Přednáška Jana Kavana v Chatham House

Úvod od činitele Královského institutu pro mezinárodní záležitosti Sira Michaela Burtona.

Rád bych dnes odpoledne představil svého dobrého přítele, jeho excelence pana Jana Kavana, ministra zahraničních věcí České republiky. Je ministrem zahraničních věcí už téměř tři měsíce, v nové minoritní sociálně demokratické vládě, která byla v Praze vytvořena po nedávných všeobecných volbách. Je také velmi potěšující, že k nám přišel promluvit do Chatham House tak brzo po jeho jmenování.

I když je ministrem teprve krátce, jeho zkušenosti z oblasti zahraničních věcí jsou rozsáhlé. Sleduje s sledoval zahraniční záležitosti v obou komorách českého parlamentu, nejprve ve Federálním shromáždění a nyní v Senátu a zasedal v příslušných komisích. Řídil také velmi efektivní think tank, Politické středisko na podporu demokracie.

Než se stal ministrem, byl v sociálně demokratické straně zahraničně politickým mluvčím. Je odborník zejména na lidská práva a v době sametové revoluce spolupracoval s Občanským fórem. Není cizincem v této zemi. Žil zde mnoho let, studoval zde, má mnoho přátel na britské politické scéně, zejména v Labouristické straně a jeho matka byla Britka.

Doporučuji vám knihu jeho matky o strašlivých zážitcích z padesátých let, z doby monstrprocesů. Je to dojemná a velmi brilantní kniha.

Malé národy na okraji: nová česká vláda a zahraniční politika

(Text projevu ministra zahraničních věcí Jana Kavana, předneseného v pondělí v 17.30 v Chatham House v Londýně) Oceňuji, že jsem byl pozván promluvit před tímto ctěným obecenstvem v tak prestižní instituci, jakou je bezpochyby Chatham House. Nejsem zde poprvé: měl jsem tu výsadu, že jsem zde poslouchal přednášky řady velmi prominentních a vzdělaných lidí. Musím se ale přiznat, že mě ani nenapadlo, že se sem vrátím a budu k vám hovořit jako ministr zahraničních věcí České republiky.

Jako představitel České republiky jsem si zvolil téma, o němž jsem přesvědčen, že není v zájmu pozornosti jen mé vlastní země: role malých států v mezinárodní politice.

Je skutečností, že v dnešním světě převažují malé státy. To se týká Organizace spojených národů i evropského kontinentu.

Jako politik nového evropského státu s více než deseti milióny obyvatel, který byl vytvořen před pěti lety, musím se ptát sám sebe, v jakém žijeme mezinárodním prostředí a jaké má Česká republika šance jít za svými cíli. Je ČR na okraji anebo se může podílet na spoluvytváření událostí?

Je to skutečně pozoruhodná shoda okolností, že dnes přesně před 83 dny, 19. října 1915, přednášel na londýnské škole slovanských studií významný český vědec a politik Tomáš G. Masaryk, který se později stal prvním československým prezidentem, o malých národech.

V té době hovořil Masaryk jménem malých států v Evropě, které se nacházely v nebezpečné zóně mezi Německem a Ruskem. Zabýval se především německou politikou, známou pod heslem Drang nach Osten, a ruskou politikou. Zdůraznil také, že bude nutné, aby se rozpadlo rakousko-uherské mocnářství. Předložil argumenty pro vznik nezávislého československého státu. Zároveň chtěl rozptýlit obavy z balkanizace Evropy a zdůraznil právo malých národů na nezávislý kulturní a státní vývoj. Odmítl názor některých německých autorů, podle něhož historie ukazuje, že malé národy postupně zmizí, protože se stanou materiálem pro větší státy. Podle Masarykova názoru "hovoří historie nejen pro velké státy, ale také pro střední a malé státy. Historie hovoří pro všechny jednotlivce, i všeobecně pro individualismus."

Historie ukázala, že má Masaryk pravdu. Po první světové válce se rakousko-uherské impérium rozložilo a Československo se objevilo na mapě Evropy jako jeden z mnoha nových evropských států.

O deset let později - v roce 1925 - přednášel tehdejší československý ministr zahraničních věcí Edvard Beneš v King's College o malých státech. Byl značně optimistický a  konstatoval, že "z pohledu praktické mezinárodní politiky je realizace imperialistického pangermánského státu nemožná, a to především proto, že ve střední Evropě vznikly menší národní státy. V regionu, který v roce 1915 charakterizoval Masaryk jako nebezpečný, vzniklo 13 menších národních států."

Cituji tyto výroky českých politiků, abych dokázal, že diskuse o roli malých národů probíhala po mnoho let, a bude i v budoucnu velmi aktuální.

Máme-li si vzít všeobecné poučení z dvacetileté historie Československa v období mezi dvěma světovými válkami, dospějeme k jednoduchému závěru: že postavení malého státu (nebo, chceme-li státu střední velikosti) je vysoce závislá na mezinárodním prostředí, v němž existuje. V mírovém a liberálním prostředí může takový stát prosperovat a přispívat svým podílem k mezrinárodní stabilitě. V prostředí, kde převažuje totalitní a agresivní politika, je ohrožena samotná existence malého státu.

První období poválečného Československa - od založení Československa jako nezávislého státu až do třicátých let - poskytovalo důvody k optimismu. Československo se stalo dobře etablovaným demokratickým státem a uznávaným partnerem ve společenství v Evropě i ve světě, a hrálo aktivní roli ve Společnosti národů. Druhých deset let jeho existence však dokázalo, jako omezené a křehké bylo jeho postavení, když bylo dáno na pospas agresívní politice nacistického Německa bez účinné pomoci demokratických mocností.

Osud Československa je dobře známý. Po mnichovském diktátu v roce 1938 bylo rozčleněno. Hitlerovi byla dána volná ruka při prosazování politiky, která nakonec vedla k druhé světové válce.

Když Češi pohlížejí zpět na vlastní historii i na historii Evropy jako celku, docházejí k závěru, že paradoxně řečeno, vývoj Československa měl vliv na širší vývoj událostí a do určité míry ho předem určil. Jedním příkladem je nechvalně známá mnichovská dohoda. Druhým datem, které stojí za zmínku, je rok 1948, kdy byla v Československu nastolena komunistická vláda a urychlila proces dělení Evropy na dva soupeřící politické a vojenské bloky. A nezapomínejme na Pražské jaro roku 1968 - skromný pokus zreformovat a liberalizovat komunistický systém byl považován za tak vážnou hrozbu sovětskému typu komunismu, že musel být potlačen obrovskou vojenskou invazí Varšavského paktu.

Tyto osudové události se odehrály během života jedné generace. Nutně musely ovlivnit myšlení a postoje českého obyvatelstva. Není překvapující, že dodnes hrají v české politice určitou roli racionální i emocionální postoje a vnímání světa. Defenzívní instinkty a postoje jsou stále velmi silné a je nutno je vzít v úvahu jako politickou realitu. Překonat tyto postoje vyžaduje čas. Do určité míry znemožňují plné využívání nových příležitostí.

Jako Čech, který strávil více než dvacet let v Británii a měl možnost pohlížet na český fenomén zvenčí, a vzhledem k tomu, že jsem byl obklopen britskými postoji a britským vnímáním světa, jsem si velmi dobře vědom těchto rozdílů.

Několik poznámek k nynější situaci

Většina českých politických pozorovatelů a politiků zastává obecně názor, že nynější mezinárodní prostředí je příznivé pro realizací českých národních cílů. Je to úzce spojeno se situací, která vznikla v evropě po ukončení studené války.

Rozklad sovětského bloku a samotného Sovětského svazu a ukončení existence bipolárního systému v Evropě osvobodilo malé státy od vnějších omezení, které jim byly vnuceny, a dalo jim možnost usilovat o realizaci nezávisle vypracovaných politických cílů. Nebezpečí globální jaderné války bylo v podstatě zcela eliminováno, a vojenské a politické rozdělené Evropy přestalo existovat. V Evropě vzniklo nové politické prostředí.

Tím vznikly nové příležitosti pro všechny státy, zejména pro malé státy. Státy mohou usilovat o realizaci nezávislé politiky a využívat těchto nových možností. Je možno více využívat jejich poměrných výhod. Například se mohou malé státy přízpůsobovat rychleji měnící se situaci, v důsledku prožnosti svých socio-ekonomických struktur. Malé státy také často jednají jako iniciátoři těsnější politické a hospodářské spolupráce v regionálním i subregionálním měřítku.

Nicméně, nesmíme pomíjet i druhou stranu mince. Malé státy jsou zranitelnější než velké státy, pokud jde o změny, přicházející zvnějšku, a také jsou méně dobře schopny vyrovnat se se zápornými důsledky těchto změn.

Chceme-li využít Masarykovy analytické metody, co se v Evropě změnilo?

Počet malých států se podstatně zvětšil. Staly se důležitými činiteli v evropské politice. Aréna pro jejich aktivní účast byla rozšířena.

Německo, jehož expanzionistická politika byla v tomto století příčinou dvou světových válek, a které představovalo pro malé středoevropské státy hlavní hrozbu, se proměnilo v stabilní demokratický stát, pevně včleněný do hlavních euroatlantických a evropských struktur. Je to fakt historického významu, že Německo, jak řekl prezident Herzog, má poprvé v historii přátelské styky se všemi svými devíti sousedními státy.

Druhá významná evropská velmoc - Rusko - jejíž politiky představovala hrozbu bezpečnosti sousedních malých národů, se octla uprostřed procesu hlubinných společenských změn. Je velmi důležité, že Rusko prosazuje politiku mírové spolupráce s ostatními evropskými státy a se světem. I když nelze vyloučit některé prvky imperiální politiky, hlavně v důsledku kritického vnitřního vývoje, schopnost Ruska omezovat nově získanou schopnost malých států formulovat nezávislou politiku podstatně poklesla.

Evropská bezpečnost je posílena pokračující přítomností Spojených států v rámci Severoatlantické aliance.

Jedním z významných faktorů, které přispěly k novému politickému prostředí v evropě je existence Evropské unie. EU se stala skupinou sui generis, která nemá precedens. EU nemá žádné nepřátele. Její cíle se soustřeďují především na oblast ekonomiky. EU vytvořila složitý systém pro řešení neshod mezi členskými státy, aniž by přitom využívala tradičních mocenských prostředků. Je to systém, v němž mohou být uspokojeny zájmy velkých i malých evropských států, i když přirozeně zdaleka nikoliv dokonale. Nadto je to sysdtém, které buduje složitou strukturu vztahů s třetími státy a skupinami států. EU nemá žádné expanzionistické, hegemonistické ani vojenské cíle. Je to systém, do něhož chtějí vstoupit všechny evropské státy a který zavádí novou soustavu norem mezistátních vztahů, které jsou přijímány dobrovolně.

Je to struktura, která odpovídá českým politickým aspiracím. Poskytuje rámec pro realizaci hlavních cílů české politiky - stabilitu a prosperitu v mírové Evropě. EU je také vnímána jako záruka, která dokáže zabránit opakování traumatických historických událostí. Působí jako stimulus pro realizaci aktivní politiky, jíž bude posíleno postavení České republiky.

Česká vláda a její zahraniční politika

Současná česká vláda je menšinovou vládou. Utvořili ji čeští sociální demokraté, kteří získali v nedávných všeobecných volbách většinu hlasů a mají v současnosti 74 z 200 křesel v dolní komoře českého parlamentu. Už tato čísla samotná ukazují, jak složitá je situace.

Před utvořením menšinové vlády uzavřela česká sociálně demokratická strana takzvanou "opoziční smlouvu" s Občanskou demokratickou stranou, ve snaze stabilizovat politickou situaci v zemi. V české politice je taková smlouva novou záležitostí a uvidíme teprve, jak úspěšná tato smlouva bude. První vážnou zkouškou tohoto uspořádání bude zákon o státním rozpočtu, který vláda předložila dolní komoře koncem září. Minulou středu během prvního čtení byl tento návrh odmítnut. Druhé čtení bude rozhodující. Dovolím si vlastní, subjektivní názor: jsem přesvědčen, že vláda bude úspěšná a získá dostatečné množství hlasů pro schválení rozpočtu, aniž by nutně přesvědčila Občanskou demokratickou stranu nebo většinu jejích poslanců, aby rozpočet podpořili.

Už jsem vysvětlil mezinárodní prostředí, v němž působí Česká republika a možnosti a omezení, v nimiž pracuje. Proto nyní se jen krátce vyjádřím k některým aspektům české zahraniční politiky.

Zahraniční politika současné české vlády zdůrazňuje prvky kontinuity a konsensu hlavních politických stran v hlavních otázkách. Předvídá, že role zahraniční politiky v rámci celkové státní politiky bude posílena, v důsledku nadcházející integrace České republiky do Atlantické aliance a později do Evropské unie. Vzájemný vztah mezi zahraniční a vnitřní politikou bude posílen. Větší důraz bude kladen na zahraniční hospodářské vztahy České republiky.

Kromě toho usiluje česká zahraniční politika o vytváření příznivých mezinárodních podmínek pro mírový a stabilní hospodářský rozvoj České republiky v bezpečné a mírové Evropě. Způsoby, jak dosáhnout těchto cílů, jsou složité a zahrnují bilaterální i multilaterální vztahy. Česká vláda soustřeďuje svou pozornost na úsilí vstoupit do Severoatlantické aliance a Evropské unie a dále na budování dobrých a stabilních vztahů se sousedními státy.

Vláda předpokládá, že během jejího funkčního období bude vyjednána dohoda o přičlenění ČR k Evropské unii. Proto bude příprava pro tuto významnou změnu v historii České republiky velmi v popředí činnosti vlády po celé její funkční období.

Současná vláda - na rozdíl od předchozí - věnuje daleko větší pozornost středoevropské spolupráci. Jedním z jejích cílů je zabránit vzniku nových dělících čar v Evropě, v souvislosti s  rozšiřováním NATO a EU. Vláda má v úmyslu věnovat více pozornosti multilaterálnímu rozměru své zahraniční politiky. Výraznější bude v české zahraniční politice respekt pro lidská práva.

Vláda je přesvědčena, že respekt pro lidská práva, politickou stabilitu jednotlivých zemí a účinnost mezinárodních organizací jsou navzájem propojeny a navzájem podmíněny. Jsem přesvědčen, že zahraniční politiku lze realizovat morálním způsobem a zároveň by mělo být možné plně respektovat národní státní zájmy, včetně ekonomických zájmů. Přiznávám, že jsem byl inspirován nejen názorem Charty 77, že lidská práva a svobody jsou nedělitelné, ale i přesvědčením Robina Cooka, že by měla lidská práva hrát v zahraniční politice významnou roli. Zejména se chci dovědět více o předpisech ohledně obchodu se zbraněmi, protože považuji konkurenční boj o zbrojní zakázky na úkor lidských práv nepřípustný a odporný. Stejně jako Robin Cook jsem pevně přesvědčen, že hodnoty a svobody, které chceme sami pro sebe, jsou týmiž hodnotami a svobodami, které bychom měli požadovat pro druhé.

Chci zjistit, jak úspěšná byla doposud tato část britské zahraniční politiky.

V rámci svých možností bude Česká republika přispívat k řešení konfliktních situací. Naši vojáci byli v Perském zálivu a stále ještě slouží u SFOR v Bosně. Česká vláda vyšle až třicet členů verifikační mise CSCE do Kosova.

Mám sen, že NATO, CSCE, Západoevropská unie a další organizace, jako je OSN a Rada Evropy se budou ve společné spolupráci snažit nalézt způsoby, jak vytvořit budoucí celoevropskou funkční bezpečnostní architekturu. Mám také sen, že Česká republika bude jednoho dne součástí integrovanější, demokratické, sociálně spravedlivé, prosperující a mírové Evropy, Evropy bez velkého napětí a nebezpečných konfrontací, Evropy svobodných občanů a spolupracujících regionů. Často mi říkají, že snění je nebezpečné a měl bych se mu vyhýbat.

Jeden český předválečný básník napsal, že nejlepším způsobem, jak zabít sen, je ho realizovat. Česká vláda se pokusí o realizaci těchto snů. Přehled těchto snah bude také zahrnut do souhrnného dokumentu o střednědobých cílech české zahraniční politiky, kterou v současné době připravuje ministerstvo zahraničních věcí. Doufám, že ji předložíme české vládě do konce tohoto roku. Později bude předložen parlamentu ke schválení.

Následovala diskuse, jejíž přepis přineseme v Britských listech zítra.