Živá pochodeň
Karol Sidon
Vyšlo v časopise Listy, týdeníku Svazu československých spisovatelů, 23. ledna 1969, ročník II., číslo 3
To, co se stalo minulý týden na Václavském náměstí, je těžké posuzovat objektivně. Skutek Jana Palacha dopadl do našeho svědomí a nelze jej vytrhnout.
Na konci srpna minulého roku se většině občanů tohoto státu zdálo, že všechno je ztraceno. Dostavila se neodbytná únava po těžkém boji s mnohem silnějším protivníkem. Netrvala však dlouho a ideály spravedlnosti nás postavily opět na nohy. Jenomže teď již víme, jaká je cena za ně. O to těžší je rozhodnout se nejen stát na nohou, ale i zvednout hlavu. Občané stojící v čele našeho státu nás znovu a znovu přesvědčují, že je to předčasné a že bychom mohli hlavu zvednout, ale v tu chvíli ji také ztratit. Při nejlepší vůli nám však nemohou zaručit, že vůbec někdy bude doba vhodná pro to, bez rizika se narovnat.
Tak opět stojíme před rozhodnutím čekat, nebo jednat. Rozkol, který se vnějšně promítá do našich sporů s vládou, je rozkolem uvnitř každého nebo téměř každého z nás. Co dělat? Tu otázku si klademe už dlouho, a že jsou na ni pořád jen dvě vzájemně se vylučující odpovědi, začínáme bláznit.
Ale najednou se stane, že jeden z nás odpoví. Neodpoví ovšem za nás. Rozhodnout se zas musíme my. Ale jeho čin, živá pochodeň nám září v šeru. Vnáší do rozkladu, do světa relativních hodnot, jas hrdinství. A protože se rozhodnout musíme, nechceme-li úplně propadnout schizofrenii, pokládám za nutné, aby se každý poctivě s činem Jana Palacha měřil. Pokládám proto za nutné zásadně odporovat hodnocením, který od poctivého měření ustupují a obcházejí je.
Jan Palach zemřel a je už známo, že je dalších čtrnáct připraveno v jeho stopách. A jelikož jsou, jak se zdá, dokonale utajeni a není možné je preventivně zavřít a znemožnit jim obětovat životy svobodě, našli se mnozí, kteří jim, anonymním a skrytým, chtějí takový čin rozmluvit a se vší úctou a ohledy vyvrátit příklad prvního v řadě. Ale jak! Před televizní kameru předstupuje psycholog - a jednoduše zařadí tento protest do kategorie sebevražd. "Vyhasl v něm pud sebezáchovy," řekne, "neunesl tíživou životní situaci," řekne, "a reagoval tedy patologicky." Takové tvrzení je však stejně falešné jako pseudologika, s níž je možné uvěřit, že vajíčka, protože jsou k jídlu jako jablka, jako jablka rostou na stromech! V rámci takové logiky mohl náš psycholog rovněž říci, že rozhodnutí Jana Husa nechat se upálit a neodvolat je důsledkem vyhasnutí pudu sebezáchovy a patologické: pak by ani pro největšího tupce nebylo pochyb, na čem u něho jsme. Kdyby v člověku nebylo vůle pro svobodu a právo přemoci pud sebezáchovy, nebyl by člověk člověkem. To by snad měl vědět nejen psycholog.
Řekněme však rovnou, že jeho hodnocení není ojedinělé. Řekněme rovnou, že při úsilí vyvrátit příklad Jana Palacha a odradit jeho čtrnáct soudruhů od přijatého rozhodnutí nebyli schopni ti, jimž tolik záleží na čtrnácti mladých životech, postavit jediný argument. O Mistru Janu jsem nemluvil náhodou. I jeho jméno bylo zneužito. To aby zůstalo hrdinství dávné, nedotknutelné, a aby jím bylo záhadně popřeno hrdinství současníka. "Je možné," slyšel jsem z televizní obrazovky krátce potom, co skončil psycholog, "nechat se pro pravdu upálit, ale není možná sám se pro pravdu upalovat!" Proč, to jsem se už nedozvěděl: a zřejmě proto, že takové tvrzení je nesmyslné. Ovšem při bližším ohledání.
"Miluj pravdu, haj pravdu, prav pravdu až do smrti!" To je Husův kategorický imperativ, který Jan Palach korunoval. V době, kdy se se svobodou na všech světových rovnoběžkách kupčí jako s odpustky na velkém trhu marnosti, nedvojsmyslně dokázal, co je svoboda a jaký je člověk, jenž je jí hoden. Naplnil slova činem a dal svobodě váhu, která jí přísluší.
Činem, který je ze všech stran prohlašován za tragický, zoufalý a nešťastný. Aby nemusil být otevřeněji prohlášen za nesmyslný. Nesmyslný ve své podstatě, dokonce odstrašující. Jsou prý jiné možnosti boje. Snad. Ale přece jenom: snad. Jenže to ještě neznamená, že co Jan Palach učinil, není jednou možností, dokonce individuálně nejpádnější možností, jak vyslovit to, o čem mnozí uvažují, tak, aby nebylo pochyb o závažnosti odporu proti nesvobodě a ponížení.
Lze ovšem těžko předpokládat, že všichni slušní lidé půjdou v jeho stopách a zapálí se jako on, avšak o to jemu nešlo a nejde o to ani jeho čtrnácti soudruhům. Čin Jana Palacha není nesmyslný, protože burcuje k hrdosti a vědomí, že život, založený na pouhém pudu sebezáchovy, ztrácí účel a není žádným rozumováním omluvitelný. Čin Jana Palacha stojí před námi a nelze s ním hnout, leda jej obejít: ovšem ne ke škodě hrdiny a jeho statečných přátel, ale ke škodě naší.
A jestliže nám opravdu tolik záleží na to, aby se čtrnáct mladých lidí pro naši nemohoucnost v příštích dnech neupálilo, nenechme je osamělé. Skloňme se před tím, že mají pravdu, a pokusme se hlavu vzpřímit jako oni. Živí. Svoboda se nedostává darem, ale platí se za ni jednoznačným odhodláním.
Karol Sidon
