Kdo píše otevřeněji, Robert Samuelson v deníku Washington Post anebo Jan Macháček v Respektu?
Svět se octl ve vážné globální hospodářské krizi. Začala loni v Thajsku, od té doby se rozšířila po východní Asii a vážně postihla Japonsko, jehož hrubý domácí produkt nyní poklesl o více než 3 procenta. Dále ochromila Rusko a v poslední době také Jižní Ameriku. Čtěte západní, nikoliv pouze ekonomický tisk a uvidíte, že situace je skutečně dost vážná. Že by ty noviny přeháněly?
Mezinárodní finanční odborníci jsou vývojem znepokojeni a nyní vážně diskutují o příčinách krize. V Britských listech jsme se mezinárodní finanční krizí několikrát podrobněji zabývali, nejnověji zde a zde. (Shodou okolností vysílal rozhlas BBC v úterý odpoledne diskusi, jestli náhodou neměl Karel Marx při kritice "kapitalismu" přece jen pravdu.) Prostě, uvažuje se bez ideologických brýlí o všech možnostech.
V Čechách však ne: tam setrvávají mnozí i nadále v zajetí ideologických schémat. Komentáře některých deníků a týdeníků budí svou ideologickou omezeností úsměv. Přitom je světová hospodářská krize vážná věc - usuzuje se, že může ohrozit především vznikající trhy, tedy i ekonomicky nepříliš pevnou Českou republiku. Je asi neseriozní nasazovat lidem v ČR ve vážné situaci i nadále ideologické klapky na oči.
Tak jsem se pousmál nad článkem ekonomického "odborníka" z Respektu Jana Macháčka, jak ho 11. září citovaly Lidové noviny z 37. letošního čísla tohoto časopisu. Macháček píše mj.: "Hrozí nebo nehrozí globální hospodářská krize? Tato otázka ... není položena správně. ... Správně položenou otázkou spíše je, zda svět směřuje pouze do recese, která zase brzy odvane, či do opravdu hluboké krize. ... Ve vzrůstající nevíře v pozitiva globálního kapitalismu spočívá největší riziko toho, co se dnes na světových trzích odehrává." Skutečně, pane Macháček? Kde berete věcné argumenty pro tato tvrzení? Kde existují ty apriorní důkazy, že je globální finanční trh skutečně efektivnější než trh regulovaný? Jestliže si lidé začínají všímat, že neregulovaný globální finanční trh rozvoj ekonomiky ohrožuje, není to spíše důkazem, že tento systém efektivně nefunguje? Nevím, jenom se ptám.
Jenže týdeník Respekt by asi stejně nemohl otisknout žádný článek vyznačující se úplně otevřenou myslí, něčím nekonvenčním. Je to poněkud úzkoprse zaměřený ideologický orgán. Netiskne podnětné a objevné myšlenky, padni komu padni, ale zveřejňuje "pravdy", které se shodují s názory vedení redakce. Svědčí o tom i Viktor Šlajchrt citovaný v zářijovém čísle Softwarových novin. Šlajchrt se zmiňuje o tom, že na přání Martina Fendrycha, donedávna šéfredaktora Respektu, zredigoval článek Miroslava Vodrážky, argumentující, že demokratický proces je kolísavý a pomalý a nemá schopnost zvládat rychlé mezinárodní finanční toky a jiné nadnárodní proudy: informační, pracovní i kulturní. Typickým příkladem, jak podnikatelé vyzráli na vznikající českou demokracii, byl podle Miroslava Vodrážky finanční úspěch energických lidí z Motoinvestu, jejichž "třetí vlna privatizace" až dost pozdě vyburcovala k akci lenošivé české polostátní banky. Editor bez Šlajchrtova vědomí článek z čísla Respektu vyhodil a argumentoval, že "Tykače přece nemůžeme chválit, když je to takový grázl". To je pozoruhodný pozůstatek komunistického myšlení: připomíná mi to argumentaci Olgy Kopecké, vedoucí redaktorky v českém vysílání Svobodné Evropy, která tvrdila (cituji po paměti), že "posluchači berou vysílání RSE velmi vážně a my si nemůžeme dovolit vysílat jen tak všelijaké kontroverzní názory". Bez kontroverze ale není diskuse a nedojde se k ničemu novému.
"Namítl jsem," uzavírá Šlajchrt, " že by čtenáři měli vědět, jak nebezpečně rychlí jsou dnešní grázlové, ale editor trval na svém. Nehádal jsem se. V takových rozvážných novinách, ignorujících globální zrychlení, se pracuje docela příjemně."
Podívejme se, jak ignoruje globální zrychlení nejnovější číslo Respektu, které v článku Jana Macháčka analyzuje pokračující globální ekonomickou krizi.
Kdo o této věci píše kompetentněji a všestranněji, s otevřenou myslí? Pro srovnání dáváme vedle sebe článek amerického ekonoma Roberta Samuelsona, který vyšel 10. září v deníku International Herald Tribune (do češtiny ho přeložil Milan Šmíd) a článek Jana Macháčka z 38. čísla týdeníku Respekt.
Nechť spanilý čtenář sám usoudí, který autor informuje své čtenáře poctivěji a lépe.
JČ
Kdysi triumfující globální kapitalismus je nyní na ústupu
Global Capitalism, Once Triumphant, Is in Full Retreat
Robert J. Samuelson
IHT, September 10, 1998, p.8
Washington. Otřásající se světové burzy obsahují rozsáhlé, i když poněkud ztlumené poselství. Globální kapitalismus, jehož triumf se kdysi zdál být nevyhnutelný, je nyní na ústupu, možná na mnoho let.
Pokud o tom pochybujete, podívejte se na Hong Kong, baštu svobodně tržního myšlení. Dokonce i hongkongští šéfové jsou už tak unaveni globálním finančním zmatkem, že se uchýlili k vládním intervencím na trhu.
Kdo by si to kdy pomyslel? Po konci studené války globální kapitalismus nabídl mocnou vizi světové prosperity a - v konečném důsledku - demokracie. Mnohonárodní společnosti a investoři měli nechat proudit technologii a kapitál do chudších oblastí, vytvářejíce tak transnacionální masový trh konzumentů střední třídy, kteří by jezdili tojotami, sledovali CNN a pojídali velké Macy a - jen tak mimochodem by se dožadovali větší svobody.
Světový trh a investice se skutečně začaly hrnout, ale bez očekávaných výsledků. Globální kapitalismus destabilizuje hospodářství chudých zemí a způsobuje velké ztráty investorům v bohatých zemích.
Původní myšlenkou bylo otevřít trhy obchodu a zahraničním investicím, ale nyní jsou tyto trhy uzavřené. Malajsie zavedla kontrolu směnitelnosti měny, Rusko přestalo platit některé zahraniční dluhy a zastavilo směnu rublů do tvrdých měn. Co se pokazilo? V jedné rovině je odpověď jednoduchá: Země se dostaly do přílišné závislosti na zahraničním kapitálu, který poté, co sem vstoupil v obrovských objemech, se pokouší stejným způsobem dostat pryč.
V roce 1996 jižní Korea získala příliv kapitálu v hodnotě 42 miliard USD, o rok později však odliv kapitálu dosáhl celkového objemu 21 miliard USD. To, co bylo bezprostřední příčinou této změny, bylo poznání, že mnoho zahraničních peněz se rozházelo a vyplýtvalo prostřednictvím "jánabráchistického" (crony) kapitalismu nebo špatnou průmyslovou politikou.
Asie byla poseta prázdnými kancelářskými budovami a nadbytečnými továrnami. Zahraniční banky odmítly obnovit jejich půjčky. Společné investiční fondy (mutual funds) prodaly akcie a přeměnily svůj kapitál opět na dolary.
Strach z úniku kapitálu je teď živen už sebou samým, dostává se do samopohybu, a rozšiřuje se do Latinské Ameriky. Pokud se lidé budou obávat, že mexické peso bude devalvovat, promění svá pesa na dolary. Ti, kteří se toho bojí, jsou místní, nejen zahraniční investoři. Ale země potřebují tvrdou měnu, aby mohly platit za dovozy, a nemohou si dovolit, aby se vkladatelé hromadně vrhli na jejich banky.
Vysoké úrokové sazby jsou jedním způsobem, jak zastavit tento proces. Odmění lidi za to, že si svůj kapitál drží v místních měnách. Krátkodobá úroková sazba v Hong Kongu stoupla asi na 15 procent, v Mexiku na 36 procent. Potíž je v tom, že takové příliš vysoké úrokové sazby drtí místní ekonomiky.
Pokud této tísni čelí jen pár ekonomik, je to jejich problém, jestliže takovému tlaku musí čelit mnoho ekonomik, je to problém všech. A to se stalo. Hrozba úniku kapitálu donutila tolik zemí k úsporným opatřením, že to způsobuje celosvětovou depresi. A opět, tento proces se dostává do samopohybu (feeds on itself).
Pokulhávající ekonomický růst stlačil ceny surovinových exportů. Od června 1997 do srpna 1998 ceny ropy klesly asi o 30 procent (s dopadem na Rusko, Mexiko, Venezuelu, mezi jinými), ceny kávy klesly o 43 procent (Brazílie, Kolumbie), cena zlata klesla o 17 procent (Rusko, JAR).
Tyto země tím, jak vydělávají méně v zahraničí, musejí zbrzdit své ekonomiky, aby omezily dovozy. To vyvolává depresi amerického exportu a zisků mnohonárodních společností. A tak nouze Třetího světa ohrožuje prosperitu světa Prvního.
Selhání globálního kapitalismu však vyžaduje hlubší vysvětlení. O kapitalismu se předpokládá, že přese všechno vyniká při efektivní alokaci investičního kapitálu. V tomto případě se tak nestalo.
Hlubší objasnění spočívá v tom, že tržní kapitalismus není jenom ekonomický systém. Je to také soubor kulturních hodnot, které kladou důraz na poctivost soutěžení, legitimitu zisku a na hodnoty svobody. Tyto hodnoty nejsou univerzálně sdíleny.
Z toho důvodu není rozšiřování kapitalismu pouhým cvičením v ekonomickém inženýringu. Je to útok na kulturu a politiku jiných národů, který je téměř jistou zárukou kolize. I když některé země přijímají některé vnější ozdoby kapitalismu, nemusejí akceptovat ty základní hodnoty, jež způsobují, že tento systém funguje. A to se právě stalo.
Globální instituce (Světová organizace obchodu WTO, Mezinárodní měnový fond IMF) vedené Spojenými státy se snažily přesvědčit chudší země, aby se staly otevřenější obchodnímu a globálnímu kapitálu. Tyto země se pokusily maximalizovat svůj prospěch z tohoto procesu, ale minimalizovaly změny v politice a v obchodě.
Vzájemné oklamávání vzkvétalo. Země jako jižní Korea a Rusko předstíraly, že se změnily více, než tomu bylo ve skutečnosti. Američtí, evropští a japonští bankéři, ředitelé a vládní úředníci předstírali, že tato tvrzení jsou pravdivá, nebo že se pravdivými mohou stát.
Půjčky byly udělovány na základě neúplných nebo chybných finančních zpráv. Nebo byly poskytovány ve víře, že pokud by nějaká půjčka dopadla špatně, někdo (vláda, IMF) ztráty pokryje.
Globální kapitalismus se stal nebezpečným hybridem. Na jedné straně investoři dávali v sázku obrovské sumy a očekávali vysokou návratnost. Na straně druhé peníze často putovaly (prostřednictvím bankovních půjček, emisemi dluhopisů a akcií) k vypůjčovatelům, kteří se při svých operacích neřídili přísnými pravidly hospodárnosti nebo zisku a ztrát.
"Jánabráchystický" kapitalismus často znamenal korupci - kontrakty získané pomocí úplatků, upřednostňování těch, kteří měli dobré styky. Skupina s názvem Transparency International seřadila v roce 1997 korupci v 52 zemích na základě úsudku globálních manažerů a místních specialistů. Rusko se zařadilo na čtvrté místo, Indonézie byla sedmá, Thajsko čtrnácté.
Kapitál se volně přeléval a převládal optimismus a sebeklam. Banky inkasovaly úroky z půjček. Investiční fondy "nově vznikajících trhů" sílily. Zatímco se všichni těšili ze zisků, nedůvěra se odkládala. Nyní přichází poznání.
Únik kapitálu přinutil většinu rozvíjejících se zemí k pokusu podržet si vzácnou zahraniční měnu. Všechny jejich možnosti volby jsou špatné. Malajská kontrola zahraniční směny znehybněním zahraničních věřitelů riskuje ztrátu budoucích investic. Nicméně, někteří američtí ekonomové pokládají kontrolu měny za dočasný způsob, jak se vyhnout nouzi vysokých úrokových měr.
Jemnějším způsobem k dosažení stejného výsledku by bylo snížení zadluženosti. Globální bankéři by odepsali půjčky a ulehčili tak splácení dluhové zátěže. Banky však zatím o takové řešení projevily jen malý zájem.
Třetím přístupem by bylo přitáhnout nový dlouhodobý kapitál, který by nahradil kapitál krátkodobý. Něco podobného se stalo, když bylo americkým a evropským firmám umožněno zakoupit jihokorejské a thajské společnosti, které byly kdysi mimo diskusi. Ale rozvíjející země váhají s prodejem příliš velké části své hospodářské základny cizincům za výprodejní ceny.
I když nedojde k nejhoršímu, svět už nikdy nebude jakým byl dřív. Aureola neomylnosti globálního kapitalismu se nevrátí jen tak brzy. Svobodný trh a svobodný pohyb kapitálu by ve světě, v němž každý uctívá hospodárnost, efektivitu a ziskovost, mohl obohatit všechny národy. Problém je v tom, že v takovém světě nežijeme.
(Newsweek)
Robert J. Samuelson je ekonomický komentátor deníku Washington Post, kde má svoji samostatnou internetovou stránku.
RESPEKT c. 38 - 14. -- 20. září 1998
"Svobodný trh katastrofálně selhal"
Některé země chtějí kontrolovat pohyb peněz a kapitálu
Instituce jako Mezinárodní měnový fond, OECD, G-7 nebo americká vláda až dosud doporučovaly všem zemím, že nejlepší způsob, jak se bránit finančním a měnovým krizím, je otevřít hranice pohybu kapitálu a hlouběji se propojit se světovými finančními trhy. Až dosud také většina zemí tyto rady poslušně následovala. Situace se začala dramaticky měnit v posledních týdnech. Malajsie, jedna z nevýznamnějších východoasijských zemí, totiž vyhlásila přísné omezení konvertibility vlastní měny (ringgitu) a Rusko de facto zrušilo své závazky vůči zahraničním věřitelům. Důležité je, že příklad Malajsie může brzy následovat celá řada dalších států v Asii či v Latinské Americe.
Záleží pouze na tom, zda se budou otřesy na mezinárodních měnových trzích šířit stejně drasticky jako dosud. Mnozí komentátoři upozorňují na to, že se jedná o první vážný útok proti ortodoxii svobodného trhu a kapitalismu od konce studené války, a dokonce i ekonomové, kteří nejvíc odsuzují kontrolu pohybu kapitálu, předpokládají, že se podobné útoky budou ve světě šířit. Slavný americký ekonom Rudiger Dornbusch přímo tvrdí, že "kontrola pohybu kapitálu přijde znovu do módy".
Konec spekulantů v Asii
Malajský premiér Mahathir před čtrnácti dny vyhlásil, že "svobodný trh katastrofálně selhal". Jeho vláda vzápětí oznámila přísné restrikce obchodů s malajskou měnou. S ringgitem se napříště nesmí obchodovat za hranicemi státu a přísně je omezen i vývoz kapitálu ze země. Aby bylo jasno: většina zastánců nových restrikcí nemá nic proti dlouhodobým zahraničním investicím "s dobrými úmysly", ale vadí jim "spekulanti" s měnami a akciemi, které viní ze vzniku měnových krizí. Až dosud převládal názor, že by se peníze měly pohybovat po zeměkouli co možná nejsvobodněji - jedině tak může kapitál najít nejlepší šance k investicím. Pokud má pružně a hladce fungovat zahraniční obchod a také investice mezi jednotlivými zeměmi navzájem, musí existovat i svobodný obchod s dluhopisy, akciemi a měnami, zahraniční banky mají mít možnost půjčovat peníze domácím podnikům, domácí banky zase naopak zahraničním podnikům apod. Na první pohled by se mohlo zdát jednoduché povolovat jenom dlouhodobé úvěry a investice, umožnit pouze dlouhodobé úložky zahraničního kapitálu na bankovních účtech apod. V praxi je ale nesmírně obtížné rozlišit, jaké peníze opravdu "obsluhují" zahraniční obchod či investice a jaké jsou čirou spekulací.
Zavřít hranice, nebo nezavřít
Návrhy omezit pohyb kapitálu nepocházejí pouze od diktátorů či populistů. Asijská a ruská krize poněkud posunuly i názory mnoha významných ekonomů. Zastánci restrikcí upozorňují na to, že asijské země jako Čína, Indie a Vietnam, které se nikdy plně neotevřely zahraničnímu kapitálu a nikdy nezavedly plnou směnitelnost, současnou krizí v regionu postiženy nebyly. Příklad Číny například vzývají ruští komunisté. Podle nich by mělo Rusko postupovat čínskou metodou pozvolných reforem a omezené směnitelnosti měny. Podle vyznavačů svobodného trhu je to sice lákavé srovnání, chyba je však v tom, že Čína a Indie jsou dosud ekonomikami nesrovnatelně primitivnějšími, zaostalejšími a chudšími než například Thajsko či Malajsie. Zahraniční kapitál z Thajska a Malajsie právě nedávno uprchl, ale nejméně dvacet let předtím to byl právě on, kdo umožnil téměř závratnou míru ekonomického růstu. Cizí investoři toho ostatně po sobě spoustu pozitivního zanechali, zdaleka neuprchli všichni, a pokud jim nebudou stát v cestě restrikce, za čas se nepochybně vrátí.
Vyznavači svobodného trhu tvrdí, že neomezený pohyb kapitálu po celé zeměkouli hraje ještě jednu důležitou úlohu. Nastoluje disciplínu, protože trestá vlády za chyby a chybičky v hospodářské politice, znemožňuje populistickým politikům realizovat fantasmagorické plány apod. Žádné nadnárodní instituci by se nikdy pomocí direktiv a mezinárodních smluv podobnou disciplínu nastolit nepodařilo. Vlády se sice stále zadlužují a leckde na světě dosud populisté vládnou, ale bez otevřených finančních trhů by byla situace daleko horší.
Svobodný obchod v ohrožení
Jak již bylo řečeno, zdaleka ne všichni ekonomové jsou zastánci zcela liberálních finančních trhů. Tak například Jagdish Bhagwatí z Columbijské univerzity nedávno zveřejnil své obavy, že neblahé důsledky nekontrolovatelné spekulace s měnami mohou poškodit celou ideu svobodného obchodu. Svobodný obchod se zbožím a službami je podle Bhagwatího nade všechnu pochybnost pozitivní, protože zvyšuje životní úroveň občanů po celé zeměkouli. Svobodný obchod s měnami ale nemusí být pouze přínosem, protože s sebou nese "mánie a paniku". Wall Street prý má jasný zájem na volné mobilitě kapitálu -- tím se pro tamější investory a bankéře rozšiřuje prostor, kde vydělat peníze. Země a vlády, které věří v pozitiva volného obchodu s měnami, si ale musí uvědomit, že s sebou nesou také rizika hospodářských krizí. Bhagwatího kritiku následoval i hlavní ekonom Světové banky Joseph Stiglitz, když prohlásil, že restrikce pohybu krátkodobého spekulativního kapitálu po čínském vzoru jsou myšlenkou, která stojí za zvážení.
Omezování konvertibility měn se naopak rezolutně brání poslední číslo týdeníku The Economist. Obavy investorů z toho, že zůstanou vinou restrikcím v některé zemi uzamčeni, prý může vést k hlubokému propadu vzájemných zahraničních investic, což logicky omezí hospodářský růst. Ale i Economist propaguje přísnou regulaci alespoň v oblasti bankovnictví. Vlády a státní bankovní dohled mají údajně právo zamezit tomu, aby banky měly možnost půjčovat si krátkodobé prostředky v zahraničí zcela bezhlavě a nestřídmě.
Největší strach z podobných diskusí mají ekonomičtí historici. Připomínají, že nárůst nedůvěry v domácí i světové finanční trhy, který se později zvrhl v obchodní protekcionismus, předcházel velké hospodářské krizi v roce 1929. Uvidíme. Občané České republiky by se ale zatím svobodných finančních trhů bát neměli. Právě tyto trhy a obavy o osud koruny znemožňují socialistické vládě realizovat nejhorší populistické záměry a nekontrolovaně zadlužovat státní pokladnu.
Jan Macháček
