V Britských listech z 10.8. 1998 mě upoutala poznámka Jana Čulíka (k vystoupení vicepremiéra Pavla Mertlíka ohledně záměru vytvořit státní pensijní fond), že se zdá - jak se prokázalo několikrát před tím - že sociální demokracie příliš nerozumí pensijní problematice.
Domnívám se, že pensijní problematice není tak těžké porozumět, ale je těžké ji realizovat způsobem, který by uspokojil většinu lidí. Pokusím se na kanadském příkladu ukázat jaká hlediska a rizika jsou ve hře.
V současné době zde na scéně důchodového zabezpečení existují tři názorové směry:
kombinace státní pense s oborovými pensijními fondy.
Společným jmenovatelem všech tří směrů je vědomí, že občan musí mít ve stáří prostředky na udržování přiměřené životní úrovně a že tyto prostředky se získají vhodným investováním peněz. Mylným předpokladem prvních dvou směrů pak je představa, že každý má dostatek prostředků, kázně a zkušenosti, aby mohl před sebou valit svou chrobákovskou důchodovou kuličku jíž se zde říká golden egg.
V Kanadě existuje státní pense (old age security - pozor nezaměňovat s pensí státních zaměstnanců) na níž každý občan povinně přispívá. Výše příspěvku se řídí výší příjmu, ale současně existuje nepříliš vysoký strop, který současně omezuje státní pensi na jakýsi záchovný přídavek.
Státní zaměstnanci a několik dalších skupin (například učitelé, zaměstnanci velkých automobilek atd.) mají svoje zvláštní pensijní fondy. Ačkoli kriteria se mohou fond od fondu poněkud lišit, dá se říct, že pense z tohoto zdroje obnáší zhruba dvě procenta průměrného příjmu za několik posledních let.
Lidé, kteří nemají přístup k těmto fondům, mohou investovat přebytky (pokud nějaké mají) pod hlavičkou tak zvaného Registered Retirement Saving Plan (RRSP). V rámci tohoto systému nejsou zisky zdanitelné až do doby, kdy začne občan tyto úspory používat a navíc příspěvky do plánu (opět existuje strop) se odečítají od základu z něhož se vypočítává daň z příjmu. daní.
Rizika investování
U státních pensí nese riziko stát. Pense je tak jistá, jak jisté jsou státní finance. V tomto smyslu je to stejné jako v případě zdravotní péče. Zastánci absolutní nezávislosti namítají, že kdyby svůj příspěvek státu mohli investovat soukromě, dostali by nakonec daleko víc než to, co představuje státní pense.
U oborových pensijních fondů nese riziko jeho správce. Pense odpovídají průměrným výnosům fondů, čímž jsou eliminovány výkyvy investičních trhů. Je však třeba zdůraznit, že jen omezená část populace má k těmto fondům přístup a často jen na určitou dobu.
U individuálního investování nese riziko investor. Zde je třeba vzít v úvahu, že jen některé typy investic jsou v Kanadě pojištěné a to jen do určité míry. Navíc inserované zisky zdaleka neodpovídají tomu, co investor nakonec dostane.
Volání po absolutní nezávislosti se nejčastěji objevuje v době ekonomické konjunktury. Svým způsobem jde o stejný případ, jako když někdo tvrdí, že nechce platit zdravotní pojištění, protože je přece zdravý a doktora nepotřebuje.
Rizika politická
Státní pense je pro vládu politické plus, protože dokazuje, že alespoň trochu pečuje o starší lidi. Navíc pravidelná pense (byť relativně malá, ale upravovaná podle míry inflace) je nepochybně i významým ekonomickým nástrojem podporujícím stabilitu.
Státní pensi je ovšem možné vnímat i jako určitý druh sociálního programu a tedy jako "plýtvání". Odtud pocházejí námitky proti sociálně demokratickým stranám. Čas od času se objevují tendence pensijní systém modifikovat, ale skutečné změny jsou minimální, protože pensisti tvořící značnou část úpopulace mají dostatečný politický vliv.
Pokud jde o české poměry, je třeba si uvědomit, že změna pensijního systému není možná přes noc, protože vybudování pensijního fondu jakéhokoli typu je mnohaletý proces. Trvá-li v Kanadě 35 let než jednotlivec (třeba učitel) naakumuluje ve svém pensijním fondu tolik, aby mohl dostávat několik let maximální pensi ve výši 70% původního platu, pak je zřejmé, že než fond získá prostředky na vyplácení pense ve výši životního minima musí občan dostávat peníze z jiných zdrojů. Kde se tyto chybějící peníze vezmou v ČR by mělo být předmětem otevřené diskuse. Do ní by mohl významně přispět Josef Lux, kdyby svoje heslo "Co bylo rozkradeno do roku 1989, bude vráceno" rozšířil i na dobu pozdější.
