Srovnání mezi pořadem Newsnight televize BBC a "Jednadvacítka" České televize
Paddington Tucker je student posledního ročníku Glasgow University
Pořad České televize "Jednadvacítka", podobně jako "Newsnight" televize BBC, se vždy skládá z několika zpravodajských reportáží, po nichž následuje diskuse, vážící se k danému problému. Kromě toho pořady někdy obsahují jiné zpravodajství, které není doprovázeno následnou diskusí. Buď je takovéto zpravodajství krátké a podobá se konvenčním televizním novinám, anebo jde o delší formát minidokumentárního filmu. V případě pořadu Newsnight trvají tyto minidokumentární reportáže někdy až 25 minut.
19. října 1998 se například "Jednadvacítka" skládala ze tří hlavních částí, v každé z nichž následovala po zpravodajské reportáži diskuse. V druhé části pořadu se vysílaly tří další kratší reportáže na zahraničně politická témata. V tomto konkrétním vydání byly následné diskuse rozhovorem mezi moderátorem a jedním pozvaným hostem. Neexistovalo žádné dramatické napětí, protože ve studiu nebyl nikdo, kdo by mohl zpochybnit, co interviewovaná osoba říkala. Moderátor nereagoval na výroky pozvaného hosta, pouze předčítal ze seznamu předem připravených otázek. Tón interviewů byl proto nudný: interviewovaným osobám bylo dovoleno hovořit po dlouhou dobu, aniž byli přerušováni moderátorem. To, že se moderátor přidržoval předem připravených otázek, znamenalo, že interviewu chyběla veškerá spontánnost. Většina rozhovorů budila dojem neohrabanosti a škrobenosti.
Zábavnější pro diváka jsou taková interview, kdy moderátor hovoří s více než jediným hostem, zejména pokud interviewované osoby zastávají opačné názory. To totiž nutně vyvolává určitou míru konfliktu a napětí. Když jsou interviewované osoby zataženy do debaty, je větší pravděpodobnost, že řeknou něco spontánního, nepřipraveného a odchýlí se od scénáře. Celé vysílání pak budí daleko přirozenější dojem.
Hlavní rozdíl mezi pořadem "Jednadvacítka" a "Newsnight" spočívá v osobnosti moderátora. Moderátoři pro pořad Newsnight jsou vybíráni právě proto, že mají konfrontační styl a jsou schopni věcně zpochybňovat to, co pozvaný host ve studiu říká. Naproti tomu moderátoři pořadu "Jednadvacítka" se zdají být značně neobratní a někdy jsou sami sebou nejistí. Pokud je interviewovaná osoba zvyklá hovořit na veřejnosti, je-li moderátor nervózní, bude mít pozvaný politik nad ním ve studiu vrch. Proto bude politik schopen ovlivňovat rozhovor a vést ho podle toho, co chce říci. Pokud ale i pozvaný host ve studiu má trému, výsledkem je trapnost, jestliže se nechová ani moderátor, ani host uvolněně. Z tohoto hlediska závisí kvalita "Jednadvacítky" na moderátorovi, který má ten den službu: někteří moderátoři jsou lepší a sebevědomější než jiní.
Všeobecným jevem je to, že stejně jako ve hlavních zpravodajských relacích, čeští televizní moderátoři a reportéři jsou podstatně mladší než jejich britské protějšky.
Hlavním důvodem pro to je skutečnost, že britští novináři se musejí ve své profesi nějak vyznamenat, musejí výrazně prokázat své výjimečné schopnosti, než jsou pozváni, aby četli hlavní večerní zprávy anebo moderovali zpravodajské či publicistické pořady.
V České republice byly hromadné sdělovací prostředky nuceny začít před méně než deseti lety úplně znovu a nebyl čas ustavit princip, podle něhož by se stávali moderátoři zpravodajství a televizní publicistiky jen vynikající, zkušení novináři.
Z těch vydání Jedenadvacítky, které jsem sledoval, byl pravděpodobně nejenergičtější interview, který se vysílal 15. července 1998. Debata následovala po reportáži o tom, že vyšetřování konstatovalo, že policie neporušila lidská práva, když zasáhla v květnu 1998 proti Global Street Party, přestože ministerstvo vnitra předtím konstatovalo, že vinní policisté se budou muset zodpovídat před disciplinárním řízením. Nový předseda policejní komise, Ladislav Charvát, byl konfrontován mluvčím organizace na obranu lidských práv, Stanislavem Pencem, který se uměl velmi dobře vyjadřovat. Penc argumentoval přesvědčivě, že, jak bylo uvedeno v původní zprávě, policie zaútočila na nevinné přihlížející občany, stejně jako na pachatele nepokojů, o čemž svědčili svědci, kteří pozorovali demonstraci z oken a z balkónů. Ani Charvát, ani ministr vnitra, s nímž natočila "Jednadvacítka" rozhovor před tímto živým interview, nevysvětlili uspokojivě, proč se závěry vyšetřující komise lišily od původního prohlášení ministerstva. Moderátorka "Jednadvacítky" se skutečně zeptala Charváta, co bylo příčinou tohoto rozdílu, a na to předseda komise odpověděl, že on není tou správnou osobou, které by měla být tato otázka předkládána a že neví. To následovalo okamžitě po jiné otázce, týkající se individuální stížnosti ženy, která stála na stanici tramvaje a starala se o své věci, když na ni náhle zaútočila policie.
Skutečnost, že první dvě otázky interview nebyly vůbec zodpovězeny, dokazuje, že tvůrci pořadu "Jednadvacítka" nebyli řádně připraveni. Došlo snad předem k dohodě ohledně toho, jaké mají být otázky? Namísto toho, aby odpověděl na otázky, které mu byly položeny, předseda policejní komise se vytasil s předem připraveným projevem, v jehož rámci zaútočil na organizátory demonstrace a obhajoval právo policie chránit majetek občanů a veřejný pořádek. Posléze, přestože nebyl schopen odpovědět na první dvě otázky, reagoval na implicitní obvinění svého protivníka, že závěry komise byly podvod, tím, že ujistil diváky, že komise dospěla ke svým závěrům zcela "objektivně". Na dotaz, zda by nyní, ze zpětného pohledu, organizoval šéf komise zásah proti demonstrantům jinak, Charvát odpověděl, že by ani z nynějšího pohledu policie svůj postup nijak nezměnila. Krátce řečeno, Charvát se skryl za závěry komise a otevřeně popřel, že policie nesla jakoukoliv vinu.
Vydání pořadu Newsnight z 19. října 1998, které se soustředilo na debatu o Pinochetovi, bylo velmi úspěšné v tom smyslu, že předložilo divákům nejrůznější odlišné názory proč vydat či nevydat chilského diktátora k soudu do Španělska. Mezi debatéry byl bývalý britský konzervativní ministr obrany Malcom Rifkind, která zastupoval názor konzervativců, že by mělo být diktátorovi povoleno vrátit se do Chile na základě přesvědčení, že se má dodržovat mezinárodní právo týkající se pohybu vysokých politiků, a Carlos Raíz, oběť mučení Pinochetova režimu, který zastával názor, že by Pinochet měl být postaven před soud za to, že v jeho režimu docházelo k zločinům proti lidskosti a že když jde o těžké zločiny, legální precedent by neměl být respektován. Poslankyně Ann Clwyd, předsedkyně poslaneckého výboru pro lidská práva Dolní sněmovny, představovala v pořadu váhavé vládní stanovisko, že by měl být chilský diktátor zadržován po neurčitou dobu, až do chvíle, kdy o jeho osudu rozhodnou soudci v Horní sněmovně, v souladu s nynější "etickou zahraniční politikou" britské vlády, a pravicový šéfredaktor listu Daily Mail John Torode argumentoval, že jsme Pinochetovi zavázáni za podporu, kterou poskytl Británii během války o Falklandské ostrovy. Torode také cynicky interpretoval postoj britské vlády ohledně Pinocheta jako pokus zavděčit se Španělsku, kterážto země je pro Británii potenciálním spojencem v boji proti centralizujícím silám Evropské unie.
Totéž vydání pořadu Newsnight posléze obsahovalo investigativní reportáž, týkající se rakouských bank, které dosud zadržují židovské obligace z doby druhé světové války. Reportáž otevřeně kritizovala neochotu Rakouska převzít spoluodpovědnost za druhou světovou válku a vraždění židů a jeho tendenci prezentovat se jako malá země, kterou okupovalo Německo, přestože v roce 1938 velká většina rakouského obyvatelstva přivítala připojení Rakouska k Německu. Pořad interviewoval židovskou emigrantku, jejíž úspory jí byly ukradeny poté, co před válkou odcestovala z Vídně, a pak rakouskou velvyslankyni v Londýně Ewu Nowotnou, která přislíbila, že tito lidé dostanou od rakouských bank odškodnění. Po této reportáži následovala patnáctiminutová reportáž z Brazílie, která byla vlastně minidokumentárním filmem o nestabilitě brazilského hospodářství.
V těch pořadech Jednadvacítka, které jsem studoval, se nevyskytoval žádný takovýto investigativní žurnalismus v oblasti zahraniční politiky. Zpravodajství ze zahraničí bylo většinou velmi podobné standardním agenturním zprávám, byly to stručné informace a nikoliv analýzy. To je možná důsledkem skutečnosti, že Česká televize nemá finanční prostředky na to, aby tak jako BBC financovala investigativní novinářskou práci v zahraničí.
