Nesnášenliví čeští studenti

Ekonomičtí liberálové, intelektuální dogmatici

Americký profesor na české univerzitě

Steven Saxonberg

Tento článek vyšel v srpnovém čísle měsíčníku Nová přítomnost.

Po určité době jsem došel k závěru, že o politice má smysl diskutovat jen s někým nad pětatřicet. Pokud by to měl být někdo mladší, pak jedině student humanitních věd nebo cizích jazyků nebo přírodních věd, ale nikdy student sociálních věd.

V dubnovém čísle Nové Přítomnosti Jiří Musil srovnává Čechy s jinými Středoevropany a tvrdí, že Češi jsou "skeptičtější a vybíravější, tj více rozvažující a rovněž vážnější". Kromě oné vážnosti bych souhlasil se všemi těmito charakteristikami, pokud by popisovaly Čechy osmdesátých let. Během mých návštěv v Československu, které jsem v té době podnikl jako student na univerzitě v Západním Berlíně, mě právě tato kombinace osvěžujícího skepticismu a schopnosti podívat se na věc z různých úhlů přivedla k závěru, že Češi jsou extrémně demokratičtí lidé utiskovaní nedemokratickým režimem. Jejich intelektuální liberalismus doplněný proslulým českým humorem byl pro mě vždy příjemnou změnou oproti smrtelně vážným a občas dogmatickým německým studentům. Bohužel, podle mých poznatků zaměnili v devadesátých letech mnozí mladí Češi intelektuální liberalismus předchozí generace za kombinaci extrémně doktrinálního ekonomického liberalismu a intelektuálního dogmatismu. V následujících řádkách bych chtěl ukázat, že tento dogmatismus je závažný problém. Účelem tohoto článku však není krititzovat skupinu jinak velmi sympatických mladých lidí. Šlo mi o to, zamyslet se nad příčinami těchto netolerantních postojů o otevřít diskusi o tom, co se s tím dá dělat.

Netolerantní studenti?

Donedávna se této otázce nevěnovala skoro žádná pozornost. Určité komentáře se objevily až po nedávném diskusním televizním pořadu "Na hraně", kde čeští studenti neuvěřitelně neslušným způsobem vypískali šéfa českých sociálních demokratů Miloše Zemana. S mnohými projevy netolerance jsem se setkal i v předchozích letech, když jsem pobýval v Praze. Dodnes si vzpomínám na absolutní horor, který jsem zažil s dvěma mladými lidmi po té, co jsem si troufl říci něco negativního o Václavu Klausovi. Z jejich tváří vyzařovala jasná výčitka: "Jak můžete kritizovat samotného Boha?"

V mé akademické kariéře jsem se setkal s mnoha studenty z různých míst světa. Doposud jsem však nikde nepotkal tak dogmaticky pravicové studenty, kteří jsou tak netolerantní k jiným názorům. Po určité době jsem došel k závěru, že o politice má smysl diskutovat jen s někým nad pětatřicet. Pokud by to měl být někdo mladší, pak jedině student humanitních věd nebo cizích jazyků nebo přírodních věd, ale nikdy student sociálních věd.

Přes tyto špatné zkušenosti jsem se na svůj loňský kurs švédské politiky na Karlově univerzitě těšil. Předpokládal jsem, že se postoje studentů mezitím změnily. Od revoluce už uběhlo osm let, Klaus už nebyl tak populární, česká ekonomika přestala být klenotem střední Evropy. Navíc jsem si sliboval, že pokud se studenti budou chtít dozvědět něco o Švédsku, klasické sociálně demokratické zemi, nebudou ve svém tržním liberalismu tak dogmatičtí a připustí možnost jiných politických strategií. Od magisterského kursu jsem očekával, že studenti budou již zvyklí kritickému a analytickému myšlení, které je základem intelektuálního liberalismu. Hluboce jsem se mýlil. V magisterském kursu jsem se snažil vyvarovat normativních diskusí o tom, co je na Švédsku "dobré" a co "špatné". Chtěl jsem, aby studenti uvažovali teoreticky o logice systému a důvodech, proč se takto vyvinul. Jsem přesvědčen o tom, že je důležité rozumět těmto důvodům, než člověk vynese hodnotící soud. O švédské politice není možné diskutovat bez analýzy švédské kontroverzní politiky sociálního zabezpečení. Zjistil jsem, že musím být velmi opatrný, chci-li o tom vůbec mluvit. Abych předešel konfliktům, zvolil jsem tedy knihu, která je moderním klasickým dílem o politice sociálního zabezpečení. Kniha se zabývá důvody, které dovedly různé země k různým sociálním systémům a zvláště se soustřeďuje na Švédsko, Spojené státy a Německo, tedy na model sociálnědemokratický, liberální, a křesťanskodemokratický.

Téma jsem zahájil často uváděným poznatkem, že sociálně demokratičtí i liberální reformátoři měli na počátku často stejný úmysl: zavést cílené programy na odstranění chudoby. Zkoumalo se, kdo žije pod určitou finanční hranicí, a těmto chudým lidem se pomáhalo dostat se nad životní minimum. Podle sociálních demokratů tyto programy selhaly a chudí nikdy nedostali dostatečnou pomoc k tomu, aby se vymanili z chudoby. Dokud se totiž sociální programy omezují pouze na chudé, střední vrstva je odmítá financovat. Chudí jsou stigmatizováni, protože střední vrstva je přesvědčena o tom, že si za svou situaci mohou sami. Sociální demokraté došli k závěru, že jediný způsob, jak získat podporu středních vrstev pro pomoc chudým, je zahrnout do univerzalistických sociálních programů střední vrstvu. Jakmile střední třída získá přístup k výdobytkům sociálního státu, bude ochotná financovat chudé. Takže, ačkoli by bylo teoreticky mnohem levnější pomáhat chudým, ve skutečnosti je podle sociálních demokratů nutné pomoci střední třídě, aby pak byla ochotná pomáhat chudým.

Neuvedl jsem, zda dávám přednost pomocným programům výlučně pro chudé, nebo univerzalistickým programům, nebo něčemu úplně jinému. Jenom jsem se studentů zeptal, zda rozumí logice tohoto argumentu. Člověk mu může rozumět, a přesto být proti univerzalistické sociální politice. Touto nevinnou otázkou jsem ovšem otevřel Pandořinu skřiňku.

Čeští studenti odmítli diskutovat o hlavní otázce, totiž zda sociální programy výlučně pro chudé lidi skutečně selhaly a nepodařilo se jim odstranit chudobu, a místo toho začali velmi emotivně odmítat ideu dávání peněz "lenochům" z řad nemajetných lidí. A hned se dali do vykřikování volnotržních hesel podobným způsobem, jako před několika desetiletími vykřikovali leninská hesla komunisté.

Pokusil jsem se je odvést od normativních soudů o tom, co má být hlavním cílem sociální politiky, k původní otázce, totiž zda se zemím s adresnými programy podařilo odstranit chudobu. Když jsem se zmínil o tom, že ve Spojených státech, klasické liberální zemi, žije podle oficiálních údajů 15 % obyvatelstva pod úrovní životního minima, věděl jsem, že jsem definitivně ztracen. Četl jsem v jejich tvářích, že mě už odepsali jako beznadějného komunistu.

Od té doby mě už nerespektovali. Na příští seminář přišli ze sedmi studentů dva. Většinu času na mě hystericky křičela jedna studentka. Zahrnula mě urážkami a obviněními jako "Četl jste vůbec tu knihu?" a sdělila mi, že několikrát volala rodičům a stěžovala si na můj kurs. Byl jsem v takovém šoku, že jsem jí ani neřekl, aby opustila místnost a vrátila se, až se uklidní.

Mohl bych líčit další zážitky, ale hlavní problém byl, že studenti byli naprosto nepřipraveni k tomu, aby rozuměli analytické literatuře. Byli intelektuálně neschopni přemýšlet na rovině "A vyvolává B". Místo, aby se snažili pochopit, proč máme B, stále zdůrazňovali, že B musí být špatně, protože odporuje tržnímu liberalismu. Přesto musím zdůraznit, že ne všichni studenti byli dogmatičtí, jenom ti nejhlasitější. Pokud se však tito studenti z Institutu mezinárodních vztahů FSV UK mají stát příští generací českých politiků a diplomatů, vidím situaci jako alarmující. Má podle mého názoru dvě základní příčiny: politický vývoj a vysokoškolský systém.

Jsme nejlepší

Po pádu komunistického režimu v Československu existovala jedna generace, která ještě zažila demokratickou první republiku i liberální éru Pražského jara. Další generace zažila Pražské jaro a o první republice byla od svých rodičů dobře informována. Naproti tomu dnešní vysokoškoláci poznali jenom stagnaci Husákovy éry a ostudné období Jakešovo. Mají tedy menší zkušenost s tolerantními režimy než předchozí dvě generace.

Ačkoli bylo první polistopadové období plné optimismu a euforie, vzestup Václava Klause rychle změnil atmosféru. Zakrátko se stal jedním z nejcharismatičtějších politiků střední Evropy. Jako každý charismatický vůdce vzbuzoval silné pozitivní i negativní emoce a získával si více příznivců mezi idealistickou mládeží než mezi staršími, skeptičtějšími generacemi.

Klaus vnesl do české politiky nový styl. Byl plný sebevědomí, které chybělo jak mnohým představitelům starého režimu tak sebekritickým disidentům. Rubem tohoto sebevědomí bylo přesvědčení, že jeho političtí oponenti se musejí mýlit. Každý, kdo s Klausem nesouhlasil, byl onálepkován jako komunista: Klausův styl podporoval nejen netoleranci uvnitř společnosti, ale i navenek, směrem k visegrádským zemí i k Bruselu. Klausova politika poznamenala celou generaci mladých Čechů, kteří si zvykli říkat návštěvníkům ze Západu: "My jsme nejlepší, od vás se nemáme co učit!"

Samozřejmě i příchozí ze Západu se umějí chovat arogantně, když Čechům a jiným Východoevropanům vykládají o tom, co mají dělat. Cílem intelektuálního liberalismu by ovšem měl být dialog, ne hysterická hádka. Mám dojem, že jen málo českých studentů má o takový dialog zájem.

Univerzity selhávají

Největší díl odpovědnosti za dogmatismus českých studentů ovšem nesou univerzity. Bez ohledu na politické ovzduší by totiž liberální univerzity měly mít potenciál k tomu, aby formovaly intelektuálně liberální studenty.

Během letošního akademického roku v Praze a během předchozích návštěv jsem měl možnost hovořit s mnoha studenty o jejich situaci. Přinejmenším studenti sociálních věd, které jsem potkal, mají jen velmi malou zkušenost s kritickým a analytickým myšlením a vůbec žádnou zkušenost s metodologií. Většina kursů je založena na pasivním poslouchání přednášek a memorování faktů, jejichž znalost má být potom předvedena u zkoušky.

Také zahraniční studenti si stěžují na nízkou úroveň kritického myšlení na pražské univerzitě. Přesto jsem před mojí poslední návštěvou očekával určité zlepšení, domníval jsem se, že by magisterští studenti mohli v oblasti sociálních věd ovládat alespoň základní literaturu. Kurs jsem vedl na úrovni druhého semestru politologie ve Švédsku, ale objem látky jsem redukoval přibližně o 20 %. Přesto všichni studenti pokládali kurs za extrémně náročný.

V roce 1995 jsem byl šokován, když jsem slyšel, jak říká univerzitní učitel svému studentovi, aby ve své diplomové práci neužíval žádnou analýzu. Student se podle tohoto učitele měl soustředit výlučně na podání faktů. Ve Švédsku bych nepřijal takovou seminární práci ani od studenta prvního semestru.

Jestliže studenti nemají zkušenost s kritickým myšlením, není divu, že neumějí logicky uvažovat a klást si nenormativní otázky. Jestliže nemají žádnou zkušenost s psaním seminárních prací, není divu, že neumějí jasně formulovat své argumenty. Jestliže neměli možnost analyzovat texty, není divu, že se nenaučili analytickému myšlení. Jestliže se nemohli účastnit seminářů, kdy by si navzájem hodnotili vlastní eseje, není divu, že se nenaučili respektovat názor druhého a diskutovat o něm střízlivým a neideologicky.

Pokud se univerzity rozhodnou změnit styl výuky a přehodnotí učební náplň jednotlivých oborů, mohou významně pomoci k vytvoření tolerantnější a otevřenější společnosti.

Steven Saxonberg (1961)

Americký profesor, působí na univerzitě v Uppsale ve Švédsku, loňský rok hostoval na Karlově univerzitě.