Bill možná přežije. Američané vědí, že existují různé druhy lhaní
Clintonův případ nyní začal projednávat Kongres, napsal v deníku Guardian Charles Wheeler, dlouholetý reportér BBC, který informuje o Spojených státech od poloviny šedesátých let.
Fascinující je vzniklý politický paradox, nikoliv pornografie. Většina Demokratů, kteří mají před nadcházejícími volbami smrtelně raněného prezidenta, si bezpochyby toužebně přeje, aby tiše odešel a neprodlužoval agónii tím, že bude usilovat o setrvání v úřadě po dva další nesmyslné roky.
Republikáni, kteří úspěšně ochromují Clintonovu politickou agendu od roku 1992, a pokusili se využít své většiny k donucení Clintona k odchodu, nyní bezpochyby zvažují, jaké by to mělo následky. Do Bílého domu by se dostal Demokrat, viceprezident Al Gore, stoprocentně nezašpiněná politická osobnost, pravděpodobně s budoucím atraktivním volebním partnerem jako je generál Powel - a během nadcházejících dvou let by se mu podařilo dokázat, jak schopným prezidentem umí být.
Když do rovnice vsadíte veřejné mínění, křišťálová koule bude ještě temnější. Předpokládá se, že Kongres bude jednat podle výsledků průzkumů veřejného mínění. Je ale spíše pravděpodobné, že názory Kongresu a občanů spolu vstoupí do interakce a budou se navzájem ovlivňovat.
Je také dobře si pamatovat, že veřejná podpora Richarda Nixona se zmenšila na minimum teprve až těsně před jeho odchodem z prezidentského úřadu. A není vyloučeno, že si horlivý Kenneth Starr nechal pár špeků na pozdější dobu, na správnou taktickou chvíli.
Mezitím, navzdory dramatickému dopadu Starrovy nečekaně agresívní zprávy za posledních 48 hodin jak se zdá vyhrává na body spíše Clinton. Jeho veřejné pokání bylo přesně to, co propagandisté doporučovali - bylo to nádherné politické divadlo.
Útok z Bílého domu na Starrovu zprávu, která je označována ze zbytečně lascívní a mstivou - což je značně neupřímný argument - pomůže Clintonovi v krátkodobé perspektivě a krátkodobé zisky jsou lepší než žádné zisky.
Je pozoruhodné, že plný text Starrovy zprávy, v kontrastu s novinovými titulky a zprávami, obsahuje množství podrobností, které mluví v Clintonův prospěch. Americké ženy si povšimnou, že Clinton Lewinskou za její "vstřícnost" nijak neodměnil. Je překvapivé, že jak se zdá byl v tomto případě sexuálním otrokem Clinton a nikoliv Monika. Monika sama svědčila, že se rozhodla Clintona svést, že ho opakovaně znovu a znovu obtěžovala, protestovala proti omezování jejich sexuálních hrátech, vychloubala se tuctu přátel o tom, že má poměr s Clintonem, stěžovala si, když souhlasil, aby přešla z Bílého domu jinam a když s ní přerušil styky, udělala mu scénu.
Napadlo někdy někoho, proč si Lewinská nikdy nedala ty šaty do čistírny? Jak by řekla moje babička, slečna Lewinská byla pěkně prohnaná ženská, která se prostě pokusila Clintona uhnat.
Ve skutečnosti se však oba k sobě velmi dobře hodili: celá záležitost má velmi silnou atmosféru druhořadosti. John Kennedy, který prý měl taky milenky, měl vkus a rozum, takže se nikdy nenechal chytit. Marilyn Monroeová, kromě jiných vlastností, byla taky diskrétní.
Závažnější je však v této sáze srovnání s Richardem Nixonem, o jehož zločinném chování není pochyb. Nixon se choval jako podvodník, zneužil všech možností svého úřadu, aby ochromil práci mimořádného vyšetřovatele. Watergate vznikla, protože se prezident nemusel ze své činnnosti nikomu zodpovídat. Vznikla potřeba podrobit americké prezidenty vládě zákona, a proto vznikla instituce nezávislého vyšetřovatele.
Přesto je však něco hluboce pochybného v tom, že v Clintonově případě přešel nezávislý vyšetřovatel od vyšetřování Clintonovy údajné korupce v době, kdy byl guvernérem jednoho amerického státu - toto vyšetřování bylo nanic - k obvinění, že prezident, který lhal v odpovědi na otázku, na níž se ho nikdo nikdy neměl zeptat, spáchal tím těžký zločin, takže by měl být odstraněn z funkce.
I aktivisté za dodržování morálních zásad zatím ještě nepožadují, aby byla nevěra považována za trestný čin (pozoruhodně, s výjimkou armády).
Co se týče veřejnosti, zcela zjevně Američané nepodporují všeobecnou kriminalizaci lhaní. Argumentuje se, že lži bývají velmi rozličné a americké zákony také mezi velmi rozličnými druhy lží dobře rozlišují. Tradičně rozlišuje americký zákon mezi lží, která poškozuje jiné osoby a lží, která vzniká z přirozené snahy obviněné osoby popřít svou vinu.
Kenneth Starr tento rozdíl ignoruje.
Co se týče nešťastného Billa Clintona, jako prezident je už člověk včerejška. Ale z úřadu ho asi nevyženou, neboť američtí voliči věděli o jeho špatných vlastnostech, věděli, že má tendenci zkreslovat fakta a ošahávat dívky, a to už předtím, než ho poprvé i podruhé zvolili. Clinton asi přežije.
