Ještě jednou: jsou Britské listy pro českou společnost nepřijatelné?
Přestože jsem již neměl v úmyslu vracet se k této záležitosti, interpretační dovětek, kterým Jan Čulík v pátek doplnil mé stručné oznámení o rezignaci na spolupráci s Britskými listy, mě k tomu nutí. Je v dost příkrém rozporu se skutečností, a jeho zveřejnění považuji za neetické; snaží se mne ukázat v nelichotivém světle jako člověka, který kritizuje jeho novinářskou činnost a snižuje význam Britských listů, a jehož odchod je tedy vlastně pro deník přínosem. Patetické "a přece budou BL vycházet" mě dokonce nepřímo obviňuje z toho, že jsem si snad přál nebo navrhoval jejich zrušení!
Jak se dalo čekat, tento Čulíkův text vyvolal řadu reakcí od čtenářů, kteří Janu Čulíkovi vyjadřovali uznání a podporu. Jeden z nich dokonce napsal, že - dovolte mi parafrázi - "Pecinova slova neříkají nic o Britských listech, ale hodně o něm". Přitom můj text byla jediná věta, informující bez jakéhokoli komentáře, že jsme se dohodli na ukončení spolupráce; vše ostatní byly myšlenky, které mi s větší nebo menší mírou nepřesnosti vložil do úst Jan Čulík.
Britské listy jsou v kontextu českého internetu zcela výjimečnou stránkou, protože její autor v sobě spojuje vysokou jazykovou a všeobecnou kulturní erudici se schopností pregnantního vyjadřování myšlenek, zkušenostmi z práce v médiích, s dvaceti lety života v prostředí tradiční demokracie a - last but not least - s neobyčejnou pílí a pracovitostí.
Velmi liberální editorská praxe v Britských listech je atraktivní i pro autory, neboť ti se nemusejí obávat, že jejich příspěvky budou podrobovány cenzurním zásahům nebo že se stanou díky některému textu proskribovanými autory sami, jak se to běžně děje například v Neffově Neviditelném psu.
Britské listy jsou otevřeny mnoha názorům, přestože autoři nemohou počítat s ochranou proti kritice ze strany ostatních; polemika, jež je jinde vyloučena nebo omezena okruhem neutrálních témat, je zde běžným pracovním nástrojem.
Tyto přednosti Čulíkova deníku do značné míry připouštějí i jeho odpůrci, a proto jsou kontroverzní Britské listy čteny i těmi, kdo se s Janem Čulíkem názorově rozcházejí.
Nedostatky Britských listů souvisejí s amatérským charakterem jejich přípravy. To vede k řadě omezení. Kvalitní žurnalismus je týmová a velmi nákladná práce, avšak protože BL nemají žádný rozpočet, nemohou se věnovat jednotlivým kauzám do hloubky, nepracují investigativně, nemohou si dokonce ani předplácet informační servis ČTK. Současný stav internetu v České republice jim přitom nedává naději, že by mohly svou činnost financovat z příjmů za reklamu, protože pak by musely, podobně jako Neviditelný pes, sklouznout k povrchní zábavnosti a po-proudovosti a opustit své kritické a do jisté míry i elitářské zaměření.
Jsem nicméně přesvědčen, a to zdůrazňuji, protože nechci, aby mi bylo do úst vkládáno cokoli jiného, že Britské listy patří k nejzajímavějším místům českého webu a byla by velká škoda, kdyby měly přestat vycházet.
Stejně jako jsou Britské listy akceptovány širokou třídou svých čtenářů, česká společnost, nahlížena jako celek, a zejména pak český establishment, je odmítají, protože nejsou ochotny připustit jejich pracovní principy. Výsledkem této nekompatibility bývá, že práce pro Britské listy je provázena celou řadou - mírně řečeno - kulturních nedorozumění.
Uvedu pro ilustraci tři příklady:
Britské listy mají za to, že státní úředníci, stejně jako zaměstnanci veřejnoprávních institucí, jsou povinni číst korespondenci, odpovídat bez zbytečného prodlení na dopisy a poskytovat médiím informace o své činnosti; zmínění jsou naopak toho názoru, že odpovědět na dopis je vyjádřením obzvláštní přízně a poskytnout médiím informaci je privilegiem, za něž se musí novinář tím nebo oním způsobem odvděčit.
Britské listy si myslí, že je-li dojednána s vládním úředníkem schůzka, ten je povinen ji dodržet nebo se prostřednictvím svého aparátu včas omluvit a dohodnout jiný termín; ministr Kavan se domnívá, že novinář může být rád, že byl v domluveném dnu přijat a že dostane vůbec nějaké informace.
Britské listy kladou precizně formulované otázky a konfrontují dotazovaného s informacemi z jiných zdrojů. Pokud dotazovaný místo odpovědi inkoherentně žvaní, neváhají ho přerušit; jeden z učitelů na české žurnalistické fakultě tuto praxi ostře odsoudil: interview mají být konformní, afirmativní, nekonfrontační a vstřícná.
Právě tato nízká míra společenské akceptance a kompatibility je důvodem mého odchodu, pro nějž jsem se víceméně rozhodl již před několika měsíci. Neznamená to přirozeně, že bych zavrhoval možnost přispět do BL občasným komentářem nebo poznámkou, a už vůbec to neznamená, že se zcela vzdávám novinářských ambicí. Pouze jsem dospěl k závěru, že tyto ambice musím uplatnit způsobem, který bude s převládajícím étosem české společnosti slučitelný anebo bude podložen takovým zázemím, že je nebude možno odbýt je s poukazem na nevýznamnost, okrajovost a amatérský charakter média, jež je zprostředkovává. Myslím si, že na takové rozhodnutí mám plné právo a čas ukáže, zda se mi podaří ve svém záměru uspět, nebo se přizpůsobím převládajícímu nízkému standardu, eventuálně se zcela odmlčím.
Poznámka Jana Čulíka
Nebylo v žádném případě v úmyslu redaktora těchto Britských listů ukázat Tomáše Pecinu v "nelichotivém světle" jako člověka, který kritizuje jeho novinářskou činnost (a i kdyby tento deník kritizoval, co by na tom bylo špatného?) - pokud k tomu může dojít interpretací některých částí poznámky, zveřejněné v pátek, redaktor se omlouvá.
Jsem však přesvědčen, že dlouhoměsíční prací pro denní list vzniká u přispěvatele (a Tomáš Pecina byl předním přispěvatelem Britských listů) určitá povinnost vůči jeho čtenářům - není možno je odbýt jen krátkou, neurčitou poznámkou, že po oboustranné dohodě už nebude Tomáš Pecina pro Britské listy psát. Proto ten pokus - možná nedokonalý - o dodatečné vysvětlení.
Poznal jsem Tomáše Pecinu jako člověka, jemuž velmi záleží na rozvoji občanské společnosti v ČR, na tom, aby si lidi osvojili zvyklosti i etiku zavedených demokracií, aby se dokázali vzpřímit a - i když je to mnohdy obtížné - aby se dokázali efektivně zasazovat za svá práva, i za zlepšování demokracie.
Během posledního více než roku, kdy Tomáš Pecina psal do Britských listů, výrazně přispěl k jejich kvalitě. Chtěl bych mu za tuto jeho profesionální novinářskou práci poděkovat.
Je možná pravda, že pro většinovou českou společnost a pro český politický establishment je etos a způsob práce Britských listů nepřijatelný. Je určitě pravda, že se v každodenním životě české společnosti budeme ještě dlouho setkávat s frustrujícími jevy, jaké popisuje Tomáš Pecina ve svých třech výše uvedených příkladech.
Jenže skutečnost není dokonalá nikde, a to přirozeně ani na Západě. Například i pro britský establishment jsou sdělovací prostředky nepříjemné a jeho členové se jejich práci občas snaží bagatelizovat a zpochybňovat jejich autoritu. To je normální manipulace, které se dopouštějí politikové dosti často, sdělovací prostředky se tomu nesmějí poddat, ani by pod tlakem těchto neférových způsobů politiků neměly na svou práci rezignovat.
Sdělovací prostředky jsou zde mimo jiné od toho, aby se pokoušely stav věcí ve společnosti změnit k lepšímu. Skutečnost, že se člověk často setkává s frustrujícími jevy, je mi spíše pobídkou zvýšit novinářské úsilí, než dospět k názoru, že má práce nemá cenu.
Tomáš Pecina má přirozeně právo na své rozhodnutí. Tuším, že usoudil, že je styl Britských listů pro to, aby byl pro většinovou českou společnost přijatelný, příliš energický, přímý a razantní. Kromě toho, jak se zdá, se domnívá, že by měl pracovat pro médium, které čeští politikové nebudou moci lehce bagatelizovat jako bezvýznamné. Nejsem si jist, že je to možné. Každé médium, které bude přistupovat vůči politikům razantně, energicky a kriticky, bude nutně zpochybňováno jako "neoficiální" (viz někdejší výroky Jana Zahradila) či "okrajové".
Vždyť se tato celosvětová tendence politiků projevuje v Čechách neobyčejně výrazně. Přece když vyslovíte cokoliv nového, nekonvenčního, nepříjemného či kritického, lidé, kterých se to týká, se buď postaví do pozice mrtvého brouka, nebo budou na vašem výroku hledat podružné nepřesnosti, a poukazováním na ně se je budou snažit zdiskreditovat. V dnešní, uzavřené české společnosti kupodivu vládne neobyčejně silný respekt ke konvenci. Přesto je však nutno prosazovat myšlenku, že ke zlepšení situace může dojít pouze tehdy, bude-li se konvenční myšlení neustále rozrušovat novými přístupy a myšlenkami a budou-li představitelé establishmentu nuceni pracovat v neustále ostré myšlenkové konkurenci, která bude trvale ohrožovat jejich postavení. Tomáš Pecina je si toho velmi dobře vědom.
Jenže, tato výchova k demokracii a k evropanství musí, míní zřejmě Tomáš Pecina, vypadat jinak. Bude nutno pracovat jemněji, nenápadněji, a schovat "hořkou pilulku" toho, jak funguje pluralismus a demokracie, do nějakého sladkého bonbónu.
Osobně nejsem přesvědčen o tom, že jemnější přístup může fungovat. Česká společnost bude muset přijmout etos, jaký prosazují Britské listy, pokud se bude chtít stát úspěšnou součástí Evropy. Myslím, že není rozumné věci případně zjemňovat, oslazovat nebo nějak "zpřístupňovat". Největší katarzi a největší prozření, domnívám se, působí, když se se způsoby vnějšího světa seznámí skleníková česká společnost bezprostředně, bez servítků.
Nicméně přeji Tomáši Pecinovi v jeho strategii mnoho úspěchů. Cením si jeho kritičnosti a doufám, že i nadále bude alespoň soukromě komentovat práci Britských listů a upozorní redaktora pokaždé, kdy se dopustil chyby nebo kdyby hrozil pokles úrovně.
Jan Čulík
