Osm ministrů obrany za osm let
Demokratizovat armádu, nebo ji srazit na kolena?
Antonín Rašek
(Vyšlo v dvouměsíčníku Listy.)
Jak zní titulek, tak by mohly být metaforicky charakterizovány polární koncepce, které za osm listopadových let musela v ještě širší paletě zažít naše armáda. Konečně, nic zas tak nenormálního, když na postu ministra obrany bylo již osm mužů. Tedy v průměru co rok, to jeden. I když toho prvního, generála Milána Václavíka, bychom mohli kvůli jeho známé listopadové aktivitě klidně vynechat. Zároveň se však už asi zapomnělo, že do počtu devátým ministrem obrany byl v přechodném období několik hodin i předseda vlády Marián Čalfa.
Oprávněnost protikladných koncepcí
Přístup k armádě pro neustálou absenci státní obranné a vojenské politiky v mnohém závisel na osobní strategii ministrů. Vojáci měli na bedrech čtyřicet let služby komunistickému režimu. Všech sloužících 140 československých generálů bylo členy KSČ, stejně tak 84 % důstojníků a 51 % praporčíků. Udělat vojenskou kariéru znamenalo mít v kapse nejen důstojnický, ale i stranický průkaz. Takže záleželo na každém ministrovi, jak se k tomu postavil. Tím, že pro mnohé důstojníky se stalo členství ve straně povinností, bylo i do značné míry formální. Proto se svých komunistických legitimací zbavovali až na nepatrné výjimky bez problémů. U letectva to až 70 % vojáků z povolání udělalo ještě před novým branným zákonem v březnu 199O, který jim členství v politických stranách zakázal.
Jednodušší to bylo pokud šlo o věcné vojenské problémy. Naše první polistopadová federální vojenská doktrina vycházela z premisy neúčasti ve vojenských seskupeních, ukládala vybudovat armádu výlučně obrannou, nikoho nepovažovala za konkrétního nepřítele a na tomto základě bylo nutno provést rovnoměrnou dislokaci vojsk po celém území státu. To se v první etapě dělo zejména vyrovnáním vojenského potenciálu mezi západem a východem republiky. Do určité míry tedy mezi českými zeměmi a Slovenskem, s jistou redukcí na území Moravy, která se tak stala středem dislokace a tedy do jisté míry oboustranným zázemím. Toto pojetí dislokace bylo dokončeno po rozdělení československého státu.
Složitější bylo řešit personální problémy, a to jak kvalitativně, tak kvantitativně. Měli jsme totiž navíc příliš mnoho vojska. První kvalitativní personální transformace armády byla provedena ještě za ministra obrany generála Miroslava Vacka. Propustil 77 generálů evidentně spjatých s minulým režimem. I když to byla pro něho na jedné straně spíš záležitost generační a na druhé straně jistá gentlemenřs agreement mezi ním a těmito generály, armádě to prospělo, vytvořilo kariérní prostor pro mladší generaci důstojníků. Zároveň byl ministr v mnoha případech donucen propustit i mnoho vyšších důstojníků, kteří se zkompromitovali, zejména při posrpnových čistkách v armádě. Tlak na ministra vyvíjela zejména vojenská složka Obrody, která sdružovala vojáky z povolání propuštěné z armády po srpnu 1968. Ta se zároveň zasloužila o rehabilitaci více než deseti tisíc důstojníků a praporčíků, kteří byli z armády propuštěni po roce 1948 a 1968. A také o to, že se jich kolem 1200 vrátilo do armády zpět.
V tu dobu se základní politický střet v armádě odehrával mezi generálem Vackem, který se snažil zachovat po odchodu zkrompromitovaných a přestárlých generálů a důstojníků celistvost armády, a Sdružením vojenská Obroda spolu s branněbezpečnostním výborem parlamentu, které chtěly provést daleko radikálnější očistu. Sdružení dokonce uvažovalo zavést v jednotkách funkce jakýchsi komisařů, kteří by dohlíželi na demokratickou transformaci armády. Kromě těchto základních protagonistů část civilních pracovníků úseku sociálních a humanitárních věcí a úseku strategického řízení usilovala navázat na Masarykovy myšlenky demokratické armády, zavést ideovou výchovu, prosadit koncepci tzv. demokratické participace. V personálné praxi usilovali po provedených personálních opatřeních z politických důvodů realizovat další snižování armády podle výkonnového principu. Ukázalo se totiž, že vojenskou kariéru na základě politické angažovanosti udělala zhruba jen desetina vojáků z povolání. U ostatních převažovala odborná kvalifikační kritéria, včetně části politických pracovníků, kteří vykonávali odborné funkce /novináři, psychologové, kulturní pracovníci ad./ Např. ve veřejnosti se málo vědělo, že z propuštěných po srpnu 1968 bylo 40 % důstojníků politického aparátu.
Ze střetu tří koncepcí nevyšla vítězně žádná. Zastánce participativní demokracie označil jeden deník trefně za idealisty. Moc Vojenské Obrody se vytrácela. A generál Vacek byl donucen z postu ministra odejít. Těžko jako náčelník generálního štábu armády minulého režimu mohl očekávat něco jiného. Ale nelze mu upřít, že byl profesionálem a dokázal vojska loajálně převést přes nejsložitější období - k dobru armády i rodící se demokratické společnosti. Mj. se mu za rok výkonu funkce podařilo zvednout důvěru v armádu u pouhé třetiny občanů na téměř dvojnásobek. Ve volbách roku 1990 volilo opozici jen 14 % vojáků.
První civilista poválečným ministrem obrany
Byl jím Luboš Dobrovský, dosavadní náměstek ministra zahraničních věcí, kterého navrhl samotný generál Vacek. Alespoň jak píše v knize Proč bych měl mlčet (Victoria Publishing, Praha 1992). Luboš Dobrovský ve skrytu duše možná sám věřil, že nosí v tornistře maršálskou hůl. Začal totiž životní kariéru v roce 1949 jako žák Vojenské školy Jana Žižky z Trocnova, ze které však byl záhy po nástupu kvůli otci vyloučen. Vůči armádě však nezatrpkl, z celého jeho někdy však až inpulzívního jednání bylo zjevné, že ji má rád. Proto celkem dobře vycházel i s velitelským sborem, který tento vztah nemohl nevycítit. Vše nasvědčovalo tomu, že se prvnímu civilnímu ministrovi obrany podaří demokratickou transformaci armády úspěšně provést. Rozhodující pravděpodobně byl právě jeho vztah k této instituci a lidem v ní.
V době, kdy vykonával funkci, se však začaly negativně projevovat důsledky některých liberálních opatření, a to zvláště bezbřehý zákon o civilní službě. Ten pomalu rozleptával vojska, měl demoralizační účinky. A to nejen na vojáky základní služby, ale i velitelský sbor. Ten se stále více ocítal v defenzívně, navíc k tomu ztrácel i sociální jistoty, zvláště pokud jde o setrvání v ozbrojených silách. Za L. Dobrovského věřilo armádě téměř dvě třetiny občanů. Neodešel by nejspíš ze své funkce, kdyby ve volbách nebylo Občanské hnutí poraženo. Ale vyhnul se tím dost potupné roli rozpouštět československou armádu.
Černý Petr zůstal generálovi Imrichu Andrejčákovi
A možná bylo i jistým štěstím, že tímto nevděčným úkolem byl pověřen právě on, voják zvyklý a navíc ochotný plnit rozkazy. A nebylo to tak jednoduché, jak si někdo představoval, a jak to nakonec dobře dopadlo. Armáda totiž měla ze všech institucí nejsilnější federální vědomí. Proto byl připraven i jistý katastrofický scénář, který bylo možno nakonec naštěstí uložit ad acta. Rozdělení zabrzdilo transformaci armády, ale pokud někdo ze Slovenska generálovi Andrejčákovi vyčítal, že rozděloval armádu v neprospěch nové vlasti, pak by mu měl spíš poděkovat, opak byl pravdou. Stačí jen připomenout, že nejmodernější letadla Mig-29 dokázal rozdělit ne v dohodnutém poměru 2 : 1, ale 1:1. Stejně tak získal i systém protivzdušné obrany S-300, který dosud chránil Prahu. Teď je bez bez protiletadlové obrany. Ale co je rozhodující: úkol rozdělit armádu splnil, a tak přispěl k tomu, že i rozdělení státu proběhlo kultivovaně.
I když měl již v tu dobu generál Andrejčák blízko k HZDS a stal se prvním slovenským ministrem obrany a nyní je předsedou branného a bezpečnostního výboru parlamentu, není příliš na výsluní. Nejspíš proto, že je zastáncem vstupu Slovenska do NATO. A to i přesto, že HZDS to má v programu. Nebo možná právě proto.
Na scéně se objevil Antonín Baudyš
Nejen nespokojenci s transformací armády, ale i občanská veřejnost přivítala jmenování lidovce Antonína Baudyše prvním ministrem obrany České republiky se zadostiučiněním, že on konečně dovede armádu tam, kam je třeba. Proto i v začátku jeho ministrování zůstávala důvěra v armádu nadále vysoká.
Jenže jak byla víra v jeho úspěšnost velká, dokázal ji rychle ztratit. Nebyl na tento post připraven nejen odborně a politicky, ale ani charakterově a lidsky. Prokázal to přímo ukázkově tím, že brzo po nástupu do funkce označil všechny generály a důstojníky v souvislosti se srpnem 1968 za velezrádce a vlastizrádce. Aniž si snad uvědomil, že není možné jakoukoli instituci řídit bez jistého stupně participace. Tu svým výrokem znemožnil. I z politického hlediska není příliš rozumné tak charakterizovat velkou sociálně politickou skupinu. Alogičnost až absurdita Baudyšova tvrzení byla i v tom, že nikdo z těch, kdo se zkompromitovali po srpnu 1968, již v armádě nesloužil. A pokud ano, tak ve zmíněnou dobu byl nanejvýš velitelem čety. Však také, podle slov jednoho z jeho blízkých spolupracovníků, ministr Baudyš svého výroku litoval a moc rád by jej býval vzal zpět.
Ale kdyby zůstalo jen u zmíněného výroku, nic moc by se možná nedělo. Ale A. Baudyše po atestacích a vynucených reatestacích vojáků nenapadlo nic chytřejšího než vyhlásit mimořádné hodnocení. Přes tři tisíce generálů a důstojníků /14 % celkového stavu/, a znalci tvrdí těch nejlepších, už toho mělo plné zuby a raději z armády dobrovolně odešlo. Mimořádným hodnocení bez úhony prošlo 99,7 % hodnocených, což prokázalo jeho směšnost. Ale kvalitativní úroveň klesla a struktura odborností se začala rozpadat. Armáda je kvalifikačně jednoduchá jen v očích laiků. Jinak ji tvoří stovky nejrůznějších odborností. Jen pro příklad - o jedno letadlo se stará čtyřicet nejrůznějších odborníků. Nakonec za A. Baudyše dalo armádě sbohem 17 756 vojáků z povolání. Jeden z novinářů napsal, že v armádě zůstali jen ti, kteří si bez ní nedokáží jiný život představit, a pak, bohužel, ti, kdo cítili, že by se jinak neuživili.
A pak už to šlo celkem zákonitě: střelba v letadle, aféra zcela nevinného generála Bárty a jako poslední hřebík do rakve Baudyšova bosenská iniciativa. Hřebík do rakve není zmiňován náhodou, A. Baudyš měl přímo nadání, jak dokonale páchat harakiri. Hned na začátku kariéry zlikvidoval úsek strategického řízení a Institut pro strategická studia. Kdyby totiž šel do tohoto Institutu konzultovat svou myšlenku, jak zachránit Bosnu, rozmluvil by mu ji už při vstupu do budovy vrátný.
Rezort obrany a armáda se nesnášejí s nerozhodností
Každá instituce má jistá pravidla, principy či až banální zkušenosti. Pro armádu platí, ať se to komu líbí či nelíbí, že je lepší vydat špatný rozkaz, než žádný. Vilému Holáňovi, ač jistě slušnému člověku, se dařilo jen to druhé. Takže mnozí vojáci vzpomínali na ministra Baudyše, který se dokázal alespoň rozhodnout, i když většinou špatně. V. Holáň proslul ve srovnání s ním jako váhavý střelec. A také dokázal, že na post ministra, nota bene obrany, nestačí být slušný, ba dokonce hodný.
Je ovšem nutné přiznat, že premiér V. Holáňovi jeho nevděčnou roli po předchozím ministrovi příliš neusnadňoval. Spíš ztěžoval a ztrpčoval. Snad už jako součást rozmáhajících koaličních hrátek. Když už byl V. Holáň tak trochu na konci sil, neprosadil ve vládě a v ad hoc svolávaných poradách ekonomických ministrů v podstatě nic, ani koncepci, novou legislativu, modernizaci letectva, ani pověstné tendry, Václav Klaus to odbyl slovy, že každý ministr má ve vládě takovou pozici, jakou si vydobude. Jistě, ale na co potom potřebuje vláda premiéra, který by právě měl usilovat o určitou vyrovnanost postavení jednotlivých rezortů. Jinak by si ministři mohli změnit vládu v kolbiště vzájemného měření sil. Přesto je nutné V. Holáňovi něco přiznat. Ačkoli neodhadl své síly na začátku, odhadl je později a funkce se vzdal. Ale ve volbách roku 1996 volilo opozici již 70 % vojáků. A tu extrémní na obou pólech politického spektra 30 %.
Nezáviděníhodné dědictví
To dopadlo v podobě prohlubující se laicizace rezortu a absence politického řízení v pořadí na třetího lidovce Miloslava Výborného. Nastupoval sebevědomě, na funkci se těšil, že má o ní představu. Znalci situace se usmívali, kdy své sebevědomí ztratí a nahradí je bezesné noci. Ty určitě přišly, když zjistil, co před ním jeho straničtí předchůdci, i ti, kdo v rezortu zůstali, nakupili. Přesto lze po jistém odstupu tvrdit, že M. Výborný byl dobrou volbou. Především proto, že chtěl situaci v armádě opravdu pozitivně změnit. Podařilo se mu konečně dostat do vlády Národní obrannou strategii i Záměr výstavby armády do roku 2000 s výhledem do roku 2005. I když zmíněná strategie není na potřebné gnoseologické, analytické, prognostické a programové úrovni a uvedený záměr je skutečně jen záměrem, ne koncepcí, díky za ně. Stejně tak za to, že M. Výborný zahájil práce na bezpečnostní a vojenské legislativě, k jejímuž zpracování A. Baudyš sice soustředil šedesát právníků, ale nepředložil za dobu své funkce vládě a parlamentu nic. Ale nebyla to jen jeho vina, podepsal se tu i branně bezpečnostní výbor Parlamentu.
Přesto bylo před M. Výborným ještě mnoho problémů. Ministerstvo v tu dobu obrany přiznává, že armáda není dobře vyzbrojena a připravena, a to ani přijmout koaliční pomoc. Obranyschopnost země trvale klesala. Nepodařilo se usměrnit strukturu odcházejících vojáků. Velitelský sbor byl oslaben kvalitativně, chybí i řada vojenských profesí. Prestiž vojsk zachraňovala účast v UNPROFOR, UNCRO, IFOR a SFOR. Pokud jde o úkoly spojené s přípravou vstupu do Aliance, máme předstih v plnění úkolů v Partnerství pro mír. Učinili jsme kroky k dosažení vzájemné operační součinnosti, zvláště pokud jde o rozvoj technických prostředků komunikace, velení, řízení a komunikace. K dosažení standardizace, tj. slučitelnosti, vzájemné operační součinnosti, zaměnitelnosti a stejnosti, máme však k členským státům ještě daleko. Nezlepšilo se podstatně ani civilní řízení a kontrola armády.
Měl-li M. Výborný uspět, musel mít odvahu prosadit alespoň tři základní věci: Aby byla ustavena Bezpečnostní rada státu, která by ho svými kvalifikovanými rozhodnutími zbavovala povinnosti rozhodovat nad rámec svých kompetencí. Dále, aby měl odvahu ustavit si kvalifikovaný řídící tým bez ohledu na stranickou příslušnost /první krok učinil jmenováním bezpartijního Jaromíra Novotného za svého náměstka/, kdy si politické strany rozdávají náměstkovské funkce v klíčových ministerstvech jako dědičné léno, bez ohledu na kvalifikaci. A konečně, aby postavil vojáky na nohy, pomohl jim dostat se z kolen, na něž nezaviněně klesli, což nemůže zdobit žádnou armádu demokratického státu, navíc vstupující do Severoatlantické aliance.
Bohužel, M. Výbornému se těžko mohlo zdařit tyto cíle splnit, protože se Klausova vláda rozpadla.
Nevděčná role nejmladšího ministra obrany v historii
Přebírat v této situaci rezort obrany bylo nesporně odvážným činem. A pro uvážlivého člověka se muselo dít s vědomím, že se toho ve vymezeném časovém prostoru necelé poloviny roku moc udělat nedá. A tak při aktivitě Michala Lobkowicze při zakládání Unie svobody a v Poslanecké sněmovně Parlamentu, bude se moci věnovat výrazněji jen nejvážnějšímu současnému zahraničněpolitickému cíli, jímž je vstup do Severoatlantické aliance. Naštěstí tu má při ruce skutečně kvalifikovaného prvního náměstka Jaromíra Novotného, který se o tuto oblast dlouhodobě úspěšně stará.
M. Lobkowicz také slíbil, že do května předloží vládě Národní bezpečnostní strategii, upravenou Národní obrannou strategii, Koncepci Ministerstva obrany a Vojenskou strategii, tj. koncepci výstavby armády do roku 2000 s výhledem do roku 2005. Tedy dokumenty, které český stát postrádá pět let. Nebyl přitom splněn ani termín vládního usenesení č. 460, podle něhož měly být materiály předloženy alespoň do konce roku 1996, ani termíny pozdější, nejposlednější pak k 15. listopadu 1997.
Je jistě záslužné, že se M. Lobkowicz ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí k tomuto náročnému strategickému a koncepčnímu úkolu zavázal. Odborníci jsou však jiného mínění. A to buď, že termín bude dodržen, ale kvalita dokumentů bude nízká, nebo znovu odložen a ponechá se na základě dosavadních zkušeností jako dědictví další vládě. Konečně, nechme se do května překvapit.
