se, aby to tak bylo.

P. S.

Když se Hrabal loučíval s přáteli a jejich známými, se kterými se seznámil U zlatého tygra, brával je za ruku, již přitiskl ke své tváři. Když jsem o tom slyšel vyprávět, pochopil jsem, proč u nás v Polsku získal nejen uznání, ale přímo lásku čtenářů, pochopil jsem však také, proč jsem se nikdy nevypravil k Tygrovi, abych se s Mistrem seznámil. Teplo jeho tváře jsem totiž cítil, když jsem četl jeho knihy. A cítím je stále.

Byl milovníkem symfonií Gustava Mahlera. A snad spíše na něho než na rakouského skladatele, narozenému jak on na Moravě, se hodí věta, kterou kdysi řekl ruský muzikolog Ivan Sollertinskij: "To je Dostojevskij, kterého vypráví Chaplin."

Hrdina povídky Prokopnutý buben posedává na zdi oddělující pražské zahradní restaurace, jednu plebejskou, druhou pro lepší společnost, a poslouchá hudbu, která tam hraje. Hudebníci se nějakou dobu snaží navzájem se přehlušit, až jim nakonec dochází trpělivost, odkládají nástroje, společně s hosty se škrábou na zeď a začínají mlátit konkurenty. Hle, jak se ve střední Evropě řeší "prokleté problémy": "Aby zavládla shoda, musela být nejdřív rvačka."

Josef Kroutvor prohlásil, že ve střední Evropě mají dějiny, jinde psané s velkým písmenem, podobu anekdoty. Zřejmě má pravdu - vždyť co spojuje prózu tří největších pražských spisovatelů tohoto století, Franze Kafky, Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala, ne-li anekdota? A čím jiným je Hrabalova tvorba, ne-li syntézou obou pražských tradic, zosobňovaných autory Osudů dobrého vojáka Švejka a Procesu?

Středoevropané nevyprávějí o dějinách, vyprávějí anekdoty, vždyť oni nejsou tvůrci Dějin, ale jsou do nich vháněni mocnějšími sousedy. Správě říká jeden z hrdinů Ostře sledovaných vlaků: "Češi, víte, co jsou? Smějící se bestie!" Vždyť jenom smích, odstup od velkých problémů (na které nemá člověk vliv) a také ironie (a sebeironie) je chrání před zoufalstvím.

Jedna z Hrabalových povídkových knih se jmenuje Každý den zázrak. A právě tak to je, tak to být musí, protože jinak by nemělo cenu žít. Život není nic jiného než vyhledávání takových zázraků, a psaní je nejúčinnější metoda tohoto hledání. Právě proto mají být literatura a život totéž.

Avšak lidé odsouzení k údělu, který si nezvolili, který jim byl vnucen, si mohou pro sebe stvořit osud smyšlený. Stačí uvěřit, že jsem kdosi jako baron Prášil, jenž dokázal sám sebe vytáhnout z bahna za vlasy. Takovým lidem říkal Hrabal pábitelé a udělal z nich hrdiny svých knih. Největším pábitelem byl ovšem on sám.

Polští spisovatelé rádi píší o dějiných s velkým D. K našemu společnému osudu se to jakžtakž hodí, ale k našim jednotlivým osudům vůbec ne. Vždyť jednotlivé osudy Poláků v tomto století jsou v podstatě typicky středoevropské. Vyjádřit to nanejvýš přiléhavě - totiž anekdotou plnou pražské ironie - mohl však jenom pilný žák Haškův a Kafkův.

(Z polštiny přeložil Václav Burian)