Kosovo a ČR: A v této krizi je jasné, jak důležití by nyní byli v České republice nezávislí novináři s autoritou
Jan Čulík
Následné generace dětí z chudých rodin mají v sobě naučenou chudobu, zní informace, kterou přinesl v pondělí 29. března britský tisk. Z nového vědeckého výzkumu vyplývá, píše například Independent, že děti, které vyrůstají v rodinách s nízkým příjmem, se od útlého dětství naučí omezovat očekávání toho, co si mohou dovolit jejich rodiče, a to je vede k tomu, že posléze omezují svá očekávání a své aspirace pro svůj budoucí život.
Výsledky nového výzkumu ukazují, že děti z rodin s nízkými příjmy se zaměřují daleko častěji na pracovní příležitosti s menším vzděláním. Prostě přijmou roli druhořadých občanů. Mimochodem, takových dětí je v Británii hodně, celých třicet procent dětí žije v rodinách, které mají menší než průměrný britský příjem.
Sleduji-li reakce některých lidí v České republice na nynější krizi, týkající se Kosova, do určité míry mi to připomíná tuto naučenou bezmocnost. A napadá mě přitom ještě jeden příměr.
V roce 1972 se konaly Olympijské hry v Mnichově. Uprostřed celé té slávy a v samém ohnisku zájmu sdělovacích prostředků zavraždili arabští teroristé značnou část izraelského sportovního týmu. Vyvolalo to přirozeně hrůzu a rozhořčení.
Na Olympijských hrách v Mnichově se účastnil i československý sportovní tým. Jak reagovala československá delegace? Podle oficiálního československého mluvčího se nenechali českoslovenští sportovci tragickými událostmi nijak vyrušit a nepřerušeně pokračovali v tréninku, aby získali v soutěži co nejcennější medaile.
O co mi jde? Hovořím-li o naučené bezmocnosti, připomíná mi to reakce lidí v ČR na nynější válku v Jugoslávii. Za posledních deset let došlo v České republice k takovému zpochybnění veškerých hodnot, že nyní mnozí z nás už nevědí, že může existovat něco takového jako neúplatný, čestný, poctivý etický postoj. Všechno, co se objevuje v ČR ve sdělovacích prostředcích ohledně války v Jugoslávii, považují lidé za propagandu.
A co se druhého příkladu týče, zdá se mi trochu, jakoby čeští občané ztratili citlivé povědomí lidské solidarity s trpícími. Co se tedy mělo dělat, jestliže jsou za poslední rok krutě vyvražďováni a vyháněni z Kosova tamější obyvatelé? Zdá se, že i nyní, by Česká republika, pokud by měla tu možnost, raději "disciplinovaně trénovala pro další sportovní akce" a od utrpení lidí odvrátila oči stranou.
Doufám, že to tak špatné není. Nakonec lidé v ČR prokázali velkou solidaritu, v době předloňských i loňských povodní. Jistě, bylo to "doma", šlo o pohromu, která postihla domácí lidi, Čechy. (Jestlipak by tak nezištně lidi v ČR pomáhali, i když šlo o "cizí"? Nevím.)
Ale možná lze tento určitý nedostatek lidského cítění na české straně omluvit tím, že české sdělovací prostředky se příliš často nezabývají osobními osudy vyháněných a vražděných jednotlivých osob, tak jako sdělovací prostředky britské, takže dopad Miloševičovy politiky je v Británii dokumentován s intenzívní a nezvratitelnou, všemi pochopitelnou srozumitelností, na rovině osobní, komunikovatelné, drastické zkušenosti.
Tady se právě vymstilo to, že žádné české sdělovací prostředky nemají novináře velkého kalibru, nezávislé a neohrožené osobnosti s autoritou, jimž by lidi v krizové situaci věřili.
Česká televize je nemůže mít - plánovitě si je nepěstuje. Když loni na jaře vyzýval Andrew Stroehlein pracovníky zpravodajství ČT, aby se nechali vzdělat pro takovou společenskou roli, která je v demokracii nezbytná, lidé ve zpravodajství to odmítli. Stroehleinovi řekli, mimo jiné, že být takovým vzpřímeným, neúplatným novinářem by bylo nebezpečné.
Nyní sklízí Česká republika neblahou sklizeň z tohoto semene. Anglický autor Colin Wilson kdesi napsal, že člověk má ze života jen tolik, kolik je ochoten do něho investovat - osobní výnosy jsou přímo úměrné tomu, kolik je člověk ochoten riskovat. Jsme-li ochotni pro blaho naší komunity investovat málo, málo z toho taky dostaneme.
Válka o osud Jugoslávie, kde jde o základní otázky, byla ve veřejné sféře v České republice natolik zrelativizována, že už nikdo nevěří nikomu. Lidi prostě sdělovacím prostředkům nevěří a to, co se v nich dočtou nebo v nich slyší, považují za propagandu.
Připomíná to absurdní hry Václava Havla, třeba jeho Pokoušení, nebo hru Spiklenci, nebo jeho Žebráckou operu. V těchto hrách si lžou navzájem postavy tak intenzívně, že pak už nikdo vůbec neví, kde je pravda, a jestli vůbec nějaká absolutnější pravda existuje. Havel asi netušil, když psal tyto hry v sedmdesátých a v osmdesátých letech, že píše o České republice po pádu komunismu v letech devadesátých.
Čeští politikové učinili vážné téma jugoslávské války víceméně přehazovacím míčem, nástrojem domácího politikaření, který může být dobře zneužit pro jejich stranické politické cíle. Havel je pro letecké útoky, tak je Klaus víceméně proti. A politikové se hašteří dál.
Píšou mi z České republiky lidi, kteří nevěří, že dochází v Kosovu k rozsáhlým masakrům nevinných lidí. Jsou přesvědčeni, že všechno, co se odehrává ve sdělovacích prostředcích, i západních, je jen čirá propaganda, která má ospravedlnit západní mocenskou taktiku, snahu ovládnout Jugoslávii. Morální, lidský a humanitární aspekt tito lidé nevidí. Dostal jsem dopisy, které vyjadřují názor, že došlo k vybombardování určité továrny v Srbsku proto, aby tam mohl v budoucnu někdo ze Západu úspěšně investovat.
Mohu tohoto čtenáře ubezpečit, že mnohé věci na Západě jsou špatné, ale takto monolitně, Západ prostě nefunguje. Západ není komunismus.
Tentýž čtenář odmítá věřit, že by třeba Sir Michael Rose, bývalý vrchní velitel vojsk OSN v Bosně, který se účastnil o Kosovu nedělní debaty v britské televizi (viz včerejší vydání BL) mohl být skutečně nezkorumpovaným, čestným člověkem, který jedná jen za účelem humanitární pomoci a lidských práv.
Shodou okolností jsem slyšel Sira Michaela Rosa několikrát v britském rozhlase, nedávno naposledy asi před měsícem, kdy v hodinovém rozhovoru na jedné stanici svědčil o tom, jak ho šokovalo, když přišel do Bosny a zjistil, že všechny bojující strany byly ochotny působit obrovské utrpení vlastním civilistům, jen pro to, aby jejich zkorumpovaní velitelé a šéfové mohli prosadit svou touhu po ziscích. Vykládal o tom, jak jeho jednotky přivezly před zimou topnou ropu jedné sarajevské nemocnici. Armáda téže bojující strany odmítla cisterny s ropou a benzínem nechat do nemocnice projet, pokud si nebude moci odebrat určité procento pro sebe, které by důstojníci se ziskem prodali. Odmítli pochopit, že ropy není pro tento účel dostatek. Cisterny nepropustili, i když se v nemocnici uzdravovali jejich vlastní vojáci. Nemocnice proto zůstala celou zimu bez otopu a bez elektřiny.
Nemohu si pomoci, nazvěte mě idealistou, ale lidem, jako je Sir Michael Rose věřím - tento voják je slušný člověk.
A podobné je to s - některými - často čelnými - britskými novináři:
Celkově vzato, to, jak se píše o hovoří o jugoslávské válce v seriózních britských novinách a elektronických médiích, není propaganda. Je to věrohodné. Proč to píšu?
V Británii existují dlouhá léta známí novináři, kteří jsou proslulí svým nezávislým postojem. Obecně se o nich ví, že se často neohroženě stavěli proti nejrůznějším vládám na světě, včetně vlastní britské.
Například Robert Fisk z deníku Independent je známý neortodoxními reportážemi z Blízkého východu, kde často hájí věc nevinných a utlačovaných obyčejných palestinských občanů, a to proti Izraeli i proti Jásiru Arafatovi. Známé jsou jeho reportáže z Iráku, které nelze v žádném případě považovat za proamerickou propagandu. Totéž platí o jeho článcích z masakrů v Alžírsku.
A totéž platí také o Johnu Simpsonovi z BBC a o celé řadě dalších dobrých novinářů.
V minulých dnech si britská televize, jak jsme o tom referovali ve včerejších Britských listech, vysloužila svým kritickým postojem vůči bombardování Jugoslávie, hněv od Blairovy vlády.
Jestliže tito novináři s autoritou nyní ve sdělovacích prostředcích tvrdí, že v Kosovu dochází k rozsáhlému vyvražďování a vyhánění obyvatelstva, věřím jim, aniž bych se musel jít na místo přesvědčit sám. Vím, že jsou neúplatní.
To přirozeně neznamená, že nevidím, že strategie bombardování Miloševičovy vojenské infrastruktury je možná nepromyšlená a nedokonalá.
Počkám si však na výsledek. V nedělním týdeníku Sunday Times argumentuje na jedné straně generál Sir Charles Guthrie, velitel generálního štábu britské armády, že budou letecké útoky úspěšné. Na téže stránce, ve stejně dlouhém článku argumentuje generál Sir Michael Rose, vrchní velitel vojsk OSN v Bosně do roku 1995, že letecké útoky samotné úspěšné být nemohou. Počkám si na výsledek. Souhlasím však, že by bývalo nemorální zůstat tváří v tvář vraždění v Kosovu v nečinnosti, tak jako bylo strašlivě nemorální, když Západ ignoroval vraždění v Ruandě či ignoruje mučení v Turecku.
Nevěřím, že je to všechno počátek západního spiknutí ovládnout svět. Američané jsou svou podstatou izolacionisté a na vojenských konfliktech v zahraničí se podílet nechtějí. Steve Crawshaw v nedělním Independentu on Sunday zdůrazňuje:
Dalo by se argumentovat, že je mnoho míst na světě - od Čečenska až ke Rwandě - kde měl svět udělat víc, ale rozhodl se situaci ignorovat. Ale tento argument, že jsme se měli i v tomto případě zachovat apaticky, není přesvědčivý. Když konstatoval v pátek v televizi Tony Blair, že se bombarduje "ve věci lidskosti", znělo to jako fráze. Ale nebyla to lež. Západ nemá strategický zájem na hájení hrstky albánských vesnic.
Docela s tím souhlasím. Skutečně, nemyslím si, že by Západu nějak intenzívně šlo o středoevropské země, o balkánské země, o Afriku...
Jinak, opakuji, si nemyslím, že se stavějí všechny britské sdělovací prostředky k jugoslávské válce propagandisticky.
I jinak docela nevýbojný Murdochův deník Times otiskl v pondělí kreslený komentář (nechci říci vtip), v němž sedí ve svorné jednotě na lavici obžalovaných čtyři muži: Tony Blair, Slobodan Miloševič, Bill Clinton i Augusto Pinochet.
