Velká smrt

Nepodepsaný redakční článek na titulní straně

Vyšlo v časopise Listy, týdeníku Svazu československých spisovatelů, 23. ledna 1969, ročník II., číslo 3

Tragický čin Jana Palacha vyvolává spontánní citové reakce. Zasáhl nás jako nečekaná rána. Stojím před ním v němé úctě, bezmocni, plni bolesti - a se sklonem chápat jej jako zoufalý akt hrdinské individuální vzpoury čistého mládí, burcující naše svědomí.

Bude však třeba dostat se rychle dál, za tento emocionální postoj k velké smrti, a pochopit ji jako názorný akt související organicky s pohybem celé společnosti.

To, co se u nás děje od jara minulého roku, není záležitost jednotlivců ani jednotlivých vrstev politiků nebo intelektuálů. Viděno vcelku a v souvislostech je to hnutí, které zachvátilo všechny vrstvy obyvatelstva, zejména inteligenci, dělníky a mládež. Je to hnutí, které prochází logickými etapami a má v každé z nich své zvláštnosti. Jiné na jaře 1968, jiné 21. srpna a bezprostředně po něm a jiné v posledních měsících. Nejpodstatnější na něm je, že není výrazem přechodných davových nálad, nýbrž výrazem hluboce zakořeněného a sílícího vědomí mas velkého množství lidí, celých komplexů společenských vrstev. Je to hnutí, vyjadřující - řečeno heslovitě - celospolečenskou a celonárodní představu o demokratickém socialismu a svrchovanosti naší země.

Jako každé společenské hnutí má i toto své mluvčí, své mučedníky a své hrdiny. Hrdinskou smrt Jana Palacha bude nutno zkoumat právě tak. Bude úkolem filozofů, historiků, psychologů, aby prozkoumali, jaké je souvislost této sebeoběti, bezpříkladné v našich moderních dějinách i v dějinách novodobé Evropy, s tímto hnutím. Prozkoumat, zda tento šokující čin nevrhá zpátky světlo na hnutí samotné, zejména na jeho poslední posrpnovou etapu, a neumožňuje nám vlastně, abychom pochopili hlouběji jeho podstatu a smysl. Už teď je zřejmé, že například rázem rozmetal soustavu stereotypů, šablon a zaběhaných představ, v jejichž zajetí často mimovolně žijeme, zvykáme si na ně nebo si je dáváme dokonce pomalu vsugerovávat.

Takovou šablonou se stává například ustálené označování studentů jako neklidného a nespolehlivého živlu s anarchistickými sklony, stejnými nálepkami se staly třeba pojmy "nátlakové skupiny", "pravicové elementy", atd.

Lidé, kteří tyto stereotypy vytrvale vnášejí a vštěpují do obecného povědomí, ztratili nebo ztrácejí schopnost vidět věci, jaké jsou. Znovu se jim nehodí pro jejich účely, pro jejich koncepce, pro jejich politiku. Sotva skonal Jan Palach, slyšíme z jejich úst novou šablonu: "Čin zoufalého idealisty."

Sotva však vyslovili tuto další polopravdu tak, aby nepopudila zjitřenou veřejnost a zároveň sloužila jejich účelům, je tato účelová logika světící prostředky usvědčena z nepravdy a postavena na pranýř: čin "zoufalého idealisty" pociťuje společnost jako oslnivý čin svrchované, vědomé a nikoli zoufalé mravnosti, v jehož záři se věci této země řadí do nových souvislostí a nabývají nových naléhavých významů.

Chápe ho jako symbolický výraz svého nesouhlasu s vnucovanou představou života, který je jí cizí. Chápe ho náhle z nového pohledu nastupující generace nikoli jako kritiku minulých deformací socialismu, ale jako mravní příkaz myslet na dalších deset, dvacet, třicet let života naší země, v níž můžeme žít jenom podle své představy. A pro mladé je výzvou, aby z něho vyvodili činy života, který si vytvoří skutečné lidské perspektivy.

Čin Jana Palacha se nevejde do šablony a nedá se vysvětlit žádným stereotypem. Je to výsostný protest proti životu nedůstojnému svobodného člověka a národa. Tento protest přestal být protestem jednotlivce, který jej vyslovil dobrovolnou obětí svého života, a stal se protestem mládeže, národa, společnosti. V tomto smyslu je Jan Palach hrdinou dnešní mládeže a hrdinou naší doby. Je bohužel nejtragičtějším hrdinou, jehož měl na mysli Bertolt Brecht, když vyslovoval myšlenku: Nešťastný národ, který nemá hrdiny. A nešťastný národ, který musí mít hrdiny.

Smrt tohoto mladého muže není tedy nesmyslná, ale je plná smyslu. Zavazuje nás, abychom přísahou nad jeho rakví zpečetili, že se nikdy nesmíříme s nehodnými podmínkami života. Jsme touto velkou smrtí navždycky zavázáni tak, že nemůžeme ustoupit, zradit, že musíme zápas o svou představu svobodného života dovést do konce.

Nabádání k "rozumnosti", která se tak často a tak otcovsky adresují mládeži i všem ostatním, "nerozumným" této země, vyznívají s přísahou, kterou bude naše země skládat nad rakví svého Mrtvého, jako smutná kapitulace skutečného rozumu. "Buďte rozumní!" tu znamená: "Smiřte se, konformujte se, buďte šosáky, nebuďte hrdiny."

Svoboda a rozum, hrdinství a rozum, pravda a rozum, logika a rozum, se v této interpretaci vylučují. Rozum se chápe jako přizpůsobení, nestatečnost, "chápání reality", kompromisnictví. Je to vulgární zaměňování jedné podoby rozumu za komplexní pojem skutečného tvořivého a mravného rozumu v nejhlubším významu tohoto slova. Ve významu vyplývajícím tak názorně z jeho české etymologie, z níž vysvítá jednota pojmů "rozumět" a "umět".

Rozum byl a bude vždycky pro tento národ nástrojem myšlení, aktivity, rozumné činnosti, rozumných činů, neustále osvobozujících člověka.

Takto chápaný rozum a rozumnost nemůže být nikdy v protikladu se svobodou, o niž šlo Janu Palachovi. A nemůže se naopak smířit s tzv. realitou. Musí a bude vždy usilovat o její proměnu v realitu, důstojnou svobodných lidí.