středa 31. března O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy: Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Sdělovací prostředky: CME, vlastnící TV NOVA, se spojila s firmou SBS Broadcasting Kosovo a NATO: Miloševič nabídl vyjednávání, NATO to odmítlo (přepis televizních zpráv BBC 1) Kosovo: Má tahle válka někde konec? (Guardian) Reakce: Kosovo: Co si myslí Amerika (Karel Herzog) Jestli se Albáncům v Srbsku nelíbí, můžou si sbalit kufry a jít (Martin Pravda) Hrůzný dopad americké "vojenské pomoci" (Petr Marek) Kosovo: vysoká míra demagogie (Jan Kochman) Nekritizujte jen české novináře (Iva Nachtmannová) Házení bomb na civilisty není idealismus Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Martin Pravda

Mám dojem, že v diskuzi o situaci v Kosovu, vedené na stránkách Britských listů, se zaměňuje oběť s agresorem.

Kosovo a Metohija je historickým územím Srbska. Tento stát si vytvořili Srbové, Albánci sem přišli jako emigranti, kolonisté a v době 2. světové války dokonce jako okupanti; tím se určuje jejich státoprávní postavení. Jesliže se jim dnes v Srbsku nelíbí, můžou si sbalit kufry a jít.

"Miloševičovo" zrušení autonomie Kosova v roce 1989 bylo pokusem o zabránění (dnes víme, že pouze oddálením) odtržení této provincie.

Autonomie, kterou Kosovo získalo s Jugoslávskou ústavou r. 1974, byla "více než" autonomie, prakticky státnost - autonomií takového rozsahu nedisponuje žádná národnostní menšina na světě; s již tehdy predikovaným rozpadem Jugoslávie by kosovský parlament pravděpodobně stejně tak jako Slovinsko, Chorvatsko, Makedonie a Bosna a Hercegovina vyhlásil nezávislost.

Josip Tito se udělením tak rozsáhlé autonomie snažil udržet mír v oblasti, kde díky jeho sociální politice došlo k několikanásobnému přečíslení Srbů Albánci, stejně tak jako po roce 1944 v zájmu zachování míru neodsunul ty Albánce, kteří se do Kosova přistěhovali a obsazovali půdu vyhnaných Srbů v průběhu 2. světové války, kdy jeho větší část spadala rozhodnutím fašistické Itálie a nacistického Německa pod nadvládu "loutkové" Velké Albánie.

Chybou kosovských Albánců bylo, že se v období sociálně- ekonomické krize, vyvolané mj. embargem uvaleným OSN na  Jugoslávii v době války v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, nechali zmanipulovat svými vůdci a pod jejich vedením žádali více, než jim náleželo - separatistické snahy kvalifikuje prakticky každá země jako zločin vlastizrady.

Zdánlivý klid panoval v Kosovu až do jara minulého roku, kdy se začala utvářet tzv. Kosovská osvobozenecká armáda (UCK). Ta začala zabíjet jak srbské policisty, tak prosrbské Albánce.

V této situaci přistoupila srbská vláda k vyslání policejních jednotek, jejichž úkolem bylo paralyzovat UCK, zatknout podezřelé, předat je soudům a znovunastolit právo.

Růst UCK, jak kvalitativní, tak kvantitativní, podporované ze zahraničí, ať už ze strany v Albánii a v západní Evropě žijících Albánců, nebo souvěrců z islámských zemí, zejména ropných monarchií, si pochopitelně vynutil i posílení srbských policejních jednotek.

Tak proti sobě dokonce stáli mj. jak zkušení veteráni z Bosny a  Hercegoviny na straně Srbů, tak afghánští Mudžáhidové jako žoldáci, navyklí partyzánské válce, ve službách UCK na straně druhé.

Vzhledem k tomu, že Srbové vzhledem k mezinárodnímu právu nemohli zlikvidovat výcvikové tábory a logistická centra UCK v severní Albánii (jak by se asi mezinárodní společenství postavilo k  tomu, kdyby na ně srbské letecké síly podnikly nálety, tak jak je to běžné v jižním Libanonu ze strany Izraele), se konflikt protáhl až do začátku podzimu.

Tehdy zejména USA vyzvaly Srbsko, z důvodu hrozící humanitární katastrofy několika tisíců kosovskoalbánských uprchlíků v nadcházející zimě, k zastavení vojenských operací v Kosovu a ke stáhnutí policejních sil (zde bych chtěl připomenout, že Albánci nebyli ze svých obydlí nikým vyháněni, bohužel každou vojenskou operaci doprovází exodus civilního obyvatelstva, které prchá před blížící se frontou - stejně tak dnes, každý kdo jen mohl opustit NATem bombardovaná města, tak učinil; na vesnicích je možnost zabití zbloudilým tomahavkem vzhledem k absenci zajímavých cílů mnohem nižší).

Pod hrozbou bombardování Srbsko podepsalo dohodu (jen tak na okraj, dohoda se přijímá na základě dobrovolného rozhodnutí všech zúčastněných suverénních stran, je-li alespoň jedna z nich nucena "podepsat pod nátlakem", jedná se o diktát, a taková "dohoda" je de jure od samého počátku nulitní), v níž se zavázalo své policejní síly na území Kosova redukovat.

Tuto "dohodu", alespoň zpočátku Srbsko dodrželo - mnohé policejní jednotky byly opravdu staženy. Na jimi dosud ovládané území se ale hned po jejich odchodu začala vracet a opevňovat UCK.

Nemůžeme se tedy divit, že koncem roku přešlo Srbsko znovu do ofenzivy (mnoho západoevropských komentátorů kárně upozorňovalo, že k tomu došlo o vánocích - pravoslavné vánoce se ale slaví o něco později, muslimů se prakticky netýkají).

Po několika měsících odpočinku byla UCK již natolik silná (podle informací některých i  západoevropských nezávislých reportérů se v její výzbroji dokonce objevila čtyřosá obrněná vozidla), že proti ní musely být nasazeny těžké zbraně, později i tanky.

S postupem útoku začalo opět přibývat uprchlíků (znovu opakuji: Srbové útočili proti UCK, pouze fakt, že ta byla opevněna ve vesnicích, vedl k exodu civilistů, někdy bohužel i k jejich smrti - za to ale nese odpovědnost právě UCK - dodnes pořád uspokojivě nevysvětlený masakr v Račaku ale spíše dokazuje, že ta je dokonce schopna zneužít i mrtvých těl jak svých spolubojovníků, tak nešťastně zabitých civilistů k  propagandistickým účelům).

"Spravedlivě" pobouření občané, a zejména politici západoevropských zemí opět pohrozili Srbsku, resp. Jugoslávii bombardováním a pozvalo představitele válčících stran k diskuzi na zámeček v Rambouillet.

Diskuze proběhla separátně a vzešla z ní západoevropskými politiky připravená dohoda. Tu nejprve nechtěla podepsat ani jedna ze stran. Asi po týdnu na rozmyšlenou, kdy M. Allbrightová dokonce prohlásila: "nepodepíšete-li dohodu ani vy (Albánci), pak nemůžeme bombardovat Srby", byla Albánci dohoda jednostraně podepsána. Miloševič na  dohodu nepřistoupil nakonec ani pod hrozbou bombardování (rozdíl mezi dohodou a diktátem jsem už vysvětloval).

Bombardováním Srbska NATO nepřípustně porušilo jak mezinárodní právo a Chartu OSN, tak svůj vlastní základní předpis: Washingtonskou smlouvu.

Srbové zahájili masivní ofenzivu ve stylu co dnes obsadím, to zítra bude moje.

V médiích se objevují zprávy o genocidě etnických Albánců.

Všechny zprávy mají ale jedno společné: pocházejí ze strany UCK a nejsou nezávisle potvrzeny.

Vskutku nevím, jsou-li pravdivé. Běží-li ale na BBC zpráva o  vypalování kosovskoalbánských vesnic a je doprovázena videosekvencí cca dvaceti domečků, z  nichž dva trochu doutnají (byl-li bych cynikem, řekl bych, že někomu akorát bouchla kamna), začínám mít pochybnosti (bohužel, při vojenské operaci sem tam něco shoří).

Je mi jasné, že televizní štáby neúčastnící se útočných operací srbských sil záběry hořících vesnic pořizovat nemohou. Můžou je ale pořizovat špionážní satelity, nebo průzkumné lety NATO.

Jestliže NATO takovými záběry disponuje, ať je uveřejní.

Stejně tak zůstává otázkou došlo-li opravdu k popravě oněch dvaceti kosovskoalbánských učitelů. Další otázka je, byli-li pouze učiteli. Konrád Henlein jím byl také.

A poprava pravé ruky Ibrahima Rugovy? Jak již jsem řekl: pokus o odtržení části území je vlastizradou. Na teroristy z UCK se Ženevská úmluva o zacházení se zajatci nevztahuje, nereprezentují totiž suverénní stát. Fakt, že byl popraven bez rozhodnutí soudu se mi také ale nelíbí.

1. Území Kosova bude mezinárodní arbitráží rozděleno mezi Srbsko a Albánii - nepravděpodobné, v případě nesouhlasu Bělehradu (Miloševič se nevzdá ani metru čtverečného z území Kosova, jen přes svou mrtvolu, a pak na jeho místo nastoupí někdo jiný, ještě radikálnější) by si vyžádalo účast pozemních sil NATO a raněné a mrtvé a nepřízeň voličů a propad ve volbách ...

2. Území Kosova obsadí Srbská armáda, která vyžene etnické Albánce - také nepravděpodobné, pro vedení útočných vojenských operací potřebujete masivní logistickou podporu, letecké útoky NATO ji Srbům prakticky zlividovaly - až vystřelí poslední náboj a spálí poslední kapku nafty, budou se moci akorát zavřít do věží svých tanků a počkat až přijde UCK s otvírákem na konzervy. Tato varianta je pochopitelně jak snem Miloševičovým , tak snem každého Srba, a on se ji dnes snaží realizovat a doufá, že získá podporu např. Ruska (problém je přes který stát dopravit Srbsku zásoby).

3. Území Kosova získá pod svoji nadvládu opět UCK, která vytlačí špatně zásobovanou srbskou armádu - sem směřuje vývoj, NATO nemusí nasazovat "své" pozemní síly - těmi je pro něj UCK.

A další vývoj?

Menšiny Albánců v Makedonii a Řecku se pod dojmem úspěchu separatistů z Kosova začnou také "hlásit o svá práva". V  Makedonii by mohly být úspěšné, Řecko je ale členem NATO.

Stejně tak si z Kosova vezme vzor Maďarsko: jeho předseda vlády se už také vyjádřil v tom smyslu, že i maďarská menšina v srbské Vojvodině má právo na sebeurčení. A pak maďarská menšina v rumunském Sedmihradsku a na jižním Slovensku. Přestože dnes Ján Slota může vypadat jako schizofrenik (možná jím opravdu je), jeho obava z opětovné maďarizace Slovenska má reálné kořeny.