Velká Británie, Česká televize a Česká republika

Jan Čulík

Bude to ale trochu jako v té pohádce "jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co".

Reaguji na kritické připomínky čtenářů Britských listů. Mám je ale z druhé ruky.

Je mi líto, že se tito lidé nepřihlásí se svými názory a přípomínkami do Britských listů přímo a adresně. Mohla by z toho vzniknout plodná diskuse.

Chci se však přesto pokusit napravit určitá nedorozumění, která jak se zdá vznikají ohledně etosu a poslání Britských listů.

Jeden čtenář BL, který žije v Británii už několik let, je životem v této zemi zklamán. Poukazuje na tajnůstkářství, aroganci a nedemokratičnost britských státních úřadů, i na chudobu Británie. Zdůrazňuje, že se prý o problémech v Británii pořád jen hovoří, ale za dlouhá léta se nevyřešilo nic. Vezměme například otázku. do jaké míry mají mít novináři právo zasahovat do soukromí veřejných osobností. V Británii se o tom pořád diskutuje a nic není vyřešeno. V jiných zemích to dávno vyřešeno je. Vezměme skandál kolem špatně vyšetřené vraždy Stephena Lawrence. Obdobně se nad obdobnými skandály před třiceti lety rozhořčovaly sdělovací prostředky, ale nic se od té doby nezměnilo. Hospodářsky je Británie chudá země. Sociální zabezpečení je nedostatečné. Je chybou dávat Británii Čechům na piedestal a citovat ji jako ideál, jako nedostižný vzor. Daleko důležitější by mělo být zkoumat politickou kulturu a civilizační zvyklosti v Evropské unii obecně, zejména ve středoevropských zemích EU, jako je Německo a Rakousko. Ty jsou české civilizaci daleko bližší.

Do určité míry může být výše uvedený kritik ovlivněn tím, že žije a pracuje v Londýně. Londýňané jsou skutečně, zdá se mi, do určité míry proslulí svou arogancí. Kdykoliv Londýn navštívím, připadá mi, že Londýňané trpí velikášstvím, že je jejich sedmimiliónové město pupkem světa. Jistě se tam odehrává mnoho zajímavých věcí, avšak svou až manickou hektičností a sobeckou soustředěností každého jednotlivce na sebe se mi - už kvůli tomu obrovskému množství lidí, jimž se musí člověk v Londýně všude vyhýbat - zdá Londýn dosti nepříjemným místem k životu. Moje pojetí života ve Velké Británii je bezpochyby ovlivněno vnímáním z klidnější a k životu uzpůsobenější provincie - méně než jednomiliónového města Glasgowa s dramatickou, nedotčenou a divokou přírodní scenérií na dosah ruky. Skotská společnost byla vůči mně během let diskrétní a tolerantní. Nikdo se nikdy nezeptal, co jsem zač, proč mám cizí přízvuk a co jim do skotské společnosti lezu. Místní komunita lidi z vnějšku jako jsem já přijímá relativně velmi vstřícně. Jakožto držitel univerzitního místa (které jsem získal až po mnoha letech příchodu do Británie) přiznávám jsem určitým způsobem v privilegovaném postavení. Možná to trochu nevhodně ovlivňuje můj pohled na svět.

V žádném případě se však Britské listy nechějí Británii nijak vytahovat nad českou skutečnost. Pokud to někdo tak vnímá, bylo by to nedorozumění.

Britské listy se nesnaží vnucovat českým čtenářům Vekou Británii jako nekritizovatelný, ideální vzor. Vždycky byly Britské listy proti tomu, aby byli občané České republiky a čeští novináři příliš uctiví před takzvanými západními vzory. Vždycky zdůrazňovaly, aby byli lidé v ČR především sami sebou, aby při hodnocení všeho kolem sebe užívali vlastního, samostatného kritického úsudku a rozumu.

Britské listy poukazují ve srovnání s českou společností na určitou britskou praxi, jejíž převzetí by pro českou společnost mohlo být přínosné, zároveň však vždycky ostře varují před britskými chybami a  snaží se informovat o debatách o těchto chybách.

Jsem přesvědčen, že je užitečné studovat britskou praxi: určitě především v oblasti sdělovacích prostředků, které jsou podle celosvětových měřítek velmi kvalitní, ale i britskou praxi v mnoha jiných společenských oblastech. Británie je totiž v současnosti zemí velmi otevřenou a velmi rychle se měnící. Jako taková sbírá zkušenosti ze mnoha zemí světa.

Kritik má pravdu, když poukazuje na to, že je Británie v kontextu Evropské unie chudou zemí a zároveň zemí, která je v mnoha oblastech ve srovnání s jinými evropskými zeměmi značně nedokonalá.

Ale právě proto je myslím zajímavé sledovat vývoj a veřejnou debatu ve Velké Británii, která se mi zdá relativně nejotevřenější. Je to hlavně důsledkem anarchičnosti britské veřejnosti, která nevěří v moc britského státu a není vůči němu příliš loajální.

Velká Británie byla, řekl bych po většinu tohoto století, zemí v průšvihu. Byla to země, jejíž vládnoucí vrstvy ovládaly prostřednictvím Britského impéria velkou část zeměkoule: během dvacátého století, zejména od druhé světové války Británie o toto impérium přišla. Má tedy nyní trochu komplex méněcennosti.

Zejména ještě v první polovině dvacátého století byla Británie kastovnicky přísně stratifikovanou společností. Každého britského občana okamžitě určil sociálně a regionálně jeho přízvuk, jakmile otevřel pusu. Mnohé sociální problémy zůstávaly neřešeny, právě proto, že narážely na bariéry tohoto britského společenského kastovnictví. Všechny problémy byly vždycky nazírány nikoliv objektivně, ale pokaždé v první řadě z "třídního" hlediska.

Šokovalo mě, když jsem před dvaceti lety přišel do Británie, že nebylo možno poslouchat třeba Mozarta prostě jen jako pěknou hudbu. Ten, kdo si pustil Mozarta nebo Dvořáka, se tím automaticky klasifikoval jako příslušník středních vrstev, jímž dělnické vrstvy pohrdaly jako snobem. Oba skladatelé by byli asi hodně překvapeni (Dvořák zvlášť jako syn řezníka), kdyby zjistili, že jsou v Británii automaticky hodnoceni jako "příslušníci buržoazie".

Kastovní stratifikace v Británii se začala rozkládat s příchodem tzv. "permisivní" (liberální, uvolněné) společnosti v šedesátých letech, ale rozklad starých struktur se zrychlil řekl bych teprve od sedmdesátých či osmdesátých let.

Británie je nebohatá země, ale je to země probíhajících dynamických změn. Je podle mého názoru neobyčejně zajímavé sledovat, jakým způsobem se Britové - mimo jiné i veřejnou debatou - snaží řešit své společenské problémy.

Zajímavé je to sledovat nikoliv proto, že bychom to měli nekriticky napodobovat, ale proto, že proces přeměny britské společnosti leží před námi otevřen jak na operačním stole. Na rozdíl od zemí, kde je většina společenských problémů údajně už vyřešena a řešení zakotveno do zákonů, může v Británii být svědky přímo procesu změn. Měli bychom se z toho kriticky poučit - nikoliv přebírat automaticky všechno, co je britské, jako ideál.

Užitečné je například vnímat, jakým způsobem se osvobodilo střední Skotsko od dědictví zastaralých prodělečných automobilových závodů a přešlo během dvaceti let na počítačový průmysl, přičemž do země přilákalo desítky zahraničních investorů. Tento proces má své kritiky: mnozí poukazují na jeho různé nedostatečné rysy. Dobré je však poučení o tom, kde se co udělalo dobře a kde špatně.

Ano, je důležité studovat principy a zákony Evropské unie, pokud do této organizace Česká republika směřuje. Jenže, navštívím-li libovolnou zemi EU, zjišťuji, že v základních otázkách se vliv Evropské unie projevuje v nich v podstatě stejně. Řekl bych tedy, že je skoro jedno, z které členské země EU zkoumat problémy evropské organizace.

Až na to, že se mi zdá nejvýhodnější zkoumat vztah bruselského ústředí k jednotlivým členským zemím EU právě z té země, která - jako Británie - se k užší integraci Evropské unie staví nejpodezřívavěji a nejneochotněji - a  jejíž sdělovací prostředky analyzují a probírají podrobně každou nesrovnalost nebo každý nedokonalý zákon Evropské unie.