Britské listy

Bylo povzbuzující být svědkem toho, že Jaroslav Kopřiva, náměstek ministra vnitra, reagoval na obavy počestných cizinců, kteří žijí, pracují a studují v České republice (Slovo 7.1.1999). Je však škoda, že některé Kopřivovy výroky nebyly k věci a nesprávně prezentovaly pravou podstatu problému.

Kopřiva konstatuje, že nové předpisy pro cizince, žijící v České republice, se budou týkat pouze nových žadatelů, nikoliv zahraničních učitelů, studentů a podnikatelů, kteří zde žijí už roky. Možná má pravdu a lidé, kteří budou žádat o prodloužení svého dočasného povolení k pobytu, nebudou muset předkládat nové dokumenty, možná, že se to bude týkat jen osob, žádajících o povolení k pobytu v ČR poprvé.

Avšak náměstku ministra snad nezáleží na těchto budoucích učitelích, studentech a podnikatelích, kteří nyní uvažují, že by pracovali či studovali v zahraničí? Jakým způsobem budou tyto nové předpisy povzbuzovat tuto novou vlnu talentů a investic k příchodu do České republiky? Jaký signál vysílá Česká republika těmto lidem?

Lze si představit, že zahraniční vysokoškolské programy, které hledají partnery pro výměnu, půjdou jinam, kde je papírování jednodušší. Je lehké představit si, že si učitelé angličtiny vyberou pro svou práci v zahraničí raději Polsko nebo Maďarsko. Žádný zahraniční podnikatel nebude tolerovat další byrokratické popotahování příliš dlouho.

Kopřiva dále uvádí, že tyto nové předpisy pomohou České republice v boji proti zločinnosti. Právem netvrdí, že toto nové opatření dokáže činit zázraky. Bohužel však jasně nevysvětlil, jakým způsobem pomohou nové předpisy v boji proti zločinnosti. Je nepravděpodobné, že by někomu, českým občanům či cizincům, dokázal někdo kdy tuto otázku zodpovědět.

Dále, jestliže všichni dosavadní zahraniční zločinci nebudou muset předkládat českým úřadům novou dokumentaci, jaký mají tedy nové předpisy smysl? Už zavedení zločinci budou moci v České republice pokračovat ve své činnosti bez překážek.

Nakonec, a to je nejdůležitější, Kopřiva cituje příklad jednoho Američana, který strávil noc v Calais kvůli složitým imigračním procedurám v Británii. Tím projevil naprosté neporozumění celé základní otázce. Všichni, kdo kdy cestovali do zahraničí, mohou jistě vyprávět o tom, jak se museli potýkat s tou či onou nepříjemnou byrokracií na té či oné hranici. Snad každý má vlastní, jednorázový příběh o tom, jak vyváděl úřední šiml. Ale můj původní článek nebyl založen na takovýchto jednorázových příbězích ze života.

Argumentem článku bylo, že Česká republika SYSTEMATICKY umisťuje do cesty zahraničních občanů, kteří by se chtěli v této zemi usadit, více překážek než Velká Británie. Celý nový další dokument, který je obtížně získatelný, bude nyní požadován od každého žadatele: všichni budou muset prokázat, že mají v rodné zemi čistý trestní rejstřík.

V Británii takový předpis neexistuje. V Británii není od cizinců, žádajících o trvalý pobyt - ať už na základě sňatku, rodinné příbuznosti či jiných důvodů, jako je práce či studium SYSTEMATICKY požadováno, aby prokázali, že mají čistý trestní rejstřík.

Takže, skutečná otázka, pane Kopřivo, je toto: Proč obtěžuje zbytečnou byrokracií své zahraniční žadatele o trvalý či dočasný pobyt Česká republika více než Velká Británie, země, o níž je známo, že má ze všech států Evropské unie snad nejpřísnější imigrační zákony a předpisy, na jejichž základě se uděluje povolení k pobytu?

Andrew Stroehlein

Slovo 7.1.99

Změna v povolování pobytu cizinců

Rozhořčený výlev Andrewa Stroehleina nad byrokratickou hydrou českého podúřednictva (Vláda chce, aby si lidé mysleli, že něco dělá proti zločinnosti, Slovo, 5. 1.) mě přiměl k tomu, abych ještě jednou zopakoval, případně rozvedl, informace, které jsou jinak běžně dostupné na internetové stránce Ministerstva vnitra.

Především chci zopakovat, co se stalo. Cizinci, kteří žádají o udělení povolení k pobytu dlouhodobému nebo trvalému na území ČR, mohou žádosti podávat: a) v cizině u diplomatické mise nebo konzulárního úřadu České republiky, nebo 2) na území České republiky orgánu služby cizinecké a pohraniční policie Policie ČR.

Okruh dokladů, kterými má být tato žádost doložena, je k dispozici na internetové stránce Ministerstva vnitra. Jedním z nich je doklad potvrzující bezúhonnost. Dosud se za takovýto doklad považoval výpis z rejstříku trestů ČR, od 1. ledna je to současně výpis z rejstříku trestů ne starší 180 dnů nebo obdobný doklad státu, jehož je cizinec občanem, a to v originálu a jeho českém překladu. Originál bude superlegalizován přijímacím zastupitelským úřadem ČR v cizině.

Možná pisateli rozhořčeného článku uniklo, že tato náležitost bude od tohoto data požadována pouze po nových žadatelích, nikoliv po těch, kteří již v České republice žijí. To je první a vážná chyba na kráse jinak literárně pěkně pojednaných obrazů učitelů angličtiny pracně dokazujících svoji nevinu.

Dále je třeba si uvědomit, že rejstřík trestů je objektivním svědectvím o spáchaném a pravomocně odsouzeném trestném činu. Ač to možná bude znít pro někoho překvapivě, opravdu budou všichni čeští úředníci vědět (nikoliv podúředníci - takový titul se alespoň v ČR pro zaměstnance nepoužívá), kterých 52 států má zavedený rejstřík trestů, a opravdu budou vybaveni tak, aby autentický dokument rozeznali. Nakonec to patří ke klíčové činnosti pohraniční policie.

Samozřejmě, že toto opatření je pouze jednou drobnou částí ochrany obyvatel a nepředstavuje žádný radikální krok ke snížení zločinnosti. Umožňuje to jen důsledné využívání stávajících zákonů a jsem přesvědčen, že s desítkami podobných drobností lze dokázat něco většího.

O těch skutečně velkých tématech, jako je boj s organizovaným zločinem, korupcí či pašováním lidí, bude lépe mluvit v jiných souvislostech. A že vláda chce, aby si lidé mysleli, že dělá něco proti zločinnosti? To není příliš objevná věta, to chtějí všechny vlády světa. Je už pak na občanech, aby posoudili, zda něco dělá skutečně i jak se jí to daří.

Autor končí svůj článek osobní poznámkou, ve které uvádí, že se cítí od 1. ledna obviněn a poražen českou byrokracií. Za příklad nám dává Británii, kde nemusí shánět kafkovskou dokumentaci prokazující vlastní nevinu.

Rád bych proto poskytl zajímavé svědectví zaměstnance zdejšího úřadu. Popsal mi situaci, kdy americká občanka cestující z Evropy do Británie čekala celou noc v přístavu Calais, než si britští imigrační úředníci ověřili, že disponuje dostatečnou finanční částkou v britské bance, a vpustili ji do země. Přeji panu Stroehleinovi, aby ho taková "zvůle byrokratů" nikdy nepotkala.

JAROSLAV KOPŘIVA, náměstek ministra vnitra

(Každý si jistě udělá vlastní úsudek nad účinností argumentace pana náměstka, nechci do toho zasahovat, ale dřevěný postkomunistický jazyk státního činitele je děsný. JČ)