Církevní majetek a černovlasé blondýnky
Václav Žák
Vyšlo v dvouměsíčníku Listy, který si můžete objednat zde.
Před vládou ČSSD stojí jeden z nevyřešených polistopadových problémů: vztah církve a státu. Bohužel, diskuse o této trvalce je těžce poznamenána převládajícím zmatkem kolem restitucí "církevního" majetku. Věc je přitom celkem prostá: "církevní" majetek nemá soukromý statut. Už podle rakouských zákonů církev majetek nevlastnila, ale spravovala.
Vraťme se poněkud zpátky. Po vzniku první republiky se problémem vztahu státu a církve zabývala komise při Ministerstvu školství složená z profesorů právnické fakulty, zástupců všech církví a parlamentních politických stran. Prof. Henner, který komisi vedl, její práci uvedl obsáhlou historicko-politickou rešerší, v níž ukázal vývoj vztahu státu a církve. Rozlišil v něm tři varianty: (1) stát a církev jsou jedno tělo, (2) církev (nebo církve) mají veřejnoprávní statut, tj. plní určité funkce veřejné správy (to byl stav za Rakouska-Uherska), (3) církev a stát jsou odloučeny.
Původně úzké propojení světské a církevní moci v teokratickém státě se tedy v liberálních státech rozvolňovalo až do naprostého oddělení státu a církve. Z pojetí, že stát nemůže mít preference v oblasti víry, vychází i Listina základních práv a svobod. Článek 2 zní: “Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání". Listina tedy předpokládá odluku: v jiném uspořádání nelze tento článek Listiny naplnit. Snad vláda ČSSD přestane považovat Listinu za "plevel v ústavě" a začne se jí řídit.
Odluka nebyla nikde jednoduchá, církev se výsadního postavení zříkala velmi nerada. Majetek v tom hrál pochopitelně významnou roli. Prosazení státu jako suveréna vedlo k tomu, že se na církevní majetek, získaný v čase propojení státu a církve, začalo nahlížet jako na určitý typ veřejného majetku, který je státem církvím svěřen, aby mohly vykonávat svěřené úkoly státu (např. vedení matrik). Církev nemohla majetkem volně disponovat, dispoziční právo měl stát. Stejný vývoj proběhl i v Rakousku-Uhersku. Po přijetí zákona 50/1874 o úpravě vnějších poměrů katolické církve měl církevní majetek veřejnoprávní statut.
V první republice se odluku státu a církve nepodařilo uskutečnit, ačkoliv si ji prezident Masaryk výslovně přál. Komise doporučila odluku odložit. Podle ní si nově narozený stát nemohl dovolit ostrý konflikt s církví bez rizika ztráty Slovenska. Tehdy byl ještě v živé paměti konflikt, který se odehrával při odluce církve a státu na počátku století ve Francii. Francouzská odluka je názorným příkladem, o jak hluboký zásah se jednalo: veškerý nemovitý církevní majetek přešel na stát a na obce. Kultovní budovy (kostely, synagogy atd.) byly bezplatně předány církvím k užívání, o objekty prohlášené za památky se staral stát. Z budov, které přímo bohoslužbám nesloužily - fary, školy, atd. -, platila církev nájem. Z ostatního majetku vznikl fond, jehož výnosy se používaly na podporu financování sociální dobročinnosti církví.
U nás k odluce nedošlo, proto církvím zůstal veřejnoprávní statut. Ani komunistický režim totiž neudělal odluku církve od státu, naopak, církev ke státu ještě úžeji připoutal. Jenže v případě, má-li církev veřejnoprávní statut, jsou zásahy státu do církve běžné, dokonce nutné. Plní-li církve některé funkce státu, musí mít stát nad církví kontrolu. Plnou autonomii získávají církve teprve tehdy, dojde-li k odluce. Pak stát nemá právo do církví zasahovat, a majetek, kterým církve po odluce disponují, má soukromoprávní statut.
Kardinál Vlk před časem prohlásil, že “ten, kdo tvrdí, že majetek, který je v současné době v rukou státu, je majetek s veřejným charakterem, nemluví pravdu, používá demagogické a populistické triky jakými nás minulý režim ohlupoval 40 let". Kardinál si, bohužel, nenechal udělat kvalitní právní rozbor.
Ocitujme ze stanoviska kanceláře prezidenta Beneše ke sporu, jestli se prezidentské dekrety vztahují na církevní majetek (21. května 1946). “Z těchto teoretických úvah můžeme shrnouti jako výsledek, že tzv. církevní majetek v našem právním řádu není majetkem ve smyslu soukromoprávním, že jeho subjektem jsou sice jednotlivé instituce církevní, že však nejsou jeho soukromými vlastníky. Takzvaný církevní majetek je majetkem povahy veřejné, je jměním účelovým, a nemůže být svému účelu odňat bez souhlasu státu. ... Na druhé straně však ... musíme konstatovat, že státní moci přísluší také rozhodnutí, jak v takovém případě s majetkem naložit." (Jde o činnosti vyjmenované v dekretech). Karel Kaplan, Katolická církev a pozemková reforma 1945-48, str. 103.
Obecný pokles právního vědomí během 40 let minulého režimu, kdy se rozdíl mezi “státním" a “veřejným" zcela setřel, vedl k tomu, že nebylo obtížné přesvědčit poslance, aby odhlasovali restituční zákon, který vydával majetek řádům a kongregacím do soukromého vlastnictví. Tím se udělal precedens, který nemá obdoby: řády a kongregace získaly do soukromého vlastnictví majetek, k němuž měly v Rakousku-Uhersku pouze užívací právo!
Pro církve, zejména katolickou, se tím otevřela lákavá šance: získat do soukromého vlastnictví i svůj majetek. Církve tak už delší dobu otevřeně prosazují model, v němž by měly veřejnoprávní statut, majetek v soukromoprávním vlastnictví, stát by přispíval na údržbu památek - a činnost církví by nemohl nijak ovlivňovat. Jinými slovy, chtějí víc, než kdy v historii měly. Obávám se, že si tím zejména katolická církev velmi škodí.
Myslím, že už je načase, aby se církevní majetek přestal používat jako primitivní metr "opravdové pravicovosti", a konečně začala věcná diskuse, jak má úprava vztahu církví a státu vypadat. Moderní liberální společnost, která zakotvila svobodu svědomí, by měla vytvořit všem církvím pokud možno rovné podmínky. Restituce jsou však pro řešení vztahu státu a církve zvlášť nevhodným řešením. Proč? Obnovily by historicky zděděnou majetkovou nerovnost mezi katolickou a jinými církvemi.
Myslím, že citovaný článek Listiny je slučitelný pouze s odlukou církve od státu. Veřejnoprávní statut církví totiž vede k nutnosti rozlišovat, které církve jsou z hlediska státu "košer". Je pravda, že odluka může ohrozit fungování některých malých církví. Jaký však má smysl církev, o kterou stojí jenom stát, ale ne věřící?
Odluka církve od státu by se měla provést tak, aby provoz církve financovali věřící, péči o památky hradil stát podle zákona o ochraně památek, a humanitární činnost církví podléhala stejným pravidlům jako činnost jiných neziskových organizací. Důsledně by se mělo prosazovat kofinancování: stát by měl pouze přispívat, neměl by církve financovat sám.
Spravedlnost je v moderní společnosti založena na rovnosti šancí, ne na obnovování minulých výsad. Heslo "co bylo ukradeno, musí se vrátit" je, vztaženo na církevní majetek, pouhou ukázkou neznalosti. Nevím, proč se taková hesla běžně tisknou. Budeme snad výroky typu "blondýnky mají černé vlasy" považovat za originální názor?
